U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně SUZAP Plzeň, s. r. o. „v likvidaci“, IČO 62619781, se sídlem Olomouc,
Ostružnická 355/17, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha
2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem Praha 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 6/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 29 Co 136/2016-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení 8.332.064,80 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě na
náhradu souhrnu škod, jež měly být způsobeny protiprávním jednáním právního
předchůdce žalované (Fondu národního majetku), který porušil obecnou prevenční
povinnost tím, že v rozporu s § 9 zák. č. 87/1991 Sb. a § 3 odst. 2 zák. č.
92/1991 Sb. uzavřel dne 1. 12. 1995 smlouvu o prodeji majetku (v žalobě
specifikovaných nemovitostí) se společností ULTRA 92, spol. s r. o., ačkoliv k
předmětnému majetku již 27. 4. 1995 uplatnil oprávněný J. K. restituční nárok.
Žalobkyně uzavřela kupní smlouvu ohledně nemovitostí se společností ULTRA 92,
spol. s r. o., a zaplatila prodávající kupní cenu ve výši 5.300.000 Kč, posléze
byla však nucena předmětné nemovitosti vydat J. K., jehož restituční nárok byl
uznán. Po žalované tak požaduje náhradu škody, kterou spatřuje v tom, že musí
J. K. vydat výtěžek z předmětných nemovitostí za dobu jejich držby a zaplatit
Hypoteční bance, a. s., dluhy vyplývající z úvěrové smlouvy, na jejímž základě
získala úvěr na nákup předmětných nemovitostí, včetně dluhů vzniklých porušením
platební kázně, úvěrového příslušenství a nákladů předchozích soudních řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil jeho
závěr, že žalobkyni nevznikla škoda ve smyslu § 420 a § 442 odst. 1 obč. zák.,
jelikož v řízení netvrdila, tím méně prokazovala, že částky, které nyní
požaduje po žalované a k jejichž úhradě ve prospěch třetí osoby je povinna na
základě předchozích rozhodnutí soudu, skutečně vynaložila. Skutečnou škodou se
přitom podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozumí újma spočívající ve
zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí.
Majetek žalobkyně se přitom nezmenšil, neboť předmětné částky ve prospěch třetí
osoby dosud nezaplatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s
odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Přípustnost dovolání odůvodnila tím, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe v otázce hledání spravedlivého řešení, když
rezignoval na zjišťování a formulování, co je konkrétním právem i tam, kde jde
o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009). Dále přípustnost dovolání
odůvodnila otázkou dosud dovolacím soudem neřešenou, zda skutečná škoda dle §
442 obč. zák. odpovídá pouze snížení majetkového stavu poškozeného a nikoliv i
vzniku dluhu, pro který se vede výkon rozhodnutí, na základě kterého může dojít
ke snížení majetkového stavu poškozeného, a to s ohledem na pojetí „majetku“
dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a
jejího čl. 6 odst. 1, resp. první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Po obsáhlé rekapitulaci skutkových okolností dovolatelka rozvádí chybné
posouzení otázky vzniku škody, skutečnou škodou dle ní může být i snížení pasiv
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000),
obdobné je uvedeno i v komentáři Vážného k § 1293 obecného zákoníku občanského. V opačném případě není v odůvodnění rozsudku prvního stupně uvedeno, že se
žaloba zamítá tzv. pro tentokrát, může tak tvořit překážku věci pravomocně
rozhodnuté. Na vybrané judikatuře Evropského soudu pro lidská práva pak
dokládala obecný předpoklad, že osoby, jejichž právo na ochranu majetku mělo
být porušeno v obdobných situacích, jako je situace dovolatelky, budou v
řízeních o žalobě proti státu odpovídajícím způsobem odškodněny. Zásah do
majetkových práv dovolatelky musí splňovat podmínku proporcionality a být
kompenzován, jinak by došlo k porušení práva na ochranu majetku chráněného
Úmluvou. V neposlední řadě namítá porušení principu práva na spravedlivé
řešení, které spatřuje v tom, že je nyní nucena nést nepřiměřené břemeno
vedoucí možná až k jejímu zániku v důsledku porušení právní povinnosti státem,
který rozhodl o privatizaci předmětných nemovitostí v rozporu se zákonem. Odkazuje v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3035/12, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I ÚS 2216/09. Napadené
rozhodnutí nezohledňuje individuálnost, komplikovanost a specifičnost případu,
je zcela formalistické, řídí se pouze doslovným zněním zákona. Soud měl
přihlédnout k tomu, za jakých podmínek dovolatelka sporný majetek „nabyla“ a že
tak činila v dobré víře a vykonávala oprávněnou držbu. Navrhuje, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně
zamítnout.
Dle ní se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a v otázce vzniku škody poukazuje na konstantní judikaturu
dovolacího soudu, podle které škoda nevzniká již v důsledku pohledávky, kterou
má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale teprve skutečným
zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného uhrazení) dluhu
odpovídajícího této pohledávce. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodná právní otázka je vyřešena v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvodu, aby byla posouzena
jinak. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o
právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. Dovolatelkou vznesená otázka, zda skutečná škoda dle § 442 odst. 1 obč. zák. zahrnuje i vznik dluhu, pro který se vede výkon rozhodnutí, na jehož základě
může dojít ke snížení majetkového stavu poškozeného, a nikoli pouze nastalé
snížení majetkového stavu poškozeného, je v judikatuře dovolacího soudu
dlouhodobě a konstantně řešena a není důvodu se od řešení této otázky jakkoli
odchylovat. Za škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Podle
právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 skutečná škoda znamená zmenšení
majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Škoda
nevzniká v důsledku pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím
vymáháním, ale teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku
zaplacení (jiného uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce. Řečeno jinak,
dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit
nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda
mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani
soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou
škodou ani ušlým ziskem. Uvedené ovšem nezbavuje poškozeného možnosti domáhat
se ochrany poté, co se zaplacením dluhu jeho majetkový stav skutečně sníží,
tj., dojde tak ke vzniku odškodnitelné újmy v majetkové sféře poškozeného
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001,
uveřejněného pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
téhož soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, ze dne 7. 2. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, a ze dne 28. 5.2015, sp. zn. 25 Cdo 2272/2013, či
jeho rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010, ze dne 11. 4.
2012,
sp. zn. 29 Cdo 1021/2011, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4370/2011). Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval Ústavní soud například v
usnesení ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3649/12. Z uvedených judikaturních závěrů nečiní výjimku ani rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000, na který dovolatelka odkazovala. Ten totiž řešil zcela odlišnou skutkovou situaci a dospěl k závěru, že
poškozením (případně úplným zničením či ztrátou) věci vzniká škoda tomu, kdo
věc nabyl do vlastnictví, i když ke dni poškození nezaplatil úplatu za nabytí
věci (zcela nebo zčásti) a bez ohledu na to, zda se tak stalo v souladu s
ujednáním o splatnosti úplaty nebo v důsledku porušení platební povinnosti. V
judikovaném případě se tedy poškozenému škodní událostí zmenšil jeho majetkový
stav, který zahrnoval také hodnotu věci před poškozením, vznikla mu tedy
skutečná škoda. Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009, od kterého se dle ní měl odvolací soud odchýlit, ten na
danou věc nedopadá. Řešil totiž výši náhrady náležející fyzické osobě, jejíž
vlastnické právo již přešlo na oprávněnou osobu podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů. K tomu se pak vztahovala i interpretace
Evropského soudu pro lidská práva ohledně ochrany majetku a majetkových zájmů
dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, podle které má
osoba, která měla v držbě nemovitosti, jež musela vydat oprávněné osobě poté,
co obecné soudy rozhodly, že nikdy nebyla jejich vlastníkem, majetkové právo
chráněné čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Pro posouzení, zda takovýto
zásah splňuje podmínku proporcionality, je především relevantní, jestli byl
kompenzován v rozumném poměru mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje
každé opatření zbavující osobu jejího majetku. Zde je však třeba (shodně s
odvolacím soudem) poukázat na to, že dovolatelka se nedomáhá odškodnění za
zásah do svých majetkových práv představovaný odnětím zakoupených nemovitostí,
či za ztrátu očekávaného zisku s tím spojenou, popřípadě za vlastní ekonomickou
likvidaci, nýbrž usiluje o získání finančních prostředků pro uspokojení svých
věřitelů. Proto na danou věc nedopadají ani nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3035/12, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I ÚS 2216/09, ani
vybraná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, na které dovolatelka
odkazovala a které rovněž řešily náhradu za vlastní zásah do majetkových práv
poškozeného spočívající v odnětí zakoupených nemovitostí. V neposlední řadě pokud dovolatelka namítá, že rozsudek soudu prvního stupně
měl uvést, že žaloba se zamítá pro předčasnost, nelze k takové námitce
přihlížet, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze
napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním
tedy úspěšně napadnout nelze.
Dovolání přitom nelze podat jen proti důvodům
rozhodnutí (§ 236 odst. 2 o. s. ř.). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu
pak důvody zamítnutí žaloby zcela zřetelně vyplývají. Jestliže odvolací soud konstatoval, že jelikož dovolatelka své platební
povinnosti vůči J. K. a Hypoteční bance, a. s., které kvalifikuje jako škodu a
žádá je nahradit, dosud nesplnila, nezmenšil se v tomto rozsahu její majetkový
stav, nemohla jí proto ani vzniknout skutečná škoda ve smyslu § 442 odst. 1
obč. zák., posoudil tak danou věc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.