USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: I. K., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov, a.s., nemocnice Středočeského kraje, IČO 27253236, se sídlem Máchova 400, 256 01 Benešov, zastoupená JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, 256 01 Benešov, o náhradu újmy, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 18/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 25 Co 300/2023-241, 25 Co 42/2024, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Martina Vychopně.
500 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobkyně domáhala náhrady za bolest, která jí vznikla při léčení u žalované, vyšel soud ze zjištění, že žalobkyně dne 17. 12. 2017 při odchodu z předvánočního večírku ve stavu opilosti asi v 1:45 hod. upadla a vykloubila si pravý ramenní kloub. Zdravotnickou záchrannou službou byla převezena na chirurgickou ambulanci žalované. Při příjmu ve 3:06 hod.
nebyla pro opilost schopna sdělit anamnézu, byl jí proveden rentgen a zjištěna luxace ramenního kloubu s odlomením velkého hrbolu. Při pokusu o repozici ramenního kloubu, s níž vyjádřila souhlas kývnutím, nespolupracovala a bránila se manipulaci, proto bylo pokusu zanecháno. Pro opilost žalobkyně nebylo v tu dobu možno provést repozici v celkové anestezii. Po odeznění příznaků opilosti byla téhož dne v 15:30 hod. operována v celkové anestezii. Při pokusu o vrácení kloubu do ramenní jamky došlo ke zlomenině v chirurgickém krčku, pokus o repozici hlavice se nezdařil, přičemž ostrým fragmentem z diafýzy (dlouhá kost, mezi níž a hlavicí pažní kosti je anatomický a chirurgický krček) došlo k poškození arterie axillaris a krvácení.
Po zastavení krvácení byla provedena repozice hlavice a fixace. Při operačním zákroku došlo k poškození nervů v pravé horní končetině žalobkyně a ta přestala hýbat prsty. Léčebný postup i provedení operace bylo z odborného hlediska (znalcem) hodnoceno jako správné, neboť jiný postup než zakloubení do ramenní jamky není možný, je při něm nutno použít velkou sílu a v důsledku toho může dojít ke komplikaci, k níž došlo i v daném případě. U jiného poskytovatele zdravotní péče se pak žalobkyně podrobila dalším operacím (v současné době je pravá horní končetina žalobkyně bez pohybu a zatuhlá od ramene).
Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 2913 odst. 1, § 2636 odst. 1, § 2643 odst. 1, § 2645 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 4 odst. 5, § 28 odst. 2, § 33 (správně § 31) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Dovodil, že žalovaná se žádného porušení povinnosti při poskytnutí zdravotní služby nedopustila. O repozici ramenního kloubu je třeba se pokusit vždy, i v případě ulomení velkého hrbolu, neboť primární snahou je vrátit velký kloub do původní anatomické polohy (následná operace odlomeného hrbolu není vždy indikována).
Žalobkyně byla po provedení rentgenu (čemuž odpovídají časové údaje ve zdravotnické dokumentaci i svědecká výpověď ošetřujícího lékaře) informována o nezbytnosti pokusit se o repozici ramenního kloubu a dala k němu souhlas. Při operaci v plné anestezii, k níž dala žalobkyně rovněž souhlas, bylo postupováno s péčí řádného odborníka, neboť byl zvolen jediný možný postup – pokus o zakloubení do ramenní jamky. Jde o jediný možný, avšak náročný a obtížný výkon, při kterém je třeba vyvinout poměrně velkou sílu.
Proto nelze žalované k tíži přičítat vzniklé komplikace dané rovněž operačním terénem, tedy poměry těla žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně utrpěla újmu na zdraví primárně v důsledku svého pádu a vykloubení ramene, nikoli z důvodu porušení právní povinnosti žalovanou poskytnout jí řádně zdravotní službu.
2. Proti výroku I, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod, a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Dovolatelka formulovala řadu obecných hypotetických otázek. Kromě toho poukázala na to, že první pokus žalované o repozici ramenního kloubu byl u ní proveden bez jejího souhlasu a proti jejímu aktivnímu odporu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, sp. zn. 23 Cdo 1722/12 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 a I. ÚS 463/23 namítá nesprávné posouzení otázky důkazního břemene stran řádného poučení pacienta. Soud se nevypořádal s její námitkou, že v daném případě tíží důkazní břemeno zdravotnické zařízení (odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2687/2007 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/06, IV. ÚS 774/2018, IV. ÚS 2352/19, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 643/04 a I. ÚS 722/04). Polemizovala se závěry odvolacího soudu uvedenými v rozsudku a odkázala na velké množství judikátů týkajících se přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Zlomení chirurgického krčku pažní kosti a následné protržení tepny nepovažuje dovolatelka za součást standardního postupu při léčení, ale za újmu způsobenou zdravotnickým výkonem (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1872/19, Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 373/2010, Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 126/2013, Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 153/2017 a 25 Co 338/2017). Poukázala rovněž na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou (na základě smlouvy o péči o zdraví podle § 2636 o. z.), kdy podmínky odpovědnosti škůdce jsou dány § 2913 o. z. a zavinění se nezkoumá. Odvolacímu soudu vytkla, že skutkový stav nehodnotil podle tohoto ustanovení a nezabýval se případnou liberací. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaná ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání žalobkyně s tím, že nesplňuje podmínky přípustnosti, když žalobkyní namítané právní otázky nemají charakter zásadního významu a nejsou způsobilé být předmětem dovolacího přezkumu.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Dovolatelka pokládá dovolacímu soudu řadu obecně formulovaných otázek bez vazby na konkrétní okolnosti věci. Pro dovození přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je však klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Na dovolatelkou obecně kladených otázkách se napadené rozhodnutí nezakládá, proto nemohou založit ani přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
8. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe v nesprávném posouzení otázky důkazního břemene z hlediska řádného poučení pacienta, přičemž namítá, že k prvnímu pokusu o repozici ramene nedala souhlas. Odvolací soud však na základě skutkových zjištění (jež nepodléhají dovolacímu přezkumu) uzavřel, že tento souhlas byl dán (kývnutím). V relativně akutní situaci byl vzhledem ke stavu žalobkyně, jež byla ve stavu opilosti a trpěla značnou bolestí, dosažitelný pouze souhlas kývnutím a v okamžiku, kdy se začala bránit manipulaci s rukou, bylo od dalších výkonů upuštěno. Výkon zakloubení bez anestezie proveden nebyl a nedošlo při něm k újmě, za kterou je požadována náhrada. Nebyl tedy žádný důvod k tzv. obrácení důkazního břemene ani k poučování o tomto procesním postupu. Navíc informace o zdravotním stavu se nepodá pacientovi, který v důsledku svého zdravotního stavu není schopen poskytované informace vůbec vnímat (§ 31 odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách). Lze tak souhlasit s odvolacím soudem, že v důsledku opilosti i silné bolesti nebyla žalobkyně s to ani sdělit údaje o osobní anamnéze, a byla proto na místě pochybnost o tom, že je schopna poučení vnímat. Proto i kdyby ji ošetřující lékař o nutnosti provést repozici nepoučil vůbec, nedošlo by k porušení citovaného zákonného ustanovení. Ze skutkových zjištění pak plyne, že za situace, kdy repozice kloubu v anestezii nebyla pro opilost žalobkyně možná a současně je třeba kloub co nejdříve vpravit do kloubní jamky, bylo z odborného hlediska potřebné se o repozici alespoň pokusit. Z těchto důvodů vznesená námitka přípustnost dovolání nezakládá.
9. Dovolatelka dále spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i v závěru, že žalovaná při operaci, při níž došlo ke zlomení chirurgického krčku pažní kosti a roztržení podpažní tepny, postupovala s péčí řádného odborníka. Namítala, že došlo k poškození struktur, jež neměly být výkonem dotčeny, a proto za takto vzniklou újmu žalovaná podle § 2913 o. z. odpovídá.
10. Samotný negativní výsledek zdravotnického výkonu nemusí být nutně vyvolán postupem, který není v souladu s dostupnými lékařskými poznatky, neboť při zásazích do lidského organismu působí mnoho faktorů, které v konečném výsledku mohou vést k nedosažení předpokládaného stavu či dokonce k jeho zhoršení, tj. k újmě na zdraví. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že při poskytování zdravotní péče jsou její poskytovatelé povinni postupovat podle smlouvy (je-li uzavřena) s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o.
z.). Pojem péče řádného odborníka užitý v občanském zákoníku pro závazek ze smlouvy o péči o zdraví navazuje na tradiční chápání pojmu lex artis (tzv. náležitá odborná úroveň) podle zákona o zdravotních službách. Péče řádného odborníka je takový výkon činnosti poskytovatele zdravotních služeb, který je prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním, tedy jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti podle § 2913 o.
z. ve spojení s § 2645 o. z., jež není odpovědností za výsledek, ale za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka. Nejde o odpovědnost za porušení zákona, ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, zavinění se nezkoumá. Základními předpoklady pro vznik odpovědnosti podle § 2913 o. z. jsou: protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vznikem škody.
Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za újmu způsobenou na zdraví (či životě) pacienta tedy nastupuje, pokud právě chybný způsob provedení zákroku či opomenutí při poskytování zdravotní péče byly vyvolávajícím činitelem (příčinou) poškození zdraví pacienta (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, či ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod číslem 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Správnost postupu lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe se přitom vždy hodnotí tzv. "ex ante", tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017). Závěr, že poskytovatel zdravotních služeb je pacientu povinen nahradit újmu vzniklou při poskytování zdravotní péče, nelze učinit, pokud poskytovatel neporušil svou povinnost poskytovat zdravotní péči na náležité odborné úrovni, podle pravidel daného oboru.
Byla-li zdravotní péče poskytnuta řádně, není naplněna podmínka vzniku odpovědnosti za škodu spočívající v protiprávním jednání, bez ohledu na to, že výsledkem poskytnuté péče nebyl kýžený zdravotní stav, ale dostavily se komplikace, které jej zhoršily. Okolnost, že tyto komplikace jsou důsledkem poskytnuté péče, pak sama o sobě neznamená, že péče byla poskytnuta v rozporu s požadavky na ni kladenými (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2015, sp. zn.
II. ÚS 1564/15, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 770/16, nebo ze dne 27. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 27/19). Nese-li s sebou zákrok určitá rizika komplikací, kterým se nelze ani řádným postupem při jeho provádění vyvarovat, pak nelze pokládat za jeho řádné provedení jen situaci, kdy tyto komplikace nenastanou, ale i situaci, kdy k nim přes řádnost postupu operatéra dojde. V opačném případě by byla odpovědnost za řádné poskytnutí péče v podstatě ztotožněna s odpovědností za výsledek a po poskytovateli zdravotní péče by bylo v řadě případů v podstatě požadováno nemožné smluvní plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023).
11. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu podloženého odbornými závěry znaleckého posudku uzavřel, že postup žalované při operaci (k níž dala informovaný souhlas) odpovídal náležité odborné úrovni (lege artis). Bylo nezbytné ramenní kloub žalobkyně vrátit do ramenní jamky; jiné řešení, než násilím provedené zakloubení není možné. Při této operaci sice došlo ke zlomení chirurgického krčku pažní kosti a roztržení podpažní tepny, jedná se ale o komplikaci, která bývá s takovým zákrokem spojena, neboť je k jeho provedení nutno vynaložit značnou sílu.
Právě v důsledku použití síly došlo ke zlomení kosti a protržení tepny jejím úlomkem. Na vzniklou komplikaci bylo lékaři okamžitě a náležitě reagováno. Závěru odvolacího soudu, že žalovaná žádnou právní povinnost neporušila a zdravotní péče byla poskytnuta na náležité odborné úrovni, tak nelze ničeho vytknout. Nejsou proto důvodné ani námitky žalobkyně týkající se nesprávného výkladu § 2913 o. z., neboť neporušila-li žalovaná své smluvní povinnosti, není splněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za újmu podle § 2913 o.
z. a v tom případě se není třeba zabývat liberací ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z. Poukazuje-li dovolatelka na rozhodnutí, v nichž se soudy v medicínských sporech zabývaly posouzením „chyby v
umění“ (vitium artis), lze poznamenat, že pro právní posouzení jsou zásadní skutkové okolnosti toho kterého případu, přičemž v daném případě jsou dány takové okolnosti (shora popsané), které odůvodňují závěr o tom, že šlo o komplikaci a nikoli o nesprávný postup žalované. Odvolací soud se tedy od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a uvedená námitka proto přípustnost dovolání nezakládá. 12. Namítá-li pak dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal se všemi žalobkyní vznesenými námitkami a že svůj vnitřně rozporný rozsudek řádně neodůvodnil, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což však není tento případ. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že výtky dovolatelky nejsou důvodné, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na relevantních důkazech a odůvodnil je srozumitelně a logicky, přičemž se vypořádal s argumenty účastníků, které byly z pohledu uplatněné právní normy pro rozhodnutí ve věci významné. 13. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 19. 2. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu