25 Cdo 233/2025-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) J. H., a b) L. H., oba zastoupeni JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem Arbesovo náměstí 257/7, 150 00 Praha 5, proti žalované: Y&T Luxury Property Prague Czech Republic s.r.o., IČO 29055113, se sídlem Maiselova 59/5, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Lucií Poliakovou, advokátkou se sídlem Jakubská 647/2, 110 00 Praha 1, o 1 197 333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 271/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, č. j. 23 Co 179/2024-99, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 16 214 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Lucie Poliakové.
1. Žalobci se v řízení domáhali náhrady škody, jež jim vznikla v důsledku vydání předběžného opatření tím, že nemohli v období od 12. 5. 2020 do 19. 8. 2022 pronajímat bytovou jednotku, čímž jim ušel zisk na nájemném.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 2. 2024, č. j. 15 C 271/2022-68, zamítl žalobu na zaplacení 1 197 333 Kč s příslušenstvím a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 4. 2020 uzavřeli žalobci se společností DINRUST House s.r.o. kupní smlouvu, na jejímž základě se měli stát vlastníky bytové jednotky č. XY spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 15323/212805 na společných částech budovy a na pozemku, nacházející se v budově č. p. XY, umístěné na pozemku st. parc. č. XY, v obci Praha, kat. úz. XY, (dále jen „bytová jednotka“). Na základě této smlouvy byl dne 20. 4. 2020 podán návrh na vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí.
K návrhu žalované vydal Obvodní soud pro Prahu 1 usnesení o nařízení předběžného opatření ze dne 4. 5. 2020, č. j. 33 Nc 2364/2020-79, kterým zakázal společnosti DINRUST House s.r.o., s bytovou jednotkou nakládat do právní moci rozhodnutí vydaného v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. EPR 76334/2020 (šlo o řízení, v němž se žalovaná po společnosti DINRUST House s.r.o. domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím). S ohledem na vydané předběžné opatření byl návrh na vklad vlastnického práva žalobců k bytové jednotce zamítnut rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne 3.
7. 2020, č. j. V-21218/2020-101. Řízení původně vedené pod sp. zn. EPR 76334/2020 bylo následně skočeno tak, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 31 C 149/2020-225, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5 2022, č. j. 70 Co 127/2022-258, žalobu zamítl. Ke dni 24. 6. 2022 byla v katastru nemovitostí poznámka o předběžném opatření stále zapsána a právní nástupkyně prodávající společnosti DINRUST House s.r.o. - Rezidence Světova s.r.o. - požádala dne 27.
6. 2022 o její výmaz. Poznámka byla z katastru nemovitostí vymazána a ke dni 27. 7. 2022 již v katastru nefigurovala. Nový návrh žalobců ze dne 29. 7. 2022 na vklad jejich vlastnického práva k bytové jednotce však nebyl povolen, neboť žalobci nepředložili doklad o přechodu vlastnického práva k ní na právní nástupkyni prodávající společnosti DINRUST House s.r.o. Následně (po podání dalšího návrhu na vklad) žalobci vlastnictví k jednotce v roce 2022 nabyli. Žalobce a) ve svém výslechu před soudem uvedl, že od počátku měli žalobci zájem bytovou jednotku pronajímat, oni ani jejich rodinní příslušníci nemají bytovou potřebu.
Pronájem měli v úmyslu zajistit přes své osobní kontakty a nikoli prostřednictvím realitní kanceláře. V době trvání předběžného opatření žalobce a) sondoval ohledně nájmu mezi svými známými. V té době mohli žalobci jednotku užívat, měli do ní přístup, avšak neužívali ji – byla prázdná. V době výslechu žalobce (listopad 2023) jednotka pronajata nebyla, protože se tomu žalobce a) dříve nemohl věnovat a žalobkyně b) byla po operaci; žalobce začal dávat bytovou jednotku do použitelného stavu v březnu 2023.
Obvyklé nájemné za jednotku za období od 12. 5. 2020 do 19. 8. 2022 by podle znaleckého posudku znalkyně Ing. Lucie Cihelkové činilo 1 194 716 Kč. Právně soud věc posoudil podle § 77a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a žalobu zamítl s tím, že mezi účastníky nebylo sporné, že vydáním předběžného opatření byla zamezena dispozice s jednotkou, sporné však bylo, zda tím žalobcům vznikla škoda. Soud dospěl k závěru, že žalobci svůj nárok dovozují pouze z hypotetického předpokladu možného rozmnožení majetkových hodnot, aniž by vůbec započali s realizací konkrétních kroků přímo směřujících k pronájmu jednotky a aniž by prokázali existenci konkrétní osoby, která měla v době před vydáním předběžného opatření zájem uzavřít nájemní smlouvu.
Zmaření pouze zamýšleného pronajmutí jednotky nepostačuje k přiznání náhrady škody za potenciální nerealizovaný zisk z nájemného.
3. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 7. 2024, č. j. 23 Co 179/2024-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uzavřel, že předpokladem objektivní odpovědnosti za škodu je nejen to, že předběžné opatření zaniklo ve smyslu § 77a odst. 1 o. s. ř., ale i to, že v příčinné souvislosti s jeho nařízením vznikla škoda. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci, přestože byli řádně poučeni, neunesli v řízení břemeno tvrzení ani důkazní břemeno o tom, že v rozhodném období skutečně chtěli jednotku pronajmout a že zároveň měli reálnou možnost tvrzeného majetkového přínosu dosáhnout.
Pokud z dokazování vyplynulo, že jednotka nebyla ani po dobu asi 17 měsíců po odpadnutí překážky v podobě předběžného opatření pronajata (nebyla pronajata ani v době rozhodnutí soudu prvního stupně), ačkoliv nedošlo ke změně jejího stavu, je evidentní, že příčina neexistence jejího pronájmu s předběžným opatřením nesouvisí. Pracovní vytížení žalobce a) ani zdravotní obtíže žalobkyně b) nemohly způsobit to, aby žalobci nečinili konkrétní kroky k zajištění nájemce, zvlášť když se nejedná o nějak zvlášť náročnou činnost, kterou případně mohli pověřit i jiné osoby.
Jde-li o tvrzené úpravy jednotky (týkající se tzv. chytré domácnosti, žaluzií a revizí), tyto úpravy by bránily pronájmu i v případě, že by předběžné opatření nebylo vydáno. Odvolací soud uzavřel, že všechny tyto skutečnosti svědčí pouze o hypotetickém úmyslu žalobců jednotku pronajmout, což však nelze považovat za ušlý zisk.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním. Mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky 1) zda za situace, kdy předběžné opatření zákazu dispozice s nemovitostí zabránilo nabytí vlastnického práva k této nemovitosti, je na místě podmiňovat vznik nároku na náhradu škody podle §77a o. s. ř. v podobě ušlého zisku z nájmu tím, aby poškozený v pozici nevlastníka činil před vydáním předběžného opatření nebo za jeho trvání konkrétní kroky směřující k pronajmutí této nemovitosti a označil konkrétního zájemce o pronájem, a dále otázky 2) zda je vznik škody ve formě ušlého zisku na nájemném z nemovitosti (bytu) za předpokladu obvyklého běhu věcí prokázán, jestliže poškozený prokáže záměr byt pronajmout, výši obvyklého nájemného v dané lokalitě a skutečnost, že v této lokalitě je možné byt bez problémů v krátké době pronajmout.
Rekapitulují dosavadní průběh řízení s tím, že svůj nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku prokázali účastnickou výpovědí žalobce a) a vyjádřením realitní kanceláře, k němuž však soud nepřihlédl a v odůvodnění jej ani nehodnotil. Uvedli rovněž, že před vydáním předběžného opatření nebyli vlastníky bytu, proto jej jako nevlastníci nemohli nabízet k pronájmu třetím osobám a stejné to bylo i po vydání předběžného opatření, kdy existoval zákaz s bytovou jednotkou nakládat. Bez významu je podle dovolatelů skutečnost, že v následném období nebyl byt pronajat, neboť po dobu nařízeného předběžného opatření nebyl užíván a bylo jej nutno nejprve uvést do použitelného stavu (oprava žaluzií, oken, revize kotle a tzv. chytré domácnosti).
Logickou mezeru v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v tom, že se nijak nevyjádřil k tomu, proč žalobcům nepřiznal ušlý zisk za období, které by následovalo po obvyklé době, která je potřeba k pronajmutí obdobného bytu, což je dle vyjádření realitní kanceláře období zhruba jednoho měsíce, tj. např. od 12. 6. 2020. Namítají odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2460/2010 a v souvislosti s tím zdůrazňují, že za škodu odpovídá navrhovatel předběžného opatření a splnění žádných dalších podmínek není nutné, neboť je zřejmé, že za obvyklého běhu věcí by žalobci byt za obvyklé nájemné pronajali.
Dosud neřešenou je pak podle nich otázka podmínek vzniku odpovědnosti za škodu navrhovatele předběžného opatření podle § 77a o. s. ř., které spočívá v zákazu nakládání nemovitostí v případě, kdy předběžným opatřením je zabráněno nabytí vlastnictví k nemovitosti poškozenému, zejména pokud je takovou škodou ušlé nájemné z této nemovitosti. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a uvedla, že ušlý zisk žalobců nelze odvozovat jen z tvrzeného zmaření zamýšleného výdělečného záměru, není-li plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že by k zamýšlenému zisku skutečně došlo, nebýt škodní události, přičemž v tomto směru měli důkazní břemeno žalobci. Neexistence pronájmu rok a půl po zániku předběžného opatření je v přímém rozporu se žalobci tvrzeným pravidelným během věcí. Rovněž dovolateli odkazovaná judikatura není na daný případ přiléhavá z důvodu podstatných skutkových odlišností. Navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Při posuzování otázky vzniku nároku na úhradu škody nebo jiné újmy z předběžného opatření je třeba zkoumat nejen to, zda bylo předběžné opatření zrušeno ve smyslu § 77a o. s. ř., ale také to, zda v souvislosti s vydáním předběžného opatření skutečně vznikla škoda nebo jiná újma a zda by k takové škodě nebo jiné újmě nedošlo i jinak. Dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že předběžné opatření bylo zrušeno ve smyslu § 77a o. s. ř. (což by při splnění dalších podmínek existence odpovědnosti za škodu zakládalo objektivní odpovědnost žalované), ale pouze jeho závěr, že žalobci neprokázali vznik škody ve formě ušlého zisku z pronájmu bytové jednotky.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu lze ušlý zisk definovat jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke škodní události. Pro jeho výši je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel. Přitom musí být dána taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že (nebýt škodlivého zásahu) výsledek by se dostavil. Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno, a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodní události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Žalobce je tak povinen nepochybně prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný [srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009, nebo ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010].
10. Ušlým ziskem může být i ztráta příjmu za pronájem nemovitostí; výše náhrady se v takovém případě odvíjí od částky, kterou by v předmětném období poškozený za obvyklých okolností v daném místě získal na nájemném podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od níž je třeba odečíst částku, kterou by musel na dosažení toho zisku při pravidelném běhu věcí vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001, nebo ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2460/2001). Nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku v podobě ztráty příjmu za pronájem nemovitostí je dán tehdy, prokáže-li poškozený, že v rozhodném období měl reálnou možnost nemovitosti za určitou částku pronajmout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, jestliže by mu v tom nezabránilo protiprávní jednání škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001).
11. V rozsudku ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, dovolací soud zdůraznil, že ušlý zisk nemůže představovat jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru, není-li plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodní události. Vedle ujednání, které poškozenému zaručuje určitou odměnu za pracovní činnost, musí tu být zpravidla i zmíněný "pravidelný běh věcí", tedy taková skladba okolností svědčící o tom, že ujednání se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat.
Ušlým ziskem totiž není automaticky ztráta předpokládaného výdělku, který byl sice sjednán, avšak činnost pro jeho dosažení se bez souvislosti se škodní událostí nezačala ani naplňovat, neboť poškozený předpokládanou činnost nezačal ve sjednané době provozovat a ani v době před škodní událostí ji nevykonával. Z toho, že honorovaná činnost nebyla provedena ani následně, sice samo o sobě nevyplývá, že by zisku dosaženo nebylo, může však jít o skutečnost významnou právě pro posouzení reálnosti a vážnosti ujednání, z nějž poškozený ušlý zisk dovozuje.
Ušlý zisk je možno posuzovat pouze na základě určitých (existujících a prokázaných) právních skutečností, a nikoli na základě hypotetických tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2094/2021).
12. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci přes řádné poučení netvrdili a neprokázali takové opravdu existující skutečnosti, které by svědčily o tom, že v době nařízení předběžného opatření měli reálnou možnost jednotku pronajmout. Žalobci doložili pouze vyjádření realitní kanceláře, že v dané lokalitě (v Praze XY na XY) by bylo možné jednotku v krátké době pronajmout, a dále výši nájmu, kterého by bylo možno v rozhodné době dosáhnout. Netvrdili a neprokázali, že by činili nějaké konkrétní kroky, které by svědčily o tom, že opravdu chtěli jednotku bezprostředně po koupi (ušlý zisk požadují od 12.
5. 2020, tedy od doby, kdy od podání návrhu na vklad uplynulo 22 dní) pronajmout. Pokud by totiž měli v úmyslu pronájem realizovat již tři týdny po podání návrhu na vklad, museli by již v té době být aktivní. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se žalobce a) v té době informoval mezi svými známými, kdo by měl o nájem jednotky zájem (žalobci dle svého tvrzení nechtěli pronájem řešit prostřednictvím realitní kanceláře), ani to, že by věděli o konkrétní osobě, která by si jednotku najala. O skutečném záměru jednotku pronajmout nesvědčí ani to, že v době, kdy předběžné opatření trvalo, ji [jak vyplývá z výpovědi žalobce a)] neudržovali (viz výpověď žalobce, že jednotka nebyla vhodná k pronájmu vzhledem k nutným úpravám), přestože do ní měli přístup a mohli ji dokonce užívat a přestože vzhledem ke shodě mezi žalobci a prodávajícím bylo velmi pravděpodobné, že po odpadnutí překážky bude kupní smlouva realizována, což se také stalo.
O tom, že záměr pronájmu se nezačal naplňovat nejen v době uzavření kupní smlouvy, ale ani následně, nepochybně svědčí skutečnost, že ani poté, kdy se žalobci stali vlastníky jednotky, nečinili žádné konkrétní kroky k jejímu pronájmu (nebylo prokázáno, že by jakkoli sháněli nájemce) po dobu nejméně roku a půl. Argument, že bylo třeba v jednotce nejprve provést úpravy, není rozhodný vzhledem k tomu, že tvrzené úpravy by jednotka pravděpodobně vyžadovala již v době uzavření kupní smlouvy. Navíc při skutečně vážném úmyslu žalobců ji bezprostředně po nabytí vlastnického práva pronajmout, by bylo na místě ji průběžně udržovat (jestliže měli takovou možnost) tak, aby byla připravena ihned k pronájmu.
13. Ze všech těchto důvodů lze zcela souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že tvrzený majetkový přínos (zisk z pronájmu jednotky) není podložen existujícími a reálně podloženými okolnostmi, jedná se o pouhý hypotetický záměr rozmnožení majetku, pro jehož reálné dosažení v rozhodné době žalobci nečinili žádné kroky. Tím dovolací soud rovněž zodpovídá druhou dovolateli položenou otázku. Z výše uvedené judikatury jasně vyplývá, že prokázání výše obvyklého nájemného v daném místě a tvrzení, že v dané lokalitě je možné byt bez problémů v krátké době pronajmout k prokázání vzniku škody ve formě ušlého zisku z pronájmu nestačí, není-li záměr byt pronajmout podložen existujícími a reálně podloženými okolnostmi na základě nichž je možné učinit závěr, že se nejednalo o pouhý hypotetický záměr rozmnožení majetku.
Závěr odvolacího soudu, že žalobci neprokázali vznik škody jako jedné z nezbytných podmínek existence odpovědnosti za škodu, je zcela v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to včetně dovolateli namítaného rozhodnutí. Lze doplnit, že judikatura v případech ušlého zisku z pronájmu nevyžaduje, aby žalobce musel označit případného konkrétního nájemce, avšak jak bylo vysvětleno výše, musí prokázat existenci takových okolností a kroků na základě nichž by k zamýšlenému zisku skutečně došlo, což v daném případě není splněno.
Ohledně údajně neřešené otázky, kterou žalobci předkládají, dovolací soud poznamenává, že i na případ, kdy je v důsledku předběžného opatření zamítnut návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, dopadá výše citovaná judikatura (o tom ostatně svědčí i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 480/2018, v němž však problematika nebyla řešena věcně, neboť dovolání bylo pro nesplnění podmínek přípustnosti odmítnuto).
14. Dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Avšak dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
16. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu