ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Č. Ž., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, IČO 70994234, se sídlem Praha 1, Dlážděná 1003/7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 132/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, č. j. 35 Co 43/2011-113, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na žalované náhrady škody ve výši 500.000,- Kč, představující hodnotu jeho skladiště, které žalovaná v roce 2007 nechala zbořit.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 14. 10. 2010, č. j. 19 C 132/2009-85, uznal základ nároku žalobce za oprávněný. Zjistil, že dne 27. 1. 1993 byla uzavřena kupní smlouva, jíž prodávající Tesla Lanškroun, a.s., prodávala budovu skladiště inventární číslo 7668 v železniční stanici v Lanškrouně (dále též jen „skladiště“ nebo „nemovitost“) za cenu 50.000,- Kč. Soud posoudil smlouvu za neschopnou vkladu do katastru nemovitostí, přičemž nebylo ani prokázáno, že by kterýmkoli účastníkem smlouvy byla navržena ke vkladu katastrálnímu úřadu. Jako kupující byl označen „ZAKOV výroba a prodej hřebíků“ zastoupený žalobcem, smlouvu podepsal žalobce, který od uzavření smlouvy stavbu užíval jako její vlastník. Dne 25. 4. 1997 byl sepsán notářský zápis mezi zástupci Českých drah, s.o., Tesly Lanškroun, a.s., a žalobcem o uznání vlastnického práva žalobce k nemovitosti – stavbě bez čísla popisného na stavební parcele v katastrálním území Lanškroun. Na základě tohoto notářského zápisu byl žalobce zapsán jako vlastník nemovitosti do katastru nemovitostí. V roce 2004 katastrální úřad rozhodl o opravě chyby v katastru nemovitostí, neboť uvedený notářský zápis neshledal způsobilým, a za podklad pro zápis vlastnického práva k nemovitosti vzal předchozí nabývací titul. V roce 2007 žalovaná nechala provést demolici skladiště. Obvodní soud shledal kupní smlouvu ze dne 27. 1. 1993 za platně uzavřenou, přestože v ní byl kupující chybně označen a předmět prodeje nedostatečně specifikován. Mezi účastníky nebylo při uzavírání smlouvy pochybností o tom, kdo se stává novým vlastníkem a jaká nemovitost je předmětem smlouvy. Jelikož vlastnické právo nebylo vloženo do katastru nemovitostí, nemohl jej žalobce nabýt. Existence smlouvy však postačovala k tomu, aby se žalobce stal oprávněným držitelem nemovitosti, kterou měl v úmyslu koupit. Soud shledal, že notářský zápis ze dne 25. 4. 1997 neměl na existenci dobré víry žalobce žádný vliv, neboť zástupci Českých drah, s.o., a Tesly Lanškroun, a.s., prohlásili za nesporné skutečnosti, které vlastnické přesvědčení žalobce potvrdily. Vydržecí doba tak byla podle soudu přetržena až písemným sdělením katastrálního úřadu ze dne 17. 5. 2004. Soud dospěl k závěru, že žalobce vlastnictví k předmětné budově vydržel, a proto je základ žalobního nároku opodstatněn.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 35 Co 43/2011-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu si žalobce musel být vědom nutnosti předložení smlouvy katastrálnímu úřadu, uvedl-li při jednání soudu prvního stupně dne 4. 3. 2010, že smlouvy si ponechal prodávající s tím, že je předloží katastrálnímu úřadu, proto jen stěží mohl být přesvědčen o tom, že smlouva je účinná dnem následujícím po podpisu, jak bylo ve smlouvě uvedeno. Jestliže si neověřil, zda byl zápis vkladu vlastnického práva proveden, mohl být sice subjektivně přesvědčen, že mu nemovitost patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti, kterou je právě zmíněné ověření zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, by musel vědět, že tomu tak není.
Odvolací soud měl za to, že i kdyby žalobce byl po uzavření smlouvy v dobré víře, ta se přerušila v roce 1997, kdy zjistil, že není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník. Dobrá víra žalobce o vlastnickém právu k nemovitosti pak nastala až na základě zápisu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí podle notářského zápisu v roce 1997 a skončila právní mocí rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 1. 9. 2004, že vlastnictví nemovitosti je evidováno pro ČR s právem hospodaření s majetkem státu pro žalovanou.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že nebyla splněna zákonem požadovaná lhůta 10 let držby nemovitosti žalobcem v dobré víře, že mu tato nemovitost patří.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Neztotožňuje se s odvolacím soudem v závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. 1. 1993, neboť má za to, že účastníkům smlouvy bylo zřejmé, kdo je kupujícím, který byl ve smlouvě dostatečně identifikován (způsobem shodným jako v podnikovém rejstříku), a jaká nemovitost je předmětem smlouvy, když byla ve smlouvě dostatečně určitě vymezena. Poukázal na nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Namítá, že vzhledem ke všem okolnostem daného případu byl v dobré víře o tom, že je vlastníkem předmětného skladiště, a to od 28. 1. 1993 až do právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu dne 1. 9. 2004. Argumentuje zejména tím, že orgány veřejné moci a další osoby a instituce měly za to, že právě dovolatel je vlastníkem předmětné nemovitosti, a takto ve vztahu k němu také vystupovaly, z toho dovozoval oprávněnost držby nemovitosti. Dovolatel se po uzavření smlouvy ocitl v právním omylu, neboť byl s ohledem na sepis smlouvy osobou práva znalou přesvědčen, že se stal vlastníkem objektu skladiště. Odmítá závěr odvolacího soudu, že si měl ověřit stav zápisu v katastru nemovitostí a že si musel být vědom nutnosti předložení smlouvy katastrálnímu úřadu. Poukazuje na to, že smlouva byla sepsána krátce po nabytí účinnosti katastrálního zákona a v té době neexistovalo v České republice obecné povědomí veřejnosti o účincích zápisu do katastru. I poté co v r. 1997 zjistil, že není zapsán v katastru jako vlastník, byl notářským zápisem sepsaným z iniciativy právničky Tesly Lanškroun za účasti tří osob práva znalých a následným postupem katastrálního úřadu, který jej jako vlastníka nemovitosti do katastru formou záznamu zapsal, utvrzen v přesvědčení, že je vlastníkem nemovitosti. Na podporu svého názoru dovolatel poukázal na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1958/2007, 22 Cdo 702/2002 a 22 Cdo 837/98, jakož i v odborné literatuře. Podle přesvědčení dovolatele odvolací soud nevyvrátil pochybnosti, že dovolatel byl oprávněným držitelem. Dovolatel má též za to, že je v rozporu s dobrými mravy, aby jeho dobrou víru zpochybňoval žalovaný, který je právním nástupcem subjektu, jenž žalobci předmětnou nemovitost prodal a choval se k němu jako k jejímu vlastníkovi. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Polemika dovolatele se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. 1. 1993 je bezpředmětná, neboť ať již byla smlouva platná či nikoli, do katastru nemovitostí vložena nebyla, na jejím základě se tedy žalobce vlastníkem nemovitosti nestal, což ani nepopírá, neboť tvrdí, že vlastnické právo nabyl vydržením, a zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že k vydržení nedošlo. A právě tento rozhodující závěr, jehož správnost dovolatel rovněž zpochybnil, je předmětem dovolacího přezkumu.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným, v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních právních předpisů (§ 133 odst. 2 obč. zák.).
Zákon stanoví, že držitel musí být „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“, aby byl držitelem oprávněným. Tuto podmínku vykládá judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, s. 587).
Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1304).
Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, však omluvitelný není (srov. např. rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor C 1481).
Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, Právní rozhledy č. 9/2003, str. 479).
Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, Soudní rozhledy č. 5/2001, str. 152).
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor C 1068).
Odvolací soud neuznal opodstatněnost uplatněného nároku se závěrem, že žalobce v době od uzavření kupní smlouvy dne 27. 1. 1993 do 25. 4. 1997, kdy došlo formou notářského zápisu k prohlášení o nespornosti jeho vlastnictví, nebyl při zachování obvyklé opatrnosti v dobré víře, neboť mu nic nebránilo ověřit si zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Ze zjištěného skutkového stavu (z nějž s ohledem na rozsah přezkumné činnosti vymezený uplatněnými dovolacími důvody vychází i dovolací soud) sice vyplývá, že sepis kupní smlouvy byl zajišťován právním oddělením prodávající akciové společnosti, to však neznamená, že dovolatel jako kupující neměl při dodržení obvyklé míry opatrnosti, která se po držiteli požaduje, zjistit, zda jde o nemovitost, k níž lze nabýt vlastnictví teprve vkladem do katastru nemovitostí a zda takový vklad byl proveden. O tom se žalobce – i s ohledem na zásadu veřejnosti katastru nemovitostí (srov. § 21 odst. 1 katastrálního zákona) – mohl a měl přesvědčit. Dovolatel nedůvodně vytýká, že odvolací soud učinil závěr o nedostatku dobré víry pouze na základě ničím nepodložené úvahy. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že uvedenou úvahu odvolací soud založil mimo jiné na skutkovém zjištění, že sám žalobce při jednání uvedl, že smlouvy si prodávající po podpisu ponechal s tím, že je předloží katastrálnímu úřadu, proto mohl být žalobce stěží přesvědčen o tom, že smlouva je účinná dnem následujícím po podpisu.
Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1958/2007, 22 Cdo 702/2002 a 22 Cdo 837/98 není přiléhavý, neboť jimi řešené případy jsou od projednávané věci skutkově odlišné. Nejde zde ani o situaci, že by žalobce pověřil vyřízením formálních náležitostí převodu advokáta a vzhledem k vadnému postupu advokáta k převodu nedošlo (jako ve věci 22 Cdo 1958/2007), ani že by dobrá víra žalobce byla vyloučena jen na základě okolnosti, že nahlédnutím do veřejné knihy mohl zjistit, že právo, jehož držby se chopil, tam bylo zapsáno chybně (jako ve věci 22 Cdo 702/2002), ani že by soud vycházel při posouzení splnění podmínek oprávněné držby pouze ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil (jako ve věci 22 Cdo 837/98).
Námitka dovolatele, že katastr nemovitostí vznikl k 1. 1. 1993 a smlouva byla uzavřena 27. 1. 1993, a tudíž neexistovalo obecné povědomí veřejnosti o tom, jaké úkony jsou při převodu vlastnictví nutné ve vztahu ke katastru nemovitostí a jaké účinky zápisy do katastru nemovitostí mají, neobstojí, neboť již před zřízením katastru nemovitostí podléhaly smlouvy o převodu nemovitostí registrační povinnosti u státního notářství a zápisu v evidenci nemovitostí, byť vklad do katastru nemovitostí a registrace smlouvy a její zápis v evidenci nemovitostí mají odlišné právní účinky, v zásadě však oba postupy sledovaly veřejný zájem na právní jistotě ve vlastnických vztazích k nemovitostem a povědomí o těchto postupech lze považovat i v rozhodné době za všeobecně známé. Ustanovení o podmíněnosti převodu nemovitostí vkladem do katastru nemovitostí nelze přitom mít za objektivně nejasná. Shora formulované předpoklady dobré víry založené na výjimečně omluvitelném právním omylu tak splněny nejsou. Navíc odvolací soud založil své rozhodnutí na eventuálním závěru, že i kdyby byl žalobce zpočátku v dobré víře, tuto dobrou víru ztratil v roce 1997, kdy se dozvěděl, že v katastru nemovitostí zapsán není, a kdy již povědomost o nutnosti zápisu vlastnictví nemovitostí v katastru existovala zcela nepochybně.
Tvrzení dovolatele, že byl uveden v omyl a spoléhal se při celém prodeji na právničku prodávajícího, není významné. Pokud dovolatel usilující o nabytí nemovitosti nepodal návrh na vklad ani se nepřesvědčil, že tento návrh podala druhá smluvní strana, tak nezachoval běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost tohoto právního úkonu po každém požadovat. Nedbale postupoval i převodce, nicméně tato okolnost nemění nic na závěru, že podmínky vydržení nebyly splněny.
Odvolacímu soudu lze též přisvědčit v závěru, že i kdyby po uzavření kupní smlouvy byl v dobré víře o svém vlastnickém právu, jeho dobrá víra se přerušila v roce 1997, kdy zjistil, že není zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí. Dovozuje-li dovolatel svou dobrou víru ze skutečností nastalých v r. 1997 (notářský zápis a na jeho základě provedený záznam v katastru nemovitosti), nelze mít předpoklady vydržení za splněné proto, že takto případně založená dobrá víra netrvala zákonem vyžadovaných 10 let. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že k vydržení vlastnického práva žalobcem nedošlo, je jeho právní posouzení věci v souladu se zákonem a rozhodovací praxí.
Správnost závěrů odvolacího soudu není způsobilá zpochybnit ani námitka, že je v rozporu s dobrými mravy, pokud se nedostatku dobré víry žalobce dovolává žalovaný, který je právním nástupcem subjektu, jenž žalobci předmětnou nemovitost prodal a choval se k němu jako k jejímu vlastníkovi. Dle ustálené judikatury totiž podle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy nelze právo založit, lze jen odepřít ochranu jeho výkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 2001, s. 113, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313, pod č. 87). V daném případě tedy okolnost, že žalovaný zpochybnil dobrou víru žalobce a že se k žalobci choval jako k vlastníkovi, není významná, podstatné je, že soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce po dobu vydržecí lhůty nebyl v dobré víře, vlastnictví nevydržel, a i kdyby jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy (takový závěr se však z provedených zjištění nepodává), nemohlo by to samo o sobě založit žalobcem uplatňované právo.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné; vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení žalované, té však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Robert Waltr předseda senátu