25 Cdo 2491/2022-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Bořivoje Hájka v právní věci žalobce: V. K., IČO XY,
se sídlem XY, zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem
Nitranská 988/19, 130 00 Praha 3, proti žalované: Česká televize, IČO 00027383,
se sídlem Kavčí hory, Na hřebenech II 1132/4, 140 70 Praha 4, o ochranu
osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 16 C 237/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 22 Co 59/2022-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího
řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
JUDr. Jiřího Kozáka, Ph.D.
na zaplacení 200 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 22
Co 59/2022-82, změnil zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že
uložil žalované povinnost v pořadu XY formou čtené zprávy reprodukované hlasem
komentátora a dále formou trvalého umístění písemného textu na webových
stránkách pořadu pod odkazem na reportáž „XY“ ze dne 19. 10. 2020, zveřejnit
omluvu následujícího znění: Česká televize v pořadu XY odvysílala dne 19. 10. 2020 reportáž s názvem XY, která se týkala neoprávněně stržené platby za
ubytování v hotelu XY v XY z účtu zákaznice hotelu, v níž uvedla, že banka při
reklamaci zjistila, že „5 000 Kč si nestrhl hotel, ale jakési XY, s nímž
zákaznice nemá nic společného. Možná má ovšem něco společného s hotelem
provozovaným L. K.“. Toto tvrzení je nepravdivé. Spojení XY s hotelem XY v XY a
se stržením uvedené částky je nedůvodné. Odvysíláním tohoto tvrzení došlo k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv pana V. K., jako provozovatele XY. Za
to se Česká televize panu V. K., provozovateli XY, omlouvá. V rozsahu požadavku
na omluvu formou dopisu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil
(výrok I), výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o finanční
náhradě tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku ve výši 100 000 Kč;
jinak tento výrok potvrdil a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů za řízení
před soudy obou stupňů. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce, který jako fyzická
osoba provozuje vinařský podnik pod označením XY, se žalobou domáhá proti
žalované ochrany osobnosti. Do té měla žalovaná zasáhnout obsahem reportáže s
názvem XY vysílané na televizním programu ČT1 v pořadu XY dne 19. 11. 2020 a
umístěné na webových stránkách žalované (dále také jen „Reportáž“). Reportáž
řešila případ zákaznice, která si zamluvila ubytování v mělnickém hotelu XY
(označovaném i jako Hotel XY), avšak nemohla je realizovat pro vládní
proticovidová opatření zakazující poskytování ubytovacích a stravovacích
služeb. Ač důvodem, proč zákaznice objednané ubytování zrušila, byla předmětná
opatření, byla jí stržena z bankovního účtu částka 5 147,44 Kč jako
stornopoplatek. Odvolací soud uzavřel, že divák po zhlédnutí Reportáže
nezískává jednoznačnou informaci, že žalobce, který provozuje podnik XY, s
neoprávněným stržením platby nemá nic společného. Stín podezření, že s
Reportáží kritizovaným jednáním má vinařství (tedy žalobce) něco společného,
vnáší tvrzení, že „5 000 Kč si nestrhl hotel, ale jakési XY, s nímž zákaznice
nemá nic společného. Možná má ovšem něco společného s hotelem provozovaným L. K.“, a toto podezření zůstává i po zhlédnutí celé Reportáže. Signifikantní je k
tomu sdělení samotného redaktora v závěru Reportáže, když komentuje, že peníze
zákaznice nakonec získala: „Konec je tedy dobrý, ale všechno ostatní divné“. Současně z Reportáže vyplývá, že peníze zpět dostala zákaznice od banky, nikoli
od toho, kdo si je strhl. Světlo do situace nevnáší ani vyjádření D. K. tak,
jak ho žalovaná do Reportáže zařadila. D. K.
sice ve svém vystoupení souvislost
mezi vinařstvím a stržením peněz popírá, ale redaktor s ní vede rozhovor tak,
že její sdělení zpochybňuje, relativizuje. Divák si jistě může klást otázku,
jak to vlastně bylo. Despekt k žalobci (vinařství) plyne i z vyznění ironického
komentáře redaktora v Reportáži po rozhovoru s D. K.: „Vinařství nemá nic
společného, zdá se, s ničím“. Reportáž diváku tedy rozhodně nedává jasnou
odpověď, že žalobce se stržením platby nemá nic společného. Odvolací soud proto
uzavřel, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobce podle §
81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), konkrétně do
jeho cti a pověsti a je namístě, aby újmu, kterou tím žalobci způsobila,
odčinila, a to jak omluvou, tak penězi (§ 2956, 2951 odst. 2, § 2957 o. z.). Text požadované omluvy shledal přiléhavý a rozsahem přiměřený. Přihlédl k tomu,
že k zásahu došlo v celoplošném vysílání ČT1 v pořadu vysílaném v podvečer s
významnou sledovaností, žalovaná neprojevila žádnou sebereflexi, na upozornění
žalobce na závadný obsah nereagovala zprvu vůbec, pak se vyjádřila odmítavě. Vzhledem k popsaným okolnostem a s přihlédnutím k preventivní funkci
zadostiučinění za přiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy odvolací soud
stanovil 100 000 Kč. Za významné přitom považoval to, že žalobce se podle všeho
těší mezi lidmi ve svém okolí dobré pověsti (na rozdíl od provozovatele
Hotelu), tito lidé tak podezření považovali za nevěrohodné a pozastavili se
spíše nad neprofesionalitou žalované. Ve vztahu k široké veřejnosti však
podezření bylo Reportáží zaseto a nebylo rozptýleno, ač mělo být.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že je třeba vyřešit právní otázku, zda
byla osobnostní práva žalobce jednáním žalované dotčena, a to v takové míře, že
je odůvodněna jejich soudní ochrana spolu s odčiněním nemajetkové újmy. Žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou například
rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, sp. zn. 30 Cdo
2919/2006 či sp. zn 30 Cdo 2900/2008 a Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 156/99. Zdůraznila, že nezasáhla do práv žalobce nepravdivými tvrzeními, neboť v
Reportáži nezazněla žádná lež nebo nepravda či zkreslené skutečnosti. Žalovaná
též namítla, že odvolací soud neodůvodněně upřednostnil právo žalobce na
ochranu osobnosti před jejím právem na svobodu projevu, a to navíc za situace,
kdy výrok žalované nebyl objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv
žalobce. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobu
zamítl. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem, není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti
fyzické osoby (i podnikatele) je existence zásahu objektivně způsobilého
vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení
osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí
být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 7. 2016, sp. zn 30 Cdo 464/2016). K porušení práva na ochranu osobnosti může dojít jak nepravdivými skutkovými
tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících
úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují
skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé
z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně
existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení
je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje
do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje
skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na
ochranu soukromí a lidské důstojnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). I v případě sporů o pravdivost skutkového
tvrzení je třeba vzít v úvahu kontext proneseného výroku, zejména, nakolik byl
tento výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici
skutečně měl, či je k dispozici přinejmenším mít mohl.
Ještě předtím, než
pronese skutkové tvrzení, které je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv
jiné osoby, by každý měl vyvinout určité přiměřené úsilí za účelem zjištění,
zda je jím pronášený výrok pravdivý. Míra tohoto úsilí, kterou je od autora
výroku možno oprávněně požadovat, se přitom může lišit v závislosti na tom,
nakolik závažný je hrozící zásah do osobnostních práv dotčené osoby, či v
závislosti na osobě autora výroku. Větší nároky budou v tomto ohledu kladeny na
novináře, politiky či experty v určitém oboru, tedy na osoby, u nichž lze
očekávat vyšší stupeň informovanosti a znalostí, a naopak nižší na „běžné
občany“, od nichž to požadovat nelze (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14). Je při tom třeba vždy hodnotit celý projev
uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy
nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (podobně srov. též
nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). V projednávané věci odvolací soud vyšel z výše předestřených judikatorních tezí
a své posouzení založil na závěru, že reportáž žalované neoprávněně zasáhla do
osobnostních práv žalobce, konkrétně do jeho cti a pověsti, když obsahovala
nepravdivé tvrzení „5 000 Kč si nestrhl hotel, ale jakési XY, s nímž zákaznice
nemá nic společného. Možná má ovšem něco společného s hotelem provozovaným L. K.“. Odvolací soud náležitě zdůvodnil, jakým způsobem tento výrok poškodil čest
a pověst žalobce jako podnikatele ve službách, a to nepravdivým nařčením, že si
neoprávněně sráží částku v neprospěch klientů hotelu, jimž neposkytl žádné
služby a z odůvodnění rozsudku vyplývá i vysvětlení, proč takové tvrzení není
přípustné ani v rámci publicistického pořadu. Žalovaná zpochybňuje rovněž právní závěr odvolacího soudu ohledně přiměřeného
zadostiučinění ve smyslu § 2951 odst. 2 o. z. ve formě omluvy ve výroku
rozsudku odvolacího soudu uvedené a v peněžní formě. Okolnost, že žalobce byl
poškozen v celoplošném vysílání v pořadu vysílaném v podvečer s významnou
sledovaností, je v daném případě významnou okolností při úvaze soudu o způsobu
zadostiučinění, případně o výši peněžité náhrady (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020). K odčinění
neoprávněného zásahu této intenzity nepostačuje jen omluva. Dojde-li k
neoprávněnému zásahu do profesní cti podnikatele zveřejněním textu
vytvářejícího o něm dojem, že poškozuje třetí osoby, jedná se o zásah takové
závažnosti, že k jeho účinnému odčinění je nutno poskytnout zadostiučinění i v
penězích. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je na místě odčinění újmy nejen
omluvou žalované, ale i zadostiučiněním ve formě relutární, je proto správný a
neodchyluje se od ustálené judikatury. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.