26 Cdo 1167/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně P. V., zastoupené advokátkou, proti žalované A.
V., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 8 C
7/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
září 2006, č.j. 28 Co 161/2006-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 1. 2006,
č.j. 8 C 7/2005-24, uložil žalované povinnost vyklidit „byt č. 17, o velikosti
3+1,
v 6. nadzemním podlaží domu č.p. 1257, P. 4 – K., T. 3, č. bytové jednotky
1257/17“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a vyklizený jej předat žalobkyni
do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně (směřujícímu do výroku o bytové náhradě) Městský soud v
Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č.j. 28 Co 161/2006-46,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve
shodě s ním za prokázáno, že v roce 1985 převedla žalobkyně členská práva
a povinnosti ve stavebním bytovém družstvu (dále „družstvo“), spojená s
užíváním předmětného bytu, na svého syna P. V., který v roce 1991 uzavřel
manželství s žalovanou, že s ní byt užíval od roku 1993, že v roce 2000
převedlo družstvo byt do výlučného vlastnictví svého člena P. V., který ho
posléze - v roce 2002 daroval žalobkyni, a že manželství žalované s P. V. bylo
pravomocně rozvedeno ke dni 29. 4. 2003, přičemž žalovaná v předmětném bytě
bydlí i po rozvodu manželství. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního
stupně k závěru, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, a že její
povinnost k vyklizení je nutno podmínit zajištěním bytové náhrady. Zatímco soud
prvního stupně za použití analogie aplikoval ustanovení § 705 odst. 2
občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), a uložil žalované byt vyklidit
po zajištění náhradního bytu (§ 712 odst. 2 obč.zák.) s tím, že žalobkyně
vstoupila jako právní nástupkyně do práv a povinností svého syna, bývalého
manžela žalované, odvolací soud dovodil, že vzhledem k tomu, že v době, kdy
došlo k rozvodu manželství P. V. s žalovanou, byla vlastnicí bytu žalobkyně,
nepřipadá použití ustanovení § 705 odst. 2 obč.zák. v úvahu. Konstatoval, že v
souzené věci jde o vlastnickou žalobu podle § 126 obč.zák., kdy se žalobkyně
(vlastnice bytu) domáhá vyklizení žalované ze svého bytu, neboť již nesouhlasí
s tím, aby v něm nadále bydlela. Podle názoru odvolacího soudu bylo jednání
bývalého manžela žalované, spočívající v převodu vlastnického práva k bytu na
žalobkyni za trvání manželství se žalovanou, účelové, a to i s přihlédnutím k
tomu, že jejich manželství bylo v té době již rozvrácené. Pokud by totiž k
převodu nedošlo, stíhala by ho povinnost zajistit jí jako rozvedené manželce,
jejíž právní důvod bydlení by zanikl rozvodem manželství, náhradní byt. V této
souvislosti poukázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 839/2000“, z
něhož vyplývá, že v takovýchto případech je třeba za analogického použití
ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. dovodit, že rozvedený manžel má právo na
náhradní byt (§ 712 odst. 3 věta druhá obč.zák.). Odvolací soud dále dovodil,
že v dané věci by výkon vlastnického práva žalobkyně domáhat se vyklizení
žalované bez zajištění bytové náhrady, byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Uvedl, že na základě tohoto ustanovení sice
nelze založit právo nové, lze však omezit právo vlastníka např. tím, že
vyklizení bytu je vázáno na zajištění bytové náhrady; tato interpretace není v
rozporu se závěry vyslovenými v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995,
sp.zn. II. ÚS 190/94. Při rozhodování o splnění podmínek použití § 3 odst. 1
obč.zák. je však třeba pečlivě zvážit všechny rozhodné okolnosti jak na straně
vyklizovaného, tak i na straně osoby, jež se vyklizení domáhá.
V projednávané
věci bylo zjištěno, že žalovaná bydlí v bytě po rozvodu manželství s
nezletilým synem, že na jeho rekonstrukci se finančně podílela i její rodina, a
že žalobkyně bydlí se svým manželem v rodinném domku; není tedy v situaci, kdy
by byt potřebovala pro svoje bydlení. Na základě toho dovodil, že je třeba
vázat vyklizení žalované na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že řízení u
odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jelikož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, avšak z jiného důvodu a na základě jiné právní kvalifikace, než soud
prvního stupně. Učinil tak „s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu, na
základě § 713 odst. 1 obč.zák., které má podle něj upravovat právní vztahy svým
účelem nejbližší. Co do druhu bytové náhrady pak aplikoval § 712 odst. 3 větu
druhou občanského zákoníku, a to vzhledem k tomu, že by dle jeho názoru
nezajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy“. Pro žalobkyni bylo
jeho rozhodnutí překvapivým, přičemž tímto postupem byla porušena i zásada
dvouinstančnosti řízení (v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního
soudu sp.zn. II. ÚS 523/02). Nesprávné právní posouzení věci spatřuje
dovolatelka v tom, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o rozsudek Nejvyššího
soudu ve věci sp.zn. 26 Cdo 839/2000; v označené věci však šlo o případ
vyklizení bývalé manželky z nemovitosti, která byla ve vlastnictví jejího
bývalého manžela, zatímco v souzené věci jde o vyklizení bývalé snachy
žalobkyně. Vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že převod
vlastnického práva k bytu byl účelový a namítá, že jde o názor zjednodušený a
nepodložený. Za zjednodušenou považuje i úvahu odvolacího soudu, že nepotřebuje
předmětný byt k řešení své bytové situace a uvádí, že potřebuje finanční
prostředky z bytu k financování svého rodinného domku, v němž bydlí. Odvolací
soud rovněž nezohlednil, že má dva syny a ponechání předmětného bytu jen
jednomu z nich by bylo nespravedlivé. Vyjadřuje názor, že vyklizení bytu
žalovanou, jež v bytě bydlí téměř čtyři roky po rozvodu manželství s jejím
synem, a to bez bytové náhrady, není v daném případě v rozporu s dobrými mravy.
Pokud odvolací soud při rozhodování o bytové náhradě přihlédl k tomu, že rodiče
žalované investovali do předmětného bytu finanční prostředky, bylo možno tuto
investici kompenzovat jiným a přiměřenějším způsobem, než omezením vlastnického
práva žalobkyně. Namítá rovněž, že bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného
práva vlastnit majetek (rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 144/99, sp.zn.
II. ÚS 190/94 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1737/98). Navrhla,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Se zřetelem k tomu, že potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, týkající se
vyklizovací povinnosti žalované nebyl dovoláním zpochybněn, zabýval se dovolací
soud posouzením přípustnosti dovolání toliko ve vztahu k potvrzujícímu výroku,
týkajícímu se bytové náhrady pro žalovanou (po změnách, které byly v občanském
zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o
bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č.
28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Propojení výroku
rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který
není přípustno zkoumat (v daném případě potvrzující výrok o uložení vyklizovací
povinnosti žalované), se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že
shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i
výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2
písm. d) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2
Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci
přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatelka výslovně neoznačuje právní otázku, s níž
spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Se zřetelem k právnímu
posouzení věci odvolacím soudem a k obsahu dovolání je patrno, že zpochybňuje
právní posouzení otázky nároku žalované na bytovou náhradu.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nárok žalované na bytovou náhradu
posoudil „… na základě § 713 odst. 1 obč.zák., které má … upravovat právní
vztahy svým účelem nejbližší..“, …“ co do druhu bytové náhrady pak aplikoval §
712 odst. 3 větu druhou občanského zákoníku, a to vzhledem k tomu, že by …
nezajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy“; rovněž mu vytýká,
že nesprávně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 26 Cdo
839/2000.
Podle právního názoru, vyjádřeného v označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
8. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 839/2000, ale též v jeho rozsudku ze dne 17. 1.
2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99, uveřejněného pod C 46 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 1, dále např. v rozhodnutích ze dne 14. 12. 2000,
sp.zn. 26 Cdo 1801/2000, a ze dne 7. 6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1544/2005, je třeba
nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství
zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého manžela, a který je
proto povinen byt vyklidit, posoudit analogicky (§ 853 obč.zák.) podle
ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák., upravujícího nárok na bytovou náhradu
rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl - stejně jako v
případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů - za
trvání manželství odvozen od existence manželství a jemuž rozvodem tento právní
důvod bydlení zanikl. Co do formy (kvality) bytové náhrady je pak třeba
analogicky (§ 853 obč.zák.) použít ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák.
Na tomto právním názoru však odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil. Jak
vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, uvedl toliko, že pokud by syn žalobkyně
nepřevedl své vlastnické právo k předmětnému bytu na žalobkyni, stíhala by ho
povinnost zajistit žalované bytovou náhradu, a to s odkazem na citované právní
závěry. Jestliže tedy odvolací soud na vytýkaném právním závěru (jinak
odpovídajícímu ustálené judikatuře) své rozhodnutí nezaložil, nelze na tomto
základě dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil svoje
rozhodnutí na závěru, že vyklizení žalované – bývalé manželky syna žalobkyně
(vlastnice předmětného bytu) – bez bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., přičemž dovolatelka tento
závěr rovněž zpochybila. Pro řešení této otázky však nelze shledat dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. shledat přípustným, neboť jde o otázku,
která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp.zn. 3 Cdon 131/96,
uveřejněném pod č. 170 v časopise Soudní judikatura 23/1998 dovodil, že manžel,
který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu rodičů druhého manžela
(vlastníků), je povinen byt po odvolání souhlasu vyklidit, a to zásadně bez
toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení § 712
a § 713 obč. zákoníku tu ani analogicky ve smyslu § 853 obč. zákoníku použít
nelze. Současně však dovodil, že nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných
situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení
nemovitosti, lze zmírnit toliko postupem podle § 3 odst. 1 obč.zák., tedy
odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy; to platí
jen za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými
zjištěními, a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují - v
konkrétním případě - závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně
je. Uvedený závěr lze dovodit rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
1998, sp.zn. 2 Cdon 1839/96, ze dne 21. 3. 2201, sp.zn. 26 Cdo 2588/99, a ze
dne 12. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2392/2000 (ústavní stížnost proti posléze
uvedenému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze
dne 24. 5. 2002, sp.zn. I. ÚS 352/01).
V nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp.zn. IV. ÚS 114/99, pak Ústavní soud dovodil, že
pokud “občanský zákoník neupravuje výslovně, že osoba užívající byt na základě
odvozeného právního důvodu, tedy kupř. z důvodu příbuzenského vztahu k
vlastníku budovy, v níž užívala byt s jeho souhlasem, má po odvolání tohoto
souhlasu nárok na bytovou náhradu (§ 712 obč.zák.), vznikající zásadně jen za
předpokladu zániku nájemního práva k bytu, souhlasí Ústavní soud s názorem,
jenž Nejvyšší soud České republiky vyslovil ve svém rozsudku sp.zn. 3 Cdon
131/96, že v takovém případě ustanovení § 712 a § 713 obč. zák., a to ani
analogicky (§ 853 obč.zák.), použít nelze. Také projednávaný případ je typickým
příkladem odvozeného užívacího vztahu, kdy možnost stěžovatelky v domě bydlet
byla vázána na souhlas žalobkyně, jako výlučné vlastnice rodinného domku.
Nepřiměřenou tvrdost, jež v obdobných situacích může vzniknout bezprostřední
realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze však, jak dále konstatuje v
citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud, i podle názoru Ústavního soudu zmírnit
postupem podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku, tedy odepřením výkonu práva pro jeho
rozpor s dobrými mravy. V projednávané věci nelze pominout, že manželství
stěžovatelky a syna žalobkyně bylo uzavřeno již před zhruba 20 lety a že z
tohoto manželství se narodily dvě dcery, které, jak Ústavní soud zjišťuje z
obsahu spisu sp. zn. 5 C 97/94 Obvodního soudu pro Prahu 9, byly rozsudkem
tohoto soudu ze dne 8. února 1995 svěřeny do výchovy stěžovatelky. Ústavní soud
má proto za to, že výkon vlastnických práv žalobkyně je za současného stavu v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 obč.zák., neboť stěžovatelka,
odkázaná pouze na svůj příjem zdravotní sestry, by se vystěhováním z bytu i se
svými dětmi, vnučkami žalobkyně, ocitla bez obydlí. Pokud tedy obecné soudy z
tohoto pohledu věc vůbec nezkoumaly, odepřely tím stěžovatelce, vystavené ze
strany žalobkyně postupu stěží slučitelnému s čl. 11 odst. 3 Listiny (rozuměj
Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České
republiky) právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny”.
Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci podmínil za použití ustanovení
§ 3 odst. 1 obč.zák. – s poukazem na skutečnosti uvedené v odůvodnění jeho
rozhodnutí – vyklizení žalované zajištěním bytové náhrady, postupoval v souladu
se závěry vyplývajícími z citované judikatury.
Předkládá-li dovolatelka proti tomu vlastní (odlišný) názor na posouzení věci
z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., je třeba poukázat na to, že otázku,
zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro
posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku
zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000,
uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále
např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2.
2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Pokud pak dovolatelka namítá existenci vady řízení, je třeba uvést, že k tzv.
jiným vadám řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedených
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací
soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o
sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá. Pro úplnost lze dodat, že v projednávané
věci šlo od samého počátku o otázku právního posouzení nároku žalované na
bytovou náhradu, a že žalovaná (jak vyplývá i z jejího obsáhlého vyjádření k
odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně) namítala, že výkon
práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.); nelze tedy
mít za to, že by žalobkyně neměla možnost se k této argumentaci skutkově a
právně vyjádřit.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první, § 146 odst.
3 o.s.ř.
a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejich
náhradu by měla právo vůči dovolatelce.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká,CSc., v. r.
předsedkyně senátu