ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Č. Ž., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem
Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalované Správě železniční dopravní cesty,
státní organizaci, IČO 70994234, se sídlem Praha 1, Dlážděná 1003/7, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 132/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, č.
j. 35 Co 43/2011-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na žalované náhrady škody ve výši 500.000,- Kč,
představující hodnotu jeho skladiště, které žalovaná v roce 2007 nechala
zbořit.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 14. 10. 2010, č. j. 19 C
132/2009-85, uznal základ nároku žalobce za oprávněný. Zjistil, že dne 27. 1.
1993 byla uzavřena kupní smlouva, jíž prodávající Tesla Lanškroun, a.s.,
prodávala budovu skladiště inventární číslo 7668 v železniční stanici v
Lanškrouně (dále též jen „skladiště“ nebo „nemovitost“) za cenu 50.000,- Kč.
Soud posoudil smlouvu za neschopnou vkladu do katastru nemovitostí, přičemž
nebylo ani prokázáno, že by kterýmkoli účastníkem smlouvy byla navržena ke
vkladu katastrálnímu úřadu. Jako kupující byl označen „ZAKOV výroba a prodej
hřebíků“ zastoupený žalobcem, smlouvu podepsal žalobce, který od uzavření
smlouvy stavbu užíval jako její vlastník. Dne 25. 4. 1997 byl sepsán notářský
zápis mezi zástupci Českých drah, s.o., Tesly Lanškroun, a.s., a žalobcem o
uznání vlastnického práva žalobce k nemovitosti – stavbě bez čísla popisného na
stavební parcele v katastrálním území Lanškroun. Na základě tohoto notářského
zápisu byl žalobce zapsán jako vlastník nemovitosti do katastru nemovitostí. V
roce 2004 katastrální úřad rozhodl o opravě chyby v katastru nemovitostí, neboť
uvedený notářský zápis neshledal způsobilým, a za podklad pro zápis
vlastnického práva k nemovitosti vzal předchozí nabývací titul. V roce 2007
žalovaná nechala provést demolici skladiště. Obvodní soud shledal kupní
smlouvu ze dne 27. 1. 1993 za platně uzavřenou, přestože v ní byl kupující
chybně označen a předmět prodeje nedostatečně specifikován. Mezi účastníky
nebylo při uzavírání smlouvy pochybností o tom, kdo se stává novým vlastníkem a
jaká nemovitost je předmětem smlouvy. Jelikož vlastnické právo nebylo vloženo
do katastru nemovitostí, nemohl jej žalobce nabýt. Existence smlouvy však
postačovala k tomu, aby se žalobce stal oprávněným držitelem nemovitosti,
kterou měl v úmyslu koupit. Soud shledal, že notářský zápis ze dne 25. 4. 1997
neměl na existenci dobré víry žalobce žádný vliv, neboť zástupci Českých drah,
s.o., a Tesly Lanškroun, a.s., prohlásili za nesporné skutečnosti, které
vlastnické přesvědčení žalobce potvrdily. Vydržecí doba tak byla podle soudu
přetržena až písemným sdělením katastrálního úřadu ze dne 17. 5. 2004. Soud
dospěl k závěru, že žalobce vlastnictví k předmětné budově vydržel, a proto je
základ žalobního nároku opodstatněn.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 35
Co 43/2011-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu
si žalobce musel být vědom nutnosti předložení smlouvy katastrálnímu úřadu,
uvedl-li při jednání soudu prvního stupně dne 4. 3. 2010, že smlouvy si
ponechal prodávající s tím, že je předloží katastrálnímu úřadu, proto jen stěží
mohl být přesvědčen o tom, že smlouva je účinná dnem následujícím po podpisu,
jak bylo ve smlouvě uvedeno. Jestliže si neověřil, zda byl zápis vkladu
vlastnického práva proveden, mohl být sice subjektivně přesvědčen, že mu
nemovitost patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti, kterou je právě
zmíněné ověření zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, by
musel vědět, že tomu tak není. Odvolací soud měl za to, že i kdyby žalobce byl
po uzavření smlouvy v dobré víře, ta se přerušila v roce 1997, kdy zjistil, že
není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník. Dobrá víra žalobce o
vlastnickém právu k nemovitosti pak nastala až na základě zápisu vlastnického
práva žalobce do katastru nemovitostí podle notářského zápisu v roce 1997 a
skončila právní mocí rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 1. 9. 2004, že
vlastnictví nemovitosti je evidováno pro ČR s právem hospodaření s majetkem
státu pro žalovanou. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že nebyla splněna
zákonem požadovaná lhůta 10 let držby nemovitosti žalobcem v dobré víře, že mu
tato nemovitost patří.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. Neztotožňuje se s odvolacím soudem v závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze
dne 27. 1. 1993, neboť má za to, že účastníkům smlouvy bylo zřejmé, kdo je
kupujícím, který byl ve smlouvě dostatečně identifikován (způsobem shodným jako
v podnikovém rejstříku), a jaká nemovitost je předmětem smlouvy, když byla ve
smlouvě dostatečně určitě vymezena. Poukázal na nález ze dne 14. 4. 2005, sp.
zn. I. ÚS 625/03, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že základním principem
výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před
takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Namítá, že vzhledem ke všem
okolnostem daného případu byl v dobré víře o tom, že je vlastníkem předmětného
skladiště, a to od 28. 1. 1993 až do právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu
dne 1. 9. 2004. Argumentuje zejména tím, že orgány veřejné moci a další osoby a
instituce měly za to, že právě dovolatel je vlastníkem předmětné nemovitosti, a
takto ve vztahu k němu také vystupovaly, z toho dovozoval oprávněnost držby
nemovitosti. Dovolatel se po uzavření smlouvy ocitl v právním omylu, neboť byl
s ohledem na sepis smlouvy osobou práva znalou přesvědčen, že se stal
vlastníkem objektu skladiště. Odmítá závěr odvolacího soudu, že si měl ověřit
stav zápisu v katastru nemovitostí a že si musel být vědom nutnosti předložení
smlouvy katastrálnímu úřadu. Poukazuje na to, že smlouva byla sepsána krátce po
nabytí účinnosti katastrálního zákona a v té době neexistovalo v České
republice obecné povědomí veřejnosti o účincích zápisu do katastru. I poté co v
r. 1997 zjistil, že není zapsán v katastru jako vlastník, byl notářským zápisem
sepsaným z iniciativy právničky Tesly Lanškroun za účasti tří osob práva
znalých a následným postupem katastrálního úřadu, který jej jako vlastníka
nemovitosti do katastru formou záznamu zapsal, utvrzen v přesvědčení, že je
vlastníkem nemovitosti. Na podporu svého názoru dovolatel poukázal na závěry
vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1958/2007, 22 Cdo
702/2002 a 22 Cdo 837/98, jakož i v odborné literatuře. Podle přesvědčení
dovolatele odvolací soud nevyvrátil pochybnosti, že dovolatel byl oprávněným
držitelem. Dovolatel má též za to, že je v rozporu s dobrými mravy, aby jeho
dobrou víru zpochybňoval žalovaný, který je právním nástupcem subjektu, jenž
žalobci předmětnou nemovitost prodal a choval se k němu jako k jejímu
vlastníkovi. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Polemika dovolatele se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze
dne 27. 1. 1993 je bezpředmětná, neboť ať již byla smlouva platná či nikoli, do
katastru nemovitostí vložena nebyla, na jejím základě se tedy žalobce
vlastníkem nemovitosti nestal, což ani nepopírá, neboť tvrdí, že vlastnické
právo nabyl vydržením, a zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
závěru, že k vydržení nedošlo. A právě tento rozhodující závěr, jehož správnost
dovolatel rovněž zpochybnil, je předmětem dovolacího přezkumu.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, o tom, že mu věc
nebo právo patří, je držitelem oprávněným, v pochybnostech se má za to, že
držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§
134 odst. 1 obč. zák.).
Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do
katastru nemovitostí podle zvláštních právních předpisů (§ 133 odst. 2 obč.
zák.).
Zákon stanoví, že držitel musí být „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře“, aby byl držitelem oprávněným. Tuto podmínku vykládá judikatura tak, že
posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z
posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí
vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k
právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96,
publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, s. 587).
Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc
drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému
došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek ze dne
11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1304).
Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v
neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho
vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností.
Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811,
nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro
oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I
když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně
vyskytnout případy, kdy držitel bude „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře“ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v
případě objektivně nejasného znění zákona). Omyl vycházející z neznalosti
jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy
se držitel ujímá držby, však omluvitelný není (srov. např. rozsudek ze dne 10.
10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor C 1481).
Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná
není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se
seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, Právní rozhledy
č. 9/2003, str. 479).
Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které
objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, Soudní
rozhledy č. 5/2001, str. 152).
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný
pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, Soubor C 1068).
Odvolací soud neuznal opodstatněnost uplatněného nároku se závěrem, že žalobce
v době od uzavření kupní smlouvy dne 27. 1. 1993 do 25. 4. 1997, kdy došlo
formou notářského zápisu k prohlášení o nespornosti jeho vlastnictví, nebyl při
zachování obvyklé opatrnosti v dobré víře, neboť mu nic nebránilo ověřit si
zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Ze zjištěného skutkového stavu (z nějž s ohledem na rozsah přezkumné činnosti
vymezený uplatněnými dovolacími důvody vychází i dovolací soud) sice vyplývá,
že sepis kupní smlouvy byl zajišťován právním oddělením prodávající akciové
společnosti, to však neznamená, že dovolatel jako kupující neměl při dodržení
obvyklé míry opatrnosti, která se po držiteli požaduje, zjistit, zda jde o
nemovitost, k níž lze nabýt vlastnictví teprve vkladem do katastru nemovitostí
a zda takový vklad byl proveden. O tom se žalobce – i s ohledem na zásadu
veřejnosti katastru nemovitostí (srov. § 21 odst. 1 katastrálního zákona) –
mohl a měl přesvědčit. Dovolatel nedůvodně vytýká, že odvolací soud učinil
závěr o nedostatku dobré víry pouze na základě ničím nepodložené úvahy. Z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že uvedenou úvahu odvolací soud
založil mimo jiné na skutkovém zjištění, že sám žalobce při jednání uvedl, že
smlouvy si prodávající po podpisu ponechal s tím, že je předloží katastrálnímu
úřadu, proto mohl být žalobce stěží přesvědčen o tom, že smlouva je účinná dnem
následujícím po podpisu.
Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1958/2007, 22 Cdo
702/2002 a 22 Cdo 837/98 není přiléhavý, neboť jimi řešené případy jsou od
projednávané věci skutkově odlišné. Nejde zde ani o situaci, že by žalobce
pověřil vyřízením formálních náležitostí převodu advokáta a vzhledem k vadnému
postupu advokáta k převodu nedošlo (jako ve věci 22 Cdo 1958/2007), ani že by
dobrá víra žalobce byla vyloučena jen na základě okolnosti, že nahlédnutím do
veřejné knihy mohl zjistit, že právo, jehož držby se chopil, tam bylo zapsáno
chybně (jako ve věci 22 Cdo 702/2002), ani že by soud vycházel při posouzení
splnění podmínek oprávněné držby pouze ze skutečnosti, že stav vzniklý v
důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize,
popřípadě jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil (jako ve věci
22 Cdo 837/98).
Námitka dovolatele, že katastr nemovitostí vznikl k 1. 1. 1993 a smlouva byla
uzavřena 27. 1. 1993, a tudíž neexistovalo obecné povědomí veřejnosti o tom,
jaké úkony jsou při převodu vlastnictví nutné ve vztahu ke katastru nemovitostí
a jaké účinky zápisy do katastru nemovitostí mají, neobstojí, neboť již před
zřízením katastru nemovitostí podléhaly smlouvy o převodu nemovitostí
registrační povinnosti u státního notářství a zápisu v evidenci nemovitostí,
byť vklad do katastru nemovitostí a registrace smlouvy a její zápis v evidenci
nemovitostí mají odlišné právní účinky, v zásadě však oba postupy sledovaly
veřejný zájem na právní jistotě ve vlastnických vztazích k nemovitostem a
povědomí o těchto postupech lze považovat i v rozhodné době za všeobecně
známé. Ustanovení o podmíněnosti převodu nemovitostí vkladem do katastru
nemovitostí nelze přitom mít za objektivně nejasná. Shora formulované
předpoklady dobré víry založené na výjimečně omluvitelném právním omylu tak
splněny nejsou. Navíc odvolací soud založil své rozhodnutí na eventuálním
závěru, že i kdyby byl žalobce zpočátku v dobré víře, tuto dobrou víru ztratil
v roce 1997, kdy se dozvěděl, že v katastru nemovitostí zapsán není, a kdy již
povědomost o nutnosti zápisu vlastnictví nemovitostí v katastru existovala
zcela nepochybně.
Tvrzení dovolatele, že byl uveden v omyl a spoléhal se při celém prodeji na
právničku prodávajícího, není významné. Pokud dovolatel usilující o nabytí
nemovitosti nepodal návrh na vklad ani se nepřesvědčil, že tento návrh podala
druhá smluvní strana, tak nezachoval běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na
závažnost tohoto právního úkonu po každém požadovat. Nedbale postupoval i
převodce, nicméně tato okolnost nemění nic na závěru, že podmínky vydržení
nebyly splněny.
Odvolacímu soudu lze též přisvědčit v závěru, že i kdyby po uzavření kupní
smlouvy byl v dobré víře o svém vlastnickém právu, jeho dobrá víra se přerušila
v roce 1997, kdy zjistil, že není zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti v
katastru nemovitostí. Dovozuje-li dovolatel svou dobrou víru ze skutečností
nastalých v r. 1997 (notářský zápis a na jeho základě provedený záznam v
katastru nemovitosti), nelze mít předpoklady vydržení za splněné proto, že
takto případně založená dobrá víra netrvala zákonem vyžadovaných 10 let. Pokud
tedy odvolací soud dospěl k závěru, že k vydržení vlastnického práva žalobcem
nedošlo, je jeho právní posouzení věci v souladu se zákonem a rozhodovací
praxí.
Správnost závěrů odvolacího soudu není způsobilá zpochybnit ani námitka, že je
v rozporu s dobrými mravy, pokud se nedostatku dobré víry žalobce dovolává
žalovaný, který je právním nástupcem subjektu, jenž žalobci předmětnou
nemovitost prodal a choval se k němu jako k jejímu vlastníkovi. Dle ustálené
judikatury totiž podle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy nelze
právo založit, lze jen odepřít ochranu jeho výkonu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 2001, s. 113, nebo nález Ústavního soudu
ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313, pod č. 87). V daném
případě tedy okolnost, že žalovaný zpochybnil dobrou víru žalobce a že se k
žalobci choval jako k vlastníkovi, není významná, podstatné je, že soud na
základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce po dobu
vydržecí lhůty nebyl v dobré víře, vlastnictví nevydržel, a i kdyby jednání
žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy (takový závěr se však z provedených
zjištění nepodává), nemohlo by to samo o sobě založit žalobcem uplatňované
právo.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné; vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolatelem tvrzeny
a ani z obsahu spisu nevyplývají. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn
tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím
řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení žalované, té však
podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu