USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti žalované: E.R.O.C. s. r. o., IČO 63672332, se sídlem Petřínská 489/5, Praha 5, zastoupená Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, o vyklizení nemovitosti, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Co 74/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 4 Co 19/2023-232, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 4 Co 19/2023-232, se mění tak, že se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, č. j. 36 Co 74/2021 -205, potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem druhého stupně 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Krampery. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 16 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Krampery.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2022, č. j. 36 Co 74/2021-205, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, č. j. 36 Co 74/2021-109, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2021, č. j. 36 Co 74/2021-170. Tímto rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 17. 9. 2020, č. j. 10 C 200/2019-52, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 uložil žalovanému vyklidit a předat žalobci nebytové prostory do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V řízení o žalobě pro zmatečnost městský soud vyšel ze zjištění, že v řízení o vyklizení nemovitosti Obvodní soud pro Prahu 7 žalovanou vyzval, aby se vyjádřila k odvolání žalobce proti rozhodnutí o přerušení řízení do skončení souvisejícího řízení vedeného u stejného soudu, a to ve lhůtě 14 dnů, na což žalovaná poslední den lhůty pro vyjádření reagovala žádostí o prodloužení lhůty o dalších 14 dnů pro náhlou zdravotní indispozici jejího právního zástupce, kterou doložila lékařským potvrzením. Dále po nařízení jednání na 11.
6. 2020 doručila žalovaná v den jednání žádost o jeho odročení opět pro náhlou zdravotní indispozici svého právního zástupce spolu s lékařskou zprávou. Soud jednání odročil na 17. 9. 2020, odročeného jednání se právní zástupce nezúčastnil osobně, ale udělil substituční plnou moc advokátce Mgr. Adéle Burdové. Na tomto jednání Obvodní soud pro Prahu 7 vyhlásil rozsudek, který žalovaná napadla poslední den odvolací lhůty (29. 10. 2020) blanketním odvoláním, jež doplnila dne 16. 11. 2020. Odvolací soud nařídil jednání na 3.
6. 2021, předvolání žalované doručil 30. 3. 2021, a žalovaná den před jednáním (2. 6. 2021) požádala o odročení z důvodu onemocnění zástupce žalované s tím, že v takto krátkém čase nebyl schopen sehnat jiného zástupce, který by se s případem seznámil. Dne 3. 6. 2021 doručil právní zástupce žalované soudu potvrzení o karanténě, které mu na jeho žádost zaslal e-mailem lékař; podle obsahu zprávy měla být karanténa ukončena v závislosti na výsledcích testů do 48 hodin. Odvolací soud jednání odročil na 10.
6. 2021 v 9:20 hod. s upozorněním, že další omluvu již nebude akceptovat. Dne 7. 6. 2021 informoval právní zástupce žalované soud, že stále nemá potvrzeno ani vyvráceno podezření na onemocnění covid-19 a nikdo z jeho kanceláře nemůže substituci přijmout (Mgr. MUDr. Zdeněk Kubica čerpá dovolenou a Mgr. Adéla Burdová substitučně zastupuje zástupce žalované na jednání u Vrchního soudu v Praze, Mgr. Václava Vladyka též čerpá dovolenou), navíc v případě potvrzení onemocnění by i oni museli do karantény.
Pokud se onemocnění nepotvrdí, bude zástupce žalované ve dnech 10. – 13. 6. 2021 v zahraničí (což doložil letenkami na své jméno a jméno Mgr. Václavy Vladyka s dobou odletu 10. 6. 2021 v 12:40 hod.) a jím oslovení advokáti mimo jeho kancelář substituci odmítli. Dále předložil vyrozumění obhájce o termínu veřejného zasedání 10. 6. 2021 v 9:00 hod., ze kterého byla zjistitelná pouze jména obžalovaných, nikoli předvolaných obhájců. To, že by pro uvedené řízení byla udělena substituční plná moc Mgr.
Adéle Burdové, nedoložil, stejně jako tvrzení o dovolené dalšího advokáta jeho kanceláře Mgr. MUDr. Zděňka Kubici. Neoznačil ani žádného dalšího advokáta, kterého by požádal o substituci. Městský soud v Praze rozhodl o věci dne 10. 6. 2021 na jednání bez přítomnosti žalované a jejího právního zástupce, neboť pro odročení jednání neshledal důležité důvody. Takto zjištěný průběh řízení Městský soud v Praze posoudil a uzavřel, že žaloba pro zmatečnost není důvodná, neboť soudy svým postupem neznemožnily žalované realizaci jejích procesních práv.
V nepřítomnosti účastníka řízení (resp. jeho zástupce) může soud věc projednat a rozhodnout tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu o odročení jednání. S přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci nešlo v případě žalované a jejího právního zástupce o důležitý důvod, ale o záměrné procesní obstrukce sledující především bezdůvodné protahování soudního řízení. Žalovaná se jednání odvolacího soudu nezúčastnila bez sdělení důvodu, její právní zástupce se rozhodl jednání dne 10.
6. 2021v 9:20 hod. neúčastnit kvůli odletu letadla ve 12:40 hod., byť se jednání mohl objektivně zúčastnit (již na 9:45 hod. soud nařídil další jednání, měl tak dostatek času letadlo stihnout). Ani v jednom případě svých žádostí o prodloužení lhůt a odročení jednání přitom právní zástupce žalované nepředložil dokument, který by jednoznačně prokazoval důvodnost odročení jednání. Elektronické dokumenty nepokládal soud za dostatečné, neboť do jejich obsahu mohl kdokoli zasáhnout. Při své poslední žádosti právní zástupce uvedl, že nemůže pověřit nikoho z advokátní kanceláře, ačkoli nedoložil čerpání dovolené jeho kolegou, ani zplnomocnění jeho kolegyně pro jednání, které bylo s jednáním v projednávané věci v kolizi, a konečně ani neoznačil žádného jiného advokáta, kterého údajně o substituci požádal.
Jeho tvrzení, že v krátké době bylo obtížné sehnat advokáta, který by věc převzal a stihl nastudovat, považoval soud za účelové, neboť věc nebyla skutkově či právně složitá, když výsledek řízení byl předem dán výsledkem jiného již skončeného řízení. Ostatně ani sám právní zástupce žalované se jednání před soudem prvního stupně neúčastnil, ale využil substituci. Jedinou možností žalované, jak čelit nevyhnutelnému neúspěchu v řízení, bylo oddalování soudního rozhodnutí, čehož všemožně využívala. Navíc i v souvisejícím řízení žalovaná zastoupená totožným advokátem využívala obstrukcí a opakovaných žádostí o odročení jednání dokládaných lékařskými zprávami a rovněž i v tomto souvisejícím řízení podala žalobu pro zmatečnost odůvodněnou tím, že opakované žádosti o odročení jednání odvolací soud nevyhověl.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2023, č. j. 4 Co 19/2023-232, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, č. j. 36 Co 74/2021-109, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2021, č. j. 36 Co 74/2021-170. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením. Jednání žalované, resp. zástupce žalované, shledal na hraně obstrukcí, nikoli však obstrukční. Posuzoval pouze odročení jednání před odvolacím soudem a uzavřel, že se jednalo o různé důvody odročení.
Při prvním zástupce žalované doložil lékařskou zprávu, druhou žádost o odročení jednání podal z důvodu plánované zahraniční cesty, když současně neměl možnost zajistit v tak krátké době substituci (spolupracující advokáti čerpali dovolenou nebo se účastnili dalších jednání). Současně odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že zpochybňoval pravost lékařské zprávy a letenek proto, že je zástupce žalované předložil pouze ve fotokopii. Požadovat hodnověrnější prokázání důležitosti důvodu bylo zcela nad rámec povinností účastníka při žádosti o odročení jednání.
Pokud soudy projednaly věc v nepřítomnosti právního zástupce žalované, odňaly jí právo jednat před soudem. I druhé žádosti o odročení jednání měly soudy vyhovět, neboť účastnit se jednání v dopoledních hodinách a týž den odpoledne odlétat na dovolenou bylo na hraně časových možností, a to i s přihlédnutím k známé dopravní situaci v Praze.
3. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek procesního práva, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně v souvislosti s jím vymezenou otázkou, zda „jednání na hraně obstrukce“ představuje důležitý důvod pro odročení soudního jednání ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., žalobce odvolacímu soudu vytkl, že nehodnotil existenci procesních obstrukcí a důležitého důvodu pro odročení v kontextu všech okolností projednávané věci. Posuzoval izolovaně pouze dvě žádosti o odročení jednání, zbylý postup žalované v řízení vůbec nevzal v úvahu. Obě omluvy v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nepovažoval za obstrukční jednání jen proto, že se každá opírala o jiný důvod. Vůbec se přitom nevypořádal se závěry soudu prvního stupně, že převzetí substitučního zastoupení by nebylo právně či skutkově složité a že žalovaná jednala obstrukčně i v souvisejícím řízení. Odvolací soud dále pochybil, když sám neposoudil právní hypotézu o procesní obstrukci, kterou před ním soud prvního stupně vymezil pomocí skutečností rozhodných pro jeho rozhodnutí o tom, že omluva nebyla důvodná. Naopak si vytvořil vlastní skutkové posouzení, které neodpovídalo obsahu spisu ani skutkovým závěrům soudu prvního stupně. Navíc proto, že je § 101 odst. 3 o. s. ř. právní normou s relativně neurčitou hypotézou, mohl odvolací soud zpochybnit úvahu soudu prvního stupně o absenci řádné omluvy pouze tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, obdobně jak tomu je v dovolacím řízení. Odvolací soud však přiměřenost úvah nezkoumal; přitom jeho vlastní úvahy byly podle žalobce zjevně nepřiměřené. Konečně nesprávný byl i závěr odvolacího soudu, že postup soudu by měl spočívat ve výzvě účastníkovi, aby si zvolil jiného zástupce, pokud by ten současný neměl být opakovaně schopen účastnit se jednání. Podle žalobce takový postup nepřipadá v úvahu, když se účastník snaží řízení obstruovat. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a ve věci sám rozhodl, popř. aby usnesení zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Pak ale jinému senátu, neboť dovolatel již v senát odvolacího soudu, který napadené rozhodnutí vydal, nemá důvěru.
4. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu. Je
přesvědčena, že žalobce v dovolání nezpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu, ale pouze polemizuje s jeho skutkovými závěry, a proto navrhla dovolání odmítnout.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), a je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na otázce posouzení důležitosti důvodu pro odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
6. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
7. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o potřebě odročení jednání (tj. např. i zdravotní neschopnost či dlouhodobě plánovanou zahraniční cestu), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, které sledují především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1393/2023, nebo žalobcem citované usnesení ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4124/2008).
8. Judikatura Nejvyššího soudu je též ustálena v závěru, že § 101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou, v níž hypotéza právní normy není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy tak lze vedle účastníkem tvrzeného důvodu zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva důvodná.
Jelikož zákon přenechává řešení (posouzení důležitosti důvodů omluvy účastníka) na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč nepovažuje (či naopak považuje) neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, a ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12.
2023, sp. zn. 23 Cdo 1393/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 149/2017).
9. V projednávané věci lze úvahy odvolacího soudu označit za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud se zaměřil pouze na samotnou žádost o odročení jednání odůvodněnou zahraniční cestou a na odlišnost tohoto důvodu odročení od předchozí žádosti, kterou právní zástupce žalované podal pro zdravotní indispozici. Pouze z těchto okolností usuzoval na důvodnost žádosti s úvahou, že o obstrukční jednání nejde, protože šlo o dva zcela odlišné důvody. Judikatura Nejvyššího soudu však vyžaduje, aby soudy žádosti o odročení jednání posoudily s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, tj. též v kontextu s dosavadním chováním a postupem účastníka v řízení.
Bez zohlednění všech okolností totiž nelze relevantně posoudit, zda taková žádost, byť by obsahovala důvod jinak způsobilý pro odročení jednání, v kontextu dalšího předchozího jednání účastníka nesvědčí o tom, že jej využívá k záměrným procesním obstrukcím, které nepožívají právní ochrany. Odvolací soud pak ve svých úvahách nijak nezohlednil okolnosti, které v průběhu nalézacího řízení předcházely poslední žádosti o odročení jednání, především opakované žádosti právního zástupce žalované o odročení jednání a o prodloužení lhůty, typicky až v den nařízeného jednání či poslední den lhůty, pro náhlou zdravotní indispozici.
Z uvedeného důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.
10. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalované, resp. jejího právního zástupce, spočívající v podávání žádostí o prodloužení lhůty a o odročení jednání na poslední možnou chvíli, bylo obstrukční. Vzhledem k četnosti a způsobu podání těchto žádostí lze důvodně dovodit, že žalovaná svým jednáním sledovala oddálení pravomocného skončení řízení o vyklizení nemovitostí. Výsledek tohoto řízení byl předurčen souvisejícím soudním řízením, ve kterém rovněž jednala obstrukčně.
Byť nelze na účastníky řízení v souvislosti s podáním žádosti o odročení jednání a doložení důležitého důvodu klást přehnané požadavky, je zřejmé, že pokud strana sporu opakovaně využívá různých žádostí k prodloužení řízení (které je v jejím zájmu) a soud vzhledem k četnosti, formě či odůvodnění těchto žádostí pojme podezření na zneužívání procesní úpravy, může po takové straně požadovat, aby důležitost důvodu doložila jednoznačněji. Městskému soudu v Praze tedy nelze vytknout, že v řízení vedeném pod sp. zn. 36 Co 74/2021 při poslední žádosti žalované o odročení jednání uzavřel, že žalovaná neprokázala existenci důležitého důvodu pro odročení a považoval její jednání za obstrukční.
Právní zástupce žalované měl jednoznačně doložit, že vyrozumění obhájce soudy adresovaly jemu, že pro toto jednání jej měla zastupovat další advokátka jejich kanceláře, že jeho zbylí kolegové čerpali stejně jako on dovolenou, a že skutečně oslovil i advokáty mimo jeho kancelář. Pokud by snad jeho kolegové měli být jako on v karanténě, měl doložit nařízení jejich karantény, popř. že on sám test na onemocnění covid-19 skutečně podstoupil a s jakým výsledkem. Protože tak neučinil a na účelovost jeho jednání ukazovaly již jeho předchozí omluvy založené na opakované náhlé zdravotní indispozici bezprostředně předcházející jednání či konci lhůty, bylo odůvodněné projednání věci bez přítomnosti žalované i jejího právního zástupce, a to bez ohledu na úvahy o tom, zda byl či nebyl schopen jednání před odletem na dovolenou stihnout.
Lze též dodat, že je na advokátu, aby svému klientu zajistil poskytnutí řádné právní pomoci. Rozhodnou-li se tři ze čtyř advokátů jedné kanceláře odjet současně na dovolenou s vědomím, že jednoho z nich musí na dříve nařízeném jednání zastoupit poslední z nich, měli by si být vědomi též toho, že v dané době nebudou schopni poskytnout svým klientům právní služby. Takovému důsledku mohli a měli předejít dohodou s konkrétními advokáty mimo své kanceláře na substituci v případě naléhavé předem neočekávané potřeby.
Dovolená zástupce účastníka není bez dalšího důležitým důvodem pro odročení jednání.
11. Dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.], proto dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
12. Protože Nejvyšší soud shledal dovolání důvodné již jen pro nesprávné posouzení důležitosti důvodu pro odročení jednání odvolacím soudem, nezabýval se dalšími otázkami, které žalobce v dovolání vymezil. Současně se nezabýval ani návrhem dovolatele na přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu, neboť ve věci sám rozhodl.
13. O náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšnému žalobci bylo vůči neúspěšné žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 1 500 Kč (sepis vyjádření k odvolání a účast při jednání soudu) z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), spolu s náhradou hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem tedy 4 356 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 o. s. ř.). 14. Žalovaná je dále povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z dovolání 14 000 Kč a z odměny advokáta za jeden úkon právní služby v dovolacím řízení (podání dovolání) ve výši 1 500 Kč z tarifní hodnoty 10 000 Kč, což spolu s náhradou hotových výdajů za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkem 2 178 Kč. Výslednou částku 16 178 Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 16. 4. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu