25 Cdo 3536/2018-237
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) J.
J., narozená XY, bytem XY, b) L. P., narozená XY, bytem XY, obě zastoupené
JUDr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem Na Florenci 1055/35, Praha 1,
proti žalované: STANEST, s. r. o., IČO 28087721, se sídlem Křenova 438/7, Praha
6, zastoupená JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/30,
Praha 1, o 171.319 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C
185/2012, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
3. 2018, č. j. 35 Co 59/2018-216, takto
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, č. j. 35 Co 59/2018-216, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 8. 2017, č. j. 4 C 185/2012-181,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 4 C 185/2012-181,
zamítl žalobu o povinnost žalované zaplatit žalobkyním 171.319 Kč (výrok I),
uložil žalobkyním nahradit žalované náklady řízení ve výši 120.225,60 Kč (výrok
II) a uhradit náklady státu ve výši 49.464 Kč (výrok III). Ve věci šlo o
náhradu škody, kterou měla žalovaná způsobit žalobkyním ke konci roku 2010 tím,
že neoprávněně těžila dřevo na jejich pozemku parc. č. XY o výměře 12.794 m2 v
k. ú. XY, zapsaném na LV XY. Žalovaná částka měla sestávat z nákladů vzniklých
neoprávněnou těžbou dříví (zalesnění, ožínání, ochrana před klikorohem) ve výši
42.158 Kč, hodnotou neoprávněně vytěženého dříví ve výši 107.565 Kč, nákladů na
vypracování znaleckých posudků a nákladů na činnost geodeta Ing. Martina
Suchého ve výši 17.796 Kč a hotových výdajů ve výši 3.800 Kč (pořizování výpisu
z katastru nemovitostí 100 Kč, cestovné 3.000 Kč, telefon a poštovné 700 Kč). Ohledně výše škody žalobkyně předložily k žalobě předávací protokol geodeta
Ing. Martina Suchého, který vytyčil pozemek, na kterém byla prováděna
neoprávněná těžba, dále znalecký posudek Ing. Františka Hrůzy, který vypočetl
náklady vzniklé neoprávněnou těžbou, znalecký posudek Ing. Martina Vlasáka
stanovující hodnotu neoprávněně vytěženého dříví, faktury za jejich pořízení a
doklady na další náklady vzniklé v souvislosti se škodou. Žalovaná předložila
znalecký posudek Ing. Josefa Veláta, který určil výši škody na pozemku žalobkyň
částkou 29.770 Kč. V průběhu řízení byl vypracován revizní znalecký posudek
Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem (dále též „znalecký
ústav“) ze dne 11. 4. 2016, který konstatoval, že rozsah škody již nelze
spolehlivě zjistit s ohledem na časový odstup od škodné události, jde-li o
rozsah vytěžené dřevní plochy, Ing. Hrůza jej ve svém znaleckém posudku blíže
nespecifikuje a ohledně výpočtu množství neoprávněně vytěženého dříví je jeho
postup nepřezkoumatelný. Ohledně výpočtu dalších nákladů vzniklých neoprávněnou
těžbou znalecký ústav konstatoval, že tyto činnosti by po vykonané mýtní těžbě
musel hospodařící subjekt vykonat i při běžném hospodářství. Pokud jde o
stanovení neoprávněně vytěžené dřevní plochy, jak ji stanovil Ing. Vlasák, nemá
k ní revizní posudek připomínek za předpokladu zřetelného rozlišení hranice v
průběhu místního šetření znalce a za předpokladu vyloučení pozdějších
neautorizovaných zásahů. Jde-li o stanovení objemu neoprávněně vytěžených
stromů, je posudek Ing. Vlasáka dle znaleckého ústavu nepřezkoumatelný, posudek
Ing. Veláta je pak ohledně stanovení neoprávněně vytěžené dřevní plochy
spekulativní a neprokazatelný a ohledně stanovení objemu neoprávněně vytěžené
dřevní hmoty neodpovídající běžnému metodickému postupu. Žalobkyně byly soudem
prvního stupně následně vyzvány ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označily
důkazy ke zjištění, kdy žalovaná neoprávněně vytěžila dřevo, dále ve smyslu §
118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení ohledně výše škody, z čeho
přesně se skládá částka 42.158 Kč, dále dle § 118a odst. 1) a 3) o. s. ř.
k
doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, na jaké rozloze došlo k vykácení
stromů, jaký porost se na uvedené rozloze nacházel, kolik dřeva bylo vykáceno,
zda se počítaly pařezy, jak bylo zjištěno, které stromy byly vykáceny
neoprávněně a které byly naopak zasaženy kůrovcem nebo jiným způsobem a byly
vykáceny z tohoto důvodu žalobkyněmi a jaké další škody měly vzniknout a v
důsledku čeho je vzniklá ztráta za zalesnění, ožínání, ochranu před klikorohem
a před zvěří. Žalobkyně v reakci na výzvu soudu zopakovaly svá žalobní tvrzení,
znovu odkázaly na již předložené znalecké posudky a navrhly vypracovat znalecký
posudek z oboru dendrologie na stáří pařezů, dle kterého by dle jejich názoru
bylo možno určit neoprávněně vytěženou dřevní plochu a množství vytěžené dřevní
hmoty, případně navrhly doplnit znalecký posudek a metodický postup Ing. Vlasáka tak, aby znalecký ústav mohl posoudit správnost či nesprávnost
znaleckých závěrů Ing. Vlasáka. Navrhly rovněž provedení výslechu svědka M. J.,
manžela jedné z žalobkyň. Soud prvního stupně zamítl tyto návrhy na doplnění
dokazování pro nadbytečnost (bez podrobnějšího odůvodnění) a uzavřel, že
žalobkyně neunesly ve sporu břemeno tvrzení a břemeno důkazní. V řízení bylo
nesporným, že žalovaný porušil právní povinnost ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. tím, že bez souhlasu žalobkyň těžil dřevo na jejich pozemku. Pokud však
jde o škodu, není vůbec zřejmé, z jakých položek se skládá hodnota neoprávněně
vytěženého dříví ve výši 107.565 Kč a čím jsou tvořeny náklady vzniklé
neoprávněnou těžbou ve výši 42.158 Kč. Odkazem na znalecké posudky žalobkyně
nesplnily řádné svoji povinnost tvrzení, neboť dle soudu prvního stupně
znalecký posudek představuje důkazní prostředek sloužící k prokázání tvrzených
skutečností a nelze jím nahrazovat žalobní tvrzení. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 35
Co 59/2018-216, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé,
změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu co
do jejich výše, jinak jej v těchto výrocích jako věcně správný rovněž potvrdil
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze
zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. K
nim dodal, že rozsah škody není možno stanovit ani úvahou soudu ve smyslu § 136
o. s. ř., což konstatoval znalecký ústav ve svém revizním posudku, a soudu
prvního stupně nelze vytýkat, že neprovedl výslech svědka J., neboť takovým
důkazem nemohl být nahrazen nedostatek žalobních tvrzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení otázky hodnocení důkazu znaleckým posudkem. Odkazují na
konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2.
2009, sp. zn. 25 Cdo 39/2007), od níž se soud prvního stupně a odvolací soud
dle jejich názoru odchýlil a která říká, že jestliže soud má pochybnosti o
věcné správnosti znaleckého posudku, nemá odborné posouzení nahradit vlastním
názorem, nýbrž provést výslech znalců, popř. podrobit znalecké posudky
reviznímu znaleckému zkoumání. Pokud revizní znalecký posudek nemohl odpovědět
na otázky soudu a existuje jiný způsob, jak na podstatnou skutkovou otázku
odpovědět (obrátit se na znalce z oboru dendrologie, případně doplnit znalecký
posudek Ing. Vlasáka a provést výslech svědka J. a důkaz fotodokumentací stavu
v roce 2011), měl soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, pokračovat v
dokazování. V opačném případě soudy znemožnily žalobkyním unést důkazní
břemeno. Žalobkyně rovněž odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8.
2012, sp. zn. 29 Cdo 1763/2011, dle kterého je soud povinen hodnotit důkaz
znaleckým posudkem stejně jako jiné důkazy a vyvstanou-li pochybnosti o věcné
správnosti znaleckého posudku, je povinen pokusit se odstranit vzniklé
pochybnosti obstaráním dalších důkazů. Jde-li o břemeno tvrzení, žalobkyně se
domnívají, že škoda byla v žalobě dostatečně tvrzena, přičemž úvaha o výši
škody na lesním porostu je dle nich natolik závislá na posouzení konkrétních
skutkových okolností případu, že zpravidla vylučuje formulaci obecného pravidla
pro obdobné případy. Mají za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud
neřešenou. Dále pak rozporují způsob, jakým byl hodnocen znalecký posudek Ing.
Vlasáka. Navrhly proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Uvedla, že žalobkyně
správně nevymezily dovolací důvod a přípustnost dovolání, přičemž dovolací
námitky se vztahují pouze ke způsobu dokazování a vychází z vlastní verze
skutkového stavu, což je nepřípustné. Neunesení důkazního břemene si dle
žalované zapříčinily žalobkyně, které si navíc protiřečí, jestliže původně
argumentovaly, že soudy měly pro své rozhodování dostatek důkazů, a nyní naopak
tvrdí, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení procesní otázky splnění povinnosti
žalobkyň tvrdit rozhodné skutečnosti (unést břemeno tvrzení) odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc z hmotněprávního hlediska posuzuje
podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť
jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. V projednávané věci je základním předpokladem odpovědnosti žalované za škodu
dle § 420 obč. zák. způsobení škody, tedy snížení majetkového stavu žalobkyň. V
daném případě bylo nesporným, že žalovaný porušil právní povinnost tím, že bez
souhlasu žalobkyň těžil dřevo na jejich pozemku. Spornou se však stala otázka
výše škody, ohledně níž žalobkyně poukázaly na znalecké posudky Ing. Vlasáka a
Ing. Hrůzy a protokol geodeta Ing. Suchého a uvedly, že výše škody je dána
náklady vzniklými neoprávněnou těžbou dříví na vymezeném pozemku (zalesnění,
ožínání, ochrana před klikorohem), hodnotou neoprávněně vytěženého dříví,
náklady na vypracování znaleckých posudků, náklady geodeta a hotovými výdaji na
pořízení výpisu z katastru nemovitostí, cestovné, telefon a poštovné. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro
rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení
žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v
průběhu řízení. Podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Břemenem tvrzení se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že
určitá skutková okolnost nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky
tvrzena. Rozsah povinnosti tvrzení a rovněž důkazní povinnosti určuje skutková
podstata hmotněprávní normy, jež má být aplikována. Jestliže účastník řízení
netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí, muselo být
rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1074/2011). Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo
2725/2007, jestliže po poučení soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobce nedoplnil vylíčení rozhodných skutečností opisem údajů z listin,
které navrhl jako důkaz a které byly oběma účastníkům známy, jeho nečinnost v
tomto směru nezakládá důvod k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení. Ve vztahu k těmto skutečnostem účastník splní svou povinnost tvrzení, kterou mu
ukládá § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., již tím, že navrhne, aby tyto listiny
byly provedeny jako důkaz k prokázání jeho tvrzení; není třeba, aby jednotlivé
údaje z těchto listin opakoval, případně je opisoval.
Na úplnost tvrzených
právně významných skutečností je třeba usuzovat na základě předběžné právní
kvalifikace skutkového děje, kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého
nároku. Jestliže žalobkyně ke svým tvrzením o vzniku majetkové újmy poukázaly na
znalecké posudky, v nichž jsou uvedeny základní skutečnosti, jež představují
snížení majetkového stavu žalobkyň, a navrhly tyto posudky jako důkazy k
prokázání svých tvrzení, nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že ve vztahu ke
vzniku majetkové újmy chybí vylíčení rozhodných skutečností a že žalobkyně ani
po poučení soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nesplnily svou povinnost
tvrzení, a nelze mu přisvědčit ani v tom, že ze závěrů zmíněných znaleckých
posudků nevyplývají základní skutečnosti ohledně plochy neoprávněné těžby na
pozemku žalobkyň a rozsahu neoprávněné těžby provedené žalovanou. Přisvědčit
nelze ani závěru, že odkazem na znalecké posudky žalobkyně nesplnily řádně
svoji povinnost tvrzení proto, že znalecký posudek představuje důkazní
prostředek sloužící k prokázání tvrzených skutečností a nelze jím nahrazovat
žalobní tvrzení, jak uzavřel soud prvního stupně a odvolací soud tento jeho
závěr potvrdil. Uvedený postup totiž ustálená judikatura výslovně připouští
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4994/2016,
uveřejněný pod číslem 31/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka
přezkoumatelnosti a správnosti znaleckých posudků (např. použití správné
metodiky a jejího řádného provedení) a jiných odborných vyjádření je již
otázkou hodnocení důkazů, která se týká procesu dokazování a unesení důkazního
břemene. Zpochybněním závěrů znaleckého posudku na základě revizního znaleckého
zkoumání nelze zpětně zpochybnit existenci skutkových tvrzení z něj
vyplývajících. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li však dovolání přípustné, jako je tomu v
dané věci, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V projednávané věci bylo z obsahu spisu zjištěno, že soud prvního stupně
postupoval v rozporu s § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť nepřihlížel ke
všemu, co vyšlo v řízení najevo, nehodnotil důkazy v jejich vzájemné
souvislosti (a odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vycházel) a ve
svém rozsudku neuvedl, proč neprovedl i další navržené důkazy. Ačkoli není
dovolací soud oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacích soudů, je
podle ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu součástí spravedlivého
procesu rovněž možnost účastníka řízení navrhnout důkazy, přičemž soud sice
není povinen navržené důkazy provést, avšak je povinen o všech návrzích
rozhodnout a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu
k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na
skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ
svých skutkových zjištění je nepřevzal (viz nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995, obdobně např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne
12. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000
ze dne 10. 4. 2001, nebo nález
sp. zn. IV. ÚS 67/2000 ze dne 20. 5. 2001). Tytéž závěry vyplývají také např. z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo
ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016. Neakceptování důkazního návrhu
účastníka řízení lze založit třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož
tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz
není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto
tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost
důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení
je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností
ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 666/10, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018). Těmto požadavkům soud prvního stupně nedostál, neboť
náležitě nevyložil a neodůvodnil, proč zamítl důkazní návrhy žalobkyň na
vypracování znaleckého posudku z oboru dendrologie na stáří pařezů, dále
doplnění znaleckého posudku Ing. Vlasáka a výslech svědka J. Soud prvního
stupně sice uvedl, že tyto důkazní návrhy zamítá pro nadbytečnost, svůj závěr
však blíže neodůvodnil, a není tak patrno, v čem má tato nadbytečnost spočívat. Je zásadně v logickém rozporu zamítnutí důkazních návrhů žalobce pro
nadbytečnost a konstatování, že žalobce neunesl důkazní břemeno (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016). V projednávané
věci je tedy řízení zatíženo vadou, neboť jde o opomenuté důkazy. Jestliže je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, protože tento soud
nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř.,
tedy jestliže z jeho odůvodnění nevyplývá, které skutečnosti má soud za
prokázány a které nikoli, o které důkazy opírá svá skutková zjištění, jakými
úvahami se řídil při hodnocení důkazů, případně proč neprovedl i další důkazy,
takové rozhodnutí musí odvolací soud zrušit podle ustanovení § 219a odst. 1
písm. b) o. s. ř. a věc podle ustanovení § 221a odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak by řízení zatížil vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93,
uveřejněný pod č. 19 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1993, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný
pod č. 14 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001). Neobstojí závěr, že
rozsah škody není možno stanovit ani úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., což
konstatoval znalecký ústav, neboť jde o právní závěr, jejž soud nemůže bez
bližšího odůvodnění přebírat ze znaleckého posudku, a to tím spíše, že
ustanovení § 136 o. s. ř.
upravuje právě ty situace, kdy výši nároku nelze na
základě provedených důkazů zjistit buď vůbec, nebo jen s nepoměrnými obtížemi. Odvolací soud se tak dopustil vady řízení, jestliže nezrušil rozsudek soudu
prvního stupně pro nepřezkoumatelnost. Aniž by bylo zapotřebí zabývat se dalšími námitkami žalobkyň, lze již z výše
uvedených důvodů uzavřít, že uplatněný dovolací důvod je naplněn a že
rozhodnutí odvolacího soudu není věcně správné. Dovolací soud proto rozsudek
odvolacího soudu zrušil, a protože se tyto důvody vztahují i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a vrátil mu věc k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku
je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.