25 Cdo 584/2018-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci
žalobkyně: E. D., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Antonínem Foukalem,
advokátem se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti žalované: Slavia pojišťovna,
a. s., IČO 60197501, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, o 1.450.072 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 1/2014, o
dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
9. 2017, č. j. 68 Co 224/2017-300,
I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 68 Co 224/2017-300, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 22. 2. 2017, č. j. 22
C 1/2014-249, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil, že nárok žalobkyně je ve
svém základu z 20 % opodstatněn. Shodně se soudem prvního stupně shledal zčásti
důvodným nárok na pojistné plnění za újmu na zdraví, kterou utrpěla žalobkyně
při dopravní nehodě (uplatněna byla částka 1.450.072 Kč s příslušenstvím na
náhradě za ztížení společenského uplatnění a nákladů spojených s léčením). Soud
vyšel ze zjištění, že dne 31. 5. 2011 v XY, v ulici XY, řidič osobního
automobilu Citroen L. Š., který měl sjednané pojištění odpovědnosti za újmu
způsobenou provozem vozidla s žalovanou pojišťovnou, hodlal odbočit z hlavní
silnice vlevo a po úvodním najetí ke středu vozovky poté, co současně dokončil
objíždění dvou vozidel zaparkovaných vpravo ve směru jeho jízdy, najel mírně
zpět k pravému okraji vozovky, aby neodbočoval z protisměru. V tu chvíli se
střetl s žalobkyní, která jej na motocyklu započala předjíždět z pravé strany a
která při pádu utrpěla četná zranění. Soud uzavřel, že převažující míra účasti
na střetu vozidel je na straně žalobkyně, a to v rozsahu 80 %, a její nárok je
tak opodstatněn z 20 %. Žalobkyně totiž v nevyjasněné situaci (z použití levého
blinkru nemohlo být zřejmé, zda řidič vozidla odbočuje nebo jen objíždí
zaparkovaná auta) předjížděla velmi riskantně a neopatrně vozidlo Citroen
zprava, aniž dodržela bezpečný boční odstup od jedoucího vozidla a od
zaparkovaných vozidel. L. Š. se na nehodě podílel výrazně menší měrou, neboť
mohl sice mít o žalobkyni povědomí ze zpětného zrcátka a brát její přítomnost v
potaz, nemohl však z tohoto pohledu předpokládat, že jej bude předjíždět
zprava. Mohl se vyvarovat vybočení vpravo a ukončit odbočení vlevo přímo z
pozice, ve které se po objetí zaparkovaných vozů nacházel, nicméně měl důvod
navrátit se na svou jízdní polovinu. Okolnost, že přitom nedal znamení o změně
směru jízdy vpravo, průběh nehody neovlivnila vzhledem k pozici žalobkyně,
která je již nemohla vidět. Odvolací soud k tomu doplnil, že předjížděcí manévr
žalobkyni znemožnil jakkoli reagovat na případně se měnící dopravní situaci a
zabránit nehodě. Vyložil, že takové závěry je občanskoprávní soud oprávněn
učinit, neboť usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání řidiče Š. není
rozhodnutím o spáchání trestného činu či přestupku ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce poměrného rozdělení
škody mezi škůdcem a poškozeným. Závěr o míře účasti řidiče L. Š. na střetu
vozidel považuje za zjevně nepřiměřený, protože odvolací soud nezohlednil
všechny příčiny na jeho straně. Přitom podle jejího názoru primární příčinou
dopravní nehody byl právě nadbytečný a neadekvátní manévr řidiče automobilu,
který ohrozil žalobkyni.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení znaleckého
posudku a nesouhlasí se závěrem, že nebylo prokázáno, že by se řidič Citroenu
nevěnoval řízení; opak pramení již z toho, že žalobkyni neviděl ve zpětných
zrcátkách. Žalobkyně popírá, že by při předjížděcím manévru porušila právní
předpisy. Kromě toho usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání bylo
nepochybně pravomocně rozhodnuto, že řidič Citroenu se svým jednáním dopustil
trestného činu, a závěr civilního soudu o viníkovi nehody by s ním měl být v
souladu; míra účasti žalobkyně na škodné události by tak neměla překročit 50 %. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil, popř. v případě, že uzná, že je možné o věci
rozhodnout, aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním také žalovaná a jeho přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jedná se o otázku, zda v případě, kdy je účast na provozu jednoho z účastníků
minimální, není jeho odpovědnost za škodu dána. Žalovaná namítá, že řidič
vozidla Citroen neporušil žádné právní povinnosti, které by byly v příčinné
souvislosti se vznikem dopravní nehody. Z jeho strany jediné porušení právních
předpisů, které mu lze vytknout, je nedání znamení o změně směru jízdy vpravo
po dokončení objíždění zaparkovaných vozidel. Znaleckými posudky však bylo
prokázáno, že tato skutečnost neměla žádný vliv na vznik dopravní nehody. Dále
uvádí, že řidiči automobilu je ze strany žalobkyně nesprávně vytýkáno, že po
dokončení objíždění nezůstal částí vozidla v protisměrném jízdním pruhu a
vracel se zpět do svého pruhu, aby mohl provést manévr odbočení v souladu s
právními předpisy. Přitom ze zákona má povinnost řadit se co nejdále vlevo v
části vozovky určené pro jeho směr jízdy. Protiprávnost nelze dovodit ani z
toho, že řidič vozu při vybočení vpravo neviděl žalobkyni ve zpětném zrcátku. I
kdyby ji viděl, s ohledem na princip omezené důvěry by nepředpokládal, že se ho
žalobkyně chystá předjet. Na základě toho žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že ze strany žalované je opomínán
výsledek trestního řízení a rozhodnutí o viníku dopravní nehody, ačkoliv tyto
skutečnosti byly nepochybně prošetřeny orgány činnými v trestním řízení. Řidič
vozidla Citroen byl uznán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti, a závěr o jeho trestnosti tak nepřísluší žalobkyni ani žalované. Dále uvádí, že řidič Citroenu neviděl žalobkyni ve zpětném zrcátku, což svědčí
o tom, že se dostatečně nevěnoval řízení. Pokud pak žalovaná uvádí, že ze
strany řidiče Citroenu nedošlo k porušení žádné právní povinnosti, ignoruje tím
výsledky trestního řízení, v němž byl učiněn závěr o porušení povinnosti
stanovené v § 4 písm. a) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů
a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na
způsobení vzniklé škody. Zákonná formulace „účast na způsobení vzniklé škody“ svědčí o tom, že
skutečnost, zda některý z provozovatelů při střetu dvou nebo více provozů škodu
zavinil porušením právní povinnosti, není sama o sobě rozhodující a může být
při posuzování právního vztahu a obsahu i rozsahu závazku hodnocena jen v
souvislosti s hodnocením všech faktorů objektivní povahy. Objektivní míru
účasti na vzniklé škodě tak vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo
opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče, pokud
jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná
je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv
jen otázka protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku
škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti,
tedy okolnosti jak subjektivní tak objektivní povahy (srov. zejména stanovisko
občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972,
sp. zn. Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Praxe Nejvyššího soudu tedy pojem účasti na způsobení vzniklé
škody interpretuje nejen jako zaviněné protiprávní jednání provozovatele, ale i
jakékoliv okolnosti objektivní povahy, které je mu možné přičíst. Okruh
okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů
dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného
protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel
silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 553/2014,
publikované pod C 15615 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2716/2016). Na této interpretaci panuje shoda i v odborné
literatuře (srov. např. Holub, M., Bičovský, J., Pokorný, M., Hochman, J.,
Kobliha, I., Ondruš, R. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním,
obchodním a správním. Praha: Linde, 2003, s. 68-69 nebo Melzer, F., Tégl, P. a
kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha,
Leges, 2018, s. 643-646).
Neobstojí tak námitka žalované, že není dána účast řidiče vozu Citroen na
způsobení vzniklé škody, protože se nedopustil zaviněného protiprávního
jednání, které by mělo za následek vznik újmy. Lze mu totiž přičíst i
objektivní skutečnost, kterou v daném případě byl neočekávatelný způsob jízdy,
při němž se před odbočením vlevo vrátil do svého jízdního pruhu tak, že náhle
mírně vybočil vpravo; to bylo bezpochyby jednou z příčin vzniku škody. V
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu sice bylo rovněž dovozeno, že může docházet
k situacím, kdy účast některého z provozovatelů je natolik minimální, že
odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 238/2002, Soubor C 2183), o takovou situaci se zde
však nejedná. Účast řidiče vozidla Citroen v posuzovaném případě jednak nelze
považovat za nulovou jen proto, že se nedopustil zaviněného protiprávního
jednání (významné jsou i objektivní okolnosti střetu na jeho straně), jednak
proto, že právě bez jeho jízdního manévru by se vozidla nestřetla (podobně též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5309/2015, Soubor
C 15598, byť v poněkud odlišné dopravní situaci při otáčení vozidla). Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Z této úpravy se podává, že soud je v civilním řízení vázán rozhodnutím, že byl
spáchán trestný čin. To znamená, že je vázán výrokem odsuzujícího rozsudku,
nikoliv však jeho odůvodněním (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR „Ze
zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní
řízení“, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod č. 22/1979 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného a contrario vyplývá, že není vázán jiným
rozhodnutím v trestním řízení, tedy ani usnesením o podmíněném zastavení
trestního stíhání podle § 307 a násl. trestního řádu. Ačkoliv jednou z podmínek
pro jeho vydání je, že se obviněný dozná k činu, pro které je trestní stíhání
vedeno, nejedná se o odsuzující rozsudek a nemá ani jeho povahu na rozdíl od
trestního příkazu. Soud proto z takového usnesení pouze vychází podle § 135
odst. 2 o. s. ř. Pokud ale bylo takové usnesení vydáno, je třeba, aby se s ním
soud vypořádal, a to především s ohledem na skutečnost, že doznání obviněného
se musí vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující
zákonné znaky stíhaného přečinu, tedy i zavinění a protiprávnost (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. 2 Tzn 25/95). To se pak promítá
ve výroku usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, který mimo jiné
musí obsahovat popis skutku. Přesto není usnesení o podmíněném zastavení
trestního stíhání rozhodnutím o vině a v případě, kdyby soud byl uvedeným
usnesením vázán, byla by porušena presumpce neviny (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 5 Tz 148/2001).
Navíc se nejedná ani o konečné
rozhodnutí, jak uvádí žalobkyně, nýbrž o rozhodnutí svou povahou toliko
mezitímní (Šámal, Pavel a kolektiv. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, s. 3474). Nic tedy nebránilo soudu, aby posoudil i míru účasti žalobkyně na střetu;
skutkový závěr o průběhu dopravní nehody nemůže být dovoláním zpochybněn, neboť
způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Jestliže na tomto základě dovodil odvolací soud zaviněné
protiprávní jednání žalobkyně nedodržením bezpečných odstupů při neopatrném
předjížděcím manévru, které bylo v rozsahu 80 % hlavní příčinou střetu,
nevybočil z rámce dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a posoudil míru
účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů podle § 431 obč. zák.
způsobem přiměřeným, přesvědčivým a řádně odůvodněným.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek podle § 237 o. s. ř. přípustný. Nejvyšší
soud proto dovolání obou účastnic podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu