25 Cdo 3982/2018-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: FICHNA –
HUDECZEK a.s., IČO 27765857, se sídlem Opavská 535/17, Píšť, zastoupená Mgr.
Michalem Miturou, advokátem se sídlem Místecká 329/258, Ostrava, proti
žalovanému: město Kravaře, IČO 00300292, se sídlem úřadu Náměstí 405/43,
Kravaře, zastoupené Mgr. Lukášem Mrázkem, advokátem se sídlem Preslova 361/9,
Ostrava, o 1 092 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod
sp. zn. 117 C 63/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 19. 4. 2018, č. j. 57 Co 502/2017 - 152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
15 730 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Michala
Mitury.
Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 1 092 000 Kč představující zisk,
který jí ušel v důsledku porušení povinností žalovaným, vyplývajících ze
smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 57 Co 502/2017-152,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 9. 2017, č. j. 117 C
63/2016 - 97, ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů
řízení ve vztahu ke státu a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně,
že na základě výsledku výběrového řízení dne 10. 12. 2014 účastníci uzavřeli
smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala vystavět pro žalovaného sportovní
areál včetně technického zázemí, a žalovaný se zavázal zaplatit cenu díla ve
výši 9 514 674 Kč včetně DPH. Provádění díla mělo být zahájeno do sedmi dnů od
předání a převzetí staveniště, o čemž měl být pořízen protokol podepsaný oběma
stranami, dílo mělo být ukončeno a předáno do 30. 5. 2015, žalovaný si vymínil
právo odstoupit od smlouvy, jestliže nezíská dotaci na předmět díla ze státního
rozpočtu. V řádu dnů po podpisu smlouvy zaměstnanec žalovaného žalobkyni
sdělil, že žalovaný dosud neobdržel dotaci, po jejím obdržení bude žalobkyně
vyzvána k převzetí staveniště. Staveniště nebylo žalobkyni předáno, žalobkyně
podle smlouvy neprovedla žádné práce, žalovaný dne 8. 6. 2015 uzavřel totožnou
smlouvu o dílo (s výjimkou ceny, která byla přibližně o 4 500 Kč nižší) se
společností Ostravské stavby a.s., která dílo provedla a předala žalovanému v
prosinci 2015. Žalobkyně dne 8. 3. 2016 vyzvala žalovaného k zaplacení ušlého
zisku ve výši 1 000 000 Kč, dopisem ze dne 30. 3. 2016 sdělil žalovaný
žalobkyni, že odstupuje od smlouvy o dílo, protože nezískal dotaci ze státního
rozpočtu. Dne 4. 4. 2016 uzavřel žalovaný s poskytovatelem dotace smlouvu o
poskytnutí dotace z rozpočtu regionální rady na revitalizaci sportovního areálu
Kravaře a pro výdaje vynaložené na projekt v období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015. Možnost získání dotace byla podmíněna provedením nového výběrového řízení
na zhotovitele stavby, k předložení cenové nabídky byla vyzvána mimo jiných
dodavatelů i žalobkyně. Zisk žalobkyně, kterého by na základě uzavřené smlouvy
o dílo dosáhla, kdyby dílo zhotovila, činil 1 092 000 Kč. Znalecký ústav při
stanovení výše zisku vycházel z uzavřené smlouvy o dílo včetně rozpočtu, z
kalkulační analýzy žalobkyně a další společnosti se shodným předmětem
podnikání. Uzavřel, že zisk ve výši 1 092 000 Kč (13,89 %) lze považovat za
přiměřený, jestliže míra zisku u stavebních společností obdobného charakteru se
pohybuje v rozpětí 15 – 25 %. Odvolací soud posoudil nárok žalobkyně shodně se
soudem prvního stupně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„o. z.“), a shledal (stejně jako soud prvního stupně) požadavek žalobkyně na
náhradu ušlého zisku důvodným, protože byly splněny všechny předpoklady vzniku
odpovědnosti žalovaného za škodu: porušení smluvní povinnosti, vznik újmy a
příčinná souvislost. Žalovaný žalobkyni nepředal staveniště coby nutný
předpoklad zhotovení díla, ač k tomu byl vyzván, uzavřel totožnou smlouvu s
třetí osobou, ač byl vázán původně uzavřenou smlouvou (§ 1759 o. z.), předal
staveniště třetí osobě a umožnil tak zhotovení díla třetí osobou (§ 2913 o. z.).
Škoda spočívá v ušlém zisku (§ 2952 o. z.), kterého by se žalobkyni
dostalo nebýt porušení povinností žalovaným. Škoda žalobkyni vznikla okamžikem
dokončení díla třetí osobou, protože tímto okamžikem se stala povinnost
žalobkyně zhotovit dílo nesplnitelnou a došlo k zániku závazku (§ 2006 odst. 1
o. z.). Smlouva tudíž zanikla pro nemožnost plnění a nebylo již možné od ní
odstoupit v březnu 2016. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost podle §
237 o. s. ř. dovozuje z nesprávného právního posouzení procesní otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a to otázky provedení důkazu znaleckým posudkem podle § 127a
o. s. ř. a jeho hodnocení. Vytýkal odvolacímu soudu, že mechanicky převzal
závěry znaleckého posudku, ač posudek předložený žalobkyní nesplňoval ani
formální ani obsahové náležitosti posudku a znalec neměl potřebnou odbornost k
podání posudku. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že neaplikoval správně
§ 2913 o. z., opomněl vyložit zákonné podmínky vzniku nároku na náhradu škody s
přihlédnutím k požadavku předvídatelnosti vzniku škody škůdcem (dříve § 379
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Vyzval-li žalovaný žalobkyni k
účasti v novém výběrovém řízení, nemohl předvídat, že by mohlo dojít ke vzniku
škody na straně žalobkyně. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zrušení rozsudku
odvolacího soudu a soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání žalovaného a žádala přiznání náhrady
nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Procesní postup při provádění důkazu znaleckým posudkem stanoví § 127 a § 127a
o. s. ř. Zpravidla bude znalec podávat posudek písemně s tím, že soud následně
znalce při jednání vyslechne. V odůvodněných případech se však soud může
spokojit pouze s písemným posudkem bez následného výslechu znalce. O takový
případ jde obecně vzato tehdy, lze-li důvodně předpokládat, že k doplnění nebo
objasnění posudku nebudou vznášeny dotazy, popř. nemůže-li výslech znalce
objasnit zkoumanou problematiku více, než se stalo v písemném posudku. Nikdy
však není vyloučeno, aby soud dodatečně nařídil výslech znalce, pokud to bude
zapotřebí vzhledem k obsahu písemného posudku nebo k jiným okolnostem uváděným
účastníky řízení. Zejména vzniknou-li soudu o správnosti nebo úplnosti posudku
pochybnosti, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Ovšem i v případě, kdy soud
sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí
znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům
znalce podstatné (odůvodněné) výhrady (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009). Nestačí ale pouhé tvrzení o
nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho
výhrady spočívají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 3941/2011). Nepovede-li výslech znalce k výsledku, soud nechá
znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. Stejně soud postupuje v případě
znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení v souladu s § 127a o. s. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014,
rozsudek ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení ze dne 17. 6.
2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007). V projednávané věci byli zpracovatelé
znaleckého posudku vyslechnuti a dospěl-li odvolací soud k závěru, že není
důvod ke zpracování revizního znaleckého posudku, že předložený znalecký
posudek má veškeré zákonné náležitosti, je opatřen doložkou podle § 127a o. s.
ř., jeho závěry se jeví jako logické a úplné, je jeho závěr v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. V řízení nenastala situace, kdy by soud měl
pochybnosti o správnosti posudku, závěr posudku nebyl v rozporu s jinými v
řízení provedenými důkazy. Znalec v posudku nečinil závěry právní povahy, které
by soud mechanicky převzal. Námitka dovolatele týkající se postupu soudu při
provádění důkazu znaleckým posudkem tak není opodstatněná a přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Zpochybňoval-li žalovaný závěr odvolacího soudu o splnění všech předpokladů
vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu ve formě ušlého zisku včetně existence
příčinné souvislosti, protože soud nevzal v úvahu výzvu žalovaného adresovanou
žalobkyni k účasti na novém výběrovém řízení, postrádají jeho námitky charakter
právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen
proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. založit.
Poukazoval-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp.
zn. 23 Cdo 3202/2013, není jeho odkaz případný, v namítaném rozhodnutí Nejvyšší
soud poukázal na právní teorii, podle níž je předvídatelnost vzniku škodního
následku základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti kauzálního
nexu, tj. že musí být v silách škůdce předvídat, že jeho jednání bude mít za
následek danou škodu, a dále dospěl k závěru, že požadavek předvídatelnosti
vzniku škody je nutno posuzovat k okamžiku vzniku povinnosti, kterou škůdce
porušil. Již soud prvního stupně se zabýval námitkou žalovaného o
nepředvídatelnosti vzniklé škody a vyložil, že ušlý zisk vyplývá z konkrétní
smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, v níž byla dohodnuta cena díla, a pro
žalovaného byl tudíž vznik škody včetně její výše v okamžiku, kdy porušil své
povinnosti ze smlouvy, zcela předvídatelný. Odvolací soud s těmito závěry soudu
prvního stupně souhlasil, i když ve svém rozhodnutí argumentaci ohledně
předvídatelnosti vzniku škody znovu neopakoval. Jeho závěr o předvídatelnosti
vzniku škody žalovaným a o existenci všech zákonných předpokladů vzniku
odpovědnosti žalovaného za škodu tudíž odklon od rozhodovací praxe dovolacího
soudu nepředstavuje.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nejsou
předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud
proto postupoval podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání jako
nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 12 700 Kč podle § 7 bodu
6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., za jeden úkon
právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalovaného, a z náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty (2 730 Kč)
podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 15 730 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu