Judikát 25 Cdo 3146/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08.04.2026
Spisová značka:25 Cdo 3146/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.3146.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Znalecký posudek
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2910 o. z. Kategorie rozhodnutí:E 25 Cdo 3146/2025-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: S. B., zastoupený JUDr. Janem Tlapákem, advokátem se sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1, proti žalovanému: J. D., zastoupený Mgr. Janem Rabasem, advokátem se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, o zaplacení 828.390 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 398/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. 25 Co 118,119/2025-521, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.605 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jana Rabase. Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 25 Cdo 118,119/2025-521, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 5. 2024, č. j. 34 C 398/2019-454, ve spojení s usnesením ze dne 21. 2. 2025, č. j. 34 C 398/2019-483, jímž okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 828.390 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Předmětem sporu byl nárok na náhradu újmy na zdraví, k níž mělo dojít v důsledku jednání žalovaného dne 18.
12. 2016. Účastníci jsou sousedy v obci XY a jejich vzájemné vztahy jsou konfliktní. Mezi účastníky vznikl spor o rušení dcery žalobce při spaní v kočárku venku před domem hlukem od žalovaných, což přišel žalobce osobně řešit k žalovanému a následně se liší jejich skutkové verze, jak došlo ke konfliktu a zranění žalobce. Žalobce tvrdil, že byl napaden žalovaným, naopak žalovaný tvrdil, že fyzický konflikt inicioval žalobce. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že se přes opakované znalecké zkoumání možných verzí mechanismu úrazu nepodařilo zjistit, která z dvou možných variant skutkového děje se odehrála, resp. že se žalobci (který měl v tomto směru nejen břemeno tvrzení, ale rovněž břemeno důkazní) nepodařilo prokázat, že děj se odehrál tak, jak je tvrzeno v žalobě.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a plně na ně odkázal. Přisvědčil závěru, že to byl žalobce, kdo podal žalobu a žádal nahradit uvedenou újmu (bolest, ztížení společenského uplatnění, další nemajetkovou újmu, náklady léčení a ztrátu na výdělku), a jeho tedy tížilo kromě břemene tvrzení rovněž břemeno důkazní, které i dle názoru odvolacího soudu neunesl. Následně podrobně rozvedl, proč v kontextu dokazování nepovažoval verzi žalobce za přesvědčivou, a zdůraznil, že na videozáznamu pořízeném manželkou se po incidentu žalobce pohybuje bez omezení a nevykazuje znaky zranění kolene.
2.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odklonu nalézacích soudů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive v řešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci. V obsáhlém dovolání dovolatel tvrdí porušení zásady volného hodnocení důkazů, rozpor s procesními pravidly hodnocení důkazů, neodstranění vad znaleckých posudků (absence přesného určení pravděpodobnosti verzí žalobce a žalovaného, rozpory mezi písemným znaleckým posudkem a jeho vysvětlením před soudem, nezodpovězení jedné z otázek položených soudem), nesprávné hodnocení svědecké výpovědi manželky žalobce a neprovedení navržených důkazů, k čemuž citoval judikaturu dovolacího i Ústavního soudu.
Dále dovolatel namítá nesprávné posouzení důkazního břemene a porušení zásady rovnosti účastníků, když prezentuje právní závěr, že je po něm požadováno naprosté vyvrácení verze žalovaného. Závěrem dovolatel označil skutkovou verzi žalovaného za vyvrácenou a logiku nalézacích soudů označil za znemožňující prokázat ublížení na zdraví. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu nemohou být skutkové závěry odvolacího soudu či způsob hodnocení důkazů, když navíc odvolací soud věc po skutkové stránce hodnotil správně.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Především je nutno konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na právním závěru, že po dovolateli je požadováno naprosté vyvrácení verze žalovaného. Odvolací soud správně poukázal na závěr ustálené judikatury, že určitou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti, na její pravděpodobnost. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti.
V takovém případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015). O takový případ se jedná v projednávané věci.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že to byl dovolatel, kdo oslovil žalovaného k řešení sousedského problému, jenž přerostl ve vzájemnou potyčku účastníků, o jejímž začátku a průběhu existují dvě skutkové verze. Dále odvolací soud zdůraznil, že se dovolatel na videozáznamu po konfliktu se žalovaným pohyboval bez omezení, nevykazoval znaky zranění kolena a k vyšetření magnetickou rezonancí prokazující přerušení předního zkříženého vazu došlo s odstupem dvou měsíců od předmětné události, a tedy k přerušení vazu mohlo dojít jak před datem 18. 12. 2016, tak po tomto datu až do 15. 2. 2017.
8. Dokazováním včetně provedeného znaleckého zkoumání se nepodařilo dovolateli prokázat, že k jeho zranění došlo tak, jak je tvrzeno v žalobě. Znalci provádějící přezkum tvrzených skutkových verzí shodně uzavřeli, že možnou příčinou uvedeného zranění mohou být verze obou účastníků. A byl to dovolatel, koho tížilo břemeno tvrzení i důkazní, jež ani podle odvolacího soudu neunesl. Odvolací soud konstatoval, že se dovolateli nepodařilo prokázat, že by mu nemajetková a majetková újma, jejíž náhradu v tomto řízení požaduje po žalovaném, vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany žalovaného.
9. Ačkoli formálně dovolatel v dovolání napadá právní posouzení odvolacího soudu, obsahem dovolání je pouhá polemika s procesem hodnocení důkazů, svědecké výpovědi manželky žalovaného a znaleckých posudků a vyjádření znalců před soudem, z nichž dovolatel vytrhává jednotlivé pasáže a předestírá vlastní verzi hodnocení dokazování vedoucí k jinému skutkovému závěru ohledně pravděpodobnosti průběhu střetu účastníků. Prostřednictvím tvrzených vad dokazování a hodnocení provedených důkazů se domáhá přehodnocení pravděpodobnosti skutkových verzí tvrzených účastníky.
10. S právním posouzením věci tak dovolatel nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů (včetně znaleckých posudků) však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání (srov. např. usnesení ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3296/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021). Dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Podle názoru dovolacího soudu se v souzené věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do základních práv a svobod je s to založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3093/13, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 54 a 55).
11. K vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci (opomenutí navržených důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů, nepřezkoumatelnost rozsudku), je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že § 237 o.
s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3.
9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel jednoznačně nevymezuje.
12. Dovolateli nelze přisvědčit, že by odmítnutí provést další navrhované důkazy bylo obecné a nepřezkoumatelné. Již soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud aproboval) v odůvodnění svého rozsudku (viz odst. 26) podrobně vyložil, proč další žalobcem navrhované důkazy neprovedl. V postupu soudů obou stupňů nelze spatřovat ani porušení rovnosti účastníků.
13. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
14. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má proti žalobci právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 11 620 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady DPH ze součtu uvedených částek, celkem 14.605 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu