26 Cdo 1576/2025-700
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, proti žalované S. c. s.r.o., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, o 1.680.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 189/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 55 Co 173/2024-636, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.507,90 Kč k rukám Mgr. Milana Edelmanna, advokáta se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 15 C 189/2019-535, - uložil žalované zaplatit žalobci (za období od 24. 1. 2019 do 17. 9. 2019) 12.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 13. 12. 2019 do zaplacení, co do částky 436.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 13. 12. 2019 do zaplacení žalobu zamítl (výrok I), - uložil žalované zaplatit žalobci (za období od 1. 4. 2020 do 31. 7. 2022) 618.441 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 30. 8. 2022 do zaplacení, co do částky 613.559 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 30. 8. 2022 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) - rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení (výrok III) - a o povinnosti obou účastníků zaplatit České republice náhradu nákladů řízení (výroky IV a V).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 55 Co 173/2024-636, - zamítl návrh žalované ze dne 4. 2. 2025 na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 23 C 359/2024 (výrok I), - změnil rozsudek soudu v zamítavé části výroku II tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 174.431,50 Kč s 15% úrokem z prodlení od 30. 8. 2022 do zaplacení, jinak jej ve výroku II a I potvrdil (výrok II) - uložil žalobci i žalované zaplatit České republice náklady řízení (výroky III a IV) - a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V).
3. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I a výroku II v části, v níž bylo žalobě vyhověno (tj. v části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 12.000 Kč s příslušenstvím a ve výroku II ohledně částky 618.441 Kč s příslušenstvím a změnil jej ve výroku II ohledně částky 174.431,50 Kč s příslušenstvím) napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
4. Dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zamítnut návrh žalované na přerušení řízení, a který (byť je součástí rozsudku) má povahu usnesení, není objektivně přípustné, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se ve smyslu § 237 o. s. ř. odvolací řízení končí, ani jej nelze podřadit pod některé z usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 29 ICdo 1/2025).
5. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani ve zbývající části, neboť otázku (ne)existence dobré víry dovolatelky (ohledně práva držby a vlastnictví nemovitostí) posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
6. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily.
7. Judikatura dovolacího soudu vztahující se k oprávněné držbě je konstantní v závěru, že oprávněný držitel není povinen vydat vlastníkovi věci to, oč se jejím užíváním obohatil, a to ani podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, na rozdíl od neoprávněného držitele, jenž se užíváním věci obohacuje nejčastěji na úkor vlastníka (viz § 996 odst. 2, § 1000 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. z.“, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2738/2024, včetně rozhodnutí v něm citovaných, rozsudek téhož soudu ze dne 22.
9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2323/2023). Poctivá držba ve smyslu § 992 o. z. se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus) (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3254/2024). Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musí vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Oprávněný držitel věc drží v omluvitelném omylu, že mu patří, přičemž omluvitelný omyl je ten, ke kterému došlo při zachování obvyklé míry opatrnosti posuzované z objektivního hlediska (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2323/2023).
8. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je zásadně na úvaze soudů nižších stupňů, dovolací soud ji může zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněna (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1620/2023, včetně rozhodnutí v něm uvedených – ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 3418/24).
9. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1195/2020, včetně judikatury v něm citované, ústavní stížnost, která byla proti němu podaná, byla odmítnuta usnesením ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 2269/20) se přitom dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů).
10. Odvolací soud při posuzování otázky, zda žalovaná byla v dobré víře, že vlastnicí, resp. oprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí byla její jednatelka, vycházel zejména z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 10 C 190/2019-386, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 20 Co 226/2022-483, z něhož vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobce V. P. (prodávající), která uzavřela s jednatelkou žalované (kupující) kupní smlouvu, trpěla Alzheimerovou chorobou, jenž byla po smrti jejího syna XY seznatelná i pro její okolí.
Uzavřel proto, že žalovaná nemohla být v dobré víře, že její jednatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť té muselo být v době podpisu kupní smlouvy (21. 12. 2018) zjevné, že zdravotní stav V. P., jde-li o její duševní schopnosti, není příznivý, navíc návrh na vklad jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí byl zamítnut (a doposud k jeho zápisu nedošlo). Jeho úvaha – s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění – není zjevně nepřiměřená.
11. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že vycházel z posouzení předběžné otázky duševního stavu prodávající učiněné ve výše citovaném rozsudku, že porušil její právo na přístup k soudu a možnost účinně se bránit, jakož i její legitimní očekávání ve smyslu § 13 o. z. (řízení u Okresního soudu pro Prahu-západ, kde se žalobce domáhá bezdůvodného obohacení za užívání části předmětných nemovitostí vůči jednatelce žalované, bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy), a že napadené rozhodnutí je ve výroku II nepřezkoumatelné a nevykonatelné (není uvedeno, jaká časová jednotka je pro výpočet úroků z prodlení relevantní), uplatňuje těmito výtkami jen jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o.
s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237?238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o.
s. ř.) nezakládají.
12. Jen pro úplnost je možno dodat, že soud sice není vázán řešením předběžné otázky v jiném řízení, nebylo-li o ní rozhodováno ve výroku, měl by z něj však vycházet (odchýlí-li se, musí zdůvodnit, proč tak učinil) – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž ani v tomto řízení žalovaná netvrdila žádné skutečnosti způsobilé závěr o nedostatku její dobré víry zvrátit. Navíc závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry je založen nejen na skutečnosti, že jednatelka žalované si musela být vědoma nepříznivého duševního stavu prodávající, ale i na tom, že ke vkladu jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí nikdy nedošlo. Námitka týkající se nepřerušení řízení se pak vztahovala k výroku I napadeného rozsudku, proti němuž není dovolání (jak bylo vysvětleno výše) přípustné.
13. Napadený rozsudek není v části výroku II týkající se úroků z prodlení nevykonatelný, neboť z jeho obsahu (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) je zjevné, že se jedná o úrok z prodlení ročně. Exekuční soud při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění (avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti) – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, uveřejněné pod číslem 47/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně
nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 10. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu