25 Cdo 2869/2022-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Bořivoje Hájka v právní věci žalobkyně: D. B., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Martinem Hejzlarem, advokátem se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti žalovaným: 1. P. H., narozený XY, a 2. D. H., narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, o splnění povinnosti - uvedení plotu do předchozího stavu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 10 C 227/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 25 Co 144/2021-482, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Richarda Vachouška.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 25 Co 9144/2021-482, k odvolání všech účastníků částečně změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 2. 2021, č. j. 10 C 227/2017-298, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost doložit zámkovou dlažbu, která je položena mezi ploty žalovaných směrem k plotu žalobkyně, a dále povinnost vyspárovat a zrušit stávající zásyp mezi zámkovou dlažbou a plotovou zdí, potvrdil jej v zamítavém výroku ohledně dalších podrobně vymezených nároků na stavební úpravy plotů, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku o jejím právu na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Žalobkyně se domáhala uložení povinností, jež měly představovat uvedení plotu do původního stavu a napravení vzniklé škody, s poukazem na to, že žalovaní výstavbou zděného plotu zasáhli do jejího vlastnického práva a poškodili plot v jejím vlastnictví. Odvolací soud poté, co zopakoval a doplnil dokazování proběhlé před soudem prvního stupně, konstatoval, že žalobkyně ani po poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázala, že škoda na plotě vznikla v důsledku protiprávního jednání žalovaných. Požadované stavební úpravy navíc nemohly vést k odstranění tvrzené škody, respektive k uvedení plotu do předešlého stavu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného a procesního práva, jež doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Zrekapitulovala závěry rozhodnutí soudů obou stupňů a stěžejní skutečnosti a vytkla soudům, že nerespektovaly požadavky na řádné hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.; pokud by podle tohoto ustanovení hodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně tvrzení účastníků, musely by dospět k závěru, že žalobě je třeba vyhovět.
Místo toho však při hodnocení důkazů preferovaly stranu žalovanou, uvěřily posudku soudem ustanoveného znalce B., jenž je neúplný, nesprávný, založený na domněnkách a neobsahuje objektivní znalecký závěr. Tento nepřesvědčivý posudek byl soudy upřednostněn oproti jí předloženému posudku H. a jeho doplnění, aniž by přitom byl vyžádán posudek revizní. Soudy tedy nezjistily objektivní skutkový stav a zasáhly do majetkových práv dovolatelky. Rovněž tak neakceptovaly dostatek skutkových tvrzení a důkazních návrhů pro rozhodnutí ve věci, čímž ve výsledku zasáhly do práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod, a porušily její vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobě vyhověl, případně rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání zpochybnili opodstatněnost dovolacích argumentů i přípustnost podaného dovolání a navrhli, aby bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.
s.
ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Ve vztahu k výroku napadeného rozsudku, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti pro ni příznivému nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jelikož podle § 229 odst. 4 o. s. ř. je proti takovému rozhodnutí přípustná žaloba pro zmatečnost.
Ve vztahu ke zbylé části rozhodnutí pak dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka neformuluje právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva. Přichází jen s kritikou procesního postupu při zjišťování rozhodných skutečností a hodnocení znaleckých posudků, avšak k vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o.
s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu.
Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatelka nevymezuje. Podle ustálené soudní praxe je úkolem soudu při dokazování, aby znalecký posudek náležitě zhodnotil, a to především, zda jsou jeho závěry náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1220/2021, a judikaturu v něm odkazovanou). Je tak na nalézacím soudu, aby uvážil objektivnost, přesvědčivost a podloženost posudku a konfrontoval jej případně i s dalšími důkazy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 411/2009), aniž by nesouhlas se závěry posudku byl sám o sobě důvodem pro nezbytné vypracování posudku revizního (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. I ÚS 2018/21).
Soudy obou stupňů se přitom hodnocením obou posudků důsledně zabývaly a svůj náhled přesvědčivě vyložily v odůvodnění rozhodnutí (odvolací soud i za pomocí odkazu na příslušnou část rozsudku soudu prvního stupně). Okolnost, že hodnocení důkazů vyzní ve prospěch jedné ze stran sporného řízení před civilními soudy, je obvyklým jevem, z nějž nelze dovozovat zásah do procesních či jiných práv účastníků. Proto tedy v postupu soudů při hodnocení důkazů a jejích vypořádání v odůvodněních rozhodnutí není důvodu spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1724/20, či ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3164/20), jež není garancí úspěchu účastníka ve věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 897/22). Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí