26 Cdo 1504/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) J. W., b) E. H. a c) MUDr. A. W., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 478/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2004, č.j. 53 Co 154/2004-53, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2005, č.j. 53 Co 154/2004-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.365,- Kč k rukám jejich zástupce advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č.j. 20 C 478/2002-34, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2005, č.j. 20 C 478/2002-75, uložil žalovanému povinnost do šesti měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt č. 3 o pokoji a kuchyni s příslušenstvím, s vchodem napravo od východu z domovní chodby v přízemí domu č.p. 1191 v P. – S., H. 75 (dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl i o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že žalovaný odmítal k předmětnému bytu uzavřít nájemní smlouvu, i kdyby v ní byla uvedena nižší kategorie bytu, neboť tento byt jako bytovou náhradu nikdy nechtěl a byl do něj přestěhován na základě výkonu rozhodnutí, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu v P., H. ul.
23. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu. Mimo to žalobcům fakticky znemožnil zajistit v bytě elektroinstalaci a její následnou revizi, aby mohlo dojít k uzavření smlouvy o dodávce elektřiny. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalovaný od září roku 2000 neplatil za užívání předmětného bytu žádnou úhradu. Podle soudu prvního stupně měla být námitka nepřiměřenosti náhradního bytu s bytem vyklizovaným uplatněna žalovaným v rámci řízení o výkon rozhodnutí, a nemohla být tudíž předmětem tohoto řízení. Za dané situace nebylo podle soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy žalobě na ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. vyhovět. Soud prvního stupně však při stanovení lhůty k plnění přihlédl ke skutečnosti, že žalovaný je invalidní důchodce a měl v předmětném bytě uskladněno bytové zařízení, proto mu stanovil šestiměsíční lhůtu k vyklizení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2004, č.j. 53 Co 154/2004-53, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2005, č.j. 53 Co 154/2004-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I podle názoru odvolacího soudu nesvědčil žalovanému k užívání předmětného bytu žádný právní důvod, neboť s žalobci odmítl uzavřít nájemní smlouvu, protože mu nevyhovovala kvalita předmětného bytu jako náhradního. Proto byl požadavek žalobců na jeho vyklizení z hlediska § 126 odst. 1 obč. zák. opodstatněný.
S námitkou dobrých mravů se odvolací soud vypořádal tak, že žalovaný se vlastní vinou připravil o získání právního postavení nájemce a ocitl se tak v situaci, kdy předmětný byt užíval bez právního titulu. Pakliže měl žalovaný za to, že předmětný byt není takovým bytem, jaký mu podle práva náležel a jaký mu měli opatřit pronajímatelé jeho dřívějšího bytu v H. ulici jako náhradní, měl možnost se bránit příslušnými právními prostředky. I s přihlédnutím k tomu, že žalovaný za užívání předmětného bytu od září 2000 nic neplatil, nebylo podle odvolacího soudu možné usuzovat na rozpor s dobrými mravy z postupu žalobců, kteří již nadále nehodlali tolerovat protiprávní stav zaviněný žalovaným.
Nic na tomto závěru nemohla změnit ani skutečnost, že žalobci přijali za poskytnutí náhradního (předmětného) bytu odstupné ve výši 400.000,- Kč, neboť předmětný byt hodlali pronajmout na dobu neurčitou a za regulované nájemné.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadá žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Za otázky zásadního právního významu považuje, zda užívání bytu bez právního důvodu zakládá bez dalšího povinnost jej vyklidit, zda žalovaný je povinen uzavřít nájemní smlouvu k náhradnímu bytu v takovém znění, v jakém mu ji předložili žalobci, přičemž splnění takové jeho povinnosti by bylo sankcionováno povinností nést důsledky skutečnosti, že byt užívá bez právního důvodu, a zda v případě, že tak neučinil, lze hovořit o tom, že zavinil stav, kdy byt užívá bez právního důvodu. Obzvláště je tato otázka významná za situace, kdy údaje v nájemní smlouvě o předmětném bytu byly nepravdivé. Z těchto důvodů žalovaný navrhoval provedení důkazu návrhem nájemní smlouvy již před soudem prvního stupně, aby doložil, že postup žalobců odporuje dobrým mravům. Odvolací soud však přehlédl, že soud prvního stupně tento důkaz neprovedl, čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný dále namítá, že by v případě podpisu nájemní smlouvy neměl žádné právní prostředky k obraně svého práva na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Odvolací soud dle dovolatele nezohlednil, že žalovanému měl být dle pravomocného rozsudku zajištěn za jím vyklizovaný byt přiměřený náhradní byt. Žalovaný připustil, že předmětný byt bude muset vyklidit, domáhal se však již před soudem prvního stupně toho, aby povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu; tento požadavek však soudy obou stupňů ponechaly bez povšimnutí. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobců byla případná akceptace návrhu nájemní smlouvy toliko právem žalovaného, proto je jeho úvaha o porušení či neporušení nějakého práva zcela bezpředmětná. Ani námitky žalovaného ohledně nepravdivosti údajů v nájemní smlouvě nemají v řízení o vyklizení své opodstatnění, ale měly být uplatněny v řízení o výkon rozhodnutí. Proto podle žalobců napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a navrhují dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že přehlédl, že soud prvního stupně neprovedl důkazy vztahující se k tvrzení žalovaného o nepravdivosti údajů obsažených v návrzích nájemní smlouvy předkládaných žalobci žalovanému, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále nezabýval.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani z otázek formulovaných dovolatelem v dovolání.
Již v rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, a ze dne 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 306/2005) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu.
V rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při úvaze o tom, zda vyklizení má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, sice nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil, avšak z výše uvedeného vyplývá, že nejde o hledisko jediné. Dalšími významnými hledisky pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. je podle judikatury Nejvyššího soudu např. okolnost, zda osoby užívající nemovitost (její část) platí vlastníku za užívání úhradu (srov. rozsudek ze dne 14. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2688/2004, a usnesení ze dne 19. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 464/2004) nebo zda stržily za prodej jiné nemovitosti větší částku, která jim umožňovala zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1822/97). Přitom ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000).
Jestliže v dané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně přihlédl jak k okolnostem na straně žalobců, tak i na straně žalovaného, tyto okolnosti zhodnotil ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro to, aby vyklizení předmětného bytu žalovaným bylo vázáno na zajištění bytové náhrady, avšak ke splnění vyklizovací povinnosti stanovil žalovaným delší (šestiměsíční) lhůtu, pak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Z toho, jak se obecně správná právní východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy kterou ze zkoumaných okolností soud shledal v dané konkrétní věci za převažující nad jinými a jak jejich souhrn promítl do rozhodnutí ve věci), již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1735/99, a ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), nejdříve snížené o 50% podle § 15, poté zvýšené o 20% podle § 17 odst. 2 a nakonec znovu snížené o 50% podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 3x75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu