25 Cdo 331/2024-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. S., zastoupený JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 8, proti žalovanému: R. N., zastoupený doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, o zaplacení 100.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 79/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2023, č. j. 8 Co 703/2023-435, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 100.000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku vypracování znaleckého posudku o duševním stavu jeho tehdejší manželky v rámci trestního stíhání jeho osoby pro zločin znásilnění a týrání osoby žijící ve společném obydlí. Žalovaný v uvedeném posudku uzavřel, že výpověď žalobcovy manželky je pravdivá. Dne 7. 3. 2019 byl žalovaný vyslechnut před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 185/2018.
Dle tvrzení žalobce vyšlo najevo, že žalovaný neměl od Policie ČR oficiální zadání ani kompletní spisový materiál, měl však od Policie ČR a OSPOD určité závěry pro vypracování znaleckého posudku. Ukázalo se rovněž, že je pouze psycholog a nikoliv psychiatr. Trestní soud výslech žalovaného nedokončil a pro posouzení duševního stavu manželky žalobce přibral dvě nové znalkyně, jejichž výsledné závěry byly vůči závěrům žalovaného zcela opačné. Okresní soud v Havlíčkově Brodě nakonec dospěl k závěru, že skutky, které byly žalobci kladeny za vinu, se nestaly, a žalobce byl zproštěn obžaloby.
Žalobce byl přesvědčen, že jej žalovaný svým znaleckým posudkem a následnou výpovědí před soudem poškodil a dehonestoval. Jeho znalecký posudek byl stižen řadou formálních, procesních a metodických vad.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 4. 2023, sp.
zn. 17 C 79/2022-407, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Měl za prokázané, že v důsledku probíhajícího trestního řízení došlo k zásahu do osobnostní sféry žalobce a že žalovaný zpracoval nekvalitní znalecký posudek, což je zřejmé z příkazu předsedkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. Spr. 581/2019, jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku ve formě nevědomé nedbalosti a byla mu uložena pokuta 3.000 Kč. Neztotožnil se však s tvrzením žalobce, že nebýt posudku žalovaného, trestní stíhání by nebylo zahájeno, neboť k němu došlo na základě obvinění vzneseného bývalou manželkou žalobce.
Další průběh trestního řízení pak byl v rukou Policie ČR, okresního státního zastupitelství a konečně soudu. Za spekulativní označil soud prvního stupně tvrzení žalobce, že úmyslem žalovaného bylo podání nepravdivého znaleckého posudku a odsouzení žalobce. Posudek vypracovaný žalovaným byl nepochybně vadný, což však měly rozpoznat orgány činné v trestním řízení, a byla to právě jejich nedůsledná práce, která mohla způsobit žalobci újmu na osobnostních právech. Nebylo-li přihlédnuto k okolnostem, jež žalobce uváděl na svou obranu, a ke znaleckým posudkům, na něž odkazoval, je nutné shledat porušení povinností především na straně Policie ČR a státního zastupitelství.
Příčinnou souvislost je pak třeba hledat mezi zásahem do osobnostních práv žalobce a porušením povinností na straně orgánů činných v trestním řízení. Nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že žalovaný vypracoval znalecký posudek ve spolupráci s Policií ČR a OSPOD tak, aby byl žalobce odsouzen. Přestupek, jehož se žalovaný dopustil, byl spáchán ve formě nevědomé nedbalosti, přičemž rozhodnutím správního orgánu je soud vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný sice zpracoval neúplný a nepřezkoumatelný znalecký posudek, nevybočil však z mezí daných svým znaleckým oprávněním a jeho znalecký posudek nebyl podkladem pro rozhodnutí soudu.
Při jednání soudu pak znalecký posudek nebyl čten, žalovaný pouze prohlásil, že v posudku uvedl důvody, pro něž považuje výpověď manželky žalobce za pravdivou. Za těchto okolností nemohlo dojít k veřejné dehonestaci žalobce, když hlavního líčení se účastnily toliko úřední osoby a jiné osoby přímo zúčastněné na trestním řízení, a veřejnost tvořili spolupracovníci z advokátní kanceláře právní zástupkyně žalobce a dva policisté. I kdyby se hlavního líčení účastnil širší okruh osob, případná dehonestace žalobce by byla důsledkem probíhajícího trestního řízení, nikoliv následkem samotného znaleckého posudku.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 8 Co 703/2023-435, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěry rozsudku soudu prvního stupně, který na rozdíl od žalobce nepovažoval za nepřezkoumatelný. Jde-li o vytýkanou absenci odůvodnění ohledně neprovedení důkazu účastnického výslechu žalovaného, jedná se s ohledem na charakter tohoto důkazního prostředku o nevýznamnou skutečnost, přičemž ze spisu vyplývá, že nebyl proveden ze zdravotních důvodů, a účastník navíc nemusí se svým výslechem souhlasit.
Odvolací soud zdůraznil, že se nejedná o neoprávněný zásah do osobnostních práv jiné osoby, pokud znalec nevybočil z mezí svých práv a povinností, tedy pokud jeho jednání nelze hodnotit jako tzv. excesivní. Zásah je pak vždy nutno současně posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, i s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností plní (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod č. 5-6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 937/2011). Za daných okolností není namístě hodnotit vypracování předmětného znaleckého posudku jako exces při výkonu povinností znalce dosahující intenzity neoprávněnosti zásahu do přirozených práv žalobce. Jakkoliv byla vadnost předmětného znaleckého posudku konstatována pravomocným příkazem sp. zn. Spr 581/2019, kdy šlo o vady formální, procesní, metodické a předjímající výsledek trestního řízení, a odvolací soud je tímto rozhodnutím vázán a z jeho obsahu musí vycházet, nelze každé potrestání za přestupek bez vnímání obsahu vytýkaného jednání hodnotit bez dalšího jako exces znalce.
Formální, procesní a metodické vady se nemohly dotknout cti a důstojnosti žalobce, jehož osobnost nebyla posudkem hodnocena. Ani z dalších pochybení odvolací soud ne/dovodil excesivní jednání znalce, který pouze vyjadřoval své odborné názory v rámci plnění zadaného znaleckého úkolu. V částech posudku, které byly hodnoceny jako předjímající rozhodnutí soudu, žalovaný explicitně odpovídal na položené otázky. Závěry žalovaného byly sice v rozporu se závěry jiných znalců, taková situace však není ničím neobvyklým.
Případná příčinná souvislost mezi jednáním znalce a tvrzeným následkem byla minimálně přerušena tím, že posudek, jemuž jsou vytýkány mimo jiné zásadní formální a metodické vady, byl vypracován v rámci trestního řízení vedeného z podnětu bývalé manželky žalobce a následně akceptován policejním orgánem, státním zastupitelstvím a v prvotní fázi i soudem. V řízení nebyl ani zjištěn úmysl žalovaného jakkoliv poškodit čest či pověst žalobce. Dovozuje-li žalobce, že žalovaný měl „zadání“ od Policie ČR či OSPOD, jak má posudek vyznít, pouze vytrhává z kontextu odpověď žalovaného na otázku, zda měl k dispozici celý spis.
Rovněž poukazy na absenci či nedostatky rozhodnutí o přibrání znalce se týkají postupu orgánů činných v trestním řízení. K tíži žalovaného nelze přičítat způsob zapsání do seznamu znalců, kdy svoji specializaci nepřekročil, ani to, že znalecký posudek vypracoval na podkladě neúplného spisového materiálu, neboť je odpovědností zadavatele, jaké materiály znalci poskytne.
4. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal na stanovisko sp. zn. Cpjn 13/2007 a dále pak na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/2004, a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/2004. Zdůraznil, že dovolacím důvodem dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k nimž může dojít při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/2016; poznámka dovolacího soudu: zjevně míněno usnesení sp. zn. IV. ÚS 985/15). Dovolatel zrekapituloval skutkové okolnosti případu a průběh řízení a konstatoval, že znalecký posudek vypracovaný žalovaným je v rozporu s dalšími znaleckými posudky vypracovanými v souvislosti s danou věcí. Uvedl, že „exces žalovaného je, ad hoc, nesporně prokázán pravomocným odsouzením žalovaného ve správním řízení které bylo spojeno se sankcí, kterou žalovaný akceptoval, bez dalšího, uhradil a ke svému pochybení se současně přiznal“. Shrnul pochybení žalovaného, kterých se jako znalec dopustil, odkázal v tomto směru na příkaz sp. zn. Spr 581/2019 a dovodil, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě (poznámka dovolacího soudu: zjevně míněn Okresní soud v Českých Budějovicích) z jeho zjištění nevyšel. Rovněž nevzal v potaz, že žalovaný u hlavního líčení při svém slyšení setrval na závěrech znaleckého posudku a byl to výhradně žalovaný, kdo se dopustil dehonestace žalobce. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s námitkou žalobce, jde-li o účastnický výslech žalovaného, což činí jeho rozsudek nepřezkoumatelným. S odkazem na § 135 odst. 2 o. s. ř., uvedl, že „oba soudy měly, z výše uvedeného správního rozhodnutí (prejudiciální otázky), bez dalšího, v meritu věci samé, vycházet, tímto rozhodnutím jsou soudy vázány, nemohou jej přezkoumávat“. Dovolatel uvedl, že odpovědnost za zásah do osobnostní sféry je odpovědností objektivní, takže není vyžadován úmysl, a s ohledem na ustanovení § 545 o. z. postačuje již jen způsobilost takového jednání. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšími řízení.
5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.
7. Při posuzování otázky, za jakých okolností může podání znaleckého posudku v soudním řízení představovat neoprávněný zásah do osobnostních práv určité osoby, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve stanovisku sp. zn. Cpjn 13/2007, z něhož odvolací soud vycházel a na něž odkazuje rovněž dovolatel, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností, pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt, jež se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem vylučuje kromě jiného okolnost, že k zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu ukládá zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněna zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem. Jde rovněž o výkon povinnosti svědecké a znalecké. V usnesení ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 302/2022, pak Nejvyšší soud vyložil, že excesem bude např. jednání naplňující znaky přečinu podle § 346 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, případně i jiná činnost, která přes řádné poučení soudem a bez podnětu soudu vůbec nesouvisí s předmětem znaleckého posudku a předmětem řízení. O takový případ se však v této věci nejedná.
8. Není sporu o tom, že žalovaný vypracoval v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci znalecký posudek, který trpěl celou řadou vad. To ostatně vyplývá již z výše citovaného příkazu sp. zn. Spr 581/2019. Je však nutno podotknout, že v průběhu trestního řízení byly vady znaleckého posudku rozpoznány, byly vypracovány posudky nové a žalobce byl následně zproštěn obžaloby. Trestní soud tedy ze znaleckého posudku žalovaného při svém rozhodování nevycházel, během hlavního líčení nebyl ani čten. Že k onomu rozpoznání došlo teprve při hlavním líčení, je především pochybením orgánů činných v trestním řízení. Formální či metodické nedostatky znaleckého posudku se pak dozajista nemohly dotknout cti a důstojnosti žalobce.
9. K další dovolatelem citované judikatuře Nejvyšší soud uvádí následující. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 se zabýval situací, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. To však nemůže být posuzovaný případ. Odvolací soud, jde-li o skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry, odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž je vyloženo, jaké skutečnosti vzal soud za prokázané a jaké z nich vyvodil právní závěry.
Ty je pak možné považovat za konzistentní a logické, a o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry se tak zjevně nejedná. Dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/2004 se nezabývá v obecné rovině „právem na legitimní očekávání“, jak uvádí dovolatel, ale „právem na legitimní očekávání ochrany majetku“, což je problematika, na níž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Dovolatel pak ani nikterak nespecifikuje, v čem mělo jeho nenaplněné legitimní očekávání spočívat.
Připomíná-li dovolatel nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/2004 v souvislosti s výkladem ustanovení § 132 o. s. ř., z něhož vyplývá povinnost soudu vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, je třeba uzavřít, že soudy v tomto řízení měly uvedenou zásadu na paměti a s tvrzeními účastníků se vypořádaly. Dovolatel navíc nespecifikoval žádné otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud od citované judikatury odchýlit.
Pouhá citace části jejich odůvodnění v tomto směru nemůže být pro založení přípustnosti dovolání dostačující. Závěry dovolatelem citovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 985/15 zde nelze aplikovat, neboť soudy se skutkovým stavem náležitě zabývaly, jejich závěry lze považovat za přiléhavé a extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy se ze spisu nepodává.
10. Samotnou skutečnost, že závěry znaleckého posudku vypracovaného žalovaným vyznívají opačně než závěry jiných znaleckých posudků, nelze považovat za exces, jedná se naopak o v praxi běžný jev. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nevycházel z příkazu sp. zn. Spr 581/2019, nelze mu dát za pravdu. Odvolací soud se naopak citovaným příkazem zabýval a vysvětlil, z jakých důvodů pochybení žalovaného nepovažoval za způsobilé zapříčinit vznik újmy na straně žalobce (viz bod 17 napadeného rozsudku). Prejudiciální (předběžnou) otázku si soud posuzuje sám v situaci, kdy o ní nebylo pravomocně rozhodnuto soudem nebo jiným orgánem, který je k rozhodnutí o ní příslušný. Příkazem sp. zn. Spr 581/2019 bylo rozhodnuto, že žalovaný spáchal přestupek, a dle § 135 odst. 1 o. s. ř. tak byly soudy v tomto řízení výrokem uvedeného rozhodnutí vázány. To však neznamená, že soud v občanskoprávním řízení není oprávněn posoudit, zda jednáním naplňujícím skutkovou podstatu přestupku byla žalobci způsobena nemajetková újma odčinitelná podle občanskoprávních předpisů. Odkaz dovolatele na § 545 o. z. nelze považovat za případný, neboť toto ustanovení pojednává o následcích právního jednání, kdežto v posuzované věci bylo podstatné, zda se žalovaný dopustil jednání protiprávního (deliktního). Pokud nebyla shledána existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem osobnostní újmy žalobce, bylo by nadbytečné zabývat se otázkou míry zavinění.
11. Způsobilým dovolacím důvodem není ani poukaz na vady řízení (uplatněné výtkami týkajícími se nedostatečného odůvodnění neprovedení důkazu účastnickým výslechem žalovaného), neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nevymezuje.
12. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
13. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu