22 Cdo 3565/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně J. N., zastoupené JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem
v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalovanému L. N., zastoupenému Mgr. Evou
Zhřívalovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, nám. Arnošta z Pardubic 11, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.
zn. 9 C 231/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 17. dubna 2013, č. j. 25 Co 585/2012-316, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 25 Co
585/2012-316, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. června 2012, č. j.
9 C 231/2006-255, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
června 2012, č. j. 9 C 231/2006-255, z věcí, jež měli účastníci ve společném
jmění manželů, přikázal a) do podílového spoluvlastnictví účastníků rovným
dílem dům č. p. 105 na pozemku parc. č. st. 396 (dále jen „dům“) zapsaný na LV
č. 424 pro obec Ch., k. ú. B. u Č. B. u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrální pracoviště Kolín s příslušenstvím sestávajícím z žumpy na
pozemku parc. č. 91 u domu č. p. 105, b) do výlučného vlastnictví žalobkyně
stavby: 1) oplocení na pozemcích parc. č. 91, 86/1 a 86/2, 2) na pozemku parc.
č. 86/1 chlívek a přístřešek, žumpu u chlívku, skleník, zemní sklep, nádrž na
vodu, hnojiště (výrok I.). Z pohledávek, jež měli účastníci ve společném jmění
manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně aktiva ze smlouvy o
penzijním připojištění ve výši 55 721,11 Kč a aktiva na účtu stavebního spoření
ve výši 22 756,40 Kč (výrok II.). Přikázal žalobkyni zaplatit žalovanému na
vyrovnání jeho podílu částku 467 990 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky IV. a V.). Ohledně domu se stalo v řízení zjevným, že žádný z účastníků nemá dostatek
finančních prostředků na vyplacení podílu druhého, proto nezbylo než dům
přikázat do podílového spoluvlastnictví oběma účastníkům rovným dílem. Soud
prvního stupně zároveň do podílového vlastnictví přikázal i žumpu na pozemku
par. č. 91, neboť ji nelze užívat jinak než s domem, a proto se zjevně jedná o
příslušenství domu. Ostatní stavby se nacházejí na pozemku parc. č. 86/1, ve
výlučném vlastnictví žalobkyně (oplocení ještě navíc i na pozemcích parc. č. 91
a 86/2), který s domem bezprostředně nesousedí. Užívání těchto staveb není
bezprostředně spojeno s užíváním domu, lze je užívat zcela samostatně a
nezávisle na užívání domu, a proto je soud prvního stupně přikázal do
vlastnictví žalobkyně. Pohledávky ze stavebního spoření a penzijního
připojištění byly rovněž přikázány žalobkyni, která příslušné smlouvy uzavřela. Trvalé porosty, rybník, sušák na prádlo a zpevněnou betonovou plochu soud
prvního stupně nepovažoval za samostatné věci ve smyslu práva, ale za součást
pozemků parc. č. 91 a č. 86/1, které jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Vzhledem k tomu, že tyto věci byly pořízeny ze společných prostředků patřících
do společného jmění manželů, je žalobkyně povinna nahradit to, co na jejich
pořízení bylo ze společného jmění manželů vynaloženo. Jelikož hodnota, která
připadá jednotlivým účastníkům je rozdílná, uložil soud prvního stupně
žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání vypořádacího podílu 467
990 Kč. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 17. dubna 2013, č. j. 25 Co 585/2012-316, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění
manželů, přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků rovným dílem dům s
příslušenstvím sestávajícím se z žumpy na pozemku parc. č. 91 u domu č. p. 105,
chlívku, žumpy u chlívku, přístřešku, skleníku, zemního sklepa a hnojiště, vše
na pozemku parc. č. 86/1 v k. ú. B. u Č. B. a oplocení na pozemcích parc. č. 91, 86/1 a 86/2 v k. ú. B. u Č. B. Z pohledávek, jež měli účastníci ve
společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně aktiva ze
smlouvy o penzijním připojištění ve výši 21 900 Kč a aktiva na účtu stavebního
spoření ve výši 22 756,40 Kč (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalovanému na vyrovnání podílů částku 76 024 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Podle odvolacího soudu dům i další stavby stojí na pozemcích ve výlučném
vlastnictví žalobkyně, nicméně dům užívá výlučně žalovaný, a to již od roku
2006. Žalobkyně nemá finanční prostředky na vyplacení zákonného podílu
žalovanému a žalovaný nemá zájem o přikázání domu, který se nachází na
výlučných pozemcích ve vlastnictví žalobkyně.
Za těchto okolností je přikázání
domu včetně jeho součástí a příslušenství do podílového spoluvlastnictví
účastníků vhodným, účelným a spravedlivým řešením, kdy se každému dostane jeho
zákonného podílu, přičemž žalovaný bude mít uspokojenou potřebu bydlení. Za
situace, kdy v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů není možné
dům prodat a rozdělit mezi účastníky výtěžek prodeje, je přikázání do
podílového spoluvlastnictví jediným účelným řešením. Navíc „z dokazování soudu
je známo“, že žalobkyně není solventní. Důvodnou není ani námitka žalovaného,
že není možné přikázat dům s příslušenstvím a součástmi do podílového
spoluvlastnictví účastníků, pokud s tímto řešením nesouhlasí. Odvolací soud se
následně zabýval dalšími okolnostmi, načež dovodil, že domovní přípojky
elektřiny, vody a kanalizace a žumpa vybudovaná za účelem řešení odpadového
hospodářství domu jsou součástí domu, neboť svou povahou k domu náleží a
nemohou být od něj odděleny, aniž by se tím dům znehodnotil. Na žumpě jako
součásti domu ničeho nemění ani skutečnost, že dům je v současné době připojen
i na veřejnou kanalizaci. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud
dospěl k závěru, že příslušenstvím domu jsou také chlívek, žumpa u chlívku,
přístřešek, skleník, zemní sklep, hnojiště a oplocení pozemků, neboť byly
vybudovány za trvání manželství z prostředků společného jmění manželů, a to za
účelem, aby byly s domem užívány. Jelikož příslušenství sdílí osud věci hlavní,
je nutno i příslušenství přikázat do podílového spoluvlastnictví účastníků
řízení. Odvolací soud se následně zabýval věcmi, které byly zapracovány do pozemků ve
výlučném vlastnictví žalobkyně. Jelikož se však žalovanému nepodařilo výdaje a
jejich konkrétní výši prokázat, některé investice proto nevypořádal. Co se týče
penzijního připojištění, žalobkyně prokázala, že část peněžních prostředků jí
přispěl zaměstnavatel, a to přímo na účet penzijního připojištění. Jelikož
žalobkyně s těmito peněžními prostředky nemohla disponovat, nestaly se podle
odvolacího soudu součástí společného jmění manželů. Odvolací soud oproti soudu
prvního stupně zahrnul do vypořádání společného jmění manželů i finanční
prostředky investované na leasing vozidla, naopak v souladu se soudem prvního
stupně nevypořádal hypoteční úvěr. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že
žalobkyně je povinna na vyrovnání vypořádacích podílů žalovanému doplatit 76
024 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu vyjma rozhodnutí ohledně vypořádání stavebního
spoření a leasingových splátek na automobil podal žalovaný dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Žalovaný sice v
průběhu řízení souhlasil s tím, aby byl dům přikázán do podílového
spoluvlastnictví účastníků, nicméně souhlas vyslovil za předpokladu, že
vedlejší stavby budou přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně a ta bude
povinna zaplatit žalovanému zákonný podíl. Když však odvolací soud v průběhu
odvolacího řízení avizoval, že i vedlejší stavby hodlá přikázat do podílového
vlastnictví účastníků, žalovaný uvedl, že nesouhlasí ani s přikázáním domu do
podílového spoluvlastnictví.
Přes nesouhlas žalovaného byly dům i vedlejší
stavby přikázány do podílového spoluvlastnictví účastníků, čímž došlo k
posouzení věci v rozporu s platnou právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Žalovaný nemůže za to, že se žalobkyně z domu odstěhovala a
on tam zůstal bydlet sám. Nemá v úmyslu v domě zůstat, chtěl by si zajistit
vlastní bydlení, které nebude na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobkyně, což
značí další problémy, nicméně k tomu potřebuje finanční prostředky, které by
získal dorovnáním svého zákonného podílu. Tvrzení žalobkyně, že nemá finanční
prostředky na výplatu zákonného podílu, nebylo nijak prokázáno a lze se
domnívat, že by žalobkyně mohla podíl vyplatit například z prodeje části svých
nemovitostí, které výlučně vlastní. Navíc sama žalobkyně během řízení
navrhovala, že žalovanému vyplatí polovinu hodnoty vedlejších staveb. Vedlejší
stavby nejsou ostatně příslušenstvím domu, nýbrž příslušenstvím pozemku, a
proto by měly připadnout žalobkyni. Zakládat k některým stavbám (například ke
studni či ke kůlně) podílové spoluvlastnictví se jeví jako nepraktické a
značící další problémy do budoucna, nehledě na to, že zák. č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, se snaží o to, aby vlastník pozemku byl i vlastníkem staveb
na něm umístěných. Vedlejší stavby stojí na jiných pozemcích neodlišných od
toho, na němž stojí dům, tyto pozemky tvoří samostatný celek, který je možné
samostatně převádět na třetí osobu, přičemž žalovaný na tento prodej nebude mít
žádný vliv, neboť stavby nejsou evidovány v katastru nemovitostí. Odvolací soud
na rozdíl od soudu prvního stupně neprovedl místní šetření, a proto není
oprávněn měnit kvalifikaci soudu prvního stupně. Proto trvá na tom, aby
předmětné vedlejší stavby byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně. Dále nesouhlasí s tím, že do společného jmění manželů nespadají peněžní
prostředky ve výši 23 356 Kč, které žalobkyni na její penzijní připojištění
přispěl zaměstnavatel. Závěr odvolacího soudu, že tyto peněžní prostředky
nebyly žalobkyni vyplaceny, a nedostaly se tak do její dispozice, když byly
poukazovány přímo na účet penzijního pojištění, je v rozporu s platnou právní
úpravou, podle které jsou součástí společného jmění manželů i majetková práva. Co se týče dalších částí napadeného rozsudku, žalovaný setrvává na svých
stanoviscích uvedených v odvolání. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření zdůrazňuje, že dům s dalšími nemovitostmi již řadu let
užívá výlučně žalovaný, přičemž dům není možné užívat bez současného užívání
všech vedlejších staveb. Následně shrnuje část judikatury dovolacího soudu
týkající se vypořádání společného jmění manželů, přičemž především zdůrazňuje,
že lze výjimečně dům ve společném jmění manželů přikázat i do podílového
spoluvlastnictví. Závěrem navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a žalobkyni
byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst.
1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Jelikož k zániku společného jmění manželů a k jeho vypořádání došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. dubna 2013 a
dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným na poštu dne 25. července 2013,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k
některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je
dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu,
které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Dovolatel v první řadě namítá, že odvolací soud pochybil, když přikázal dům ve
společném jmění manželů stojící na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobkyně do
podílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Při posouzení podmínek, za kterých lze vypořádat věci tvořící součást
společného jmění manželů jejich přikázáním do podílového spoluvlastnictví,
nepostupoval odvolací soud ve shodě s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je
proto přípustné i důvodné. Podle § 149 odst. 2 a 3 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se
vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku
patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn
požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a
je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní
majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za
trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se
přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů
staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného
jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k
obstarávání společné domácnosti. Ustanovení § 149 odst. 2, 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena
správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.
Takové
okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se
zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě,
kdyby hypotéza právní normy nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by
být naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení, neboť by soud při
aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo
3915/2009 (uveřejněný pod č. C 8062 a č. C 8 268 v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 2597/2006, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 4313/2009 (oba dostupné
na www.nsoud.cz)]. Společné jmění manželů se zpravidla vypořádává tak, že se jednotlivé položky
náležející do zaniklého společného jmění manželů přikáží do výlučného
vlastnictví některého z účastníků řízení, přičemž soud tak může učinit i proti
jejich vůli [viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 (uveřejněný pod č. C 3096 v Souboru) nebo rozsudek ze dne
25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (publikovaný v časopise Právní
rozhledy, 2014, 13-14, str. 510)]. Dovolací soud nicméně v minulosti připustil,
že společné jmění manželů, do něhož náleží nemovitost, může být výjimečně
vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže nemovitost do podílového
spoluvlastnictví účastníků. Jedná se však o rozhodnutí výjimečné, dané
okolnostmi konkrétního případu, kdy jiné řešení není přijatelné [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000
(publikovaný pod č. C 496 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002 (publikovaný pod č. C 2 295 v Souboru),
kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro vypořádání
společného jmění přikázáním do podílového spoluvlastnictví]. Nicméně i v těch případech, kdy soudní praxe připustila vypořádání společného
jmění přikázáním věcí do podílového spoluvlastnictví, zdůraznila, že se jedná o
řešení odůvodněné individuálními okolnostmi daného případu a tento způsob
vypořádání připustila tam, kde vedle staveb byly do podílového spoluvlastnictví
přikázány i pozemky, na kterých se tyto stavby nacházely, tj. byl založen
společný vlastnický režim k pozemkům i stavbám na nich se nacházejícím [k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22
Cdo 2846/2012 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo rozhodnutí Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 1969, sp. zn. 4 Co 313/69 (publikované pod
č. 76/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud dále dovodil, že soud nemůže vypořádat bezpodílové
spoluvlastnictví (obdobně společné jmění manželů), jehož předmětem je stavba
zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků, tak, že by tuto
stavbu přikázal do výlučného vlastnictví druhému z účastníků, neboť soud nemůže
rozhodnutím vytvořit právní stav, kdy by nebylo jisto, zda a jaké má vlastník
stavby právo k části pozemku, na němž stavba stojí, a kdy by vlastník stavby
neměl zajištěn ani přístup ke stavbě [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 180/2005 (uveřejněný pod č. C 3 706 v
Souboru)]. Soud přitom sám nemůže zřídit věcné břemeno, neboť tento postup
zákon výslovně připouští pouze při zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, případně při vypořádání od počátku neoprávněné stavby, což
není tento případ [srovnej např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 28. listopadu 1986, sp. zn. 3 Cz 63/86 (publikované v Bulletinu Nejvyššího
soudu ČSR č. 1/1988)]. V rozsudku ze dne 5. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 1187/2008 (publikovaném v
časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 2, str. 56), Nejvyšší soud v souvislosti s
bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů uvedl, že „pokud by tu byly v době
rozhodování soudů tak závažné skutečnosti, že přikázání domu vlastníkovi
pozemku by bylo ve zjevném rozporu s § 150 obč. zák. [obdobně § 149 obč. zák. v
případě společného jmění manželů], nebylo by možno uvedený judikatorní závěr
nadřadit zákonnému pravidlu, vyjádřenému v tomto ustanovení“. Ačkoliv se tyto judikatorní závěry vztahují na situaci, kdy je stavba
přikazována do výlučného vlastnictví účastníka odlišného od účastníka, který
vlastní pozemek pod stavbou, lze nosné důvody rozhodnutí vztáhnout i na
situaci, kdy má být stavba na pozemku ve vlastnictví jen jednoho z účastníků
přikázána do podílového spoluvlastnictví účastníků, neboť se jedná do značné
míry o obdobnou situaci. Z toho důvodu soud primárně nemá vypořádat společné
jmění manželů, jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném
vlastnictví jednoho z účastníků, tak, že by tuto stavbu přikázal do podílového
spoluvlastnictví obou účastníků, ledaže by tento postup odůvodňovaly natolik
závažné skutečnosti, že by přikázání stavby vlastníkovi pozemku bylo ve zjevném
rozporu s § 149 obč. zák., například ve zjevném rozporu se zájmem nezletilých
dětí, nebo že by jiné řešení bylo zjevně nepřijatelné. Jelikož je přikázání domu ze společného jmění manželů stojícího na pozemku ve
vlastnictví jen jednoho z účastníků řízení do podílového spoluvlastnictví
výjimkou z pravidla, že by stavba měla v zásadě připadnout vlastníkovi pozemku,
čímž ostatně dochází ke sjednocování vlastnických režimů tak, jak to
předpokládá zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 506, § 3054 o. z.), je
třeba aplikaci této výjimky řádně odůvodnit a podložit relevantními důvody,
proč judikaturou preferované řešení není v dané situaci přijatelné.
V projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že se stalo v průběhu řízení
zjevným, že žádný z účastníků nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení
podílu druhého, což „sami účastníci potvrdili“. Proto soudu prvního stupně
podle jeho závěrů nezbylo než tento dům přikázat do podílového spoluvlastnictví
oběma účastníkům stejným dílem, neboť jiný způsob vypořádání není za této
situace reálný. Taktéž podle odvolacího soudu je namístě přikázat dům do
podílového spoluvlastnictví účastníků, neboť sice dům i další stavby stojí na
pozemcích, jež jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně, ale současně bylo
prokázáno, že od roku 2006 dům užívá výlučně žalovaný a žalobkyně nemá finanční
prostředky na vyplacení zákonného podílu žalovanému, přičemž žalovaný nechce
přikázat dům do svého výlučného vlastnictví za situace, kdy pozemek pod stavbou
je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Za těchto okolností je přikázání domu
(včetně jeho součástí a příslušenství) do podílového spoluvlastnictví účastníků
vhodným, účelným a spravedlivým řešením, kdy se každému z účastníků dostane
jeho zákonného podílu, se kterým může dále nakládat. Žalovaný navíc bude mít
uspokojenu potřebu bydlení. Pokud v rámci soudního řízení o vypořádání
společného jmění manželů není možné nemovitosti prodat a rozdělit mezi
účastníky výtěžek z prodeje, je přikázání do podílového spoluvlastnictví
jediným účelným řešením za situace, kdy je „z dokazování soudu známo, že
žalobkyně není solventní“. Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem obou soudů, že výjimečným důvodem
pro přikázání stavby ve společném jmění manželů stojícího na pozemku jen
jednoho z účastníků do podílového spoluvlastnictví účastníků může být s
přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem daného případu i tíživá finanční
situace toho z účastníků, jemuž pozemek pod stavbou náleží. Tíživá finanční
situace však musí být podle dovolacího soudu takového charakteru, že tomuto
účastníku zabraňuje, aby vyplatil druhému účastníkovi jeho vypořádací podíl,
aniž by mu přitom současně reálně hrozily závažné sociální důsledky, přičemž
tuto situaci není možné vyřešit prostřednictvím například půjčky, úvěru či
prodejem části svého majetku. Vedle možného vypořádání společného jmění manželů výjimečným založením
podílového spoluvlastnictví totiž aktuální judikatura Nejvyššího soudu také
zdůrazňuje při vypořádání společného jmění manželů i úvahu o možné delší lhůtě
k plnění ke splnění uložené povinnosti k vyplacení vypořádacího podílu. Tímto
způsobem totiž dochází k vypořádání způsobem, kdy věc je přikázána některému z
manželů a majetkové poměry, jež často neumožňují okamžité vyplacení
vypořádacího podílu, se promítají právě do delší lhůty k plnění. Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, (dostupném na
www.nsoud.cz), formuloval závěr, že majetkové poměry účastníků samy o sobě
(pokud nemají alespoň částečně původ v chování druhého účastníka, výjimečně i v
péči o rodinu) nemohou vést k disparitě podílů.
Na druhou stranu však soudy
nemohou přehlížet i někdy velmi negativní důsledky toho, že jeden z účastníků
musí platit druhému na vyrovnání podílu částku přesahující jeho majetkové
možnosti. Proto je třeba zvážit, zda v takové situaci nerozložit plnění na
splátky, a to zejména tam, kde je nepochybné, že účastník není objektivně
schopen plnění ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku poskytnout. Rozhodnutí
soudu se v takovém případě musí opírat o konkrétní skutečnosti a o racionální
důvody, které jej vedly k tomu, že stanovil delší lhůtu k plnění nebo peněžité
plnění rozvrhl na jednotlivé splátky. Soud musí v těchto případech zvážit, zda
využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných
stran; jeho rozhodnutí tedy musí obstát v testu proporcionality [k uvedenému
závěru se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. října
2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014 (dostupném na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě nicméně dovolací soud nemůže přikročit k přezkumu, zdali
jsou závěry soudů obou stupňů v souladu s uvedenými závěry dovolacího soudu,
neboť soudy obou stupňů zatížily mimo jiné svá rozhodnutí vadou řízení
spočívající v nepřezkoumatelnosti skutkového zjištění ohledně finanční situace
žalobkyně.
Nejvyšší soud připomíná, že je povinností soudu (což se přiměřeně vztahuje i na
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, obzvláště v situaci, kdy odvolací soud
v odvolacím řízení prováděl dokazování a z důkazních prostředků činil skutková
zjištění, jež shledal za zásadně významná pro právní posouzení věci) v
odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti,
významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé
jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést,
jak k tomuto závěru dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr
vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména
tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit
konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování
skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.).
Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v citovaném ustanovení, je
nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů) [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009
(dostupný na www.nsoud.cz)].
Nepřezkoumatelný je i takový rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí
z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na
základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních
důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení
případných rozporů mezi nimi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99 (uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Soud prvního stupně považoval „za zjevné“, že žalobkyně nemá dostatek
finančních prostředků, aby dovolatele vyplatila, taktéž odvolací soud dovodil,
že žalobkyně nemá finanční prostředky na vyplacení zákonného podílu žalovanému.
Oba soudy nicméně v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, z čeho konkrétně svá
skutková zjištění o tíživé finanční situaci žalobkyně dovozují, a již vůbec se
nezabývaly otázkou, zdali je žalobkyně tuto svou finanční situaci schopna
reálně vyřešit. Z rozhodnutí soudů obou stupňů se ostatně nepodávají žádné
konkrétní závěry a zjištění ohledně celkových majetkových poměrů žalobkyně, ani
hodnota stavby domu a od ní se odvíjející se výše vypořádacího podílu, který se
by se vztahoval k tomuto domu v případě, že by byl přikázán do výlučného
vlastnictví žalobkyně. Soudy při svém rozhodnutí ostatně žádným způsobem
nezohlednily ani možné přikázání domu do výlučného vlastnictví žalobkyně s
možnou úvahou o delší lhůtě k plnění a neporovnaly tuto možnou alternativu s
výjimečností přikázání vypořádávané věci do podílového spoluvlastnictví. Za
této situace je právní posouzení věci neúplné a předčasné, a tudíž nesprávné;
dovolací důvod nesprávného právního posouzení tak byl uplatněn právem.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu nesprávně právně posoudil povahu některých samostatných věcí
jako příslušenství domu.
Tato námitka je důvodná, neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím
určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§ 121 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud v minulosti dovodil, že mezi věcí a její součástí vznikají
obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá
zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i
jinak než pro věc hlavní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp.
zn. 22 Cdo 1964/2003 (uveřejněný pod č. C 2 468 v Souboru)]. Aby se věc stala
příslušenstvím, je zapotřebí splnění dvou podmínek: musí náležet vlastníku věci
hlavní a současně musí být tímto vlastníkem určena k tomu, aby byla s hlavní
věcí trvale užívána. V případě, že je nově vytvořena samostatná věc, nestačí k
tomu, aby se stala příslušenstvím jiné (hlavní) věci jen to, že je s ní trvale
užívána, ale je třeba, aby již od svého vzniku patřila vlastníku věci hlavní
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2011, č. j. 22 Cdo 2106/2009
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Pro klasifikaci věci jako příslušenství vždy
záleží na konkrétních okolnostech věci [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
června 2011, sp. zn. 22 Cdo 370/2010, uveřejněné pod č. C 10 048 v Souboru)].
Dovolací soud dále dovodil, že věc tvořící příslušenství je samostatným
předmětem právních vztahů a její právní osudy mohou být odlišné od osudu věci
hlavní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2011, č. j. 22 Cdo 2106/2009
(uveřejněný pod č. C 9673 v Souboru). Úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb.
neměla ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i
příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je třeba
vždy projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství.
Nebyla-li totiž vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným
způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřecházelo, když
případný opačný názor nebylo možno opřít o žádné zákonné ustanovení [k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo
63/2003 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Důsledkem toho vlastnictví k věci tvořící
příslušenství lze převádět bez současného převodu vlastnictví k věci hlavní, a
to bez ohledu na hospodářskou neúčelnost takového rozdělení vlastnictví [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96
(publikovaný v časopise Právní rozhledy 1998, č. 6, str. 331)].
V posuzovaném případě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil,
že chlívek, žumpa u chlívku, přístřešek, skleník, zemní sklep, hnojiště a
oplocení jsou samostatnými věcmi ve smyslu práva a zároveň jsou příslušenstvím
domu, neboť byly účastníky řízení vybudovány pro to, aby byly s tímto domem
užívány. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, proto je nutno, pokud věc hlavní
(dům) byla přikázána do podílového spoluvlastnictví účastníků, přikázat do
podílového spoluvlastnictví i toto příslušenství. Pouze takovéto rozhodnutí má
být podle odvolacího soudu účelné a má logiku, neboť tyto stavby samy o sobě
bez domu nemohou plnit svůj doplňkový účel a pouze s domem tvoří funkční celek.
Aniž by dovolací soud přezkoumával závěry odvolacího soudu o kvalifikaci výše
uvedených věcí jakožto příslušenství domu, neboť i v takovém případě by se
jednalo o samostatné věci v právním smyslu, nelze se bez dalšího ztotožnit s
řešením, které odvolací soud zvolil, a sice že tyto věci přikázal do podílového
spoluvlastnictví účastníků řízení. Závěry odvolacího soudu neobstojí již proto,
že dovolací soud neshledal v této fázi řízení správným základní závěr o
přikázání domu do podílového spoluvlastnictví.
Odvolací soud své rozhodnutí ohledně těchto vedlejších věci založil na primární
– blíže nerozvedené - úvaze, že „příslušenství věci sdílí osud věci hlavní“.
Z výše uvedené judikatury dovolacího soudu však jednoznačně vyplývá, že ačkoliv
je příslušenství věci určeno k tomu, aby bylo užíváno společně s věcí hlavní,
nemusí vždy příslušenství následovat i právní osud věci hlavní. Přeneseno do
řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů soud není povinen nutně
přikázat příslušenství hlavní věci tomu z účastníků, který se stane vlastníkem
věci hlavní.
Tyto právní závěry jsou obzvláště významné v poměrech projednávané věci, která
je do značné míry charakterizována individuálními okolnostmi. Dům jakožto věc
hlavní a další příslušenství, které jsou součástí zaniklého společného jmění
manželů, se totiž nacházejí na nemovitostech ve výlučném vlastnictví žalobkyně.
Vzhledem k tomu pokud odvolací soud měl za to, že jsou zde mimořádné důvody pro
to, aby byl dům přikázán do podílového spoluvlastnictví účastníků, nelze na
základě údajné účelnosti a logiky věci dospět k (až automatickému) závěru, že
do podílového spoluvlastnictví má být přikázáno i příslušenství hlavní věci. Ba
naopak je třeba pečlivě zkoumat, zdali příslušenství i nadále může plnit roli,
kterou plnilo během existujícího společného jmění manželů. Jestliže totiž
žalovaný mohl v době existujícího manželství užívat jak dům a jeho
příslušenství na základě práva vycházejícího ze společného jmění manželů, tak i
pozemky ve výlučném vlastnictví žalobkyně na základě odvozeného užívacího práva
daného manželským vztahem, po zániku manželství toto odvozené právo zaniklo, a
žalovaný tak k příslušenství domu pozbyl přístup. Nelze pominout navíc
skutečnost, že i když výše uvedené věci podle závěrů odvolacího soudu tvoří
příslušenství domu, fakticky měly sloužit také k řádnému obdělávání pozemků ve
výlučném vlastnictví žalované. Obzvláště je to zřejmé u oplocení, které je za
obvyklého stavu (stav, kdy pozemek a na něm stojící oplocení podléhají
jednotnému vlastnickému režimu) považováno za příslušenství k pozemku a ne ke
stavbě na pozemku stojící [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 370/2010 (uveřejněné pod č. C 10 048 v
Souboru)].
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v otázce
vypořádání příslušenství domu neobstojí, a proto je dovolací důvod nesprávného
právního posouzení uplatněn právem.
Dovolatel také napadá závěr odvolacího soudu, že do společného jmění manželů
nespadají peněžní prostředky ve výši 23 356,- Kč, které zaměstnavatel přispěl
žalobkyni na její penzijní připojištění.
V této části však dovolání není přípustné, protože byla napadena část výroku
rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o plněním nepřevyšujícím 50
000 Kč (23 356 Kč) ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Závěrem dovolací soud poznamenává, že dovolatel odkazoval i na důvody obsažené
v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Takový postup je však v rozporu
s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze poukazovat
na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení, a proto se dovolací soud námitkami obsaženými v odvolání
nemohl zabývat.
Jelikož soudy obou stupňů zatížily své rozhodnutí ve smyslu § 242 odst. 3 o. s.
ř. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jelikož
rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil v celém rozsahu jak rozsudek odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně
(neboť jeho právní posouzení je taktéž nesprávné v části týkající se přikázání
domu do podílového spoluvlastnictví) a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku
rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při
rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro
zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat
nelze [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp.
zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)].
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán
(srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu