25 Cdo 2601/2024-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. V., zastoupený Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem se sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, proti žalované: Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., se sídlem Staré náměstí 69, Sokolov, IČO 26348349, zastoupená JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, o 1.489.896. Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 318/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2024, č. j. 61 Co 284/2023-265, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se proti žalované domáhá náhrady škody, jež mu měla vzniknout tím, že žalovaná jako rovnodílný spoluvlastník soustavy teplovodů bez jeho souhlasu provedla jejich demontáž, čímž mu vznikla škoda, a domáhá se proto částky 1.434.336 Kč představující ? nákladů na opravu poškozené věci a nákladů na vypracování znaleckých posudků.
2. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 20. 7. 2023, č. j. 10 C 318/2021-180, žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. Na základě obsáhlého dokazování zjistil okresní soud následující skutkový stav věci. Kupní smlouvou ze dne 31. 8. 2009 nabyli žalobce a J. V. rovným dílem spoluvlastnictví k nemovitým věcem (teplovodům), jež provozovali prostřednictvím společnosti PVKP stavební, s.r.o., a dodávali sjednaným odběratelům tepelnou energii. V roce 2017 však J. V. požádal o zrušení licence k podnikání v oboru teplárenství, dohodou ukončil smlouvu o dodávkách s posledním odběratelem a kupní smlouvou ze dne 7. 9. 2018 prodal svůj spoluvlastnický podíl žalované za kupní cenu 1.000.000 Kč. Obsahem smlouvy bylo i upozornění, že v případě liniových staveb bude nutné přistoupit k jejich odstranění z důvodu jejich stavebně technického stavu, ztráty svého účelu, absence odběratelů a jejich umístění na pozemcích třetích osob. Žalovaná se s žalobcem na odprodeji jeho podílu nedohodla kvůli požadované výši kupní ceny. Ve dnech 26. a 27. 9. 2018 došlo k demontáži části teplovodů, část teplovodů pro posledního odběratele byla demontována již před rokem 2015 neznámou osobou, a tedy v době koupě žalovanou již fakticky neexistovala. Opravu zařízení do původní podoby žalobce ocenil na základě znaleckého posudku na částku 2.868.672 Kč, podíl žalované tudíž činí 1.434.336 Kč. Po právní stránce uzavřel okresní soud, že žalobce prokázal protiprávní jednání žalované, která neměla jeho souhlas k nakládání se společnou věcí, prokázal i vznik škody ve výši nákladů na opravu věci uvedením do původního stavu, avšak dospěl k závěru, že výkon práva žalobce na náhradu škody je v rozporu s dobrými mravy, neboť oprava demontované části liniové stavby není účelná, smysluplná a žalobce ani nezastírá, že by k ní nepřistoupil a neměl další zájem zařízení vlastnit, pouze jej chtěl zpeněžit. Připomenul, že žalobce v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 182/2019 opakovaně uvedl, že nemá zájem stát se výlučným vlastníkem zařízení, a trval na finančním vypořádání od žalované. Způsob výkonu práva považuje okresní soud za nemravný a zakládající výraznou nespravedlnost vůči žalované.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 61 Co 284/2023-265, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Doplnil dokazování znaleckým posudkem zpracovaným v exekučním řízení k ohodnocení nemovitých věcí ve spoluvlastnictví účastníků, ohledně nichž došlo ve věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 182/2019 ke zrušení spoluvlastnictví a vypořádání nařízením prodeje věcí.
Z posudku vyplynulo, že se jedná o velmi specifický majetek, který má jen obtížné srovnání, znalec nepředpokládá, že bude nabídka realitním trhem akceptována a věci zůstanou neprodejné, tedy vlastníkům bude v budoucnu hrozit riziko nutnosti odstranění liniových částí majetku, čímž dojde k jeho záporné hodnotě. Odvolací soud rekapituloval předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu a neztotožnil se se závěrem prvostupňového soudu, že byly splněny, neboť v části rozvodů, které byly prokazatelně odstraněny již před rokem 2015 se žalovaná nedopustila ani protiprávního jednání, v části rozvodů žalovanou skutečně demontovaných bez souhlasu žalobce sice k protiprávnímu jednání došlo, avšak nedošlo ke vzniku škody.
Dále uvedl, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze výši náhrady škody určit buď jako rozdíl ceny před a po poškození věci nebo jako výši nákladů na uvedení poškozené věci do původního stavu před poškozením, avšak pouze za předpokladu, že tyto náklady nejsou zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci před poškozením (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2062/2016). Jelikož bylo spolehlivě prokázáno, že poškozené věci byly nefunkční, ztratily svůj smysl i účel i do budoucna, a tedy pro svého vlastníka představují pouhý náklad na jejich odstranění a hodnotu šrotu, nelze výši škody stanovit náklady uvedením v původní stav, neboť to není účelné ani přiměřené.
Dále odkázal na znalecký posudek, který oceňoval i výměníkovou stanici, jež nebyla demolicí zasažena, a jejíž hodnotu znalec určil rovnou nule, neboť neexistují odběratelé, kteří by teplo odebírali. Jelikož demontované části potrubí zůstaly na pozemku, hodnota šrotu zůstala zachována na místě, žalovaná pouze vynaložila náklady na demontáž. Ke vzniku škody proto nedošlo a žaloba není důvodná.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Právní otázky zakládající přípustnost dovolání formuloval dovolatel takto: 1) Zda může odvolací soud potvrdit zamítavý rozsudek z důvodu neprokázání žalobních tvrzení, když nebyly provedeny navržené důkazy a nebylo nijak odůvodněno jejich neprovedení (opomenuté důkazy), tj. zda může ignorovat odvolací námitku, která se opomenutí těchto navržených důkazů dovolává. Dle žalobce je tento postup odvolacího soudu v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3067/16 a II. ÚS 2736/19. 2) Zda lze závěr o neexistenci škody (bezcennosti poškozené věci) učinit dle vlastní úvahy soudu, aniž by byla tato otázka podrobena odbornému posouzení. Dle žalobce je tento postup odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1599/99. K oběma otázkám dovolatel uvedl podrobnou právní argumentaci včetně tvrzených procesních vad řízení u odvolacího soudu. Podle dovolatele nebyly soudy způsobilé posoudit otázku bezcennosti poškozených věcí, účelnosti opravy ani hodnoty věci bez odborného posouzení. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že bylo prokázáno pochybení žalované, která při demolici předmětných věcí ve spoluvlastnictví nezískala souhlas dovolatele, avšak že tímto postupem mu nezpůsobila žádnou majetkovou škodu, neboť šlo o věci bezcenné, resp. jejich demontáží nedošlo ke vzniku majetkové újmy dovolatele. Jelikož by oprava věci nebyla účelná, nebylo možno přistoupit k určení výše náhrady škody částkou odpovídající nákladům na její opravu, a porovnáním ceny věci před a po poškození nebylo možno dospět k závěru o vzniku škody, neboť věci měly spíše zápornou hodnotu spočívající v nákladech na její odstranění a případně hodnotu šrotu.
7. Na první z dovolatelem formulovaných právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť zamítavý rozsudek soudu prvního stupně nebyl potvrzen proto, že by žalobce neprokázal svá žalobní tvrzení, nýbrž proto, že bylo prokázáno, že žalobci nevznikla žádná škoda, a tedy chybí jeden z nutných předpokladů povinnosti k náhradě škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1100/2022).
8. Závěr o bezcennosti věcí učinil odvolací soud na základě znaleckého posudku oceňujícího předmětné nemovité věci pro účely exekučního řízení vedeného mezi týmiž účastníky v návaznosti na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. 10 C 182/2019. Žalobci nic nebránilo se k tomuto posudku vyjádřit. Skutečnost, že liniové stavby teplovodu nebyly funkční v celém tvrzeném rozsahu, pozbyly svůj smysl a účel, když si poslední smluvní odběratel zařídil vlastní zdroj tepla, a že žalovaná již v kupní smlouvě akceptovala skutečnost, že v části rozvodů nabývá vlastnictví k bezcenným věcem, jež bude nezbytné odstranit, nebyla v řízení sporná. Dovolatel od počátku nezpochybňoval skutková zjištění ohledně provozu zařízení a jeho ukončení, ani závěr vyjádřený v souvisejícím řízení sp. zn. 10 C 182/2019, že zařízení nechce ani provozovat, ani vlastnit, a jde mu pouze o finanční vypořádání svého spoluvlastnického podílu. V posouzení otázky funkčnosti či jiných otázek technického charakteru tedy rozhodnutí odvolacího soudu jednak nespočívá, jednak za daného skutkového stavu, v němž předmětný teplovod nikdo nechce vlastnit, provozovat, ani jím odebírat teplo, posouzení jeho další účelnosti a smysluplnosti nevyžaduje odborné znalosti.
9. Klíčovým posouzením byla otázka vzniku škody, přičemž závěr o záporné hodnotě liniového vedení teplovodu demolovaného částečně žalovanou učinil odvolací soud na základě řady provedených důkazů, včetně znaleckého posudku zadaného na ocenění předmětných nemovitých věcí v řízení mezi týmiž účastníky řízení, tedy je pro projednávanou věc zcela relevantní. V tomto směru proto nemůže obstát ani námitka dovolatele, že odvolací soud rozhodl libovolně na základě vlastních nepodložených úvah, ani námitka, že by znaleckým posudkem z jiného řízení nemohl být proveden důkaz či se k němu dovolatel nemohl dostatečně vyjádřit.
10. Z faktického jednání i právní argumentace dovolatele v řízení před soudem je přitom zřejmé, že o opravu věci, její provoz ani samotné vlastnictví nestojí, otázku neúčelnosti nákladů na opravu věci uvedením do původního stavu nezpochybňuje z důvodu svého přesvědčení, že oprava by byla účelná a byl by ochoten se na ní podílet druhou polovinou žalované částky, nýbrž z ryze účelového důvodu finanční výhodnosti takového stanovení výše škody pro svůj majetkový prospěch.
11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2651/2021, uveřejněného pod číslem 28/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, lze dovodit, že podtrhuje-li nová česká právní úprava význam uvedení věci v předešlý stav, jde sice o jednoznačný princip směřující k dosažení spravedlivé náhrady za poškození věci, nemůže však jít o bezbřehou kompenzaci, protože smyslem je účelné nahrazení nebo obnovení funkce poškozené věci. Přitom je zajisté nutno zabývat se otázkou účelnosti nákladů, nutných k uvedení poškozené věci (z pohledu funkčnosti) do předešlého stavu. Nadále tedy uplatnění principu neobohacení se poškozeného škodní událostí (jenž je stále platným) bude znamenat nutnost hodnocení, zda poškozený pro odstranění škody na věci, nutné k obnovení její funkčnosti, vynaložil skutečně pouze takové účelné náklady, bez kterých by nebylo možné uvedení věci v původní stav tak, aby mohla znovu plnit původní funkci. Tyto zásady platí pro stanovení nákladů na náhradu škody jak na věci movité, tak na nemovitosti. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry dovolacího soudu v souladu.
12. Námitkou zpochybňující procesní postup odvolacího soudu dovolatel namítá vady řízení, jež (nejsou-li spojeny s otázkou procesního práva) nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani nezakládají přípustnost dovolání (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022). Kromě toho okresní soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč neprovedl důkaz žalobcem předloženými znaleckými posudky a odvolací soud se se závěrem o nadbytečnosti dalších důkazů, byť nikoli výslovně, ztotožnil. Pouhý nesouhlas dovolatele s odůvodněním nadbytečnosti dokazování znaleckými posudky neznamená, že se jedná o opomenuté důkazy ve smyslu dovolatelem citované judikatury.
13. Jelikož žádná z uplatněných námitek není způsobilá založit přípustnost dovolání, směřuje dovolání žalobce proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
14. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti procesně neúspěšnému žalobci právo, v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu