26 Cdo 1080/2025

26 Cdo 1080/2025-302

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY, zastoupeného Mgr. Alicí Kordovou, advokátkou se sídlem ve Vejprnicích, Studentská 511, proti žalované Z. T., zastoupené Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částky 110 787 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 80/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 70 Co 16/2024-149, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 990 Kč k rukám Mgr. Alice Kordové, advokátky se sídlem Vejprnicích, Studentská 511, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Žalobce [společenství vlastníků, jehož hlavním účelem je zajišťovat správu domu a pozemku (viz § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)] se po žalované (vlastnici tam specifikované bytové jednotky nacházející se v domě spravovaném žalobcem – dále jen „byt“) domáhal zaplacení částky 110 787 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) sestávající z dlužných příspěvků na správu domu a pozemku za roky 2019 až 2021 ve výši 32 291 Kč a nedoplatků vyplývajících z vyúčtování služeb za rok 2019 ve výši 28 468 Kč, za rok 2020 ve výši 24 038 Kč a za rok 2021 ve výši 25 990 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 48 C 80/2023-121, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 110 787 Kč s tam specifikovaným úrokem z

3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 70 Co 16/2024-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Odvolací soud vyšel zejména ze zjištění, že žalovaná jako vlastnice bytu měla na základě předpisu ze dne 20. 5. 2018 hradit měsíčně zálohy ve výši 3 986 Kč, z čehož příspěvek na správu domu a pozemku (příspěvek do fondu oprav) činil 1 665 Kč, a v období od června do prosince roku 2021 měla na základě předpisu ze dne 18. 5. 2021 hradit měsíčně 4 027 Kč, z čehož zmíněný příspěvek činil 1 706 Kč. Platby byly splatné vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce. Podle vyúčtování za rok 2019 (doručeného žalované dne 29. 5. 2020) činil nedoplatek částku 28 468 Kč, za rok 2020 (doručeného žalované dne 20. 5. 2021) částku 24 038 Kč a za rok 2021 (doručeného žalované dne 11. 4. 2022) částku 25 990 Kč, vždy se splatností do 31. 7. daného roku. Po celou dobu platila žalovaná toliko částku 776 Kč, kterou žalobce započítal na platby příspěvku na správu domu a pozemku.

5. Odvolací soud projednal věc v nepřítomnosti žalované, která – ač řádně předvolána (předvolání jí bylo doručeno vložením do domovní schránky) – se z jednání neomluvila ani nepožádala o jeho odročení. K procesní námitce žalované uvedl, že omluva její neúčasti u odročeného jednání soudu prvního stupně pro nemoc nebyla důvodnou omluvou ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“). Žalovaná zdravotní komplikaci konkrétněji neoznačila, ani nedodala lékařské potvrzení, což soudu prvního stupně umožnilo uzavřít, že jí její zdravotní stav v účasti na jednání nebrání a její omluva je toliko účelová s cílem oddálit rozhodnutí ve věci; o tom ostatně svědčí i její tam konkretizované dosavadní chování. Dodal, že soud prvního stupně první omluvu pro nepříznivý zdravotní stav, byť k datu jednání nedoloženou, shledal důvodnou a jednání odročil, přičemž nepochybil, nařídil-li další jednání o necelý měsíc později, neboť vzhledem k neoznačení zdravotní indispozice si nemohl učinit představu o tom, jak dlouho by mohla žalovanou omezovat. Jestliže pak žalovaná na výzvu soudu prvního stupně k doložení důvodnosti této první omluvy nereagovala, musela následně s možností projednání věci v její nepřítomnosti (na odročeném jednání) počítat. Tímto postupem tedy soud prvního stupně její ústavně garantovaná práva neporušil. Pokud jde o věc samu, nejprve zdůraznil, že žalobce splnil povinnost vyúčtovat služby, vyúčtování žalované řádně doručil a žalovaná nenamítala jejich nesprávnost; k řečenému přičinil, že vyúčtování obsahují všechny zákonné náležitosti. Poté vysvětlil, že z příspěvků na správu domu a pozemku žalovaná hradila vždy jen 776 Kč, za roky 2019 až 2021 proto žalobci z tohoto titulu dluží 32 291 Kč. V jednotlivých měsících činil dluh do května 2021 částku 889 Kč a od června 2021 částku 930 Kč, z nichž žalobce oprávněně požaduje úrok z prodlení ode dne následujícího po jejich splatnosti (od 21. dne v tom kterém měsíci). Žalovaná rovněž neuhradila nedoplatky plynoucí z vyúčtování, jež nereklamovala, přestože byla na tuto možnost upozorněna. Soud prvního stupně jí proto správně uložil povinnost uhradit v nich uvedené částky s úrokem z prodlení ode dne následujícího po jejich splatnosti zjištěné ke dni 31. 7. v roce jejich vyúčtování. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

6. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není podle § 237 o. s. ř. z dále uvedených důvodů přípustné. K doplňku dovolání ze dne 3. 12. 2024 přitom dovolací soud nepřihlížel (§ 242 odst. 4 o. s. ř.), neboť byl podán po uplynutí dovolací lhůty určené v souladu s § 241b odst. 3 věty druhé před středníkem o. s. ř.

7. V dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že v nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout – jak vyplývá z § 101 odst. 3 o. s. ř. – jen tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání). Po účastníku, který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, totiž nelze spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání zúčastnit.

Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat „důležitý důvod“; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání).

Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se tedy ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) – za důležitou.

Důležitým důvodem ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. proto je podle judikatury soudů také nemoc účastníka řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, uveřejněné pod č. 124/2001 časopisu Soudní judikatura). Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, však nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí – obecně vzato – důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem § 101 odst. 3 o.

s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, uveřejněné pod č. 21/2009 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2597/2019 (ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2778/08, a ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 145/20)].

Těmito východisky se odvolací soud při posuzování řádnosti postupu soudu prvního stupně důsledně řídil.

Zohlednil, že dovolatelka ve svých omluvách argumentuje zdravotními problémy, které však nedokládá, a přihlédl také k jejímu dosavadnímu chování, jež nasvědčuje její snaze rozhodnutí soudu ve věci oddálit, neboť veškerá její podání se týkají výhradně procesního postupu, nikoli věci samé, ač i k věcnému vyjádření měla dostatek času. Odvolací soud se tedy od citované judikatury neodchýlil, a proto uvedeným postupem nemohlo být ani zasaženo do ústavně zaručeného práva dovolatelky na projednání věci v její přítomnosti a vyjádření se ke všem prováděným důkazům.

8. K námitkám vztahujícím se k hmotněprávnímu posouzení věci lze uvést následující.

9. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v oblasti občanskoprávních vztahů vyplývá, že v případě, že poskytnuté plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, pak při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat – jak je zřejmé z povahy věci – podle zásady proporcionality. Případná vůle věřitele, na který z více dluhů si plnění započte, tak nemá žádnou právní relevanci (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, a ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 687/2014, či jeho usnesení ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004).

10. Aplikace výše citovaných závěrů přitom musí odpovídat okolnostem jednotlivého případu. Jestliže tedy žalobce částku 776 Kč, již dovolatelka každý měsíc hradila, započítával na úhradu příspěvku na správu domu a pozemku, a nikoliv na zálohy na služby, tj. uplatňoval zásadu priority, nelze jeho postupu nic vytknout, neboť zohledňuje odlišný charakter dluhů. Příspěvek na správu domu a pozemku totiž nemá povahu zálohového plnění, pročež se nevyúčtovává, a byl tudíž bez dalšího splatný nejpozději do 20. dne toho kterého měsíce, to znamená dříve než nedoplatky z vyúčtování za služby za roky 2019 až 2021, jichž se žalobce v nynějším řízení rovněž domáhá. Nezbývá proto než uzavřít, že aproboval-li odvolací soud zmíněné počínání žalobce, vyřešil takto nastolenou otázku souladně s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

11. Při posuzování otázky řádnosti vyúčtování vycházel dovolací soud s ohledem na data vyhotovení vyúčtování ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020, pokud jde o vyúčtování za rok 2019, a ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 7. 2020, pokud jde o vyúčtování za roky 2020 a 2021, a dále ze zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), a z vyhlášky č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům, ve znění účinném do 1. 11. 2021 (viz čl. II vyhlášky č. 376/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům; dále jen „vyhláška č. 269/2015 Sb.“).

12. V soudní praxi není pochyb o tom, že vyúčtování, které poskytovatel služeb provedl, je řádné (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) jen tehdy, jestliže obsahuje všechny předepsané náležitosti a je v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši; pouze v takovém případě může vyúčtování přivodit splatnost nedoplatku (přeplatku) plynoucího z tohoto vyúčtování a poskytovatel služeb splnit svou povinnost vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby za každé zúčtovací období.

13. Náležitosti (řádného) vyúčtování služeb obecně upravuje § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., podle něhož musí vyúčtování služeb obsahovat celkovou výši přijatých měsíčních záloh za služby, skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi. Výčet náležitostí (řádného) vyúčtování služeb uvedený v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. není úplný (uzavřený), a další „potřebné“ náležitosti, které musí vyúčtování služeb obsahovat, aby je bylo možné pokládat za řádně provedené, jsou stanoveny také v jiných právních předpisech. Vyhláška č. 269/2015 Sb. v § 6 vymezuje náležitosti vyúčtování nákladů na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody příjemcům služeb, které musí poskytovatel služeb uvést ve vyúčtování; u ostatních poskytovaných služeb musí jejich vyúčtování obsahovat minimálně také údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví]. Příjemce služeb tedy musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda poskytovatelem služeb požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem.

14. Při zjišťování, zda je vyúčtování řádné, soud z úřední povinnosti zejména zkoumá, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti a zda je dostatečně srozumitelné; jinak ho přezkoumává jen na základě konkrétních námitek příjemce služeb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 731/2023, a judikaturu tam citovanou).

15. Ani při řešení uvedené otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Za situace, kdy dovolatelka proti vyúčtováním za roky 2019 až 2021 konkrétně nebrojila, měl z úřední povinnosti zkoumat, zda obsahují všechny právními předpisy stanovené náležitosti a zda jsou srozumitelná, přičemž z napadeného rozhodnutí vyplývá, že právě tímto způsobem postupoval. Jednotlivými nedostatky, jimiž podle názoru dovolatelky vyúčtování trpí (kupř. že v kolonce přeplatek/nedoplatek je uvedena jiná částka, než je částka konečného nedoplatku, či že pro výpočet některých položek byly použity nesprávné vstupní hodnoty), se pak dovolací soud zabývat nemohl, neboť dovolatelka je uvádí až v dovolání a zároveň nejde o námitky vztahující se k otázkám, jež má soud při zjišťování, zda je vyúčtování řádné, zkoumat z úřední povinnosti (v této souvislosti srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3216/2024).

16. Správnost vyúčtování dovolatelka zpochybňuje rovněž prostřednictvím skutkových námitek [výtkami, že vyúčtování neobsahují zákonné náležitosti (kupř. podlahovou plochu a započitatelnou podlahovou plochu zúčtovací jednotky a bytu, za zúčtovací jednotku celkové náklady v Kč odděleně na vytápění a na teplo spotřebované na ohřev vody apod.), že některé položky zahrnuté do vyúčtování nevyplývají z § 3 zákona č. 67/2013 Sb. a žalobce nedoložil, že o jejich účtování, výši a způsobu rozúčtování mezi své členy rozhodl, a že žalobce neprokázal, že je oprávněn účtovat jí náklady na otop tzv. náhradní metodou]. Ve skutečnosti tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a hodnocením provedeného dokazování, a uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

17. Způsobilým dovolacím důvodem není ani poukaz na vady řízení [jež dovolatelka uplatnila výtkami, že jí bylo předvolání k jednání odvolacího soudu doručeno až po jeho konání, že na obálce obsahující předvolání i na doručence absentuje datum vhození písemnosti do schránky adresáta a další tam uvedené údaje, že odvolací soud k její námitce opožděného doručení předvolání nezjednal nápravu, že za situace, kdy nebylo postaveno najisto, že jí bylo předvolání skutečně doručeno, jednal odvolací soud v její nepřítomnosti, že žalobce netvrdil ani nedoložil, že shromáždění žalobce rozhodlo o výši příspěvků na správu domu a pozemku, pročež měl odvolací soud (soud prvního stupně) v tomto rozsahu žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene, a že soudy obou stupňů svůj závěr o správnosti započítávání částky 776 Kč na příspěvek na správu domu a pozemku nedostatečně odůvodnily, což činí jejich rozhodnutí v tomto rozsahu nepřezkoumatelnými]. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

18. Konečně dovolání proti výroku o nákladech řízení, který dovolatelka výslovně napadá jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

19. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

20. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).