25 Cdo 2651/2024-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a Mgr. Radky Kopsy v právní věci žalobce: D. V., zastoupený Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem se sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5, proti žalovanému: Lukáš Faltys, IČO 01005341, se sídlem Masarykova 46, Častolovice, zastoupený Mgr. Zdeňkem Borkovcem, advokátem se sídlem 17. listopadu 258, Pardubice, o zaplacení 1.312.162,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 470/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2024, č. j. 47 Co 58/2024-347, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 13 C 470/2022-268, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1.312.162,80 Kč (výrok I), a uložil žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému (výrok II) a státu (výrok III). Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady škody spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech na stavební práce a ve snížení ceny rodinného domu v důsledku narušení jeho statiky. Žalovaný měl porušit svou smluvní povinnost řádně vypracovat projektovou dokumentaci a vykonávat funkci stavbyvedoucího.
Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že právo žalobce na náhradu škody je promlčeno ve smyslu § 629 odst. 1 o. z. Žalovaný na základě smlouvy o dílo vypracoval sjednanou projektovou dokumentaci a vykonával pro žalobce funkci stavbyvedoucího. Žalobce žalovanému dopisem z 12. 4. 2019 vytkl vady projektu a výkonu funkce stavbyvedoucího a požadoval vrácení vyplacené odměny za projektovou dokumentaci a práci technického dozoru stavby, částek zaplacených za nerealizované výkony a uhrazení dalších škod, vše v celkové výši 1.900.000 Kč. Žalobce též uplatnil nárok na pojistné plnění u ČSOB Pojišťovny, a.
s., u níž byl žalovaný pro případ způsobení škody pojištěn, a podal na žalovaného stížnost u České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen „ČKAIT“). Znalecký posudek Ing. Jana Chaloupského, jenž měl posoudit postup oprav na příslušném objektu, byl vypracován 22. 2. 2022. Z korespondence mezi účastníky, mezi žalobcem a pojišťovnou a z šetření ČKAIT soud prvního stupně dovodil, že žalobce nabyl povědomost o tom, kdo je škůdcem a že došlo ke vzniku škody, nejpozději v dubnu 2019.
Již v té době totiž žalobce popsal důvody vzniklé škody i to, že za ni odpovídá žalovaný, a škodu rovněž vyčíslil. V průběhu času se rozsah vytýkaných vad žádným způsobem nerozšířil. Promlčecí lhůta uplynula 12. 4. 2022, avšak žaloba byla podána teprve 24. 10. 2022. Nad rámec právě uvedeného soud prvního stupně osvětlil, že vzhledem k úspěšně vznesené námitce promlčení se nezabýval otázkou, zda škoda vznikla a byla skutečně způsobena žalovaným, ani tím, zda nárok na náhradu škody mohl žalobce vznést, když žalovanému v podstatě vytýká vady díla.
2. K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 47 Co 58/2024-347, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku II tak, že žalovanému přiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně ve větším rozsahu (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud shledal částečně důvodným odvolání žalovaného, které se týkalo nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolání žalobce však považoval za nedůvodné. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 240/2023, a zdůraznil, že ve věci nebylo zásadní, kdy žalobce získal odborné posouzení činnosti žalovaného od znalce. Již v dopisu z 12. 4. 2019 žalobce popsal chyby v činnosti žalovaného (vady projektové dokumentace a výkonu funkce stavbyvedoucího) a vyčíslil své nároky.
Odvolací soud rovněž uzavřel, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný vždy svou odpovědnost popíral, pojistnou událost nahlásil v souladu s pojistnými podmínkami a žalobce nikterak neujišťoval o uspokojení jeho nároku na náhradu škody. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalovaného již v dubnu 2019, aniž by měl k dispozici znalecký posudek. Závěr soudu prvního stupně, že promlčecí lhůta začala plynout již v dubnu 2019 a před podáním žaloby marně uplynula, tedy považoval odvolací soud za správný.
S ohledem na promlčení nároku žalobce není třeba prokazovat pochybení žalovaného.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotné práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodnost dovolání má být dána tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda „žalobce měl vědomost o osobě, která odpovídá za škodu, již ke dni 12.
4. 2019 a zda tak od tohoto data počala plynout subjektivní promlčecí lhůta“. Je přesvědčen, že v jeho případě nelze aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 240/2023, neboť citovaná věc se týkala dopravní nehody a poškozený nemohl mít pochybnost o osobě škůdce. Odvolací soud měl naopak vzít v úvahu judikaturu týkající se škod vzniklých stavební činností, konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2930/2019, a ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1720/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3064/2021. Žalobce setrval na svém tvrzení, že získal informace o skutkových okolnostech, z nichž mohl učinit závěr o totožnosti odpovědného subjektu, a tedy vědomost o jednání, které způsobilo škodu, teprve ze znaleckého posudku Ing. Chaloupského. Jakožto laik si dříve nemohl učinit relevantní úsudek o osobě škůdce, žalovaného pouze podezíral. Text dopisu z 12. 4. 2019 neprokazuje vědomost žalobce o konkrétním mechanismu vzniku škody. Žalobce se táže, zda „skutečně při subjektivním pocitu špatně odvedené práce ze strany žalovaného lze po žalobci hned spravedlivě požadovat podání žaloby“.
Dovolatel dále zdůraznil, že v řízení nebylo ani zjištěno, co je skutečnou příčinou vzniku škody, neboť faktorů, které mohly zapříčinit její vznik, je celá řada. Žalobce zdůraznil, že netvrdí, že rozhodným okamžikem pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby má být vždy získání znaleckého posudku. Nelze však klást k jeho tíží, že nezahájil řízení rovnou proti všem potenciálně odpovědným subjektům, neboť to by vedlo k povinnosti nahradit jim v případě neúspěchu náklady řízení. Žalobce dále odkázal na judikaturu dovolacího soudu, z níž podle jeho názoru vyplývá, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je třeba vycházet z jeho „prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti“, a na nález Ústavního soudu ze dne 27.
2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/2018, podle nějž by soudy při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty neměly postupovat formalisticky. Otázkou hmotného práva, která podle názoru žalobce dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je otázka, „zda soud vůbec může stanovit počátek subjektivní promlčecí lhůty dle § 620 odst. 1 o. z., jestliže ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, co je příčinou vzniku škody (a na koho tak dopadá odpovědnost za škodu), aniž by současně určil okamžik, kdy se poškozený o škůdci dozvědět měl a mohl (dle § 619 odst. 2 o.
z.)“. Vědomost o osobě škůdce je totiž odvislá od vědomosti o mechanismu vzniku škody. Soudy tak měly zkoumat příčinu závadného stavu domu, a teprve následně se zabývat tím, zda o ní měl žalobce povědomost. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Otázka, kdy se žalobce dozvěděl, kdo mu způsobil škodu, je otázkou skutkovou, a nikoliv právní a jako taková nezakládá přípustnost dovolaní a není způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a o. s. ř. a contrario). Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022). Dovolací soud tedy nemůže přezkoumat závěr odvolacího soudu, že z dopisu žalobce z 12. 4. 2019 (viz č. l. 22 spisu) vyplývá jeho vědomost o okolnostech zakládajících odpovědnost žalovaného. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud podotýká, že označil-li žalobce v tomto dopise žalovaného za původce vzniklé škody, kterou dále specifikoval a vyčíslil, a současně vyzval žalovaného k její náhradě, nelze uvedený závěr považovat za nepřiměřený. Kromě toho, že žalobce uvedeným dopisem vyzval žalovaného k náhradě škody, uplatnil příslušný nárok též u pojišťovny žalovaného a podal na jeho postup stížnost u ČKAIT, z čehož lze rovněž dovodit, že si byl vědom toho, že škůdcem je v daném případě žalovaný. Snahy žalobce o relativizaci jeho vědomosti o odpovědném subjektu lze tedy pokládat za účelové. Pokud si žalobce nebyl jist, zda to byl žalovaný, kdo mu škodu způsobil (jeho slovy se jednalo o pouhé podezření), je relevantní otázka, z jakého důvodu žalovaného k náhradě škody vyzval. O tom, že žalobce měl dostatek času pro podání žaloby, svědčí ostatně i fakt, že předžalobní výzvu zaslal žalovanému 16. 3. 2022 (viz č. l. 16 spisu), tedy téměř měsíc před uplynutím promlčecí lhůty.
7. Zdůrazňuje-li dovolatel, že pro závěr o promlčení práva je třeba, aby poškozený měl skutečnou, a nikoli pouze předpokládanou vědomost o původci škody, pomíjí konstrukci § 619 odst. 2 o. z. Ten totiž obsahuje dva alternativně stanovené předpoklady začátku běhu obecné promlčecí lhůty z hlediska vědomosti oprávněného o rozhodných skutečnostech, a sice vědomost empirickou (skutečnou, prokazatelnou) a normativní (právně konstruovanou, objektivizovanou). Zatímco empirická vědomost odkazuje na skutečně nabyté vědomí o určujících faktech, normativní vědomost označuje stav, kdy oprávněný ještě rozhodné okolnosti nezná, ale při uplatnění péče, kterou lze po osobě v jeho postavení požadovat, by je již znát měl a mohl [viz komentář k § 619 o.
z., LAVICKÝ, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2012, marg. č. 33-34]. Jinak řečeno běh subjektivní promlčecí lhůty není nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, a navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2636/2020, ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022). V situaci, kdy soudy učinily skutkový závěr o tom, že v době odeslání dopisu z 12. 4. 2019 žalobce měl vědomost o odpovědnosti žalovaného za škodu, nezjišťovaly současně, zda tuto vědomost mít měl a mohl, neboť by to bylo nadbytečné. Dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že soudy v jeho případě dovodily vědomost předpokládanou, když s ohledem na výše uvedený dopis a další postup žalobce se jedná o vědomost prokázanou.
8. V dovolatelem citované judikatuře byla v konkrétních případech vědomost žalobce o odpovědné osobě spojována s vypracováním znaleckého posudku, což však neznamená, že tak tomu má být rovněž v posuzovaném případě, a to pouze z důvodu, že se rovněž jednalo o spory vyplývající ze škody vzniklé při stavební činnosti. Dovolatelem zmiňované judikáty se vztahovaly ke skutkově odlišným případům, v nichž nebylo možné dovodit vědomost oprávněných subjektů o osobě povinné před vypracováním znaleckých posudků.
V posuzovaném případě však dal žalobce zasláním výše uvedeného dopisu a svým dalším počínáním najevo, že za odpovědnou osobu považuje žalovaného. Naproti tomu není důvod, aby nebyly na posuzovanou věc aplikovatelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 240/2023, neboť sice lze dovolateli přisvědčit v tom, že se týká autonehody, u níž nebylo sporu o jejích účastnících, avšak výklad, podaný dovolacím soudem k otázce vědomosti poškozeného o osobě škůdce, je všeobecně platný. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.
Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve uplatněním nároku u soudu zahájeno (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, uveřejněný pod číslem 87/2023 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 29 Cdo 701/2021). Dovolatel rovněž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 774/18. V uvedeném nálezu šlo o škodu na zdraví, kde bylo problematické stanovit okamžik ustálení zdravotního stavu žalobkyně, a soudy se nevypořádaly s rozpory mezi znaleckými posudky. V tomto řízení však soudy nižších stupňů odvodily počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty od jednání žalobce spočívajícího v zaslání dopisu žalovanému, z čehož nelze dovodit, že by postupovaly formalisticky.
9. Ani druhá dovolatelem položená otázka, tedy „zda soud vůbec může stanovit počátek subjektivní promlčecí lhůty dle § 620 odst. 2 o. z., jestliže ze jištěného skutkového stavu nevyplývá, co je příčinou vzniku škody (a na koho tak dopadá odpovědnost za škodu), aniž by současně určil okamžik, kdy se poškozený o škůdci dozvědět měl a mohl (dle § 619 odst. 2 o. z.)“, nečiní dovolání přípustným. Odvolací soud se touto otázkou nezabýval, a nelze tedy podrobit dovolacímu přezkumu správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sb. rozh. obč.). Jak již bylo vyloženo pod body 6 a 7 tohoto usnesení, odvolací soud ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. nezkoumal, kdy se žalobce o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty dozvědět měl a mohl, neboť by to bylo nadbytečné, jelikož měl za prokázáno, že se o nich skutečně dozvěděl před zasláním dopisu z 12. 4. 2019. Nebylo tedy třeba zabývat se vědomostí normativní, byla-li dána vědomost empirická. Dlouhodobě je pak rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že uplatní-li účastník důvodně námitku promlčení, soud žalobu zamítne, aniž by zkoumal, zda žalobou uplatněné právo existuje či nikoliv (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3497/2020, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1507/2020, a ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2248/2022). Bylo by v rozporu s právě uvedenou judikaturou a se zásadou hospodárnosti řízení, aby v případě, že byla žalovaným vznesena námitka promlčení, soud zkoumal, zda právo žalobce na náhradu škodu vůči žalovanému existuje či nikoliv.
10. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
11. Jelikož dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu