25 Cdo 3217/2023-199
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Allgemeine Unfallversicherungsanstalt, se sídlem Adalbert-Stifter-Straße 65, Wien, Rakouská republika, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod křížkem 428/4, Praha 4, proti žalované: DLS, spol. s r. o. v likvidaci, IČO 61505129, se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, zastoupená Mgr. Zdeňkem Horákem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61, Praha, o zaplacení 72 363,74 EUR s příslušenstvím a příspěvků na sirotčí rentu za dobu od 1. 1. 2019 do budoucnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 77/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 25 Co 288,289/2022-147, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 25 Co 288,289/2022-147, v části výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 72 363,74 EUR s 9,75% úrokem z prodlení z této částky od 5. 3. 2019 do zaplacení, a výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2022, č. j. 64 C 77/2019-95, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2022, č. j. 64 C 77/2019-102, a opravných usnesení téhož soudu ze dne 2. 11. 2022, č. j. 64 C 77/2019-224, a č. j. 64 C 77/2019-226, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. V řízení vedeném původně proti Kooperativa pojišťovně, a.s., jako 1. žalované a DLS, spol. s r. o., jako 2. žalované, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 64 C 77/2019-95, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2022, č. j. 64 C 77/2019-102, a opravných usnesení ze dne 2. 11. 2022, č. j. 64 C 77/2019-226, a č. j. 64 C 77/2019-224, zamítl žalobu proti oběma žalovaným o zaplacení 72 363,74 EUR s příslušenstvím (výrok I), o uložení povinnosti žalovaným hradit žalobkyni příspěvky na sirotčí renty, které žalobkyně vyplatila od 1.
1. 2019, a které do budoucna bude vyplácet (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě na území České republiky dne 16. 11. 2016 řidič vozidla Škoda Octavia, jehož provozovatelem byla žalovaná, nedal přednost v jízdě řidiči nákladního vozidla DAF s návěsem. Ve vozidle Škoda Octavia cestoval jako spolujezdec i pan M. F. J. W., který při nehodě zemřel a jehož třem pozůstalým dětem žalobkyně jakožto rakouský sociální pojistitel z titulu zákonného úrazového pojištění zemřelého vyplácí sirotčí rentu podle rakouského zákona o všeobecném sociálním pojištění.
Od listopadu 2016 do prosince 2018 vyplatila celkem 72 363,74 EUR. Obvodní soud pro Prahu 1 vzhledem k místu nehody posoudil věc podle českého práva a žalobu zamítl, neboť ačkoli jde o speciální nárok žalobkyně vyplývající z rakouských právních předpisů, které umožňují cesi nároku na náhradu škody proti škůdci, nemá tento nárok oporu v českých právních předpisech. Nejedná se ani o peněžitou náhradu vyvažující duševní útrapy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ani o náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle § 2966 o.
z.
2. Městský soud v Praze nejprve na základě částečného zpětvzetí odvolání žalobkyní usnesením ze dne 16. 1. 2023, č. j. 25 Co 288,289/2022-132, zastavil
odvolací řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi nimi. Poté rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 25 Co 288,289/2022-147, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že je žalovaná (původně 2. žalovaná) povinna zaplatit žalobkyni 72 363,74 EUR s příslušenstvím, ve výroku IV o zamítnutí žaloby proti původní 2. žalované a ve výroku III o nákladech řízení mezi žalobkyní a původní 2. žalovanou rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Doplnil závěr, že žalobkyně jednoznačně doložila výši nároků svými rozhodnutími, neboť podle rakouské vnitrostátní úpravy je to ona, kdo o těchto nárocích pozůstalých dětí na sirotčí rentu rozhoduje. Tato rozhodnutí navíc korespondovala s potvrzeními pozůstalých o vyplácení peněz. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, uzavřel, že nárok žalobkyně ve výši 72 363,74 EUR za období od listopadu 2016 do prosince 2018 je po právu.
S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21, shledal rozhodným právem pro stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě na území České republiky české právo, s tím, že povaha a rozsah nároku žalobkyně proti škůdci na náhradu vyplacených pojistných dávek se určuje podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení, konkrétní zákonná ustanovení (tím spíše judikaturu rakouských soudů), jimiž se nárok žalobkyně řídí, však neuvedl.
Dále odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3215/2021, ve kterém Nejvyšší soud ve věci stejné dopravní nehody shodně vyřešil otázku nároku tamní žalobkyně na náhradu vyplaceného sirotčího důchodu z titulu důchodového pojištění a též uzavřel, že nárok je dán výlučně vůči škůdci, neboť není kryt pojištěním odpovědnosti z provozu vozidla. Podle odvolacího soudu se tyto závěry uplatní i na nyní projednávanou věc, v níž žalobkyně jako zákonná zdravotní pojišťovna („Všeobecná úrazová pojišťovna“) vyplácí pozůstalým dětem sirotčí rentu.
Právní otázka, zda na žalobkyni cesí přešla pohledávka za žalovanou na náhradu škody ve výši vyplacených dávek, je podle odvolacího soudu vyřešena judikaturou Nejvyššího soudu.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, doplněným podáním ze dne 23. 9. 2024, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku náhrady škody z provozu dopravního prostředku, když nezkoumal podmínky odpovědnosti žalované, možnost její liberace, případné spoluzavinění poškozeného, dokonce ani to, zda škoda vůbec vznikla. Dovolatelka je přesvědčena, že průběh dopravní nehody nebyl vůbec prokázán, stejně jako podíl jednotlivých účastníků na nehodě. Není proto zřejmé, zda se na škodě nepodílel sám poškozený například tím, že se nepřipoutal, nebo tím, že nasedl do vozidla k opilému řidiči. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno ani břemeno tvrzení ohledně způsobení škody zvláštní povahou provozu; dovolatelka má současně za to, že vzniku škody nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí. Dále odvolací soud nezvážil moderaci výše náhrady škody, nevzal v úvahu majetkové poměry účastníků řízení, a skutečnost, že žalobkyně uplatňuje nárok, který nemá oporu v českém právním řádu a nevztahuje se na něj pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Za dosud dovolacím soudem neřešenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, považuje žalovaná otázku aplikace závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3215/2021, na nyní projednávanou věc. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud řešil otázku regresního nároku na náhradu sociálních dávek z titulu důchodového pojištění, naproti tomu v nyní projednávané věci jde o rentu vyplácenou z titulu zdravotního pojištění. Žalovaná je přesvědčena, že se jedná o odlišnou situaci. Žalovaná dále odvolacímu soudu vytkla, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje žádné právní závěry ohledně povahy a rozsahu nároků, které mají mít pozůstalí vůči škůdci, ani ohledně povahy a rozsahu nároků, které měly přejít na žalobkyni. Přechod nároků pozůstalých na žalobkyni měl být posouzen podle konkrétních ustanovení rakouského práva, která měla být aplikována v souladu s rozhodovací praxí rakouských soudů, jakékoli právní hodnocení však v napadeném rozsudku zcela chybí. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla odvolání odmítnout, popř. zamítnout.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), je přípustné podle § 237 o. s. ř., a je důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení uplatněného nároku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Přípustnost dovolání může založit i nesprávná aplikace cizího práva, neboť opačný přístup by vedl k nepřípustnému odepření spravedlnosti a znevýhodnění těch účastníků, v jejichž věci je aplikováno cizí právo, před těmi, v jejichž věci cizí právo aplikováno není (shodně viz Tichý Luboš. Cizí právo v dovolacím řízení. Právník 3/2020, s. 224-237).
7. Podle čl. 85 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“) obdrží-li určitá osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: a) převzala-li instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, nároky příjemce dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků každý členský stát; b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát.
8. Řešením otázky výkladu a uplatnění článku 85 nařízení č. 883/2004, a toho v jakém rozsahu vstupuje instituce poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského státu Evropské unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úrazu, k němuž došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči škůdci, se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1334/2020. V tomto rozhodnutí uzavřel, že v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 589/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21, rozhodným právem pro stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě na území České republiky je podle čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II české hmotné právo, škůdce způsobivší dopravní nehodu odpovídá za újmu při ní způsobenou podle § 2910, § 2914 a § 2972 o. z. Současně bylo ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu postaveno na jisto, že tento nárok je v České republice dán toliko vůči škůdci a není kryt pojištěním odpovědnosti. Podle českých právních předpisů je tedy třeba zkoumat existenci újmy, povahu a rozsah nároků poškozených vůči škůdci, podmínky odpovědnosti škůdce, míru jeho zavinění a případně podíl poškozeného na vzniku újmy. Povaha a rozsah nároků žalobkyně (jakožto zahraničního poskytovatele dávek sociálního zabezpečení poškozenému) vůči třetí straně, tedy škůdci (případně i jeho pojišťovně) se však podle článku 85 nařízení č. 883/2004 a judikatury Soudního dvora Evropské unie (např. rozhodnutí C-428/92 a C-397/96) určuje podle právní úpravy státu poskytovatele sociálního zabezpečení (v posuzované věci podle rakouského právního řádu).
9. Podle § 23 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, pokud z jiných ustanovení tohoto zákona nevyplývá něco jiného, je třeba zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, používat i bez návrhu a tak, jak se ho používá na území, na němž toto právo platí. Použije se těch jeho ustanovení, kterých by se na území, na němž toto právo platí, pro rozhodnutí ve věci použilo, bez ohledu na jejich systematické zařazení nebo jejich veřejnoprávní povahu, pokud nejsou v rozporu s nutně použitelnými předpisy českého práva (odst. 1). Pokud dále není stanoveno něco jiného, obsah zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo orgán veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření (odst. 2). Jestliže soudu nebo orgánu veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, není obsah zahraničního práva znám, může si k jeho zjištění vyžádat také vyjádření Ministerstva spravedlnosti (odst. 3).
10. Justiční orgán (soud) má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným, spolehlivým způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost změn, ke kterým v cizím právním řádu může kdykoliv dojít. Může požadovat součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit posudek příslušného znalce.
Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou literaturu, judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a způsob aplikace jednoznačný. Soud je povinen pro zjištění cizího práva učinit všechna nezbytná opatření, jež jsou reálně dostupná; závisí na okolnostech konkrétního případu, jaké opatření z těch, které přicházejí v úvahu, zvolí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
12. 2019, sen. zn. 29 ICdo 96/2016). V každém případě musí být obsah cizího (cizozemského) práva zjištěn tak úplně a spolehlivě, jak by tomu bylo (mělo být) v případě, kdyby spor nebo jiná právní věc byly řešeny a rozhodovány v domovské zemi aplikovaného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4674/2014).
11. Odvolací soud se mýlil, vyšel-li z předpokladu, že právní otázka, zda v dané věci na žalobkyni cesí přešla pohledávka za žalovanou na náhradu škody ve výši vyplacených dávek, je vyřešena judikaturou Nejvyššího soudu. Tuto otázku je třeba řešit vždy v každém konkrétním případě podle daných skutkových okolností, povahy a rozsahu nároků poškozeného vůči škůdci a povahy a rozsahu dávek sociálního pojištění, vyplacených zahraničním poskytovatelem. Odvolací soud sice v napadeném rozhodnutí správně vyšel ze závěru, že čl.
85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 zakotvuje povinnost všech členských států Evropské unie uznat přechod nároků z poškozeného na sociálního pojistitele, došlo-li k němu podle právních předpisů země nositele pojištění. Dále se však pouze omezil na konstatování, že žalobkyně, která podle skutkových zjištění vyplatila pozůstalým sirotčí rentu v konkrétní výši, má proti žalovanému škůdci nárok na náhradu takto vyplacených částek. Přitom však rezignoval na jakékoli skutkové zjištění i právní posouzení povahy a výše nároku, který mají pozůstalí vůči škůdci podle českého práva, a především se nezabýval otázkou, zda a v jakém rozsahu případně takový nárok žalobců a podle kterého zákonného ustanovení rakouského práva přešel na žalobkyni.
Okolnost, že byla prokázána výše renty, kterou žalobkyně poškozeným poskytuje, je jen jedním z nezbytných skutkových zjištění pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Musí být též stanoveno, zda a jaké zákonné ustanovení opravňuje žalobkyni domáhat se proti žalované náhrady takto vyplacené renty. To odvolací soud neučinil. Také se nijak nevypořádal s okolností, že proti žalované se v jiném řízení jiný poskytovatel pojištění domáhá obdobných nároků z titulu tvrzeného přechodu nároků pozůstalých na náhradu újmy z téže škodní události.
Absence řádného právního posouzení věci odvolacím soudem činí jeho rozhodnutí nesprávným a rozporným s judikaturou dovolacího soudu.
12. Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 72 363,74 EUR s 9,75% úrokem z prodlení z této částky od 5. 3. 2019 do zaplacení, je tedy důvodné. Dovolací soud proto v této části rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v této části, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, které navíc vycházelo z nesprávného výkladu článku 85 nařízení č. 883/2004, zrušil dovolací soud i příslušnou část tohoto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V jeho průběhu soud znovu především posoudí veškeré předpoklady odpovědnosti žalované za újmu způsobenou při dopravní nehodě pozůstalým dětem zemřelého M. W., a dospěje-li k závěru, že těmto sekundárním obětem vznikly vůči žalovanému konkrétní nároky na náhradu újmy v konkrétní výši způsobené úmrtím jejich otce, pak s přihlédnutím ke shora naznačeným východiskům podle rakouského práva posoudí, zda tyto nároky pozůstalých (a v jakém rozsahu) přešly na žalobkyni podle bodu a) článku 85 nařízení č. 883/2004, případně zda má žalobkyně podle rakouského práva přímý nárok vůči třetí osobě ohledně jí poskytovaných dávek podle bodu b) článku 85 nařízení č. 883/2004. Poté o věci znovu rozhodne.
13. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude nalézacím soudem rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu