KSCB 26 INS 29347/2013
29 ICm 2713/2014
29 ICdo 96/2016-378
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce VTG Deutschland GmbH, se sídlem v Hamburgu, Nagelsweg 34, PSČ 20097,
Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 9859, zastoupeného Mgr.
Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110
00, proti žalované Mgr. Ing. Petře Hýskové, se sídlem v Praze 2, Tyršova
1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyni dlužníka HEAVY MACHINERY
SERVICES a. s., o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 ICm 2713/2014, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka HEAVY MACHINERY SERVICES a. s., se sídlem v Českých
Velenicích, Jana Pernera 159, PSČ 378 10, identifikační číslo osoby 46711201,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 26 INS
29347/2013, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 31. března 2016, č. j. 29 ICm 2713/2014, 101 VSPH 782/2015-284 (KSCB 27
INS 29347/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2016, č. j. 29 ICm 2713/2014,
101 VSPH 782/2015-284 (KSCB 27 INS 29347/2013), a rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 7. července 2015, č. j. 29 ICm 2713/2014-234, se
zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 7. července 2015, č. j. 29 ICm 2713/2014-234, Krajský soud v
Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se
žalobce (VTG Deutschland GmbH) domáhal vůči žalované (insolvenční správkyni
dlužníka HEAVY MACHINERY SERVICES a. s.) určení, že pohledávky žalobce P 307-1,
P 307-2, P 307-3 a P 307-4, přihlášené v insolvenčním řízení dlužníka, vedeném
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 29347/2013,
jsou po právu (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel insolvenční soud
zejména z toho, že:
1/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka
pohledávky z titulu smluvních pokut (spolu se zákonným úrokem z prodlení z
těchto smluvních pokut) za prodlení s dodáním železničních vozů dle kupních
smluv uzavřených mezi žalobcem a dlužníkem, a to kupní smlouvy číslo KW
20100041 ze dne 25. února 2011 (celková výše přihlášené pohledávky činí
5.209.739,85 Kč), kupní smlouvy číslo KW 20110006 ze dne 15. dubna 2011
(celková výše přihlášené pohledávky činí 10.207.920,04 Kč), kupní smlouvy číslo
KW 20110034 ze dne 14. července 2011 (celková výše přihlášené pohledávky činí
6.195.528,88 Kč) a kupní smlouvy číslo KW 20110040 ze dne 1. září 2011 (celková
výše přihlášené pohledávky činí 10.217.514,19 Kč) [dále též jen „kupní
smlouvy“]. 2/ Všechny kupní smlouvy mají (minimálně v částech, jež jsou rozhodné pro
posouzení existence přihlášených pohledávek) totožný obsah, liší se jen
množstvím objednaných železničních vagónů, jejich cenou a termínem dodání. V
každé z těchto smluv byla v článku G. 1. sjednána smluvní pokuta (penále za
prodlení v dodávce) pro případ, že nebudou dodrženy termíny dodání objednaného
zboží dle plánu dodávek (ve výši 35 EUR za každý den prodlení). V bodu 6. tohoto článku pak bylo ujednáno, že nárok na penále při přijetí plnění
neodpadá, pokud žalobce podá výhradu nejpozději v době obdržení poslední dílčí
faktury. 3/ V článku J. 2. kupních smluv se smluvní strany dále dohodly, že ústní dohody
„nejsou přijaty“. Veškeré změny, doplnění, jakož i případná vedlejší ujednání
týkající se kupních smluv „musí být podložena písemně“. Podle bodu 7. tohoto
článku se všechny kupní smlouvy řídí právem Spolkové republiky Německo. 4/ Žalobce přijal opožděné plnění poskytnuté na základě kupních smluv
dlužníkem. Výhradu podle článku G. 6. žalobce písemně neuplatnil. 5/ Žalovaná při přezkumném jednání konaném dne 14. července 2014 popřela
pravost sporných pohledávek s odůvodněním, že prodlení dlužníka s dodávkami
bylo způsobeno věřitelem, který dodatečně měnil projektovou dokumentaci, a že
věřitel nesplnil podmínky pro uplatnění smluvních pokut, neboť v rozporu s
uzavřenými kupními smlouvami nevyjádřil nejpozději při přijetí poslední
dodatečné faktury výhradu s plněním. Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná,
neboť výhradu týkající se smluvní pokuty žalobce neuplatnil, čímž mu právo na
smluvní pokuty zaniklo. Přitom zdůraznil, že v souladu s ustanovením § 23 odst. 2 a 3 zákona č. 91/2012
Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), zjistil (za asistence
Ministerstva spravedlnosti) obsah německé právní úpravy, přičemž z ustanovení §
341 odst. 3 německého občanského zákoníku (dále jen „BGB“) plyne, že
akceptuje-li věřitel plnění, může pokutu požadovat pouze tehdy, když si na to
při akceptaci vyhradil právo.
Jinými slovy, právo na smluvní pokutu podle
německé právní úpravy zaniká, jestliže si věřitel při přijetí opožděného plnění
nevyhradí právo na zaplacení smluvní pokuty. Jakkoli citované ustanovení nevyžaduje písemnou formu ani pro sjednání smluvní
pokuty, ani pro uplatnění uvedené výhrady, v poměrech založených kupními
smlouvami nezbytnost písemné formy plyne přímo z dohody smluvních stran
obsažené v článku J. 2 kupních smluv, podle níž veškeré úkony týkající se
kupních smluv musí být činěny písemně. Z tohoto ujednání lze dovodit, že
smluvní strany projevily vůli, aby i případná výhrada k uplatnění smluvních
pokut (jakožto jednostranný úkon věřitele mající zásadní vliv na výši dlužného
plnění) byla učiněna písemně. Žalobce u kupních smluv číslo KW 20110006, KW 20110034 a KW 20110040 ani
netvrdil, že by výhrady k zachování nároku na smluvní pokuty učinil v písemné
formě, uplatnění výhrady ve vztahu ke kupní smlouvě číslo KW 20100041 pak
insolvenční soud považuje za „neúčinné“, neboť bylo provedeno e-mailovou
zprávou žalobce adresovanou dlužníku dne 30. listopadu 2011, tedy v době, kdy
dlužník ještě nebyl s plněním svého závazku podle označené kupní smlouvy v
prodlení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku jen tak, že určil pravost
pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 5.209.739,85 Kč; ve zbývající části
bodu I. výroku jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování kupní smlouvou číslo KW 20100041,
shledal správnými skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem a dospěl k
následujícím závěrům:
1/ V projednávané věci jsou v jedné listině vždy obsaženy dvě samostatné
smlouvy, a to kupní smlouva a smlouva o smluvní pokutě, obsažená v jejím článku
G. 2/ Podle německého práva není zásadně třeba k platnému uzavření smlouvy o
smluvní pokutě a k uplatnění práv a povinností v ní sjednaných písemná forma,
přičemž ustanovení BGB ohledně závazkových právních vztahů jsou dispozitivní,
od nichž se smluvní strany mohou odchýlit, což se v projednávané věci stalo. 3/ Ujednání obsažené v článku J. kupních smluv se vztahuje i na smlouvy o
smluvní pokutě, jež byly písemně uzavřeny na totožné listině jako kupní
smlouvy. Proto podle odvolacího soudu platí, že i pro uzavření smlouvy o
smluvní pokutě a stejně tak pro uplatnění práv z ní vyplývajících musí smluvní
účastníci dodržet písemnou formu uplatnění svého práva, neboť si to výslovně
dohodli a písemná forma se vztahuje i na uplatnění práva na smluvní pokutu,
neboť takové uplatnění práva spadá pod pojem „vedlejší ujednání“. 4/ Žalobce neprokázal písemné uplatnění práva na smluvní pokutu u smluv číslo
KW 20110006, KW 20110034 a KW 20110040. 5/ Písemnou formu naopak žalobce dodržel u kupní smlouvy číslo KW 20100041,
když uplatnění práva na smluvní pokutu mohl nepochybně učinit i podle německého
práva elektronickými prostředky. Odvolací soud přitom nesdílí názor
insolvenčního soudu, že výhrada žalobce vznesená v elektronické zprávě ze dne
30.
listopadu 2011 nemá žádné právní účinky, neboť byla učiněna v době, kdy
dlužník ještě nebyl v prodlení s plněním svého závazku z kupní smlouvy. Žalobce
v označené zprávě dlužníkovi navrhuje změnu původních termínů plnění (z nichž
část již marně uplynula), s tím, že při dodržení nových termínů se jednostranně
vzdá uplatnění penále za pozdní dodání, ale nebudou-li tyto nové termíny
dodrženy, vyhrazuje si podle smlouvy uplatnění penále. Jelikož nebylo
prokázáno, že by dlužník navrhovanou změnu termínů písemně akceptoval, ani že
by tyto nové termíny plnění případně dodržel, je nepochybné, že v době, kdy
žalobce tuto zprávu vyhotovil, již byl dlužník (byť částečně) v prodlení s
plněním svého závazku. Podle článku G. 6. navíc mohl žalobce učinit výhradu
smluvní pokuty nejpozději v době obdržení „poslední dílčí faktury“, z čehož
podle odvolacího soudu logicky vyplývá, že tak mohl učinit i dříve. 6/ Důvodnou není ani námitka nesprávného obsazení insolvenčního soudu, neboť
písemným opatřením předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Milana
Tripese (viz č. l. 173 spisu) byla věc v souladu s ustanovením § 160 odst. 2
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), od 1. prosince 2014 přidělena k vyřízení soudci JUDr. Ondřeji
Ludvíkovi. Daný organizační úkon není podle odvolacího soudu třeba doručovat
účastníkům řízení, neboť ti jej mohli zjistit ze spisu, do něhož mají právo
nahlížet. Ve věci tedy jednal a rozhodoval zákonný soudce. 7/ Odvolací námitka, že insolvenční soud nesprávně aplikoval zákonnou
koncentraci řízení, nemůže mít v poměrech dané věci vliv na správnost
rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, neboť žalobce postupem
insolvenčního soudu nebyl omezen v jeho právu navrhovat a předkládat soudu
důkazy. Jestliže insolvenční soud neprovedl některé důkazy navrhované žalobcem,
pak tak učinil proto, že je nepovažoval za relevantní k prokázání žalobních
nároků, přičemž tento postup shledává odvolací soud správným. 8/ Námitka žalobce, podle níž si insolvenční soud obstaral právní předpisy
německého práva jen ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti České
republiky, je „zcela účelová“, neboť žalobce netvrdil ani nedoložil, že český
překlad německého BGB opatřený insolvenčním soudem je obsahově nesprávný,
přičemž navíc výklad ustanovení německého práva Ministerstvem spravedlnosti
soud nezavazuje. Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu v
části, v níž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky související s kupní
smlouvou číslo KW 20100041, přihlášené do insolvenčního řízení ve výši
5.209.739,85 Kč, a v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Ve zbývající části výroku o
věci samé pak rozsudek insolvenčního soudu potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná. Žalobce, který svým dovoláním (posuzováno podle jeho obsahu) napadl potvrzující
část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, opírá přípustnost dovolání o
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, případně jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Konkrétně jde
podle dovolatele o následující otázky:
1/ Je v souladu s insolvenčním zákonem a s právem na zákonného soudce a na
nezávislý soud postup předsedy insolvenčního soudu, který neodůvodněným
rozhodnutím změní soudce příslušného věc projednat, a to s odkazem na
ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona, aniž by takovou změnu
předpokládal rozvrh práce soudu a aniž by bylo rozhodnutí předsedy
insolvenčního soudu doručeno účastníkům řízení? 2/ Lze podle práva Spolkové republiky Německo (jak učinily soudy obou stupňů)
smluvní ustanovení, které stanoví písemnou formu pro změny, doplnění, jakož i
případná vedlejší ujednání smluvních stran, interpretovat tak, že se vztahuje i
na jednostranná právní jednání smluvních stran, a to konkrétně na výhradu jedné
ze smluvních stran vůči druhé smluvní straně? 3/ Je z pohledu ZMPS přípustné, aby soud bez ohledu na žalobcem sdělený a
doložený obsah německého práva postupoval podle § 23 odst. 3 ZMPS a vyžádal si
obsah německého práva od Ministerstva spravedlnosti? 4/ Je přípustné, aby soud neuplatnil koncentraci řízení ve vztahu k
insolvenčnímu správci jako žalovanému v incidenčním sporu ohledně obsahu jeho
popěrného úkonu? K jednotlivým otázkám předestřeným v dovolání uplatňuje žalobce následující
argumentaci:
K otázce ad 1/
Podle žalobce byl postup insolvenčního soudu v rozporu se zákonem, neboť
opatření předsedy insolvenčního soudu nebylo odůvodněno a nebylo doručeno
účastníkům řízení, čímž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces a na
zákonného soudce. Dále namítá, že původní soudce (JUDr. Toufar) v řízení učinil
několik úkonů, než mu byla věc odňata, nedošlo ke změně rozvrhu práce a
rozvrhem práce nebyla stanovena jasná pravidla a postup, podle kterých je
příslušný soudce určen. Potud odkazuje na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího
soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. K otázce ad 2/
Žalobce namítá, že výhrada k uplatnění smluvní pokuty je jednostranným právním
jednáním, které nelze považovat za ujednání smluvních stran, změny nebo
doplnění smlouvy dle článku J. 2. kupních smluv (kupní smlouvy neobsahují žádné
výslovné ustanovení o nutnosti písemné formy výhrady). Opačná interpretace
(zastávaná oběma soudy) odporuje německému právu, ustanovení § 341 odst. 3 BGB
i samotnému znění kupních smluv. Také z německé odborné literatury a judikatury plyne, že „smluvní ujednání o
nutnosti písemné formy dodatků smlouvy nemá na formu jednostranných právních
jednání vliv“. V této souvislosti odkazuje zejména na rozhodnutí německého
Spolkového soudního dvora ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn.
VII ZR 300/09
(správně „VIII ZR 300/09“). Žalobce proto dovozuje, že z německého práva ani z
kupních smluv nevyplývá nutnost písemné formy výhrad podle § 341 odst. 3 BGB,
když postačí vznést výhrady v ústní formě (či jen konkludentně). Vlivem
nesprávného právního posouzení věci navíc v projednávané věci nebyly provedeny
navrhované důkazy, jež by osvědčovaly, že výhrady byly učiněny (ústně či
konkludentně). K otázce ad 3/
Žalobce soudům obou stupňů vytýká, že nevyšly z obsahu německého práva, jež jim
byl žalobcem sdělen, když přihlédly pouze ke sdělení Ministerstva spravedlnosti
a argumentaci žalobce (včetně předložené německé judikatury a odborné
literatury) zcela ignorovaly. K otázce ad 4/
Podle žalobce insolvenční soud neuplatnil koncentraci řízení ve vztahu k
žalované a soudy jí tak ponechaly možnost popěrný úkon měnit kdykoli během
řízení. V této souvislosti žalobce rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4957/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98 (jde o rozsudek uveřejněný pod
číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedených důvodů žalobce požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu v potvrzující části, jakož i rozhodnutí insolvenčního soudu v
zamítavé části týkající se pohledávek žalobce P 307-2, P 307-3 a P 307-4 a věc
vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Rovněž žalovaná opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 o. s. ř., s tím,
že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle žalované jde o
posouzení otázky, „jaké nároky co do obsahu a formy jsou kladeny německým
právem na právní jednání a zda byly tyto podmínky v e-mailovém sdělení žalobce
ze dne 30. listopadu 2011 beze zbytku splněny“. Žalovaná uvádí, že z pohledu BGB a německého soukromého práva je nezbytné, aby
„právní jednání bylo natolik určité a srozumitelné, aby bylo vůbec možné
zjistit jeho obsah“, přičemž z e-mailového sdělení žalobce dlužníkovi ze dne
30. listopadu 2011 nevyplývá, že by žalobce uplatnil výhradu smluvní pokuty
jednoznačně, určitě a srozumitelně, když sdělení je pouhým konstatováním
případného nároku žalobce při nesplnění povinnosti dlužníka plnit v prodloužené
lhůtě. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil
tak, že rozsudek insolvenčního soudu se i v této části potvrzuje. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání žalované odmítnout jako nepřípustné, s
tím, že žalovaná nevymezuje k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, případně zamítnout jako neopodstatněné. Rovněž žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání žalobce odmítnout, případně jako
nedůvodné zamítnout. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod
2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Z ustanovení § 237 o. s. ř. se podává, že dovolání je přípustné (není-li
stanoveno jinak) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. I. K dovolání žalobce. Řešení otázek ad 1/ a ad 4/ zjevně přípustnost podaného dovolání nezakládá. Námitkami k nesprávnému obsazení soudu vystihuje dovolatel z obsahového
hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.. Zmatečnostní vady řízení přitom již od 1. ledna 2001 nejsou
způsobilým dovolacím důvodem (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost)
a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tudíž nezakládají. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002,
uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a pro
dobu od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června
2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014, uveřejněného pod číslem 29/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016,
sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Na řešení otázek souvisejících s uplatněním zásady koncentrace řízení podle
ustanovení § 118b o. s. ř. pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá
(podle odvolacího soudu totiž neprovedl insolvenční soud některé z žalobcem
navrhovaných důkazů proto, že je nepovažoval za relevantní k prokázání
rozhodných skutečností, nikoli z toho důvodu, že by žalobce tyto důkazy
uplatnil nepřípustně až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení). Dovolání naopak shledává Nejvyšší soud přípustným k řešení ostatních žalobcem
předestřených otázek (ad 2/ a ad 3/), týkajících se v převážné míře
problematiky zjišťování obsahu cizího práva a jeho aplikace na projednávanou
věc, když potud jde zčásti o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti pak o otázky
dovolacím soudem v daných souvislostech dosud beze zbytku nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Z ustanovení § 23 ZMPS se podává, že pokud dále není stanoveno něco jiného,
obsah zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se
zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo orgán veřejné moci, který
rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, učiní k jeho zjištění všechna
potřebná opatření (odstavec 2).
Jestliže soudu nebo orgánu veřejné moci, který
rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, není obsah zahraničního práva
znám, může si k jeho zjištění vyžádat také vyjádření Ministerstva spravedlnosti
(odstavec 3). Podle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008
ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I),
se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena
výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její
část. Podle článku 12 nařízení Řím I se právem rozhodným pro smlouvu podle tohoto
nařízení řídí (také) výklad [písmeno a)] a plnění závazků vyplývajících ze
smlouvy [písmeno b)]. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti otázkou zjišťování obsahu cizího
práva opakovaně zabýval, přičemž jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle
kterých:
1/ Justiční orgán má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným,
spolehlivým způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů
jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost
změn, ke kterým v cizím právním řádu může kdykoliv dojít. Může požadovat
součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají
vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají
možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu
nebo vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o
cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit
posudek příslušného znalce. K tomu srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011, jehož závěry, ač přijaté při výkladu ustanovení § 53 zákona
č. 96/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, se nepochybně plně
prosadí i při výkladu nové právní úpravy obsažené v § 23 ZMPS. 2/ Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text právního
předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou literaturu,
judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a
způsob aplikace jednoznačný. Soud je povinen pro zjištění cizího práva učinit
všechna nezbytná opatření, jež jsou reálně dostupná; bude záviset na
okolnostech konkrétního případu, jaké opatření z těch, které přicházejí v
úvahu, zvolí (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015,
sp. zn. 33 Cdo 4334/2014). V poměrech projednávané věci vyplynula povinnost soudu použít cizí právo již z
článku 3 odst. 1 nařízení Řím I (které se v souladu s jeho článkem 1 uplatní i
na posuzované smluvní závazkové vztahy), když smluvní strany si pro všechny
uzavřené kupní smlouvy zvolily jako rozhodné právo Spolkové republiky Německo
(viz článek J. 7. kupních smluv). Obecně platí, že použití cizího práva by zásadně mělo vést ke stejnému
výsledku, jako kdyby je aplikoval orgán státu, o jehož právo jde.
Zpravidla
proto nepostačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale v rozsahu potřebném
pro výklad zjištěné právní normy bude rovněž nezbytné získat přístup také k
relevantní judikatuře či odborné literatuře, zabývající se řešenou
problematikou. Pravidlo, podle kterého se právem rozhodným pro smlouvu řídí
rovněž jeho výklad, ostatně pro poměry projednávané věci plyne přímo z textu
nařízení Řím I [srov. článek 12 odst. 1 písm. a) nařízení]. Soudy nižších stupňů při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
shodně uzavřely, že smluvní ujednání obsažené v článku J. každé z kupních
smluv, které stanoví pro „změny, doplnění, jakož i případná vedlejší ujednání
týkající se této smlouvy“ písemnou formu, lze interpretovat tak, že se vztahuje
rovněž na jednostranné právní jednání některé ze smluvních stran, včetně
jednání, kterým věřitel uplatňuje výhradu smluvní pokuty podle § 341 odst. 3
BGB. Pro takový právní závěr si ovšem ani jeden ze soudů neopatřil dostatečný
podklad v obsahu německého práva. Výklad sporného právního jednání (ujednání
obsaženého v článku J. kupních smluv) soudy provedly, aniž zjistily, podle
jakých pravidel má být při výkladu postupováno podle německého práva a jakým
způsobem k normovaným výkladovým pravidlům přistupuje německá judikatura a
odborná literatura. Za tohoto stavu pak nelze ani přezkoumat, zda závěr soudů
nižších stupňů o nezbytnosti písemné formy výhrady podle § 341 odst. 3 BGB
rozhodným výkladovým pravidlům odpovídá. Žalobci lze v této souvislosti přisvědčit i v tom, že nabízel-li v průběhu
řízení soudu listiny, z nichž bylo (alespoň částečně) možné zjistit obsah
cizího práva (včetně relevantní judikatury a odborné literatury vztahující se k
řešeným otázkám), nemohl soud takový zdroj poznání obsahu cizího práva pominout
a při výkladu sporného právního jednání k takto zjištěným skutečnostem
nepřihlížet (nijak se s nimi nevypořádat). Se zřetelem k výše uvedenému je tak závěr odvolacího soudu, že v poměrech dané
věci musela být výhrada smluvní pokuty podle § 341 odst. 3 BGB učiněna v
písemné formě, minimálně předčasný a dovolání žalobce je již na tomto základě
opodstatněné. II. K dovolání žalované. Dovolání žalované shledává Nejvyšší soud rovněž přípustným podle ustanovení §
237 o. s. ř., a to k řešení otázek žalovanou otevřených, neboť zčásti jde o
otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, zčásti pak o otázky dovolacím soudem v daných
souvislostech dosud beze zbytku nezodpovězené. Také dovolání žalované je přitom důvodné, když potud se plně prosadí výše
uvedené výhrady dovolacího soudu k postupu soudů nižších stupňů při výkladu
(mezi účastníky) sporného právního jednání. Ani zde totiž soudy nižších stupňů
při posuzování obsahu elektronického podání žalobce ze dne 30. listopadu 2011
nepostupovaly výše popsaným způsobem a jejich závěr o tom, že žalobce v
označené zprávě vskutku uplatnil výhradu smluvní pokuty, je rovněž předčasný. V projednávané věci je navíc řízení zatíženo zmatečností vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s.
ř., na níž v podaném dovolání
poukazoval i žalobce. Jakkoliv zmatečnostní vady nejsou (jak bylo uvedeno shora) přípustným dovolacím
důvodem, u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlédne též k vadám uvedeným v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že projednávaná věc byla u insolvenčního soudu
původně přidělena (v souladu s rozvrhem práce) do soudního oddělení číslo 29
soudci JUDr. Pavlu Toufarovi, který poté jednak usnesením ze dne 27. srpna
2014, č. j. 29 ICm 2713/2014-165, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku
za žalobu, jednak usnesením ze dne 5. září 2014, č. j. 29 ICm 2713/2014-167,
vyzval žalovaného (předchozího insolvenčního správce dlužníka), aby se vyjádřil
k žalobě. Následně předseda Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Milan
Tripes písemným opatřením ze dne 1. prosince 2014 (viz č. l. 173 spisu)
přidělil s odkazem na ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona věc k
vyřízení soudci JUDr. Ondřeji Ludvíkovi. Nejvyšší soud (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) v rozsudku ze
dne 30. března 2017, sen. zn. 29 ICdo 28/2016, uveřejněném pod číslem 107/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ovšem vysvětlil, že ustanovení § 160
odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017), umožňující
přikázání incidenčního sporu jinému soudci insolvenčního soudu, než který
rozhoduje v insolvenčním řízení dotčeného dlužníka, je třeba vykládat v mezích
nastavených článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a – mimo jiné –
ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. S odkazem
na závěry, jež k výkladu tohoto ustanovení formuloval v rozsudku ze dne 22. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, pak Nejvyšší soud uzavřel, že předseda
insolvenčního soudu zásadně nemůže incidenční spor přidělit jinému soudci téhož
soudu podle citovaného ustanovení tehdy, byl-li ve věci učiněn úkon. Přikáže-li
předseda insolvenčního soudu incidenční spor v rozporu s uvedeným požadavkem, a
projedná-li a rozhodne věc takto nově určený soudce, platí, že věc projednal a
rozhodl nesprávně obsazený insolvenční soud a tedy, že v řízení před
insolvenčním soudem byl účastníkům řízení (incidenčního sporu) odňat zákonný
soudce. Z řečeného se podává, že v projednávané věci došlo ke změně v obsazení soudu v
rozporu s ustanovením § 160 odst. 2 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) a
rozhodnutí insolvenčního soudu je tak postiženo zmatečnostní vadou vymezenou v
§ 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i
rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (insolvenční soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.