USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce Z. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1041/12, proti
žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova
č. 221/1, o 669 602 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 14 C 242/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. října 2020 č. j. 30 Co 270/2020-145, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci;
dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2020 č.
j. 30 Co 270/2020-145 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný
přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek
nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Přestože dovolatel namítá nesprávné vyřešení otázky procesního práva odvolacím
soudem (otázky „nutnosti přezkoumání revizního znaleckého posudku v situaci,
kdy jeho závěry jsou v rozporu jednak se samotnými podklady, ze kterých revizní
znalecký posudek vychází, dále, kdy vedle revizního znaleckého posudku existuje
znalecký posudek s odlišným závěrem, vypracovaný soudním znalcem, který se na
rozdíl od zpracovatele revizního znaleckého posudku specializuje na obor, který
je předmětem zkoumání, v daném případě pracovní úrazy“), ve skutečnosti je
podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že není dána
příčinná souvislost mezi skončením pracovních poměrů žalobce u Ahold Czech
Republic, a. s., obce Podmoky a PRAGOM CS s. r. o. a úrazem žalobce ze dne 15.
8. 1984 (zejména s jejich skutkovým zjištěním, že žalobce byl zdravotně
způsobilý k výkonu práce u obce Podmoky a u PRAGOM CS s. r. o.), a se způsobem,
jakým soudy k tomuto skutkovému závěru dospěly (s hodnocením důkazů, na základě
něhož k němu dospěly, zejména s hodnocením revizního znaleckého posudku
znaleckého ústavu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady). Správnost skutkového
stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím
řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1
o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod;
tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo
4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 21 Cdo
3088/2020). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky
nepřípustné libovůle.
Postup soudů při zjišťování rozhodujících skutečností, k němuž bylo zapotřebí
odborných znalostí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných
se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení
soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k
zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry
posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Zjistí-li soud, že
znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení
znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-
li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit
vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek
doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový
posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení,
vyžádá ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. tzv. revizní znalecký
posudek (srov. například zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980
sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1981, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 25
Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 30 Cdo
3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo
3928/2013, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo
2939/2013). Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba
je hodnotit i v souvislosti s jinými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zastává názor, že soud nemůže
přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci
nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto
přezkoumání odpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán
znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Znalecký posudek je možné
dát přezkoumat jiným znalcem, státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou
nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost (srov. § 127 odst. 2 a 3 o.
s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního
znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního
znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít
pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Vždy bude
záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení
ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (k tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1124/2014 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1741/2020). Má-li soud při
rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné
otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za
podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého
znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by
ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je
třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou
institucí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982 sp.
zn. 4 Cz 13/82, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1984, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 21
Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. 22 Cdo
1651/2018 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 22 Cdo
746/2019).
V projednávané věci soudy při zjišťování, zda žalobce byl zdravotně způsobilý k
výkonu práce u obce Podmoky a u PRAGOM CS s. r. o., vycházely především z
revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Fakultní nemocnice Královské
Vinohrady, jehož zpracovatele, kteří jsou odborníky v oborech, jichž se uvedená
odborná otázka z oblasti zdravotnictví týká (E. H. v oboru pracovního lékařství
a V. P., v oboru ortopedie a traumatologie), vyslechly, stejně jako znalce v
oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání doc. MUDr.
Jiřího Chaloupku, CSc., jehož znalecké posudky předložil v řízení žalobce, a
přihlížely též k výpovědi svědka Z. J., který prováděl vyšetření žalobce.
Odvolací soud vzal v úvahu, že znalec doc. MUDr. Jiří Chaloupka, CSc., se
uvedenou rozhodnou otázkou přímo nezabýval a že „nedostatečně odlišoval mezi
doloženými skutečnostmi a tvrzeními samotného žalobce“, a přihlédl k tomu, že
znalecký posudek Fakultní nemocnice Královské Vinohrady se naopak uvedené
otázce obsáhle věnoval a že znalecký ústav logicky a přesvědčivě odůvodnil svůj
závěr, že žalobce byl „po zdravotní stránce“ schopen práci u obce Podmoky a u
společnosti PRAGOM CS s. r. o. vykonávat. Za těchto okolností – s přihlédnutím
k dalším provedeným důkazům, zejména k výpovědi svědka Z. J. – neměl odvolací
soud důvod k pochybnostem o správnosti vypracovaného revizního znaleckého
posudku, a tedy ani ke zpracovávání dalšího (revizního) znaleckého
posudku.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech
řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení,
není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroků o nákladech řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu