ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyň: a) V. Č., a b) M. Č., obě zastoupeny JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2, proti žalované: Psychiatrická nemocnice Bohnice, IČO 00064220, se sídlem Ústavní 91/7, Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 58/2016, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 22 Co 70/2023-537,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 22 Co 70/2023 537, v části výroku II, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II o zamítnutí žaloby co do 199 500 Kč s příslušenstvím, a v části výroku IV, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV o zamítnutí návrhu na uložení povinnosti žalované poslat žalobkyni b) omluvu v požadovaném znění za nepřiměřené omezení na lůžku (kurtaci), se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Jinak se dovolání odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 7 C 58/2016-447, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni a) náhradu nemajetkové újmy ve výši 3× 50 000 Kč s příslušenstvím za a) nucené svlečení před osobou opačného pohlaví, b) omezení kontaktu s vnějším světem a rodinou a za c) nevhodnou a nucenou léčbu (výrok I), žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni b) nemajetkovou újmu ve výši 199 500 Kč za omezení na lůžku (kurtaci) a 50 000 Kč s příslušenstvím za omezení kontaktu s vnějším světem, manželem a dcerou (výrok II), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly omluvy v požadovaném znění (výrok III a IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyni a) převzala žalovaná do péče poté, co utekla z hospitalizace ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a zkolabovala na nádraží. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl o zákonnosti převzetí žalobkyně a) do ústavu zdravotnické péče a o tom, že zákonné důvody nadále trvají; o vyslovení přípustnosti dalšího držení již nerozhodoval, neboť pobyt žalobkyně a) se jejím souhlasem změnil na dobrovolný. Nedobrovolná hospitalizace trvala od 17. 2. do 4. 3. 2013. Žalobkyni b) žalovaná hospitalizovala bez jejího souhlasu dne 19.
2. 2013 poté, co přišla do léčebny vyjednat propuštění své dcery, žalobkyně a), z hospitalizace, stěžovala si na postup žalované ve vztahu k dceři, přičemž byla hlučná, neklidná, vulgární. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl, že její převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody, které nadále trvají. Řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení žalobkyně b) v ústavu zdravotnické péče zastavil, neboť žalovaná oznámila soudu, že žalobkyni po dvou dnech propustila. Otázkou zásahu do osobnosti převzetím a držením v ústavu zdravotnické péče se nalézací soudy již v tomto řízení zabývaly a rozhodly o ní rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.
6. 2019, č. j. 7 C 58/2016-221, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 Co 215/2019-298. Nejvyšší soud dovolání žalobkyň proti rozhodnutí odvolacího soudu o této otázce odmítl rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3384/2020, ve zbylé části týkající se dalších zásahů do osobnosti žalobkyň rozsudky zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Během předmětných hospitalizací totiž podle žaloby měla žalovaná do osobnosti žalobkyň zasáhnout ještě dalším jednáním.
Konkrétně měla zasáhnout do soukromí a práva na ochranu zdraví žalobkyně a) tím, že ji zaměstnanci žalované nuceně svlékli před mužským personálem, podávali jí nevhodné léky, které jí měly způsobit zdravotní potíže, a zamezili jí v kontaktu s rodinou. Zásah do osobnosti žalobkyně b) měl spočívat v její kurtaci na lůžku a omezení kontaktu s manželem, dcerou a vnějším světem. Obvodní soud pro Prahu 8 posoudil žalobu podle § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) a podle § 39 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Žalovaná omezila komunikaci žalobkyně a) s rodinou pouze v nezbytném rozsahu, který byl dán jejím zdravotním stavem. Nevhodnou a nucenou léčbu žalobkyně a) neprokázala, když zůstalo pouze u jejího tvrzení, nenavrhovala znalecký posudek či jiný důkaz k prokázání nevhodnosti či nedůvodnosti jí podávaných léků nebo k existenci následků, které měly léky vyvolat, a ze zdravotní dokumentace vyplynulo, že jí zaměstnanci žalované podávali léky odpovídající jejímu zdravotnímu stavu. Neuvedla přitom, že by byla na některé léky alergická, pouze žalované sdělila, že na zklidnění psychiatrické léky nebere.
Z dokazování rovněž vyplynulo, že zaměstnanci žalované nuceně žalobkyni a) nesvlékli, pouze ji donutili odložit část civilního oblečení, tedy svléci se do spodního prádla a trička, a obléci se do nemocničního oblečení. Ani tento postup nepovažoval obvodní soud za protiprávní zásah do její osobnosti. Žalovaná ke kurtaci žalobkyně b) na lůžko přistoupila proto, že byla hlučná, neklidná, vulgární, agresivní vůči personálu, jevila známky duševní poruchy a podaná medikace nevedla k jejímu zklidnění. Tento skutkový závěr učinil soud na základě záznamu ve zdravotnické dokumentaci, v níž je 19.
2. 2013 v 15:47 v zápisu sestry uvedeno: „Popis situace: pac přivezena z CPP, masivně neklidná, hlučná, křičí, zmítá se, vulgární, nespolupracuje, nutná pacifikace, aplik. ZYPREXA 1 amp. i. M. a pac nutné omezit do nástupu medikace a umístěna na PZP“. Žalovaná podle zjištění soudu omezila žalobkyni b) na lůžku od 15:30 do 16:30, následně již žalobkyně b) spolupracovala, byla bez tenze a agresivních poruch chování, lékař žalované ji poučil o důvodech a podmínkách hospitalizace a seznámil ji s plánem léčby.
Kurtaci provedla žalovaná na nezbytnou dobu a obvodní soud její postup shledal souladným s § 39 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 písm. a) zákona o zdravotních službách. Z dokazování nevyplynulo, že by se žalobkyně b) domáhala kontaktu s rodinou, ani to, že by jí zaměstnanci žalované odebrali mobilní telefon. Zásah do její osobnosti spočívající v údajném omezení kontaktu s vnějším světem tak žalobkyně b) podle obvodního soudu neprokázala.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 22 Co 70/2023-537, změnil rozsudek obvodního soudu tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni a) 10 000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni b) 5 000 Kč s příslušenstvím, dále uložil žalované zaslat žalobkyni a) a žalobkyni b) písemnou omluvu za zásah do osobnostních práv omezením komunikace s rodinou v průběhu hospitalizace, ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že žalovaná omezením kontaktu žalobkyň s vnějším světem zasáhla do jejich osobnosti.
Žalovaná totiž na oddělení, kde byly hospitalizované i obě žalobkyně, excesivně a nepřiměřeným způsobem omezovala kontakt pacientů s jejich blízkými a rodinami. Ve zbytku se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením obvodního soudu. K nucenému svlečení žalobkyně a) před osobou opačného pohlaví doplnil, že je nutné přihlédnout i k tomu, že žalobkyně a) byla v civilním oblečení delší dobu a zkolabovala v něm ve veřejném prostoru. Protože žalobkyně a) při výslechu u jednání odvolacího soudu upřesnila, že jí nevadilo ani tak vysvlečení před osobou opačného pohlaví, ale především chování personálu, které bylo násilné, doplnil odvolací soud, že k použití fyzické síly při svlečení dovolatelky a) byly dány důvody.
Žalobkyně a) byla neklidná, teatrální, bez náhledu, přetahovala se s personálem, odmítla spolupracovat, a proto bylo do nástupu účinků medikace nezbytné přistoupit k jejímu omezení na lůžku. V souvislosti s kurtací, a vzhledem k chování žalobkyně a), neměla žalovaná jinou možnost než k jejímu převlečení do nemocničního úboru přistoupit silou. Stejný postup žalovaná použila i při kurtaci, přitom ve vztahu k ní žalobkyně a) nic nenamítala. Ohledně nevhodnosti léčby žalobkyně a) se odvolací soud ztotožnil se závěry obvodního soudu, že žalobkyně a) nevhodnost léčby ani údajné zdravotní potíže v důsledku léčby neprokázala.
K omezení žalobkyně b) na lůžku (kurtací) odvolací soud doplnil, že žalobkyní b) odkazovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) ve věci Bureš proti České republice ze dne 18. 10. 2012, stížnost č. 37679/08, není přiléhavý projednávané věci. Žalobkyně b) byla neklidná, vulgární, agresivní s nezvládnutelnými projevy a v důsledku kurtace v délce 1 hodiny neutrpěla žádnou újmu. Naproti tomu stěžovatel ve věci projednávané Evropským soudem pro lidská práva byl opakovaně kurtován, ačkoli byl klidný, a v důsledku toho utrpěl těžkou oboustrannou parézu loketních nervů.
Žalobkyně b) do řízení v jeho průběhu nevnesla ani žádná relevantní tvrzení, která by odůvodňovala přenesení důkazního břemene na žalovanou.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnily tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud nesprávně posoudil důvodnost kurtace dovolatelky b). Podle závěrů nalézacích soudů byl důvodem jejího připoutání neklid, hlučnost, vulgárnost, a to, že dovolatelka b) křičela a nespolupracovala. To však nejsou dostatečné důvody k takovému omezení osobní svobody ani podle § 39 odst. 2 zákona o zdravotních službách, ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [v této souvislosti odkázala dovolatelka b) především na rozsudek ESLP ve věci Bureš proti České republice ze dne 18. 10. 2012, stížnost č. 37679/08]. Dále dovolatelka b) nesouhlasila ani se závěrem nalézacích soudů o délce kurtování. Nalézací soudy vyšly ze zdravotnické dokumentace, podle které byla dovolatelka b) přikurtována po dobu jedné hodiny. Záznam ve zdravotnické dokumentaci však podle ní není důvěryhodný. Pochybnosti o jeho pravdivosti vzbuzuje to, že pracovníci žalované ponechali dovolatelku b) po uplynutí jedné hodiny a údajném odpoutání nadále až do druhého dne v místnosti, kde se pouze kurtuje. Logické by ale bylo její přeložení na standardní pokoj ihned po ukončení kurtace. Rovněž je zvláštní, že lékaři žalované shledali důvody pro kurtaci u osoby, která nikdy nebyla hospitalizována v psychiatrické léčebně, její nucený pobyt zde byl pouze dva dny s tím, že následně ji jako plně stabilizovanou a bez jakékoli medikace propustili. Navíc unést důkazní břemeno ohledně délky kurtace bylo pro dovolatelku b) zcela nemožné, proto měly nalézací soudy přenést důkazní břemeno na žalovanou, což však neučinily, a naopak se s touto námitkou vznesenou v průběhu nalézacího řízení vůbec nevypořádaly. Podle dovolatelky a) odvolací soud nesprávně posoudil zásah do její osobnosti spočívající v jejím nuceném vysvlečení před osobou opačného pohlaví a v nevhodné nucené léčbě. Dovolatelku a) zaměstnanci žalované nuceně svlékli a ona zůstala pouze v tričku a spodním prádle před osobami opačného pohlaví, aniž by k tomu byl dán jakýkoli legitimní důvod (odkázala přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména na rozsudek ESLP ve věci Wiktorko proti Polsku ze dne 31. 3. 2009, stížnost č. 14612/02). Rovněž nevhodné podávání léku představovalo zásah do její osobnosti, neboť žalovanou upozornila, že nesmí požívat psychofarmaka. Jejich užívání u ní pak vedlo ke vzniku zdravotních obtíží. Dovolatelky proto navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby změnil jeho rozhodnutí a přiznal jim peněžitou náhradu za zásah do osobnosti a uložil žalované zaslat jim písemnou omluvu.
4. Žalovaná se ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout, a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 o. s. ř..). Dovolání žalobkyně b) je částečně přípustné pro řešení otázky zásahu do osobnosti člověka použitím omezujících prostředků při hospitalizaci, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a je rovněž v této části důvodné. Ve zbylé části není dovolání žalobkyně b), a dovolání žalobkyně a) v celém rozsahu, přípustné podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
7. Podle § 13 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).
8. Podle čl. 3 sdělení č. 209/1992 Sb. federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících (dále jen „Úmluva“) nesmí být nikdo mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
9. Podle § 39 odst. 1 zákona o zdravotních službách k omezení volného pohybu pacienta při poskytování zdravotních služeb lze použít a) úchop pacienta zdravotnickými pracovníky nebo jinými osobami k tomu určenými poskytovatelem, b) omezení pacienta v pohybu ochrannými pásy nebo kurty, c) umístění pacienta v místnosti určené k bezpečnému pohybu, d) ochranný kabátek nebo vestu zamezující pohybu horních končetin pacienta, e) psychofarmaka, popřípadě jiné léčivé přípravky, které jsou podány pacientovi silou za účelem zvládnutí chování pacienta, nebo f) kombinaci prostředků uvedených v písmenech a) až e), (dále jen „omezovací prostředky“).
10. Podle § 39 odst. 2 zákona o zdravotních službách omezovací prostředky lze použít a) pouze tehdy, je-li účelem jejich použití odvrácení bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta nebo jiných osob, b) pouze po dobu, po kterou trvají důvody jejich použití podle písmene a) a c) poté, co byl neúspěšně použit mírnější postup, než je použití omezovacích prostředků, s výjimkou případu, kdy použití mírnějšího postupu by zjevně nevedlo k dosažení účelu podle písmene a), přičemž musí být zvolen nejméně omezující prostředek odpovídající účelu jeho použití.
11. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možné posuzovat jako neoprávněné pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. O neoprávněný zásah do osobnosti nejde zpravidla mimo jiné tehdy, když jednání představuje výkon práva, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, a na to navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 580/2008, nebo ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2342/2006).
12. Jak z § 39 zákona o zdravotních službách, tak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (zejména z rozsudku ESLP ve věci Bureš proti České republice ze dne 18. 10. 2012, stížnost č. 37679/08, a rozsudku ESLP ve věci M. S. proti Chorvatsku č. 2 ze dne 19. 2. 2015, stížnost č. 75450/12) vyplývá požadavek, aby omezovací prostředky byly použity pouze v nezbytných situacích, aby byly užity pouze k odvrácení bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti osob [§ 39 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách], na nezbytnou dobu (rozsudek ESLP ve věci Wiktorko proti Polsku ze dne 31.
3. 2009, stížnost č. 14612/02,§ 55) - slovy zákona o zdravotních službách na dobu, po kterou trvají důvody pro použití omezovacích prostředků [§ 39 odst. 2 písm. b)]. Současně má být omezovací prostředek použit jako krajní možnost, tedy selžou-li jiná mírnější opatření [§ 39 odst. 2 písm. c) zákona o zdravotních službách]. Použití omezovacích prostředků je tedy závažným opatřením, které musí být vždy odůvodněno tím, že zabraňuje bezprostřední újmě pacienta nebo okolí, a které musí být přiměřené ve vztahu k tomuto cíli.
Stav podřízenosti a bezmocnosti je pro pacienty držené v psychiatrických léčebnách charakteristický a tento stav vyžaduje zvýšenou pozornost při přezkumu toho, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se zákonem, a zda jeho postupem nebyl porušen zákaz nelidského či ponižujících zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Na poskytovatelích zdravotní péče pak je, aby na základě uznávaných pravidel lékařské vědy rozhodly o použití léčebných metod, v případě nutnosti i silou, za účelem zachování tělesného a duševního zdraví pacientů, kteří nejsou schopni za sebe rozhodovat, a za které jsou odpovědné.
Obecně platí, že opatření, které je z léčebného hlediska nutné, nelze považovat za nelidské nebo ponižující. Soudy se však musí přesvědčit, že léčebná nutnost byla jednoznačně prokázána (viz rozsudek ESLP ve věci Herczegfalvy proti Rakousku ze dne 24. 9. 1992, stížnost č. 10533/83, § 82, nebo rozsudek ESLP ve věci Bureš proti České republice ze dne 18. 10. 2012, stížnost č. 37679/08, § 87).
13. Podle dosavadních skutkových závěrů nalézacích soudů (které dovolacímu přezkumu nepodléhají), byla žalobkyně b) „hlučná, neklidná, vulgární, agresivní vůči personálu s nezvládnutelnými projevy, jevila známky duševní poruchy a jí podaná medikace nevedla k jejímu zklidnění“. To je však velmi obecný a ne zcela dostatečný popis. Je zřejmé, že jde o pojmy, které zaměstnanci žalované standardně uvádějí ve zdravotnické dokumentaci při použití omezovacích prostředků [ostatně velmi podobné důvody téměř shodnými slovy uvedla žalovaná do dokumentace i při kurtaci žalobkyně a)].
Není z toho však vůbec seznatelné, jak celá situace proběhla, jakým způsobem a kdy nastala u žalobkyně b) změna chování, když před tím, byť pod návalem emocí, avšak v rozumných mezích, komunikovala s lékařem, který ji odeslal na ředitelství žalované pro podání stížnosti, kam však nedorazila a skončila na příjmu, kde byla omezena na svobodě. Z popisu ve zdravotnické dokumentaci ani z provedených výslechů není zřejmé, že byl naplněn zákonem vymezený důvod pro kurtaci žalobkyně b), tedy že její omezení svobody bylo nezbytné pro odvrácení bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti osob.
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů nevyplývá, že nějaké její konkrétní chování ohrožovalo život, zdraví či bezpečnost samotné žalobkyně b), personálu žalované nebo jiných osob. Hlučnost, neklid či vulgárnost bez bližšího popisu jejich projevů nenaplňují zákonem vymezené důvody pro použití omezovacího prostředku. Nalézací soudy sice dále uvádí i údajnou agresivitu, není však jasné, jakým způsobem se měla údajná agresivita projevovat a v jakém chování žalobkyně b) spočívala. Navíc tento závěr o agresivitě koliduje se záznamem lékaře ve zdravotnické dokumentaci žalobkyně b) ze dne 20.
2. 2013 v 15:04 hodin, kde je v souhrnu (RESUME) v popisu přijetí a průběhu hospitalizace žalobkyně b) mimo jiné uvedeno: „…bez známek auto/heteroagrese…“, s čímž se nalézací soudy nijak nevypořádaly. Konečně ze zjištěného skutkového stavu se nepodává ani to, zda žalovaná vyhověla požadavku použít omezovací prostředky jako krajní možnosti a pokusila se ke zvládnutí situace použít jiné alternativy. Žalovaná sice podle zdravotnické dokumentace podala žalobkyni b) léky, nalézací soudy se však nezabývaly časovou posloupností podání léku, tedy zda přecházelo kurtaci či nikoli, ani tím, zda se nejednalo rovněž o použití omezovacího prostředku ve smyslu § 39 odst. 1 písm. e).
Nalézacími soudy dosud zjištěný skutkový stav tak neodůvodňuje právní závěr, že použití omezovacího prostředku spočívajícího v omezení žalobkyně b) v pohybu ochrannými kurty bylo oprávněné, a to bez ohledu
na to, zda kurtace trvala jednu hodinu nebo až do druhého dne. Právní posouzení odvolacím soudem ohledně nároku žalobkyně b) na omluvu a finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv neoprávněným použitím omezovacích prostředků je za této situace nesprávné.
14. Dovolání proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II o zamítnutí žaloby žalobkyně b) co do 199 500 Kč s příslušenstvím, a v části výroku IV, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV o zamítnutí žaloby, podle níž by byla žalované uložena povinnost poslat žalobkyni b) omluvu v požadovaném znění za nepřiměřené použití omezujícího prostředku kurtováním, je tedy důvodné. Dovolací soud proto v této části rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V něm bude odvolací soud vycházet z právního názoru dovolacího soudu, podle něhož tvrzení žalobkyně o tom, že nebyly naplněny zákonné důvody pro její omezení na svobodě kurtací, odpovídá obsahu zdravotnické dokumentace. Žalovaná v řízení o tomto nároku může se svou obranou uspět jen tehdy, pokud bude tvrdit, jakým konkrétním jednáním, které nebylo zachyceno ve zdravotnické dokumentaci, žalobkyně b) před omezením její svobody bezprostředně ohrožovala život, zdraví nebo bezpečnost své nebo jiných osob, a pokud žalovaná své tvrzení prokáže.
15. Jde-li o nucené převlečení žalobkyně a) do nemocničního oblečení, ztotožňuje se Nejvyšší soud s právním posouzením odvolacího soudu, že se nejednalo o protiprávní zásah do osobnosti žalobkyně a). Šlo o použití fyzické síly, které bylo nezbytně nutné vzhledem k chování žalobkyně a). Jestliže jednala takovým způsobem, že lékař žalované indikoval omezení její svobody kurtací [a tento postup žalované dovolatelka a) nikterak nezpochybňovala], odmítala svléci své osobní oblečení, ve kterém byla více dnů a opakovaně v něm na veřejnosti zkolabovala, a obléci si nemocniční úbor, bylo použití fyzické síly sloužící k jejímu převlečení přiměřené nastalé situaci.
Dovolatelka a) odkazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, které nejsou přiléhavé projednávané věci. Část z nich (například rozsudek ESLP ve věci Wiktorko proti Polsku ze dne 31. 3. 2009, stížnost č. 14612/02, nebo Valašinas proti Litvě ze dne 24. 7. 2001, stížnost č. 44558/98), se sice týká nuceného svlečení, avšak v odkazovaných věcech byli stěžovatelé vždy vysvlečeni do naha před cizími osobami opačného pohlaví, zatímco v nyní projednávané věci pracovníci žalované žalobkyni a) svlékli pouze do spodního prádla a trička z důvodu hygienických a potažmo epidemiologických, což za daných skutkových okolnosti nepředstavuje ponižující či nelidské zacházení ani zásah do práva na soukromý život.
16. Ze zbylého vylíčení důvodů v dovolání vyplývá, že obě žalobkyně nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav [žalobkyně b) nesouhlasí s tím, že její připoutání na lůžku trvalo pouze jednu hodinu a nikoli až do druhého dne], resp. se dovolávají skutkových závěrů, které v řízení nebyly zjišťovány a k nimž nalézací soudy neprováděly dokazování, neboť k nim žalobkyně nenavrhly provedení důkazů, ačkoli o tom byly nalézacími soudy poučeny [že léky podávané žalobkyni a) byly nevhodné a vyvolaly u ní zdravotní obtíže]. Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce, však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
17. Námitka žalobkyň, že odvolací soud nepřistoupil k přenesení důkazního břemene, je u nároků, ohledně nichž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, bezpředmětná, neboť jde o námitku vad řízení, kterou může dovolací soud vzít v úvahu, jen je-li dovolání přípustné.
18. Nejvyšší soud proto ve zbylém rozsahu odmítl dovolání žalobkyně b) a v celém rozsahu i dovolání žalobkyně a) podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude nalézacím soudem rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu