25 Cdo 2340/2024-905
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: b) K. A., c)
F. A., d) R. S. A., všichni zastoupeni obecným zmocněncem Ing. Rudolfem
Sikorou, bytem Raichlova 2644/1, 155 00 Praha 5, proti žalovaným 1) Generali
Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1
a 2) M. P., zastoupený advokátkou JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., se sídlem
nám. Dr. Tyrše 56, 257 65 Čechtice, o zaplacení náhrady nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 184/2016, o dovolání obou
žalovaných proti částečnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11.
2023, č. j. 15 Co 200/2023-819, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů
dovolacího řízení 300 Kč, to každý z žalovaných polovinu této částky, do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobci c) a d) a žalovanými nemá žádný z nich právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se domáhali náhrady majetkové i nemajetkové újmy za duševní
útrapy spojené s úmrtím S. A., která dne 24. 8. 2014 zahynula při dopravní
nehodě, kterou pod vlivem alkoholu zavinil 2. žalovaný při řízení vozidla,
které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem pojištěno
u 1. žalované. Žalobce a) A. A. (vůči němuž dosud v odvolacím řízení nebylo
rozhodnuto) a žalobkyně b) požadovali každý zaplacení 4 500 000 Kč s úrokem z
prodlení, každý z žalobců c) a d) se domáhal zaplacení 9 400 000 Kč, dále se
žalobci a) a b) společně domáhali zaplacení náhrady za zásah do práva na
rodinný život ve výši 1 000 000 Kč, náhrady nákladů na péči o žalobce c) a d)
za období od září 2014 do srpna 2016 v celkové částce 1 051 200 Kč a nákladů na
pořízení hrobu a pomníku ve výši 91 946 Kč (poté, co byla žaloba ohledně tohoto
nároku částečně vzata zpět). Žalobci a) a b) byli rodiči zemřelé a žalobci c) a
d) jejími dětmi.
2. Ve věci bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 10. 12. 2018, č. j. 43 C 184/2016-479, kterým uložil povinnost společně
a nerozdílně zaplatit na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 2959 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) žalobcům b) a c) každému
50 000 Kč s příslušenstvím a žalobcům a) a b) 90 312,50 Kč s příslušenstvím.
Žalobu zamítl, pokud se žalobce a) domáhal zaplacení 4 500 000 Kč (výrok I),
žalobkyně b) částky 4 450 000 Kč (výrok III), žalobkyně c) částky 9 350 000 Kč
(výrok V), žalobce d) částky 9 400 000 Kč (výrok VI), žalobci a) a b) společně
zaplacení částek 1 000 000 Kč (výrok VII) a 1 051 200 Kč (výrok VIII) a 1
633,50 Kč (výrok X), vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozhodl tak poté, kdy 1. žalovaná zaplatila mimosoudně na náhradu nemajetkové
újmy každému z žalobců a) a b) 500 000 Kč a každému z žalobců c) a d) 600 000
Kč. K odvolání žalobců byl tento rozsudek ve věci samé (ve všech zamítavých
výrocích) potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j.
15 Co 137/2019-573.
3. K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j.
25 Cdo 2091/2020-687, výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v
části výroku I, jíž byly potvrzeny zamítavé výroky rozsudku soudu prvního
stupně a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, i rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavých výrocích I, III, V, VI a VII i výrocích o náhradě nákladů řízení
včetně řízení odvolacího. Zamítl pouze dovolání žalobkyně b), pokud směřovalo
proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok VIII
ohledně nároku na náhradu nákladů na péči. Dovolací soud uzavřel, že odvolací
soud správně vycházel z kritérií stanovených v nálezu Ústavního soudu ze dne
22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, avšak pochybil ve stanovení výše náhrady,
která je nepřiměřeně nízká, oproti jiným v obdobné věci projednávaným případům.
Zdůraznil, že všichni žalobci jsou se zemřelou v příbuzenském poměru v přímé
linii, všichni žili ve společné domácnosti, měli mezi sebou úzké vazby a všem
se jejím úmrtím zásadně změnil život. Žalobci c) a d) přišli v útlém věku o
matku jako jediného rodiče, když otce neznají. Žalobci a) a b) se úmrtím dcery
dostali do pozice vychovatelů, na nichž jsou vnoučata závislá a žalobkyně b)
jakožto poručnice odpovídá za jejich výchovu. Tato kritéria jsou pro stanovení
výše náhrady významnější, než kritéria na straně 2. žalovaného. Soud pak zcela
pominul i kritérium zásahu do rodinného života [nárok uplatněný žalobci a) a b)
ve výši 1 000 000 Kč]. Poukázal na to, že úprava obsažená v § 2959 o. z. je
komplexní a pokrývá všechny projevy ztráty osoby blízké pro pozůstalé a všechny
dopady do jejich nemajetkové sféry včetně základního lidského práva na budování
a rozvíjení rodinných vztahů, který sice není samostatným nárokem, nicméně je
třeba jej ve výši náhrady zohlednit.
4. Poté Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2023,
č. j. 43 C 184/2016-750, jímž uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit
žalobci a) částku 250 000 Kč (výrok I), žalobkyni b) částku 300 000 Kč (výrok
III), žalobkyni c) částku 650 000 Kč (výrok V) a žalobci d) částku 500 000 Kč
(výrok VII), vše s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. 10. 2014 do
zaplacení. Pokud se žalobce a) domáhal zaplacení částky 4 250 000 Kč, žalobkyně
b) částky 4 150 000 Kč, žalobkyně c) částky 8 700 000 Kč a žalobce d) částky 8
900 000 Kč, vše s příslušenstvím, žalobu zamítl (výroky II, IV, VI a VIII).
Žalobu zamítl i ohledně částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok IX) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků i vůči státu.
5. K odvolání žalobců a 1. žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 30. 11. 2023, č. j. 15 Co 200/2023-819, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích III, V a VII potvrdil (výrok I), v zamítavých výrocích IV, VI a VIII
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost
společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) 50 000 Kč, žalobkyni c) 200 000 Kč
a žalobci d) 200 000 Kč, vše s úrokem z prodlení z těchto částek ve výši 8,05 %
ročně od 21. 10. 2014 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu uvedené zamítavé
výroky potvrdil (výroky II, III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně i před soudem odvolacím ve vztahu účastníků i vůči státu
(výroky V až X). Odvolací soud nejprve vysvětlil, že rozhodl částečným
rozsudkem pouze o odvoláních žalobců b), c) a d). Poukázal na to, že žalobce a)
po rozhodnutí soudu prvního stupně zemřel a za této situace považoval za
nehospodárné řízení vůči všem žalovaným jako samostatným společníkům přerušit
do vydání dědického rozhodnutí. Při vlastním posouzení vyšel odvolací soud ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a věc posoudil podle § 2959 o. z.,
přičemž své závěry ohledně přiznané výše náhrady zdůvodnil (dovolací soud
nepovažuje za potřebné podrobně reprodukovat rozhodnutí odvolacího soudu v
částech, v nichž nebylo dovoláním napadeno). Odvolání 1. žalované směřující
proti rozhodnutí o přiznání úroku z prodlení neshledal důvodným. Neztotožnil se
s její argumentací, že kvůli změně judikatury a tzv. legitimnímu očekávání jí
neměly být úroky uloženy k zaplacení. První žalovaná nemohla důvodně očekávat,
že jí poskytnuté plnění zůstane v nezměněné výši, když sama upozornila na novou
judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018) týkající se
výše náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. Prodlení věřitele je jediným
liberačním důvodem u nároku na úrok z prodlení. Je na dlužníkovi, aby tvrdil a
prokázal, že za prodlení nenese odpovědnost, což žalovaná neučinila. Žalobci
pak v soudním řízení pouze uplatňovali svá zákonná práva, což nelze považovat
za jejich zavinění.
6. Proti tomuto rozsudku, avšak pouze proti potvrzujícímu výroku I,
pokud byly potvrzeny výroky III, V a VII rozsudku soudu prvního stupně ohledně
nároku na úrok z prodlení a dále proti měnícím výrokům II, III a IV napadeného
rozsudku, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit úrok z prodlení,
podala dovolání 1. žalovaná. Namítá nesprávné právní posouzení věci, zejména
výklad § 1968 a § 1970 o. z. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že jí
předložená otázka, zda zakládá změna judikatury v době po plnění dlužníka, v
jejímž světle se jeho původně řádné plnění změnilo v plnění nikoliv řádné,
prodlení dlužníka ex tunc a jeho povinnost platit úroky z prodlení, nebyla
dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Poukazuje na to, že
plnění, které poskytla žalobcům na základě oznámení ze dne 27. 2. 2015
odpovídalo tehdejší judikatuře (odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 4
Tdo 1402/2015 i na sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Domnívá se, že není spravedlivé,
aby nesla následky v podobě úroků z prodlení jen kvůli pozdější změně
judikatury, kterou tehdy nemohla znát. Nezpochybňuje částky přiznané žalobcům,
ale s odkazem na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1788/2011, 33 Cdo 199/2012, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1955/15
b. 18-20, I. ÚS 428/06, III. ÚS 2634/18 a další) upozorňuje, že zásada
incidentní retrospektivity by měla být v tomto případě zmírněna. Měl by být
uznán princip legitimního očekávání a právní jistoty tak, že sice „staré“
nároky mohou být posuzovány podle nové judikatury, ale řádnost plnění
poskytnutého podle dřívější judikatury bude považováno za řádné v tom smyslu,
že se dlužník neocitne v prodlení. Jen tak nedojde k nepřiměřenému znevýhodnění
jedné strany. Dovolatelka je přesvědčena, že žádná sankce ani motivace ji v
roce 2015 nemohla přimět vyplatit plnění odpovídající judikatuře, která vznikla
až v roce 2019. Soudem přiznané úroky z prodlení se tak zcela míjejí svým
sankčně-motivačním účelem. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené
části.
7. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal i 2. žalovaný s tím,
že se připojuje k dovolání 1. žalované, pokládá stejnou neřešenou otázku a
odkazuje na argumentaci 1. žalované. Kromě toho dále namítal, že řízení je
zatíženo procesní vadou, kterou spatřuje v tom, že odvolací soud po úmrtí
žalobce a) nepřerušil celé řízení a rozhodl mezi žijícími účastníky. Poukazoval
na nedostatky usnesení soudu prvního stupně č. j. 43 C 184/2016-450, a
skutečnost, že rozhodl o přerušení řízení ve vztahu ke všem účastníkům.
8. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaných poukázali na závěry
vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2149/17. Podotýkají, že aby
mohla náhrada nemajetkové újmy pozůstalým plnit svou satisfakční a sankčně-
preventivní funkci, musí zahrnovat i úroky z prodlení. Bez nich by šlo o
neúčinný nástroj, který by umožnil povinnému se bez následků vyhýbat plnění.
Zdůraznili, že prodlení nezpůsobili věřitelé, kteří pouze využili zákonné
prostředky k uplatnění svých práv, což nemůže být důvodem k odepření úroků.
Ustanovení § 1968 a § 1970 o. z. je nutno chápat ve vzájemné souvislosti, a
není proto možné vyvinit dlužníka z povinnosti platit úroky z prodlení s
poukazem na to, že ani věřitel za prodlení nenese odpovědnost. Argumentace
dovolatelů proto neobstojí. K námitce 2. žalovaného pak podotýká, že odvolací
soud, vzhledem k tomu, že žalobci vůči žalovaným uplatnili samostatné nároky,
rozhodl za daných okolností správně částečným rozsudkem. Navrhla, aby dovolání
byla zamítnuta.
9. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“,
a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána
včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že je přípustné podle
§ 237 o. s. ř. k řešení otázky, zda změna judikatury v době po plnění dlužníka,
v jejímž světle se jeho původně řádné plnění změnilo v plnění nikoliv řádné,
zakládá prodlení dlužníka ex tunc a jeho povinnost platit úroky z prodlení,
která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolání není
důvodné.
10. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je
v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku
prodlení věřitele.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením
peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné
povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za
prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-
li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Především je třeba zdůraznit, že judikatura Ústavního soudu je již
dlouhodobě ustálena v závěru, že má-li náhrada nemajetkové újmy (ať již
pozůstalým nebo jiným poškozeným) plnit svou satisfakční a preventivně-sankční
funkci a zprostředkovaně též naplnit pozitivní závazky plynoucí z práva na
ochranu soukromého a rodinného života, resp. práva na život a tato práva účinně
chránit, musí z ní plynout také nárok na úroky z prodlení. Odepřením úroků z
prodlení se institut náhrady nemajetkové újmy poškozeným či pozůstalým stává
"bezzubým", neboť se umožňuje povinnému, aby se úspěšně, bez jakékoli sankce,
vyhýbal plnění svých povinností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12.
2019, sp. zn. I. ÚS 2149/17). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že
nároky na náhradu nemajetkové újmy je třeba vykládat v souladu s principem
přiměřenosti a tzv. plné náhrady újmy, a to i z hlediska plynutí času.
Nepřiznáním úroků z prodlení spolu s povinností škůdce nahradit nemajetkovou
újmu (ať již na zdraví nebo způsobenou úmrtím osoby blízké či jiných druhů
nemajetkových újem) bez objektivních a racionálních důvodů, je porušováno právo
poškozeného na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručené v čl. 7 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1
Listiny, protože úroky z prodlení motivují škůdce plnit jeho povinnost řádně a
včas (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS
2370/22, ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2949/20, nebo ze dne 20. 12. 2023,
sp. zn. I. ÚS 2410/23). Z uvedené judikatury Ústavního soudu, která je pro
soudy závazná, nepochybně vyplývá, že poškození mají zásadně právo na úroky z
prodlení z jim plněné nebo soudem přiznané náhrady nemajetkové újmy.
13. Dovolatelé zpochybňují výklad § 1968 o. z. zaujatý odvolacím soudem.
Již z jazykového výkladu § 1968 věty druhé o. z. jasně vyplývá, že jediným
důvodem, pro který není dlužník povinen úroky zaplatit, je prodlení věřitele.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak platí, že prodlení dlužníka
nastává objektivně, jestliže nesplní svůj závazek včas a řádně. Jeho prodlení
nenastává jen v případě, že nemohl splnit svůj závazek v důsledku prodlení
věřitele. Pokud tedy plnění znemožňují jiné okolnosti, dostává se dlužník do
prodlení bez ohledu na to, zda tyto okolnosti vznikly nebo nevznikly na jeho
straně, zda jim mohl nebo nemohl předejít nebo je ovlivnit (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, nebo ze
dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2014). I když se tato judikatura týká
přechozí právní úpravy (v případě prvního odkazovaného rozhodnutí pak výkladu
příslušných ustanovení obchodního zákoníku), je i nadále přiměřeně použitelná,
neboť úprava úroku v nyní účinné právní úpravě podstatných změn nedoznala.
Věřitel je pak v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo
neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu (§ 1975 o. z.). Z
novější judikatury je pak možno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 577/2022, kde soud vyslovil, že ze strany věřitele musí
jít o spolupůsobení, jež je pro splnění závazku nutné (nezbytné), takže jeho
nedostatek je překážkou, která dlužníkovi v plnění jeho závazku brání.
14. V posuzované věci žádné okolnosti, jež by svědčily o prodlení
žalobců, nebyly prokázány a žalovaní ani nic v tomto smyslu netvrdili. Ostatně
z obsahu spisu je zřejmé, že žalobci se naopak dlouhá léta domáhali svých
nároků. Jestliže nebylo zjištěno, že do prodlení se žalovaní dostali v důsledku
prodlení věřitelů, je nárok na úroky z prodlení dán, jak správně uzavřel
odvolací soud.
15. Námitka dovolatelů, že není spravedlivé, aby platili žalobcům úroky
z prodlení za situace, kdy bylo 1. žalovanou plněno v souladu s tehdejší
judikaturou a až pozdější změny judikatury způsobily, že žalobcům bylo přiznáno
plnění v podstatně větším rozsahu a tím vznikly další náklady s úroky z
prodlení, není důvodná. Ústavní soud již v nálezu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn.
II. ÚS 1955/15, (na nějž odkazují i žalovaní), vyslovil, že soudní judikatura
nemůže být bez vývoje, a není proto vyloučeno, aby (i při nezměněné právní
úpravě) byla doplňována o nové interpretační závěry a také měněna, a to např. v
návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny
v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe je ovšem
třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů je nezbytné
dbát, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby
skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu
respektu k základním právům účastníků řízení. V horizontálních právních
vztazích proto platí zásada incidentní retrospektivity judikatorního odklonu a
změněný právní názor bude aplikován na již probíhající řízení. Tím se odlišuje
situace retrospektivního působení změny judikatury od retroaktivního působení
právních norem. Výjimky z této zásady mohou být dány pouze specifickými
okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání
adresátů právních norem. Výjimečnost odchýlení se od incidentní retrospektivy
totiž odráží realitu soukromoprávního vztahu, kde zasluhuje ochranu nejen
důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanou judikaturou, ale též
oprávněné očekávání druhé strany v to, že původně nesprávný výklad práva již
nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy (srov. obdobně dovolateli
odkazované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, 33 Cdo 199/2012).
16. Předně je třeba zdůraznit, že v předchozím odstavci uvedená
rozhodnutí se zabývala retrospektivním působením změny judikatury na právní
posouzení uplatněného nároku. Ve vztahu k vlastní náhradě nemajetkové újmy
přiznané žalobcům však dovolatelé shora uvedené námitky nevznášejí. Poukazují
pouze na důsledek této změny, který spočívá v uložení povinnosti platit úroky z
prodlení z žalobcům soudem přiznané vyšší náhrady nemajetkové újmy, než kterou
s ohledem na překonanou judikaturu dobrovolně 1. žalovaná plnila. Již proto
dovolateli odkazovaná judikatura na posuzovanou věc nedopadá.
17. Avšak ani z hlediska posouzení výjimky ze zásady incidentní
retrospektivity judikatorního odklonu není uplatněná námitka důvodná. Nároky
žalobců bylo nutno hmotněprávně posoudit podle nové právní úpravy (občanského
zákoníku č. 89/2012 Sb.), která nabyla účinnosti od 1. 1. 2014. Již z toho
vyplývá, že v době podání žaloby nemohli žalovaní dovozovat, že existuje
ustálená judikatura k výkladu § 2959 o. z. Naopak měli předpokládat, že bude
teprve vytvářena, bude se vyvíjet. Navíc tzv. nový občanský zákoník se opírá o
zásadu plné náhrady újmy, což bylo od počátku po nabytí jeho platnosti
zdůrazňováno. Již proto nelze souhlasit s tím, že byl porušen princip jejich
legitimního očekávání. V probíhajícím soudním sporu se žalovaní aktivně bránili
(což je přirozeně jejich právo), přičemž byli (měli být) srozuměni s tím, že v
případě neúspěchu budou nuceni nést případné následky svého procesního postupu
včetně zaplacení úroků z prodlení. Každý soudní spor s sebou nese možnost
neúspěchu, s čímž musí účastník řízení počítat (že si toho byla 1. žalovaná
vědoma je ostatně patrné z toho, že značnou část náhrady nemajetkové újmy
zaplatila žalobcům dobrovolně a včas a tím odvrátila riziko placení úroků z
prodlení). Žalovaným ale nic nebránilo, aby nároky žalobců uspokojili následně
ve větším rozsahu, a tak se vyhnuli povinnosti hradit úroky z prodlení, zvlášť
když již v průběhu sporu bylo zřejmé (např. z rozsudku sp. zn. 25 Cdo
894/2018), z jakých hledisek budou nároky posuzovány. Nepochybné to pak bylo po
vydání zrušujícího rozsudku v posuzované věci. Na straně žalovaných proto
nejsou dány žádné specifické okolnosti, které by mohly odůvodnit nepřiznání
nároku na úrok z prodlení (i kdyby to bylo možné, což dle názoru dovolacího
soudu není, jak je vysvětleno v bodu 16), neboť by tím byla poškozena žalující
strana. V této souvislosti dovolací soud zdůrazňuje, že se žalobci domohli
svého práva v plném rozsahu až za 9 let od úmrtí osoby blízké. Nelze připustit,
aby zákonem uložená povinnost při prodlení s plněním platit úrok z prodlení,
byla zpochybňována např. délkou řízení či změnou judikatury. Takový výklad by
stavěl do horší pozice žalobce v důvodných žalobách. Lze uzavřít, že důvodem k
nepřiznání úroku z prodlení úspěšnému žalobci může být jen jeho prodlení (§
1968 věta druhá o. z.), nikoliv okolnost, že se v průběhu soudního sporu teprve
vytváří či mění judikatura k novému právnímu institutu.
18. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud se proto
nezabýval přezkoumáním výše ani počátku prodlení žalovaných s plněním.
19. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné
takové vady neshledal. Námitky 2. žalovaného ohledně procesních vad nejsou
důvodné. Odvolací soud poté, kdy se bezprostředně před rozhodnutím dozvěděl o
úmrtí žalobce a), postupoval podle § 152 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl částečným
rozsudkem pouze ve vztahu mezi žalobci b), c) a d) a žalovanými. Takový postup
byl v daném případě, kdy žalobci jsou samostatnými společníky, možný i účelný.
Přerušil-li soud prvního stupně poté (27. 3. 2024) řízení do pravomocného
skončení dědického řízení po žalobci a), týká se toto rozhodnutí pouze řízení
ve vztahu mezi žalobcem a) – jeho právními nástupci – a žalovanými, tedy nikoli
věci, která byla předmětem tohoto dovolacího řízení.
20. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu správné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §
243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
21. V dovolacím řízení byli úspěšní žalobci, proto mají podle § 243c
odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů. Žalobkyni b) vznikly náklady v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem [žalobkyně b)
nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem], přičemž nedoložila výši svých
hotových výdajů. Má proto právo na paušální náhradu hotových výdajů podle § 151
odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1.
ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Žalobcům c) a d) pak v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu