USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: M. Z., zastoupená Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalované: Fakultní Thomayerova nemocnice, IČO 00064190, se sídlem Vídeňská 800/5, Praha 4, zastoupená JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 145/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, č. j. 22 Co 56/2024-437, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Štaidla. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala ochrany svých osobnostních práv, která měla být porušena v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb ze strany žalované, zejména práva na úctu a důstojné zacházení, práva na ohleduplnost a respektování soukromí a práva na poskytnutí zdravotních služeb na náležité odborné úrovní za současného respektování práva na svobodný a informovaný souhlas. Tvrdila, že se 7. 5. 2017 cca v 3.15 hodin dostavila za účelem poskytnutí lékařské péče do žalované nemocnice v doprovodu svého manžela poté, co předchozího dne ve 22.42 hodin porodila doma chlapce.
Porodní asistentka, jež byla porodu přítomna, vyhodnotila, že porodní poranění v podobě natržení hráze je nutné co nejrychleji ošetřit v nemocnici. Zhruba ve 4.00 hodiny se žalobkyně dostala na sál, kde bylo její poranění přezkoumáno přítomnými lékařkami a následně vyhodnoceno k šití za použití lokální anestezie. Než došlo k zákroku, dostavila se mimo jiné MUDr. Zuzana Fučíková, která dala najevo svou nevoli ohledně toho, že žalobkyně rodila doma, a že do nemocnice nepřivezla také novorozence a placentu.
Při přípravách zákroku manžel žalobkyně omdlel a byl převezen na oddělení chirurgie. Následně MUDr. Fučíková žalobkyni sdělila, že samotné zašití hráze není možné a je třeba provést i revizi dělohy v celkové anestezii. To žalobkyně odmítla, neboť nebyla přesvědčena o nezbytnosti takového zákroku a přála si vrátit se po ošetření domů za dítětem. Žalobkyni tak bylo odmítnuto provedení požadované a potřebné péče a byla nucena podepsat revers. Lékařka rovněž kontaktovala Policii ČR, jejíž příslušníci se dostavili jak na nemocniční oddělení, tak do bydliště žalobkyně, kam dorazili rovněž zaměstnanci rychlé záchranné služby, kteří přes projevený nesouhlas novorozence vyšetřili.
Žalobkyně poté byla ošetřena v jiném zdravotnickém zařízení, kde jí byl proveden požadovaný zákrok, tedy zašití hráze v lokální anestezii. Domnívala se, že jí byla odepřena potřebná poporodní zdravotní péče, lékaři neměli vynucovat provedení revize dělohy a tímto zákrokem podmiňovat jiný zákrok spočívající v sešití hráze. Ze strany nemocničního personálu se jí dostalo nedůstojného zacházení, a to kvůli tomu, že se rozhodla rodit doma. Zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života byl dán také tím, že se žalobkyně po návratu ze zdravotnického zařízení žalované nemohla věnovat svému právě narozenému dítěti, ale musela vyhledat ošetření v jiném zdravotnickém zařízení.
Dále došlo k porušení práva žalobkyně na soukromí porušením povinnosti mlčenlivosti. Žalobkyně svou nemajetkovou újmu vyčíslila částkou 250.000 Kč (50.000 Kč za porušení mlčenlivosti, 200.000 Kč za ostatní zásahy do osobnostních práv souvisejících s poskytováním zdravotní péče žalobkyni).
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 30 C 145/2020-357, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 250.000 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok II), vedlejší účastnici (výrok III) a státu (výrok IV). Soud prvního stupně provedl dokazování mimo jiné výslechy manžela žalobkyně a MUDr. Fučíkové, úředními záznamy Policie ČR, lékařskými zprávami, zvukovými nahrávkami komunikace žalobkyně s personálem žalované, znaleckým posudkem a výslechem prof.
MUDr. Ladislava Krofty, CSc., MBA, a výslechem žalobkyně. Odkázal na § 3 odst. 2 písm. a) a § 81 odst. 1 o. z. a na § 28 odst. 1, 2 a 3 písm. a), § 31 a § 34 odst. 1 a 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a dospěl k závěru, že poskytnutí zdravotní péče žalobkyni ze strany žalované i ošetření porodního zranění nezasáhlo do osobnostních práv žalobkyně. K ošetření hráze nedošlo proto, že žalobkyně odmítla celkovou anestezii a podepsala revers.
MUDr. Fučíková diagnostikovala rupturu perinea III. stupně, která je charakterizována přítomností defektu análního svěrače, což vyplývá ze zdravotní dokumentace i z pořízených nahrávek. Podle závěrů znalce je třeba takové poranění ošetřit v celkové anestezii. Jelikož nebylo provedeno ultrazvukové vyšetření dělohy, nebyl zřejmý klinický obraz pro revizi dělohy. Zda k porušení svěrače skutečně došlo, lze zjistit i s odstupem času prostřednictvím klinického vyšetření, jemuž se však žalobkyně odmítla podrobit s ohledem na svou nedůvěru vůči MUDr.
Kroftovi, což však podle závěrů soudu prvního stupně nemůže jít k tíži žalované v situaci, kdy jde o jediný důkazní prostředek, jímž lze objektivně zjistit, zda se v daném případě skutečně jednalo o rupturu perinea III. stupně. Nelze-li svěrač při poškození perinea III. stupně ošetřit v lokální anestezii vzhledem k riziku špatného ošetření s případnými závažnými důsledky, nelze se takového výkonu po zdravotnickém zařízení domáhat. Soud dále dovodil, že z provedených důkazů nevyplývá, že by se lékařský personál choval k žalobkyni negativně proto, že absolvovala domácí porod, či bez úcty k ní.
Pokud bylo žalobkyni navrženo cévkování či močení do mísy, bylo jí poté, co tyto možnosti odmítla, umožněno odejít na záchod. Jde-li o přivolání Policie ČR, odkázal soud prvního stupně na § 51 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách. Uvedl, že když se žalobkyně s manželem dostavila do nemocnice, nebylo zřejmé, kdo má novorozené dítě v péči. Žalobkyně byla v informacích o něm strohá, což vyplývá z úředního záznamu Policie ČR. Porodní asistentka podle zjištění soudu do nemocnice nešla, s policisty následně nechtěla o dítěti mluvit.
Ti pak pojali podezření na ohrožení zdraví a života dítěte. Byla to sama žalobkyně, kdo od dítěte odjel na ošetření, takže žalovaná nezapříčinila, že se žalobkyně nemohla věnovat svému dítěti. Další jednání Policie ČR a záchranné služby již nebylo chováním pracovníků žalované ovlivněno a není ani předmětem tohoto řízení.
3. K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2024, č. j. 22 Co 56/2024-437, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 75.000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), a všem účastnicím uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výroky III a IV). Odvolací soud zopakoval dokazování mimo jiné výslechem MUDr.
Fučíkové a čtením přepisu zvukových nahrávek a dospěl k závěru, že lékařka podmiňovala sešití hráze a svěrače provedením revize dělohy z důvodu přítomnosti zbytků blan v děložním hrdle, nikoliv celkovou anestezií potřebnou k řádnému sešití. Žalovaná tedy odmítla provést ošetření natržené hráze a svěrače žalobkyně po porodu (bez ohledu na to, zda by se jednalo o ošetření v celkové či částečné anestezii), pokud žalobkyně nedá souhlas s provedením revize dutiny děložní. To však není banální zákrok, je naopak spojen se značnými riziky.
V zařízení, kam se následně žalobkyně dostavila, byla ošetřena v lokální anestezii. Znalec uzavřel, že v dané věci indikace k provedení revize děložní dutiny nebyla dána, neboť žalobkyně závažně nekrvácela a nebyla provedena sonografie, která je v daném případě nejjednodušší diagnostickou metodou. Není tedy zřejmé, na základě čeho byla revize dutiny děložní indikována, a žalovaná měla přikročit k provedení sonografie. Daný postup nebyl lege artis, lékařka nebyla oprávněna podmiňovat sešití natržení hráze a svěrače provedením revize dutiny děložní, k níž nebyla indikace.
Odmítnutí ošetření žalobkyně tak odvolací soud považoval za nesprávné, neboť k němu žalovaná neměla žádný důvod. Došlo tedy k porušení § 28 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Žalobkyně byla nucena odejít od žalované neošetřená s poraněním intimních partií a vyhledat jiné zdravotnické zařízení. Žalovaná tak neoprávněně zasáhla do práva žalobkyně na poskytnutí zdravotní služby, na poskytnutí ošetření, též do tělesné integrity žalobkyně (odmítnutím ošetření, respektive neoprávněným podmiňováním zákroku provedením jiného zákroku) a vzhledem k okolnostem též do její důstojnosti (vzhledem k tomu, že šlo o poranění intimních částí těla).
Žalovaná možná chtěla žalobkyni v dobré víře pomoci, avšak nedůvodně jí vnucovala zákrok, u něhož hrozí až neplodnost, a strašila ji vážnými následky včetně smrti. K újmě tak nedošlo ublížením na zdraví, ale zásahem do jiných osobnostních statků pacienta při poskytování zdravotní služby.
4. Z pořízených záznamů odvolací soud neshledal, že by se zdravotnický personál žalované choval k žalobkyni neuctivě či neslušně. Pracovnice žalované žalobkyni zevrubně vysvětlovaly svůj pohled na věc, nebyly netrpělivé a jejich sdělení nebyla nevhodná. Pokud žalobkyni doporučily, aby se vymočila na lůžku do mísy nebo pomocí cévky, bylo to zřejmě proto, že se domnívaly, že není schopna odejít na toaletu. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na poskytnutí zadostiučinění v penězích. Z požadovaných 200.000 Kč odvolací soud považoval za přiměřené zadostiučinění ve výši 75.000 Kč.
5. Jde-li o porušení práv žalobkyně, k němuž mělo dojít informováním Policie ČR o vyvstalé situaci, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná jednala v souladu s právem, neboť mohla mít důvodnou obavu o stav narozeného dítěte, jeho zdraví a život. Žalobkyně neřekla lékařce pravdu, neboť dítě nebylo u sousedky, ale s dulou, což žalobkyně sdělila odvolacímu soudu. Za následný postup Policie ČR žalovaná nenese žádnou odpovědnost. Právo na poskytnutí zadostiučinění za újmu způsobenou porušením povinnosti mlčenlivosti ve výši 50.000 Kč tak není dáno.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při řešení první z nichž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, druhá nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Tyto otázky dovolatelka formulovala následovně: [1] Došlo k porušení práv dovolatelky tím, že jí nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši, která by zohledňovala veškeré aspekty zásahu do jejích práv, tedy závažnost zásahu s ohledem na zranitelnou a citlivou situaci dovolatelky, chování personálu, porušení nejen práva na zdravotní péči, ale i práva na svobodný a informovaný souhlas, a také funkci satisfakční a preventivně-sankční? [2] Došlo k porušení práv dovolatelky, zejména jejího práva na soukromí, a byl postup personálu přiměřený za situace, kdy personál nevyužil další možnosti ke zjištění zdravotního stavu novorozence a kdy neupozornil dovolatelku, že nemá dostatečné informace o zdravotním stavu dítěte, tak aby na to mohla reagovat, poskytnout další informace, případně požádat svoji přítomnou porodní asistentku k jejich poskytnutí a tím se vyhnout přivolání Policie ČR a zásahu do svého soukromí?
7. Dovolatelka zrekapitulovala skutkový stav věci. K otázce výše přiměřeného zadostiučinění uvedla, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu by měla výše náhrady nemajetkové újmy v penězích plnit preventivně-sankční funkci. V tomto směru odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Dovolatelka zdůraznila, že přisouzenou náhradu nemajetkové újmy ve výši 75.000 Kč považuje za nedostatečnou sankci pro žalovanou, stejně jako satisfakci pro svou osobu, neboť nekompenzuje ani náklady právního zastoupení podle advokátního tarifu. Dovolatelka rovněž polemizovala se
způsobem, jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedla, že jednáním žalované bylo neoprávněně zasaženo do jejího práva na poskytnutí zdravotní péče a ošetření, dále došlo k zásahu do její tělesné integrity a důstojnosti, nikoli však pouze kvůli poranění intimních částí těla, jak konstatoval odvolací soud, ale také kvůli nátlaku, strašení a neuctivému jednání ze strany ošetřující lékařky. Vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že ze zvukových záznamů nevyplývá, že se k ní personál žalované choval neuctivě, když ten s ní naopak jednal manipulativním a nerespektujícím způsobem.
Došlo tedy nejen k neoprávněnému zásahu do práva dovolatelky na poskytnutí zdravotní služby, ale zároveň k zásahu do práva dovolatelky na svobodný a informovaný souhlas, neboť dovolatelka byla vystavena manipulaci a nátlaku. Dovolatelka též rozporovala závěr odvolacího soudu, že zavolání Policie ČR ze strany MUDr. Fučíkové bylo v souladu s právem, neboť obava, kdo o novorozené dítě pečuje, byla neopodstatněná. Syn žalobkyně byl ihned po porodu ošetřen porodní asistentkou, která jej shledala naprosto zdravým, a nebyl tedy žádný objektivní důvod k zavolání Policie ČR do bydliště dovolatelky.
Měl-li zdravotnický personál nedostatek informací o dítěti, měl se na ně žalobkyně nebo porodní asistentky doptat. Pokud by i nadále potřeboval bližší informace, měl na to dovolatelku nejdříve upozornit. Nemocniční personál se však chtěl žalobkyni mstít za domácí porod, a proto postupoval jinak. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na formální nedostatky dovolání a dovodila z nich jeho nepřípustnost. Zpochybnila nutnost brát zřetel na preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy, jež bývá zvažována zejména ve vztahu k bulvárním médiím. Argumenty žalobkyně představují především nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a skutkovými závěry z nich vyvozenými. Obava o zdraví dítěte žalobkyně, a tedy i kontaktování Policie ČR byly za dané situace zcela legitimní. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
9. Vedlejší účastnice se vyjádřila v tom smyslu, že konání žalované bylo vedeno obavou o zdraví žalobkyně, druhotně pak o svou odpovědnost v případě neprovedení revize dělohy a vzniku případných komplikací. Žalobkyně a její porodní asistentka na dotazy ohledně dítěte nereagovaly, případně odpovídaly vyhýbavě či nepravdivě. Personál žalované přistoupil ke kontaktování Policie ČR proto, aby bylo zajištěno, že novorozené dítě bude skutečně v pořádku. Následný postup Policie ČR byl již mimo dispozici žalované. Preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy je zdůrazňována v případech úmyslných opakovaných zásahů do osobnostních práv ze zištných důvodů, konkrétně u vědomě nepravdivých článků v bulvárních médiích, což je však zcela odlišný případ. Vedlejší účastnice tedy navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Ačkoliv dovolatelka uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, z obsahu dovolání je zjevné, že ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu pouze v té části výroku I, jíž byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Dovolání proti zbývající části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změněn tak, že byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 75.000 Kč, by ani nebylo ze strany žalobkyně subjektivně přípustné, protože jí bylo rozhodnuto v její prospěch.
13. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod číslem 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, bod 27, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, bod 72).
14. Soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
15. V judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyl řešen srovnatelný případ. Lze však poukázat na to, že za základní částku náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod číslem 85/2019 Sb. rozh. obč.). Pro rok 2017 se jedná o částku 551.780 Kč. Není přitom pochyb o tom, že smrt manžela, rodiče či dítěte je zásahem do soukromého a rodinného života nepoměrně závažnější, než jsou zásahy žalované do osobnostních práv žalobkyně v projednávané věci. Úměrně tomu musí být stanovena i výše peněžité náhrady za takovou nemajetkovou újmu.
16. První dovolatelkou formulovaná otázka směřuje především ke zpochybnění adekvátnosti výše přiznaného zadostiučinění z hlediska všech okolností neoprávněného zásahu do jejích práv ze strany žalované a zohlednění satisfakční i preventivně-sankční funkce zadostiučinění. Odvolací soud vyložil, že lékařka žalované nebyla oprávněna podmiňovat sešití natržené hráze a svěrače provedením revize dutiny děložní, jelikož neprovedla lege artis vyšetření žalobkyně, tedy sonografii. Odmítla-li žalovaná poskytnout žalobkyni péči s ohledem na to, že žalobkyně si nepřála provedení revize dutiny děložní, nebyly žalobkyni zejména poskytnuty zdravotní služby na náležité odborné úrovni v rozporu s § 28 odst. 2 zákona o zdravotních službách a v důsledku bylo porušeno rovněž její právo na volbu poskytovatele zdravotních služeb. Žalobkyně byla nucena od žalované odejít neošetřená s poraněním intimních partií a vyhledat jiné zdravotnické zařízení. Žalovaná tak neoprávněně zasáhla do práva žalobkyně na poskytnutí zdravotní služby, na poskytnutí ošetření, též do tělesné integrity žalobkyně (tím, že napravení tělesného poranění, k němuž měla povinnost, odmítla, respektive protiprávně podmiňovala provedením jiného zákroku), a vzhledem k okolnostem též do její důstojnosti (neboť šlo o poranění intimních částí těla, byla narušena celistvost těla). Žalovaná sice chtěla žalobkyni pomoci, ale nedůvodně jí vnucovala zákrok, u něhož hrozí až neplodnost, a strašila ji vážnými následky včetně smrti.
17. Neuctivé jednání zaměstnanců žalované vůči žalobkyni odvolací soud neshledal (ani coby důsledek faktu, že žalobkyně absolvovala domácí porod). Újma byla způsobena nedbalostním jednáním, přičemž úmysl nebyl tvrzen ani zjištěn, postup žalované nevedl k újmě na zdraví žalobkyně. S ohledem na uvedené skutečnosti odvolací soud konstatoval, že žalobkyně má právo na poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť jiná forma skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy nezajistí. Za přiměřenou považoval v daném případě částku 75.000 Kč.
18. Odvolací soud se tedy zabýval závažností zásahu s ohledem na zranitelnou a citlivou situaci dovolatelky a porušením práva na zdravotní péči. Posuzoval rovněž chování personálu, přičemž tvrdí-li dovolatelka, že z pořízených nahrávek vyplývají jiné skutkové závěry, než jaké učinil odvolací soud, neuplatňuje tím jediný dovolací důvod, který má k dispozici, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají skutková zjištění nižších soudů dovolacímu přezkumu.
19. Ačkoliv odvolací soud výslovně nehovoří o právu žalobkyně na svobodný a informovaný souhlas, z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že při posuzování všech podstatných okolností dané věci uvedenou otázku zvažoval, jelikož konstatoval, že žalovaná nebyla oprávněna podmiňovat provedení ošetření žalobkyně revizí dutiny děložní, žalobkyni k tomuto zákroku nutit a strašit ji vážnými následky. Z právě uvedeného vyplývá, že odvolací soud tato zjištění nepominul. Totéž lze říci, jde-li o zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně, protože odvolací soud vzal v úvahu to, že žalobkyně musela v důsledku jednání žalované vyhledat jiné zdravotnické zařízení, což by nemusela, pokud by byla řádně ošetřena. Z toho lze dovodit, že od tvrzené újmy v tomto směru neodhlédl.
20. Na druhou stranu nelze pominout, že jednáním žalované nebylo způsobeno, že žalobkyně se v prvních hodinách po porodu od dítěte vzdálila, ale pouze to, že se její nepřítomnost prodloužila, respektive opakovala. Relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti zadostiučinění není to, zda jeho výše přesahuje smluvní či mimosmluvní odměnu zástupkyně žalobkyně podle advokátního tarifu. Odměnu advokáta ovlivňuje celá řada faktorů, ať již jde o dohodu mezi ním a klientem (jejíž obsah ani není soudu znám), charakter poskytované právní služby či délku samotného řízení. Tyto otázky však nepředstavují některé z hledisek, které by měl soud podle ustálené judikatury při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zvažovat.
21. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem dovolací soud nepovažuje úvahy odvolacího soudu, jež byly podkladem pro stanovení výše zadostiučinění v posuzovaném případě částkou 75.000 Kč, za zjevně nepřiměřené.
22. K požadavku dovolatelky na akcentaci preventivně-sankční funkce zadostiučinění dovolací soud uvádí, že si je vědom nejnovější judikatury Ústavního soudu, především jeho nálezu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, v němž Ústavní soud zdůraznil existenci (typově odlišných) případů neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, které sice nedosahují správněprávní či trestněprávní intenzity, ale přesto je u nich zesílená potřeba uplatnit preventivně-sankční funkci postihu, a to mj. s ohledem na povahu pohnutek a zavinění původce zásahu. Byť je odpovědnost za tento soukromoprávní delikt vystavěna na objektivním principu, subjektivní prvek zavinění je významný právě pro následné stanovení výše peněžitého zadostiučinění jako sankce za porušení právní povinnosti. Základní myšlenkou preventivně-sankční funkce je, že forma a míra zavinění má podstatný vliv na intenzitu zásahu do osobnostních práv, a tudíž přímo ovlivňuje výši peněžitého zadostiučinění. S formou a mírou zavinění rovněž úzce souvisí charakter původce neoprávněného zásahu, ale i další okolnosti protiprávního jednání včetně jeho pohnutek. Ústavní soud vztáhl nutnost zohlednit preventivně-sankční funkci zadostiučinění především k problematice tzv. bulvárních médií, a to s ohledem na charakter jejich podnikatelské činnosti, jež je založena z velké části na úmyslném zveřejňování senzačních pomlouvačných a lidskou důstojnost snižujících nařčení veřejně činných a známých osob. Převažujícím účelem jejich produkce je majetkový prospěch, který se přitom odvíjí od parametrů určujících i intenzitu zásahu. Z právě uvedeného je zřejmé, že citovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá. Jde o typově zcela odlišnou kauzu a v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná způsobila újmu žalobkyně úmyslně či že by se v důsledku způsobení této újmy jakkoliv obohatila. Za takových okolností však důraz na preventivně-sankční funkci zadostiučinění, respektive požadavek na výrazné zvýšení náhrady odůvodněný touto funkcí není na místě.
23. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
24. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). Hodnotový census předpokládaný § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se v daném případě uplatní proto, že řešení otázky, kterou v uvedené souvislosti žalobkyně předkládá k dovolacímu přezkumu (zda žalovaná kontaktováním Policie ČR porušila povinnost mlčenlivosti), není společné všem uplatněným nárokům ve smyslu rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč.
25. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
26. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
27. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou, respektive mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí se opírají o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3, § 151 odst. 1 a 3 a § 93 odst. 3 věty první o. s. ř.
28. Žalovaná má proti žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 3.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání (20. 11. 2024) za jeden úkon právní služby, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 4.114 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
29. Žalobkyně je rovněž povinna nahradit náklady dovolacího řízení vedlejší účastnici, jež v řízení podporovala žalovanou, a to v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy tato vedlejší účastnice, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši 300 Kč, a to podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu