USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobkyně: Socialna
poisťovňa, IČO 30807484, se sídlem M. R. Štefánika 2269/17, Topoľčany,
Slovenská republika, proti žalovanému: P. M., IČO XY, se sídlem XY, zastoupený
JUDr. Milanem Zábržem, se sídlem Veveří 486/57, Brno, o 16 694,60 EUR, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 231/2017, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, č. j. 20 Co 352/2018-100,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
do 8 246,43 EUR (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Vyšel ze zjištění, že dne 9. 2. 2011 kolem 00.40 hodin v katastru obce XY na
silnici I/50 došlo k dopravní nehodě způsobené zaměstnancem žalovaného R. R.,
jenž jako řidič nákladního motorového vozidla zn. XY, jehož vlastníkem byl
žalovaný, při jízdě ve stoupání po uvedené silnici ve směru od Uherského
Hradiště do Trenčína přejel v táhlé pravotočivé zatáčce s vozidlem do
protisměru, kde se střetl s návěsem řízeným E. K. a následně s protijedoucím
nákladním vozidlem řízeným R. K. R. R. při nehodě zemřel. E. K. utrpěl těžká
zranění (pohmožděninu srdce, levé plíce, krvácení do hrudní dutiny a
devastující poranění ruky) a stal se trvale invalidním. Žalobkyně mu v době od
8. 2. 2012 do 31. 12. 2016 vyplácela dávky invalidního důchodu v celkové výši
16 694,60 EUR. Soud prvního stupně posoudil věc jako věc s cizím prvkem s tím,
že pravomoc českých soudů se odvíjí od čl. 2 odst. 1 nařízení Rady ES č.
44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a
obchodních věcech, neboť žalovaný má své obvyklé místo pobytu v České
republice. Rozhodným právem je hmotné právo Slovenské republiky s odkazem na
čl. 85 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 883/2004, o
koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení EPR“), s ohledem
na sídlo žalobkyně coby plátce dávek důchodového pojištění, která se nachází na
území Slovenské republiky. Rozhodl pak podle § 238 odst. 1 zákona č. 461/2003
Zb., o sociálnom poistení, ve spojení s § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Zb.,
občiansky zákonník, tak, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu
škody, která jí vznikla výplatou dávek v důsledku zaviněného protiprávního
jednání jeho zaměstnance ve výši uvedené ve vyhovujícím výroku. Zamítavý výrok
byl odůvodněn částečným promlčením žalobního nároku.
K odvolání žalovaného proti výroku I a III rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 20 Co 352/2018-100,
rozsudek Městského soudu v Brně potvrdil v napadených výrocích (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, jako souladný s ustálenou judikaturou zhodnotil
jeho postup, pokud vycházel i z obsahu trestního spisu týkajícího se zmíněné
dopravní nehody a potvrdil i jeho právní závěry ve věci samé. Zdůraznil přitom
zejména článek 85 bod 1 písm. b) nařízení EPR, dle kterého obdrží-li určitá
osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl
důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva
instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna
poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: Má-li instituce
odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento
nárok každý členský stát. Poněvadž Sociálna poisťovňa má přímý nárok vůči třetí
straně podle slovenského práva, Česká republika je povinna tento nárok uznat a
aplikovat daný hmotněprávní předpis Slovenské republiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce dovolacím soudem dosud neřešené, a to nároku dle § 238 odst. 1 zákona č. 461/2003 Zb., o sociálnom poistení, ve spojení s § 420 odst. 2
zákona č. 40/1964 Zb., občianského zákonníka. Namítá, že nebylo možno uzavřít
otázku zavinění nehody R. R. pouze z obsahu trestního spisu, žalobce dle něj
neprokázal, že by došlo k porušení § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích, ze strany R. R., navíc ani E. K. nepředcházel nehodě (brzděním nebo uhýbáním). Dále má za to, že nárok je v
rozporu s dobrými mravy, neboť dovolatel je jako český občan znevýhodněn proti
slovenskému občanovi z důvodu, že v České republice se nelze proti nastalé
situaci jakkoli pojistit a absentuje zde zákonný rámec ke splnění povinností
dovolatelem. S nárokem žalobkyně totiž nepočítá český zákon č. 168/1999 Sb., o
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů. Dle dovolatele Česká republika nedostatečně transponovala
nařízení EPR do českého právního řádu, přičemž se domnívá, že se příčí zásadě
horizontálního účinku norem komunitárního práva, aby byl v takovém případě
zavázán k úhradě nákladů, které platné vnitrostátní právo nezná a splnění
uvedené povinnosti mu neumožňuje. Namítá, že v této souvislosti bylo zasaženo
do jeho ústavních práv zaručených Listinnou základních práv a svobod a navrhl,
aby na místo vedlejších účastníků na jeho straně vstoupili do řízení Poslanecká
sněmovna Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky. Má za
to, že s ohledem na českou právní úpravu není pasivně legitimován ve sporu. V
neposlední řadě pak namítá, že vůči němu nelze ukládat povinnosti na základě
nařízení EPR, neboť nebylo v době škodné události řádně publikováno v českém
jazyce a dovolatel se tak s ním neměl možnost seznámit. Navrhl, aby dovolací
soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání uvedla, že setrvává na svých tvrzeních
z žaloby a pozdějších vyjádření v rámci řízení. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř. Pokud dovolatel namítá, že v řízení nebylo možno uzavřít otázku zavinění nehody
R. R. pouze ze skutečností zjištěných z obsahu trestního spisu (správně ze
spisu Policie ČR – Krajského ředitelství Zlínského kraje, sp. zn. KRPZ – 1220 –
29/TČ-2011), přičemž poukazuje na to, co podle něj mělo být zjištěno z podání
vysvětlení R. K. v tomto spisu a činí vlastní skutkové závěry o tom, že ani E. K. nepředcházel nehodě (brzděním nebo uhýbáním), směřují tyto výhrady pouze
proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto
mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe
soudů založit (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2047/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů
odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §
132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Další dovolací námitka spojená s tvrzeními, že nárok žalobkyně je v rozporu s
dobrými mravy, neboť dovolatel je jako český občan znevýhodněn proti
slovenskému občanovi z důvodu, že v České republice se nelze proti nastalé
situaci jakkoli pojistit a došlo k nedostatečné transpozici nařízení EPR do
českého právního řádu sice je otázkou právního posouzení, nicméně na takto
konkrétně vymezené otázce napadené rozhodnutí nestojí. Předmětem projednávané
věci je, zda žalobkyně má vůči dovolateli právo na náhradu škody, která jí
vznikla výplatou dávek v důsledku zaviněného protiprávního jednání jeho
zaměstnance, a to na základě práva Slovenské republiky s ohledem na čl. 85
odst. 1 písm. b) již zmíněného nařízení EPR. Otázka stavu české legislativy a
její „připravenosti“ k řešení podobných situací a především otázka nároku
dovolatele vůči jeho pojišťovně na výplatu pojistného plnění není předmětem
tohoto civilního řízení. Jinými slovy, i kdyby bylo právo Evropské unie chybně
transponováno do právního řádu České republiky, popřípadě tento právní řád
neumožnil žalobci získat pojistné plnění za jím způsobenou škodu vzniklou při
provozu dopravního prostředku, tyto okolnosti by nebyly důvodem pro odepření
plnění, na něž má žalobkyně nepochybně právo podle přímo závazného nařízení
EPR. Nesměřují-li tedy uplatněné námitky proti řešení právních otázek, na němž
je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem, postrádají charakter právní
otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nezakládají.
K námitce, že dovolateli nelze ukládat povinnosti na základě nařízení EPR,
neboť toto nařízení nebylo v době škodné události řádně publikováno v českém
jazyce a dovolatel se tak s ním neměl možnost řádně seznámit, je třeba uvést,
že ani v odvolání, ani při jednání u odvolacího soudu nebo v závěrečném návrhu
není tato námitka vyjádřena. Dovolatel ji tak poprvé uplatnil až v dovolacím
řízení. Takovou námitkou se však dovolací soud nemůže zabývat, neboť v
dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a
odst. 6 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že
v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Nadto je tato námitka zjevně
neopodstatněná, neboť nařízení EPR, bylo publikováno dne 30. 4. 2004 ve
Zvláštním vydání Úředního věstníku v českém jazyce, kde byl jeho text uveden v
kapitole 5, svazku 5 na straně 72.
Dovolání proti nákladovému výroku pak není ani objektivně přípustné podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pokud dovolatel v dovolání vyzval prostřednictvím Nejvyššího soudu Poslaneckou
sněmovnu Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, aby
vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci na jeho straně, Nejvyšší soud vůči
těmto subjektům tuto výzvu podle § 93 odst. 2 o. s. ř. nezasílal, neboť jednak
tyto organizační složky státu nemají právní osobnost, a nejsou tedy způsobilé
vystupovat jako vedlejší účastníci před soudem v tomto typu civilního řízení
(viz analogicky § 19 o. s. ř.), jednak v dovolacím řízení po uplynutí dovolací
lhůty nemůže již vedlejší účastník uplatnit svůj právní zájem na jeho výsledku
ani poskytnout účastníku, který podal nepřípustné dovolání, jakoukoli podporu a
tím naplnit smysl institutu vedlejšího účastenství.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu
nákladů za vyjádření k podanému dovolání ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.
s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu