25 Cdo 773/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce JUDr. M. V., zastoupeného JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Ovocný trh 12, proti žalované Nemocnici Na Homolce, se sídlem v
Praze 5, Roentgenova 37/2, IČO 00023884, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, za účasti UNIQUA pojišťovny, a.s., IČO
49240480, se sídlem v Praze 6, Evropská 136, jako vedlejší účastnice na straně
žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 31 C 77/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 58 Co 188/2016-351, takto:
Dovolání se odmítá.
vyslovil, že nárok žalobce na náhradu škody je co do základu po právu a že o
náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění,
že pro vysoký krevní tlak a otoky obličeje i dolních končetin byla žalobci dne
28. 4. 2009 provedena lékařem žalované renální biopsie levé ledviny (odběr
vzorku z ledvinné tkáně); po hodině od výkonu nastoupila výrazná bolest břicha
a pro krvácení v oblasti vyšetřované ledviny a vznik rozsáhlého hematomu byl
žalobce převezen na JIP, kde mu byla podána krevní transfúze a monitorován
tlak. Dne 1. 5. 2009 byl žalobce z nemocnice propuštěn s poučením o klidovém
režimu a kontrole. Druhý den ráno (2. 5. 2009) nastalo masivní krvácení a
žalobce byl v hemoragickém šoku převezen rychlou záchrannou službou k žalované,
kde mu byla pro špatný oběhový stav urgentně odstraněna levá ledvina; pro masu
hematomu musel být zvolen přístup k ledvině za současné manipulace s břišními
útrobami, což přispělo k pooperačnímu paralytickému ileu (neprůchodnost střev),
k tomu se přidal infekt laparotomické rány (nosokomiální infekce MRSA), takže
bylo nutné provést revizi břišní dutiny a teprve po překonání infektu (podáním
antibiotik, jež zatížily zbylou ledvinu funkční pouze z 20 %) a po dalších
úkonech se stav žalobce začal stabilizovat. Soud prvního stupně poté, co
shledal podstatné rozpory v závěrech znaleckého posudku Fakultní nemocnice
Královské Vinohrady a posudku MUDr. Jany Lachmanové, předloženého žalobcem,
nařídil revizní znalecký posudek (vypracovaný Doc. MUDr. Jindřichem Mrázem,
CSc.) a dospěl k závěru, že následný lékařský postup po provedení renální
biopsie do propuštění žalobce do domácího léčení a i vlastní odnětí ledviny
byly postupem non lege artis. Závažný a komplikovaný vývoj po provedení renální
biopsie (rozsáhlý hematom v oblasti levé ledviny) byl špatně odhadnut a
podceněn, nebyla vzata v úvahu fibrinolyza a jí způsobené opakované krvácení,
jež vedlo k hemoragickému šoku žalobce s následným urgentním vynětím ledviny.
Žalobce měl být pro tuto závažnou životu ohrožující komplikaci i nadále
hospitalizován a sledován, nikoli propuštěn domů v době 36 hodin po vzniku této
závažné komplikace. Pokračující hospitalizací by se předešlo stavu, kdy se
žalobce ocitl bez tlaku, v šoku a život mu byl zachráněn za cenu ztráty
ledviny, navíc způsobem, který vyvolal nutnost dalších chirurgických zákroků.
Takový nedbalý přístup měl za následek fatální a nevratné poškození zdraví
žalobce. Podle soudu prvního stupně se žalovaná navíc dopustila dalšího
protiprávního jednání tím, že v dokumentaci chybí informovaný souhlas žalobce s
provedením renální biopsie.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 58 Co 188/2016-351,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že o nákladech odvolacího řízení
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé. Ztotožnil se se skutkovým
zjištěním i právním posouzením odpovědnosti žalované nemocnice za újmu na
zdraví způsobenou žalobci a pro stručnost odkázal na závěry soudu prvního
stupně ohledně porušení právní povinnosti v souvislosti s propuštěním žalobce z
hospitalizace dne 1. 5. 2009. K hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků,
uvedl, že posudek vypracovaný MUDr. Janou Lachmanovou má stejnou důkazní
hodnotu jako zbylé dva posudky zadané soudem prvního stupně. Ten zcela správně
nařídil revizní znalecký posudek za situace, kdy proti sobě stály posudky MUDr.
Jany Lachmanové a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Revizní znalecký
posudek proto vypracoval Doc. MUDr. Jindřich Mráz, CSc., k posouzení otázky,
zda postup žalované v době od provedení renální biopsie do propuštění žalobce
byl lege artis či nikoli, což soud prvního stupně v kontextu zbylých povedených
důkazů zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové i právní závěry. Na
závěr odvolací soud rovněž uvedl, že jako další protiprávní jednání žalované je
třeba posuzovat absenci poučení žalobce o rizicích původního zákroku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu ohledně požadavku uvedení rozhodných skutečností v odůvodnění
rozhodnutí soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3565/2013, ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a ze
dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99), ohledně povinnosti soudu vypořádat se
s námitkami účastníků v odůvodnění rozhodnutí (konkrétně od rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, a ze dne 30. 6. 2010, sp.
zn. 33 Cdo 903/2008), ohledně rozlišení skutkových a právních závěrů (konkrétně
od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, a
nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13) a ohledně
vztahu neposkytnutí informovaného souhlasu pacienta a náhrady škody na zdraví
(konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo
1381/2013, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1555/2005). Namítá, že soudy obou stupňů nevyložily, v čem spočívá konkrétní
pochybení žalované, že mezitímní rozsudek je vnitřně rozporný, neboť odkazuje
na rozdílné závěry znaleckých posudků, že komplikace žalobcova zdravotního
stavu byly následkem renální biopsie, nikoli protiprávním jednáním. Podle
dovolatelky obsahuje mezitímní rozsudek doslovný přepis provedených znaleckých
posudků bez dalšího hodnocení a nesprávně odkazuje na dva ze tří provedených
posudků se závěrem, že se ohledně postupu non lege artis shodly (závěr, zda
postup nemocnice byl lege artis či nikoli, je závěrem právním). Odvolací soud
se nevypořádal ani s odvolacími námitkami, že z provedených důkazů jednoznačně
nevyplynulo, že kdyby žalobce nebyl propuštěn a zůstal v nemocnici, ke stejné
komplikaci (krvácení) by nedošlo, ani že žalobce nebyl poučen o všech rizicích
renální biopsie. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné, neboť je založeno především na námitkách
proti skutkovým zjištěním, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací řízení je však vyhrazeno pro přezkum otázek hmotného nebo procesního
práva a lze je podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 237 o. s. ř. ve spojení s § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud ve sporu o náhradu škody na zdraví svůj závěr,
že žalovaná odpovídá podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), založil na zjištění, že
rozsáhlý hematom u žalobce vzniknuvší po provedení prvotního zákroku (renální
biopsie) vyžadoval stálý dozor a sledování žalobce a tudíž hospitalizaci, proto
propuštění žalobce do domácího léčení 36 hodin po zjištění masivního krvácení v
oblasti vyšetřované ledviny bylo porušením postupu v souladu se současnými
dostupnými poznatky lékařské vědy ve smyslu tehdy účinného § 11 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, tedy šlo o tzv. postup non lege artis. Výklad tohoto ustanovení je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003,
publikovaný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, Soubor C 10429, jakož i rozsudek ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011, Soubor C 13633). Námitky dovolatelky zpochybňující zjištěný
skutkový stav k příčinám vzniku újmy a ke vztahu příčinné souvislosti se
netýkají řešení právní otázky, nýbrž zjištění skutkových, která dovolacímu
přezkumu nepodléhají; dovolací námitky zpochybňující hodnocení důkazů a
výsledná skutková zjištění proto nemohou založit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. Ostatně i otázka existence příčinné souvislosti je otázkou
skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21
Cdo 300/2001, Soubor C 1025). Oproti mínění dovolatelky se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
při zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů a z nich vyvozovaných
právních závěrů náležitě vypořádal se všemi námitkami, vysvětlil opodstatněnost
zadání revizního znaleckého posudku a v odůvodnění rozhodnutí zřetelně uvedl,
která skutková zjištění vzal za prokázaná a jak zjištěný skutkový stav posoudil
z hlediska právního. Nelze vytýkat nalézacímu soudu, že ve snaze o zachování
přesnosti či snad z jisté opatrnosti ocitoval části odborného textu znaleckého
posudku v odůvodnění rozhodnutí, včetně specifické odborné terminologie
popisující zdravotnické výkony a zásahy do lidského těla (tato výhrada
dovolatelky směřuje především proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
proti němuž ovšem podle § 236 odst. 2 o. s. ř. dovolání nelze podat), neboť jak
z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že nejde o pouhý bezduchý přepis,
tak zejména z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že s těmito
odbornými závěry soud dále pracoval a že z nich vyvodil odpovídající a
srozumitelné závěry právní.
Ohledně odklonu od rozhodovací praxe dovolacího soudu o odpovědnosti
poskytovatele zdravotních služeb v případě absence poučení pacienta o rizicích
lékařského zákroku žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, a ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1555/2005, z nichž vyplývá, že odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za
škodu na zdraví (podle § 420 a 421a obč. zák.) v případě nedostatečného poučení
o možných rizicích a alternativách zákroku, ač jinak byla zdravotnická služba
poskytnuta lege artis, nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti
rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že
by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. V projednávané věci je však
nalézacími soudy shledána odpovědnost žalované prvotně za porušení právní
povinnosti předčasným propuštěním žalobce z hospitalizace; na závěru o absenci
poučovací povinnosti poskytovatele zdravotní péče (žalované) napadené
rozhodnutí nestojí, byť i v tom je shledáváno porušení další právní povinnosti. Dovolání žalované tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek podle § 237 o. s. ř. přípustný, a Nejvyšší soud je
proto podle § 243c o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve věci byl vydán
mezitímní rozsudek, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího
rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé
(§ 151 odst. 1 o. s. ř.).