26 Cdo 1288/2023-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Václavské náměstí 39, s.r.o., IČO 28534972, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 821/39, zastoupené JUDr. Simonem Mesropyanem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalované městské části Praha 1, IČO 00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, o určení trvání právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 302/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, č. j. 15 Co 286/2022-72, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Ivana Chytila.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 14 C 302/2021-56, zamítl žalobu na určení, že závazkový právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený Smlouvou o provozování společné věci č. 2016/0011 ze dne 4. 1. 2016, ve znění dodatku č. 1 ze dne 24. 3. 2017, trvá (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 15 Co 286/2022-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
4. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky „týkající se aplikace“ zákona č. 210/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 (dále jen „zákon č. 210/2020 Sb.“) na nájemce prostor sloužících k podnikání, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a „dalších otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
5. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že při právním posouzení zcela pominul zákon č. 210/2020 Sb., který měl zásadní dopad do sféry předmětné smlouvy a byl pro vztah mezi účastníky zcela klíčový. Přestože jde o zákon, který primárně řeší vztah nájemce a pronajímatele, v daném případě jej dle názoru žalobkyně lze přímo aplikovat i na vztah mezi spoluvlastníky, neboť ve vztahu založeném mezi nimi smlouvou se jednalo o plnění, které spočívalo ve vybírání nájemného pro žalobce a žalovanou jako spoluvlastníky jednotek a v odvodu předem stanovené paušální částky z vybraného nájemného. Má za to, že odvolací soud uvedený zákon nesprávně ignoroval, když vyšel z toho, že výzva předcházející výpovědi pracovala s dluhem za období září-říjen 2020, což nebyly „silně zasažené měsíce“. K prodlení přitom došlo v rozhodné době dle uvedeného zákona, v ochranné době jen ve stejné výši trvalo. V souvislosti se zákonem č. 210/2020 Sb. měly dle žalobkyně nalézací soudy posoudit i přiměřenost lhůty k plnění v trvání 15 dnů a rovněž vzít za zjištěných okolností v potaz zákonem stanovenou ochrannou lhůtu při posouzení souladu postupu žalované s dobrými mravy.
6. Závěr o naplnění výpovědního důvodu bez prezentování úvah, které k takovému závěru vedly, je podle názoru žalobkyně v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť za porušení povinností zvlášť závažným způsobem nelze považovat jakýkoli nedoplatek ceny za užívání. Dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1377/2021 zdůrazňuje, že k naplnění výpovědního důvodu by muselo dojít již před zasláním výzvy ze dne 16. 10. 2020, což „v uvedeném smyslu“ splněno zdaleka nebylo.
7. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Uvádí, že žalobkyně se dovolává vyřešení otázky aplikace zákona č. 210/2020 Sb. bez bližší konkretizace. Tento zákon na vztah mezi účastníky nedopadá, výpověď byla navíc podána až po uplynutí ochranné doby, které se žalobkyně dovolává. Žalovaná připomněla, že je veřejnoprávní korporací s povinnostmi danými zákonem, v jejím trvání na plnění závazků z uzavřené smlouvy nelze proto spatřovat účelovost. Za správná považuje žalovaná skutková zjištění soudu prvního stupně i to, jak nalézací soudy zjištěné skutečnosti zohlednily při posouzení namítaného rozporu s dobrými mravy.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
13. Dovolatel je povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
14. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky aplikace zákona č. 210/2010 Sb. s tím, že její plnění z předmětné smlouvy spočívalo ve vybírání nájemného pro žalobce a žalovanou jako spoluvlastníky jednotek a v odvodu předem stanovené paušální částky z vybraného nájemného. Odvolací soud však takové skutkové zjištění ohledně obsahu uzavřené smlouvy neučinil, při svém rozhodnutí vycházel z toho, že na základě smlouvy měla žalobkyně samostatně zajišťovat pronájem jednotek v budově a žalované hradit měsíčně konkrétní částku za užívání (budovy), nikoli tedy jako část z nájemného vybraného pro oba spoluvlastníky.
16. Žalovaná ani neformuluje obecnou právní otázku týkající se aplikace zákona č. 210/2020 Sb., ale dovolává se posouzení potřeby aplikace tohoto zákona v konkrétním specifickém případě. Jde proto o právní otázku, která přesah do obecné rozhodovací praxe soudů postrádá, a přípustnost dovolání nemůže založit rovněž z tohoto důvodu.
17. Žalobkyně v dovolání sama uvádí, že zákonem č. 210/2020 Sb. je primárně řešen vztah mezi pronajímatelem a nájemcem a jen těžko lze tímto zákonem argumentovat pro případ jakýchkoli těžkostí pronajímatelů, které jim mohl způsobit při plnění jejich dalších finančních závazků, má však za to, že odvolací soud pochybil, když zákon č. 210/2020 Sb., nevzal v potaz při hodnocení jednání žalované, které považuje za účelové, zlovolné a rozporné s dobrými mravy.
18. Problematikou dobrých mravů v podmínkách zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“ se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3054/2020. Dovodil, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 o. z. a v § 8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany.
19. Ustanovení § 8 o. z. (dříve § 3 odst. 1 obč. zák.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Odvolací soud se namítaným zneužitím práva ze strany žalované zabýval. Vyšel přitom ze skutečnosti, že důvodem výpovědi byl dluh týkající se plateb za září a říjen 2020, kdy byla pandemie na ústupu (tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán a není oprávněn jej jakkoli přezkoumávat) a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že výpověď, která byla zaslána po marném uplynutí lhůty poskytnuté k nápravě, nepředstavuje jednání v rozporu s dobrými mravy. Úvahu odvolacího soudu, že výpověď smlouvy zneužití práva ze strany žalované nepředstavuje, nelze za zjištěných okolností označit za zjevně nepřiměřenou. Dovolací soud dodává, že ke snížené možnosti žalobkyně dosáhnout v roce 2020 očekávané příjmy z nájmu (způsobené epidemií onemocnění, opatřeními k zamezení jejího šíření a právní úpravě, která na taková omezení reagovala) žalovaná žádným způsobem nepřispěla a že dle skutkových zjištění nalézacích soudů došlo jak k výpovědi, tak k úhradě dlužných částek došlo až po uplynutí ochranné lhůty upravené zákonem č. 210/2020 Sb.
21. Dovolání není přípustné ani v části týkající se „dalších otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. K dovolací námitce, že za porušení povinností zvlášť závažným způsobem nelze považovat jakýkoli nedoplatek ceny za užívání, neoznačila dovolatelka žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Žádné konkrétní právní otázky, na jejichž vyřešení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatelka neformuluje a v dovolání odkazuje na jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1377/2021, s tím, že k závadnému stavu, který je důvodem výpovědi, musí dojít již před zasláním výzvy k jeho odstranění. Z obsahu dovolání však není zřejmé, v čem rozpor s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu spočívá, neboť podle skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, byla výzva ke splnění povinnosti zaplatit sjednané plnění za měsíce srpen, září a říjen vyhotovena až 16. 10. 2020, smlouvou se žalobkyně zavázala hradit sjednané měsíční peněžité plnění vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce a k zaplacení za měsíce září a říjen došlo v lednu 2021.
22. Námitkou nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (nepřezkoumatelnosti) uplatňuje dovolatelka vady řízení, které však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, dostupný na nalus.usoud.cz).
23. Dovolání proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, který byl dovoláním rovněž napaden, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
24. Dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu