USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: A. H., zastoupená JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Slavíkova 625, 417 12 Prostějov, proti žalovanému: město Stod, IČO 00257265, se sídlem úřadu náměstí ČSA 294, 333 01 Stod, zastoupenému Mgr. Tomášem Winterem, advokátem se sídlem Suvorovova 1722/29, 326 00 Plzeň, o uložení povinnosti a náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 132/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2023, č. j. 18 Co 234/2022-1049, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. V řízení o uložení povinnosti žalovanému zdržet se rušení pronikání vlhkosti do rodinného domu žalobkyně a náhrady škody ve výši 140 000 Kč, vyšel soud ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu č. XY ve XY, ke kterému původně přiléhal asfaltový chodník. Žalovaný jakožto investor provedl na základě stavebního povolení rekonstrukci chodníků, která byla zkolaudována dne 18. 6. 2008. Místo živičného povrchu položil zámkovou dlažbu, kterou vysypal pískem.
Jelikož chodník neměl správný spád, docházelo k pronikání vlhkosti do domu žalobkyně. Žalobkyně se v jiném řízení (vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 187/2012) neúspěšně domáhala mimo jiné i náhrady škody spočívající ve vlhnutí jejího domu. V posuzované věci účastníci ohledně nároku na zdržení se pronikání vlhkosti uzavřeli smír (schválen byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2016, č. j. 18 Co 363/2016-403), ve kterém se žalovaný zavázal provést ve výroku přesně specifikované práce, jež měly odstranit pronikání vlhkosti do domu a dokončit je do 30.
4. 2017. Poté probíhalo řízení již jen ohledně nároku na náhradu škody. Na základě závěrů řady znaleckých posudků soud uzavřel, že dům žalobkyně vlhl nejen z nesprávně provedené rekonstrukce chodníku (spád), ale i z dalších příčin (stáří domu, jeho občasné užívání a zejména chybějící vodorovné i svislé izolace). Žalobkyně na domě od roku 2012 neprováděla žádné úpravy. Závadový stav spočívající v nesprávném provedení části pěší komunikace byl ukončen ke dni 30. 4. 2017. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 415, § 420 a § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že žalovaný porušil své právní povinnosti tím, že rekonstrukci chodníku v roce 2008 provedl nesprávně, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda, přičemž však ke škodě na domě (vlhnutí) docházelo i z příčin, jež lze přičítat žalobkyni (stav domu včetně toho, že nebyly provedeny znalci doporučené stavební úpravy domu).
Uzavřel rovněž, že předmětem řízení je škoda vzniklá od července 2012 do 30. 4. 2017, do kdy měla být dokončena oprava chodníku, k níž se žalovaný zavázal ve smíru s tím, že pokud by ujednání ve smíru nebylo splněno, měla se žalobkyně domáhat nápravy výkonem rozhodnutí. Výši náhrady soud stanovil na základě znaleckých posudků podle § 136 o. s. ř. aritmetickým průměrem závěrů znalců o míře, jakou se žalovaný podílel na vzniku škody v porovnání s příčinami vzniku škody, které lze přičítat žalobkyni.
Tak dospěl k závěru, že míra, jakou se žalovaný podílí na vzniku škody, představuje 36 %, ve zbývajícím rozsahu není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, a proto žalobkyni přiznal 50 400 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 18 Co 234/2022-1049, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po částečném zopakování dokazování (znaleckými posudky a výslechy znalců) se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že závadový stav chodníku byl ukončen k datu 30. 4. 2017, současně ale poukázal na to, že sporná délka posuzovaného období (žalobkyně v odvolání zpochybňovala, že chodník byl k uvedenému datu řádně opraven) není pro závěr o důvodnosti žaloby rozhodná.
Odvolací soud totiž poté, co zopakoval dokazování znaleckými posudky a výslechy znalců, uzavřel, že žalobkyně přes opakovaná poučení soudu podle § 118a o. s. ř. neprokázala rozdíl míry vlhkosti domu před červencem 2012 a k datu 30. 4. 2017 (z fotografií bylo patrno, že již před rokem 2008 dosahovala vlhkost na domě žalobkyně do výšky oken). Dále dovodil, že žalobkyně neprokázala ani to, že příčinou vlhnutí domu bylo nesprávné provedení chodníku žalovanou, neboť ze znaleckých posudků bylo zjištěno, že základní příčinou vlhnutí domu byla absence jakékoli svislé či vodorovné hydroizolace stavby, přičemž žalobkyně od roku 2012 neprovedla žádná opatření proti vzlínání vody v objektu.
Neunesla proto důkazní břemeno k prokázání rozsahu škody způsobené žalovaným ani k prokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním, které by mohlo být klasifikováno i jako protiprávní úkon, a vznikem tvrzené škody spočívající v nadměrném vlhnutí jejího domu.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Obsáhle rekapituluje průběh soudního řízení a polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů vyslovenými v celém průběhu řízení, jakož i se závěry znalců. Namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu ohledně otázky zákazu překvapivosti rozhodnutí, povinnosti poučení podle 118a o. s. ř. a zásady dvouinstančnosti řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2838/2005 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3085/15). Odchýlení se od ustálené judikatury spatřuje i v „předpokladech vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu“, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 447/2022, 25 Cdo 2680/2014 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3528/20, přičemž cituje z těchto rozhodnutí a poukazuje na to, že výši škody prokázala znaleckými posudky (cituje části znaleckých posudků i svých vyjádření v průběhu řízení), a je proto přesvědčena, že všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu prokázala. Dále namítá odklon od ustálené praxe dovolacího soudu v tom, že se soud nevypořádal se všemi jejími námitkami (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2178/2016 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07) a nesprávně aplikoval § 142 a § 150 o. s. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3542/2013 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2618/21). Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou pak dovolatelka označila otázku omezení žalobou uplatněného nároku soudem z důvodu nepodání exekučního návrhu. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhla odklad vykonatelnosti výroků o náhradě nákladů řízení.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, kterou však blíže nekonkretizuje. Z obsahu dovolání pak vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, která učinil na základě hodnocení znaleckých posudků a výslechů znalců (dovolání v této části obsahuje reprodukci částí pouze některých znaleckých posudků a vyjádření žalobkyně). Žalobkyně se v podstatě domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.).
8. Odkázala-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 447/2022, není toto rozhodnutí pro zásadní skutkovou i právní odlišnost na danou věc přiléhavé. V odkazované věci bylo řešeno, v jakém rozsahu se na vzniku škody spočívající ve zranění žáka při tělocviku podílí sám poškozený a v jakém rozsahu základní škola, přičemž věc byla řešena podle zákoníku práce s tím, že odpovědnost za škodu při pracovních úrazech podle § 366 zák. práce je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele (v posuzovaném případě právnické osoby vykonávající činnost školy). Dovolatelka z tohoto rozsudku cituje v dovolání pouze jednu větu (vytrženou z kontextu rozhodnutí) týkající se posuzování příčinné souvislosti, „že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, proto je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž jednu z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde“. Citace této věty ale neosvětluje, v čem se podle dovolatelky měl odvolací soud od citovaného rozhodnutí odchýlit.
9. Obdobně je tomu i u odkazu dovolatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3528/20, kde opět cituje část právní věty, že „nesprávné posouzení soudu týkající se příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou, které je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, porušuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Odkazovaný nález se zabýval výkladem § 2950 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), který dopadá nejen na škodu způsobenou škodlivou radou, ale rovněž na škodu způsobenou nesprávnou nebo neúplnou informací s tím, že citované ustanovení musí být vykládáno systematicky ve vazbě na § 6 odst. 2 o.
z., podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Ústavní soud obecnému soudu vytkl, že za situace, že protiprávní jednání škůdců bylo podstatnou příčinou vzniku škody, nemůže bez dalšího dospět k závěru, že ke škodě došlo pouhou shodou okolností. Vzhledem k tomu, že se odkazované rozhodnutí týká zcela jiného skutkového stavu, ale i právního posouzení, není zřejmé v čem, podle dovolatelky, spočívá extrémní nesoulad právního závěru odvolacího soudu se skutkovými zjištěními v posuzované věci (kromě toho, že žalobkyně nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu).
10. Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud se v otázce „předpokladů vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu“ odchýlil i od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2680/2014. Jedná se o věc, kdy se žalobkyně v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 187/2012 domáhala po stejném žalovaném jako v nyní posuzované věci uložení povinnosti odstranit pronikání vlhkosti do jejího rodinného domu provedením konkrétních prací a uložení povinnosti odstranit závady způsobené na jejím rodinném domě pronikáním vlhkosti provedením vnitřních a venkovních stavebních oprav domu nebo zaplatit částku 215 402 Kč, která podle rozpočtu znalce odpovídá výši vzniklé škody.
V tomto řízení soudy vyšly ze zjištění, že o vzniku škody pronikáním vlhkosti věděla žalobkyně již ke dni 17. 11. 2008. Žalobě nebylo vyhověno s tím, že žalobkyní uplatněný nárok na preventivní ochranu podle § 417 odst. 2 obč. zák. slouží k zamezení vzniku škody a náleží poškozenému jen tehdy, jestliže vznik škody teprve hrozí. Jestliže však již došlo k neoprávněnému zásahu, je prostředkem ochrany proti imisím uložení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení podle § 127 odst. 1 obč. zák. Ohledně nároku žalobkyně na náhradu již vzniklé škody uvedením do původního stavu nebo zaplacením 215 402 Kč, soudy uzavřely, že je promlčen, neboť byl uplatněn až po uplynutí dvouleté promlčecí doby, která počala plynout v listopadu 2008, kdy již žalobkyně věděla o vzniku škody i odpovědném subjektu (dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, bylo odmítnuto odkazovaným rozhodnutím výše citovaným).
Dovolacímu soudu není zřejmé, v čem se měl v nyní posuzované věci odvolací soud od odkazovaného rozhodnutí odchýlit. Naopak, závěr odvolacího soudu v posuzované věci, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání toho, že jí škoda vznikla od července 2012, když již v předchozím řízení škodu spočívající ve vlhnutí svého domu tvrdila a věděla o ní již od roku 2008, se jeví ve světle odkazované věci jako opodstatněný.
11. Přípustnost dovolání nezakládá ani dle dovolatelky dosud neřešená otázka „omezení žalobou uplatněného nároku soudem z důvodu nepodání exekučního návrhu“, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud sice souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že za rozhodné období k posouzení vzniku či postupnému narůstání škody je třeba považovat období od července 2012 do 30. 4. 2017, avšak své rozhodnutí postavil na závěru, že žalobkyně přes poučení soudu neunesla důkazní břemeno k prokázání rozsahu škody způsobené žalovaným ani k prokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a žalobkyní tvrzenou škodou, a proto po právní stránce dovodil, že žalobě nelze vyhovět, neboť nejsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že závěru soudu o tom, že předmětem řízení je škoda, která dle tvrzení žalobkyně vznikala od července 2012 do 30. 4. 2017 (kdy byla dokončena oprava chodníku zakotvená ve smíru uzavřeném účastníky), nelze ničeho vytknout. Pokud by totiž i poté byla dále způsobována škoda vlhnutím domu z nesprávně provedené opravy chodníku v roce 2017 (jak tvrdí žalobkyně), šlo by o jiný nárok vymezený jinými skutkovými okolnostmi, než který byl uplatněn v tomto řízení (příčinou škody by totiž bylo nesplnění soudního rozhodnutí, kdy ale žalobkyně měla možnost se jeho splnění domáhat zákonnými prostředky, a navíc by se odvíjelo od jiného jednání žalovaného).
12. Z těchto důvodů lze uzavřít, že námitky dovolatelky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
13. Námitky překvapivosti rozhodnutí, absence poučení podle § 118a o. s. ř., porušení dvouinstančnosti řízení a nevypořádání se se všemi námitkami dovolatelky, představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že odvolací soud důvody, o něž opřel své rozhodnutí, zcela srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem uvedl, poučení podle § 118a o. s. ř. bylo žalobkyni poskytnuto a dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011).
14. Napadá-li pak dovolatelka výslovně i výroky o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání proti těmto výrokům vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
16. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněné pod číslem 47/2019 Sb. rozh. obč. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
17. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu