ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně: Hošek Motor a. s., Žarošická 17, 628 00, Brno, IČO: 634 84 463,
zastoupená JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše
13, Brno, proti žalovanému: M. H., narozen XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Alešem
Krochmalným, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, o 423.630 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 236 C 98/2011, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, č.
j. 44 Co 464/2015-183, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, č. j. 44 Co 464/2015-183, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 2. 6. 2009 žalující
obchodní společnost jako budoucí prodávající uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí
s J. L. s tím, že smlouva o prodeji jejího vozu měla být uzavřena nejpozději do
30. 9. 2009 za kupní cenu 1.953.000 Kč; v bodě IV. odst. 2 smlouvy o smlouvě
budoucí bylo ujednáno, že k zániku smlouvy dojde v případě zničení či poškození
předmětu smlouvy, např. havárie. Při dopravní nehodě dne 13. 6. 2009 žalovaný
přejel svým vozidlem do protisměrné části vozovky a čelně se střetl s
protijedoucím vozidlem žalobkyně, které řídila předsedkyně představenstva A. U.
cestou na předváděcí akci. Vůz byl opraven, žalobkyně jej nicméně již nemohla
prodat podle smlouvy o smlouvě budoucí a dne 1. 2. 2010 jej prodala jinému
zájemci za 1.430.000 Kč. Pojistitel odpovědnosti žalovaného uhradil žalobkyni
částku odpovídající nákladům opravy vozidla, odtahu vozidla a „znehodnocení
vozidla oproti stavu před opravou“ v celkové výši 801.682 Kč, avšak rozdíl mezi
cenou z nerealizovaného prodeje, tj. 1.953.000 Kč, a dosaženou kupní cenou,
který žalobkyně učinila předmětem řízení, nepovažoval za reálný a prokázaný
ušlý zisk. Městský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovaný
porušil povinnosti silničního provozu a způsobil dopravní nehodu, v důsledku
čehož došlo k zániku smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Proto nebyl vůz prodán za
smluvenou cenu, nýbrž za cenu nižší; rozdíl mezi uvedenými částkami činí
523.000 Kč, avšak je třeba od něj odečíst DPH ve výši 99.370 Kč (v této části
došlo ke zpětvzetí žaloby). Městský soud v Brně uzavřel, že žalobkyni ušel zisk
ve výši 423.630 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 44
Co 464/2015-183, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně
porušila prevenční povinnost (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“) tím, že vědoma si
smluvního ujednání o zániku smlouvy při zničení nebo poškození vozidla,
nezdržela se čehokoliv, co by mohlo v tomto ohledu vést k takovému důsledku.
Vůz proto neměla vůbec provozovat na pozemních komunikacích, a to s ohledem na
zvýšenou míru nebezpečí s tím spojenou; pokud tak učinila, nese si vzniklou
újmu sama. Kromě toho žalovaný nebyl stranou smlouvy o smlouvě budoucí, nemohl
proto dohlédnout následek v podobě ušlého zisku (teorie dohlédnutelnosti
kauzálního nexu), neboť nemohl předpokládat, že s ním žalobkyně krátce předtím
uskutečnila „ziskový“ právní úkon. Zaviněné porušení právní povinnosti
(pravidel silničního provozu) „dostačuje“ jen na odpovědnost za skutečnou
škodu. Smlouva o smlouvě budoucí není pak důkazem ušlého zisku, ale jen
možností žalobkyně ho reálně a s nejvyšší pravděpodobností očekávat, přičemž
prodej vozu za nižší cenu není škodou, nýbrž jen vyjádřením „subjektivní
představy žalobkyně o osobně přijatelné ceně“. Podle odvolacího soudu je pro
nedostatek příčinné souvislosti žaloba nedůvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího
soudu vyřešeny. Za prvé se jedná o otázku, zda v uvedeném případě byla škoda v
podobě ušlého zisku předvídatelná. Ačkoliv je otázka předvídatelnosti škody
odvolacím soudem považována za součást zkoumání příčinné souvislosti, nejedná
se o otázku skutkovou, ale právní (jedná se o nekauzální kritérium limitace
náhrady škody). Dovolatelka nijak nenapadá skutkové závěry odvolacího soudu,
ale jejich právní hodnocení, zejména že odvolací soud vyloučil příčinu v podobě
zaviněného způsobení dopravní nehody nesprávně pro nepředvídatelnost následku v
podobě ušlého zisku, a to za použití teorie dohlédnutelnosti kauzálního nexu.
Přitom v českém právním řádu se vychází z teorie adekvátní příčinné
souvislosti. Ta spočívá v tom, zda způsobená škoda je podle obecně vžitých
představ adekvátním, očekávatelným následkem protiprávního úkonu nebo události,
tedy zda škoda byla předvídatelná pro každou řádně – rozumně se chovající a
postupující osobu, která by se nacházela v době způsobení škody na místě škůdce
v jeho postavení. Každá rozumně se chovající a postupující osoba ví, že po
pozemních komunikacích se pohybují běžně vozidla určená k dalšímu prodeji, tedy
provozovaná podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Rovněž musí tato
osoba předvídat, že vozidlo, které je poškozeno díky dopravní nehodě, se prodá
za nižší cenu a prodejce tak dosáhne nižšího zisku. Aby taková škoda mohla být
pro škůdce předvídatelná, není třeba, aby měl vědomost o existenci konkrétního
smluvního vztahu mezi poškozeným a jeho smluvním partnerem. Druhou otázkou,
která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, je nesprávný závěr
odvolacího soudu o porušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně tím, že se
zúčastnila provozu na pozemních komunikacích s vozem, který hodlala prodat. Zde
je třeba rozlišovat, zda je vozidlo uvedeno do provozu koncovým uživatelem jako
prostředek dopravy, a situací, kdy je do provozu uvedeno obchodníkem s
motorovými vozy z důvodu přemístění samotného vozidla jako zboží v rámci své
obchodní činnosti. Žalobkyni pak nemůže jít k tíži, že vzhledem k povaze daného
zboží zvolila nejekonomičtější způsob přepravy po vlastní ose. Proto navrhuje,
aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku ve věci
samé tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby dovoláním
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť řešení otázek prevenční povinnosti a ušlého zisku je v rozporu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se věc posuzuje
podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1.
2014.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Podle této úpravy se vedle skutečné škody hradí i to, co poškozenému ušlo –
ušlý zisk, který spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku
poškozeného, jehož bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat
s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího
soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření
zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový
majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi,
z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně
došlo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005,
publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
BECK, dále jen „Soubor“). Takovou okolností, ze které lze usuzovat na dosažení
předpokládaného zisku, může být zejména již uzavřená smlouva. Neobstojí tedy
závěr odvolacího soudu, že smlouva o smlouvě budoucí není podkladem pro závěr o
možnosti dosáhnout při pravidelném běhu událostí určitého zisku, nýbrž že je
snad jen jakousi představou prodávajícího o částce, kterou by považoval pro
sebe za přijatelnou. Bylo-li zjištěno (správnost skutkových závěrů nemůže být
předmětem dovolacího přezkumu, ostatně není ani dovoláním zpochybňována), že
žalobkyně, která je obchodní společností, zabývající se též prodejem osobních
motorových vozidel, uzavřela smlouvu o budoucí kupní smlouvě předmětného
vozidla, pak sjednaná kupní cena představuje zisk, jehož se jí mělo dostat,
nedošlo-li by ke škodní události.
Ušlý zisk pak může spočívat v rozdílu mezi výhodnější cenou, která byla
sjednána v kupní smlouvě, avšak nerealizovala se, a reálnou hodnotou věci,
například skutečně dosaženou po škodné události (obdobně též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, Soubor C 5785),
pokud není poškozeným získaná kupní cena pod úrovní ceny obvyklé. Nelze zároveň
přehlédnout, že k náhradě škody na snížené hodnotě vozidla po provedené opravě
slouží institut náhrady tzv. obchodního znehodnocení (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017); v posuzované věci z obsahu
spisu vyplývá, že žalobkyně zřejmě z tohoto titulu obdržela od pojistitele
odpovědnosti žalovaného částku 47.393 Kč a 11.174 Kč, aniž by z rozhodnutí
soudů bylo zřejmé, zda a nakolik tato částka vedla k obnovení majetkových
hodnot poškozené na vozidle. V každém případě platí, že rozdíl mezi původně
sjednanou cenou, která se v důsledku škodní události nerealizovala, a nižší
obvyklou cenou, za kterou byl vůz po nehodě prodán jinému subjektu, představuje
odškodnitelnou újmu ve formě ušlého zisku.
Nelze konečně přisvědčit ani závěru odvolacího soudu, že škůdce není schopen
takový typ újmy předvídat a nemůže za něj nést odpovědnost. I když samozřejmě
odpovědná osoba nemůže dohlédnout (slovy odvolacího soudu) veškerých škodních
detailů a nuancí, které vyvolá její jednání, je zcela obvyklé a v souladu s
ustálenou judikaturou, že při poškození vozidla se hradí případné náklady na
vozidlo náhradní či ušlý zisk za dobu opravy, po níž nemůže poškozený vozidlo
užívat k výdělečné činnosti (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp.
zn. 1 Cz 86/90, č. 7/1992 Sbírky, ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 25 Cdo 965/99, a
ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1685/98). Není tedy důvodu, aby poškozenému
nenáležel případný doložený ušlý zisk odvozený od snížení kupní ceny, bylo-li
vyvoláno škodní událostí. Právní názor odvolacího soudu, že uplatněný nárok
není odškodnitelnou újmou, tudíž není v souladu s dosavadní rozhodovací
činností Nejvyššího soudu a nelze ho považovat za správný.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Podle § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Spoluzavinění poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení (terminologicky spíše
přesněji spoluzpůsobení si škody poškozeným – srov. též výstižnější dikci
ustanovení § 2918 o. z., účinného od 1. 1. 2014) znamená, že jednání
(opomenutí) poškozeného bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho
škody nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. Škoda totiž nemusí být pouze
výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se
sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za
škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za
škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním
škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi
jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke
způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o
spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí
jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady
casum sentit dominus – náhoda postihuje vlastníka, poškozený dokonce nese
následky všech okolností, které nastaly na jeho straně (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593,
či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C
10425). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám
poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností
konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně
škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Tento právní institut se
uplatní jak v případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu porušení právní
povinnosti (obecná odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák.), tak u případů
odpovědnostních typů objektivních (tzv. odpovědnost bez protiprávnosti a
zavinění, jakou je například i § 427 obč. zák.).
Jestliže se poškozený sám v souvislosti s újmou, která mu vznikla, dopustí
porušení právní povinnosti, uplatní se ustanovení § 441 obč. zák. rovněž;
porušení právní povinnosti může spočívat i v porušení povinnosti tzv. generální
prevence. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná tuto povinnost porušila tím, že
provozovala vozidlo, které zamýšlela prodat, však představuje příliš široký
výklad ustanovení § 415 obč. zák.
Občanskoprávní prevence, která vychází ze zásady římského práva neminem laedere
- nikomu neškodit, představuje souhrn způsobů a forem, jak předcházet
ohrožování a porušování subjektivních občanských práv, tj. práv, která jsou
upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v objektivním smyslu.
Vlastní obsah úpravy této prevence spočívá ve stanovení určitého systému
prevenčních právních povinností, jakož i nepříznivých právních následků
(sankcí) spjatých s jejich ohrožením či porušením. Jedním z nich je i povinnost
tzv. generální prevence, ukládající v § 415 obč. zák. každému povinnost
zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm
vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který –
objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit
riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však
neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, Soubor C
1725).
V posuzovaném případě odvolací soud vztáhl uvedenou povinnost na obchodníka s
automobily, který uzavřel k jednomu z nabízených vozidel smlouvu o smlouvě
budoucí s tím, že do doby prodeje vůz používal v rámci své činnosti jako tzv.
předváděcí vozidlo. Takové počínání je podle dovolacího soudu zcela obvyklé a
odpovídá běžnému způsobu nakládání s vlastnictvím i s rozumnými požadavky na
dostatečnou obezřetnost a předvídavost každé osoby ve společenském životě,
přičemž ani vlastník hodlající prodat věc, nemůže být omezen v obvyklém jejím
užívání v době před převodem, nejsou-li tu nějaké zvláštní okolnosti, které by
takový postup odůvodňovaly. Opačný požadavek by mohl vést k nepřiměřenému
zásahu do vlastnického práva, mohl by se dostat do kolize s čl. 11 ústavního
zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, jakožto nepřiměřené
omezení vlastnického práva, konkrétně jeho složky ius utendi - právo věc
užívat. Nelze proto dovozovat porušení prevenční povinnosti jen z toho, že
žalobkyně vozidlo, k němuž již uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí, nadále
využívala odpovídajícím způsobem ke své podnikatelské činnosti.
Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
nesprávným, proto jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; při stanovení výše náhrady
ušlého zisku je třeba provést srovnání s obvyklou cenou vozidla před dopravní
nehodou, neboť pouze v případě, že sjednaná kupní cena byla vyšší, znamená její
nedosažení ztrátu předpokládaného zisku. V novém rozhodnutí o věci soud
rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i
o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu