28 Cdo 2738/2024-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Českého svazu ochránců přírody, se sídlem v Praze 4, Michelská 48/5, identifikační číslo osoby: 00103764, zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, proti žalovanému městu Chrudim, se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí 77, identifikační číslo osoby: 00270211, zastoupenému Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí 5, o zaplacení částky 1.189.778,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 171/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. března 2024, č. j. 22 Co 192/2022-357, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 16.165,60 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Jany Malé, advokátky se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 C 171/2015-245, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 96.460,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 22. 11. 2014 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 1.093.318,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 22. 11. 2014 do zaplacení (výrok II.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 81.280,- Kč (výrok III.).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům II. a III. i žalovaného proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, č. j. 22 Co 192/2022-357, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu v části týkající se 96.460,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 22. 11. 2014 do zaplacení zamítl (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 96.993,60 Kč (výrok III.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobce nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 46.093,64 Kč (výrok IV.).
3. Odvolací soud, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozí rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2323/2023 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalovaný jako prodávající uzavřel dne 4. 6. 1997 s pobočným spolkem ZO ČSOP Klub ochránců SPR Habrov (dále „pobočný spolek“) kupní smlouvu o převodu pozemku parc.
č. 231/1, jehož součástí je stavba č. p. 31, v katastrálním území Chrudim (dále „předmětná nemovitost“ nebo „nemovitost“). Dne 23. 8. 2010 učinily smluvní strany této kupní smlouvy vůči katastru nemovitostí prohlášení, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu se stanovami pobočného spolku, neboť nebyla podepsána dvěma členy výboru základní organizace; proto k uzavření kupní smlouvy nedošlo a vlastnické právo na kupujícího převedeno nebylo. Na základě tohoto prohlášení byl žalovaný po celé žalované období (9.
11. 2010 - 27. 3. 2014) zapsán jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí, kupní smlouvu z roku 1997 považoval za nicotnou, nebytové prostory v domě žalovaný v tomto období pronajímal třetím osobám a v roce 2012 poskytl pobočnému spolku část domu k bezplatnému užívání na dobu neurčitou. Ještě v dubnu 2017 se žalovaný vzájemným návrhem domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti, vzájemný návrh byl pravomocně zamítnut až v lednu 2020 s tím, že kupní smlouva je platná, ačkoli jí podepsal pouze předseda pobočného spolku jako statutární orgán.
Pobočný spolek uzavřel dne 24. 8. 2007 darovací smlouvu, kterou nemovitost daroval žalobci, vklad vlastnického práva žalobce podle této smlouvy do katastru nemovitostí byl pod sp. zn. V-5334/2007 povolen až na základě rozhodnutí soudu, a sice dne 30. 4. 2014 s právními účinky ke dni 17. 10. 2007.
4. Po právní stránce odvolací soud posoudil žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému mělo dostat užíváním předmětné nemovitosti bez právního důvodu v období od 9. 11. 2010 do 27. 3. 2014, jako nedůvodnou. Dovodil, že v době podání žaloby (17. 8. 2015) bylo již právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v období před 17. 8. 2012, promlčeno, neboť marně uplynula objektivní promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“). Co se týče žalobou uplatněného nároku za období od 17. 8. 2012 do 27. 3. 2014, odvolací soud konstatoval, že žalovaný byl v uvedeném období oprávněným držitelem předmětné nemovitosti podle ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák., respektive držitelem poctivým ve smyslu ustanovení § 992 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), a měl tudíž stejná práva jako vlastník (včetně práva požívat plody a užitky z předmětu držby – viz § 130 odst. 2 obč. zák., jakož i § 996 odst. 2 o.
z.). Proto se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil tím, že přijal od nájemců peněžité plnění v souvislosti s přenecháním nebytových prostor v předmětné nemovitosti nebo že takové peněžité plnění od nájemců mohl získat.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení dobré víry žalovaného, zda mu předmětná nemovitost se zřetelem ke všem okolnostem patří. Úvahu odvolacího soudu pokládá v tomto směru za nepřiměřenou. Namítá, že v katastru nemovitostí bylo od roku 2007 poznamenáno vedení vkladového řízení pod sp. zn. V-5334/2007, které mělo v žalovaném vyvolávat pochybnosti o jeho vlastnickém právu, a to bez ohledu na okolnost, že ke dni 18. 2. 2011 se tato poznámka na příslušném listu vlastnictví již neobjevovala. Domnívá se, že pokud žalovaného nelze pokládat za poctivého držitele, pak se jím nemůže stát ani později. Má rovněž za to, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), jestliže v rozporu s ustanovením § 212a odst. 3 o. s. ř. provedl dokazování výpisem z katastru nemovitostí dle stavu ke dni 18. 2. 2011 a informací o vkladovém řízení sp. zn. V-5334/2007. Odvolacímu soudu dále vytýká, že řešil pouze, zda žalovaný má žalobci vydat užitky (získané nájemné), ale nezabýval se vydáním samotného předmětu bezdůvodného obohacení, jehož výše dle žalobce odpovídá ekvivalentu obvyklého nájemného v místě a čase, čímž se odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009. Podotkl, že nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o částečném promlčení jím uplatněného nároku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 3. 2024 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 17. 8. 2015 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
10. Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít částečně před 1. 1. 2014 a částečně od tohoto data, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé do 31. 12. 2013, a zákonem č. 89/2012 Sb., jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 (srovnej část pátou, hlavu II – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 o. z.).
11. Podle ustanovení § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
12. Podle ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má podle ustanovení § 130 odst. 2 obč. zák. oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby.
13. Podle ustanovení § 992 odst. 1 věty první o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel.
14. Podle ustanovení § 996 odst. 1 o. z. poctivý držitel smí v mezích právního řádu věc držet a užívat ji, ba ji i zničit nebo s ní i jinak nakládat, a není z toho nikomu odpovědný. Poctivému držiteli náležejí podle ustanovení § 996 odst. 2 o. z. všechny plody věci, jakmile se oddělí. Jeho jsou také všechny již vybrané užitky, které za držby dospěly.
15. Dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým držitelem podle ustanovení § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo je, stejně jako podle předchozí úpravy, v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a to „se zřetelem ke všem okolnostem“, i když zákon nyní užívá jinou formulaci; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl [srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 96].
16. Otázka dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena ve vztahu k oprávněné držbě podle ustanovení § 130 obč. zák. Tato judikatura je vzhledem k obsahově shodné zákonné definici oprávněné držby podle ustanovení § 130 obč. zák. a poctivé držby podle ustanovení § 992 o. z. v zásadě nadále použitelná i pro posouzení poctivé držby dle ustanovení § 992 odst. 1 o. z. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3815/2023).
17. Judikatura dovolacího soudu vztahující se k oprávněné držbě je konstantní v závěru, že oprávněný držitel není povinen vydat vlastníkovi věci to, oč se jejím užíváním obohatil, a to ani podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, na rozdíl od neoprávněného držitele, jenž se užíváním věci obohacuje nejčastěji na úkor vlastníka (viz § 130 odst. 2 a § 131 odst. 1 obč. zák., dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3606/2009, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 22.
4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014, nebo jeho usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3343/2016). Poctivá držba ve smyslu ustanovení § 992 o. z., stejně jako oprávněná držba podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus) (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98). Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musejí vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2531/2015). Oprávněný držitel věc drží v omluvitelném omylu, že mu patří, přičemž omluvitelný omyl je ten, ke kterému došlo při zachování obvyklé míry opatrnosti posuzované z objektivního hlediska (srovnej za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, a ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, či jeho usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009). Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně ovšem nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu.
Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem. Objektivním důvodem vzbuzujícím pochybnost o souladu skutečného právního stavu a stavu zapsaného ve veřejném seznamu přitom mohou být i informace vyplývající z katastru nemovitostí (srovnej např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020).
18. Ve vztahu k omluvitelnému omylu poté judikatura dovodila, že omluvitelným je i právní omyl, jenž spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008).
19. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
20. Úvaha, na níž odvolací soud založil závěr o existenci dobré víry žalovaného, přitom nepřiměřená není. V projednávané věci žalovaný užíval předmětnou nemovitost, k níž pozbyl vlastnické právo. Omyl žalovaného tkvící v mylném přesvědčení o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. 6. 1997 (pro její uzavření v rozporu se stanovami pobočného spolku) a jemu svědčícím vlastnictví lze však označit za omluvitelný (k omluvitelnosti omylu o tom, že kupní smlouva podepsaná v rozporu se stanovami pobočného spolku nemá zamýšlené právní účinky, blíže viz předcházejí kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2323/2023, bod 26). Žalovaný opíral svou dobrou víru o tom, že mu předmětná nemovitost patří, nejen o souhlasné prohlášení žalovaného a pobočného spolku ze dne 23. 8. 2010 o neuzavření kupní smlouvy dne 4. 6. 1997 a nabývací titul, na základě kterého své vlastnické právo původně nabyl, ale též o zápis v katastru nemovitostí. V katastru nemovitostí sice bylo od roku 2007 poznamenáno vedení vkladového řízení pod sp. zn. V-5334/2007, jehož předmětem byla darovací smlouva ze dne 24.
8. 2007 uzavřená mezi žalobcem a pobočným spolkem, avšak dne 9. 11. 2010 příslušný katastrální úřad vkladový návrh zamítl a ke dni 17. 2. 2011 vkladové řízení skončilo. Od 18. 2. 2011 tudíž žalovaný neměl důvod pochybovat o souladu skutečného stavu se zápisem v katastru nemovitostí.
21. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu je právní omyl omluvitelný, byl-li vyvolán státním orgánem. Jde o specifický případ takového omylu, jedná-li nabyvatel v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, nezachycujícím skutečný právní stav (srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020). Z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je pak stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, jenž je, stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách
Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Jestliže do katastru nemovitostí bylo vloženo v souvislosti se souhlasným prohlášením ze dne 23. 8. 2010 vlastnické právo k předmětné nemovitosti (opětovně) ve prospěch žalovaného a naopak návrh na vklad vlastnického práva žalobce založeného darovací smlouvou ze dne 24. 8. 2007 příslušný katastrální úřad zamítl a poznámku o konkurenčním návrhu na vklad vlastnického práva vymazal, nebylo povinností žalovaného aktivně zjišťovat (u žalobce nebo u pobočného spolku, jak namítá dovolatel), zda proti zamítavému rozhodnutí katastrálního úřadu brojí některý z účastníků dané darovací smlouvy žalobou u soudu.
Lze proto uzavřít, že žalovaný měl v žalovaném období od 17. 8. 2012 do 27. 3. 2014 postavení oprávněného, respektive poctivého, držitele předmětné nemovitosti, a tudíž byl oprávněn brát z věci plody a užitky (§ 130 odst. 2 obč. zák., § 996 odst. 2 o. z.), neboť v posuzované věci v řízení vyšly najevo výjimečné okolnosti umožňující omyl držitele (žalovaného) označit za omluvitelný.
22. Přiléhavost postrádá též polemika dovolatele stran předmětu bezdůvodného obohacení. Ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. zakotvuje pravidlo, podle kterého je soud povinen rozhodnout výlučně o žalobou uplatněném právním nároku, případně (u žalob určovacích) o existenci či neexistenci určitého právního poměru či práva. Vázanost soudu žalobou se vztahuje rovněž na rozhodné skutečnosti, na kterých žalobce své žalobní žádání zakládá. Právní kvalifikací uplatněného nároku soud ovšem vázán není, je na něm, aby jej samostatně právně posoudil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 405/2023). Soud není oprávněn přisoudit více, než čeho se žalobce žalobou domáhal, ani něco jiného, než čeho se žalobou domáhal. Soud tedy nemůže žalovanému uložit jinou než žalobcem navrhovanou povinnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08). Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, jehož se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než byl vymezen v žalobě, nemůže soud žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci jím požadované plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by však bylo přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008).
23. V posuzovaném sporu z žalobních vylíčení plyne, že se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému na úkor žalobce vzniknout tím, že žalovaný pronajímal nebytové prostory v předmětné nemovitosti třetím osobám, za což obdržel peněžité plnění (nájemné); žalobce podal žalobu o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího právě v inkasovaném nájemném. Soud tak nebyl oprávněn uložit žalovanému povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase, jestliže žalobce svá žalobní tvrzení omezil toliko na výtěžek žalovaného z nájmu předmětné nemovitosti. Odvolacímu soudu proto nelze ničeho vytknout, jestliže se nezabýval zjišťováním výše peněžité částky vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu.
24. Za nepřípadné je nutno považovat výtky dovolatele zpochybňující postup odvolacího soudu, jímž odvolací soud poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno Nejvyšším soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, doplnil dokazování o listiny předložené žalovaným - výpis z katastru nemovitostí dle stavu ke dni 18. 2. 2011 a informace o vkladovém řízení sp. zn. V-5334/2007. Z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2323/2023, neplyne kategorický a pro odvolací soud závazný skutkový závěr, nýbrž se z něj podávají pochybnosti o dosud odvolacím soudem učiněném skutkovém závěru a s tím spojené potřebě pečlivě zkoumat dobrou víru žalovaného. V rámci otázek, které má soud vyřešit na základě závazného právního názoru, přitom lze prolomit koncentraci řízení. Koncentrace řízení totiž pomíjí ve vztahu ke skutkovým závěrům, které nadřízený soud pokládá za nesprávné nebo za předčasné (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, komentář k § 118b, a dále též přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1830/2019). Posouzení, zda někdo jednal v dobré víře, je sice posouzením právním, je však založeno na zjištěném skutkovém stavu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2222/2018). Pokud tedy nebylo možno v (pořadí prvním) řízení před odvolacím soudem učinit závěr, že žalovaný předmětnou nemovitost užíval v dobré víře, že je jejím vlastníkem, a ke konkluzi o opaku bylo možno v řízení před odvolacím soudem probíhajícím po zrušení jeho předchozího rozhodnutí dovolacím soudem vznést skutková tvrzení a provést k nim dokazování, pak se jednalo o důkazy ohledně skutečností, které bylo třeba reflektovat na základě závazného právního názoru dovolacího soudu.
25. Odvolací soud se přitom nezpronevěřil závěrům vysloveným v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007. V odkazovaných věcech byla řešena problematika výkladu ustanovení § 205a o. s. ř., aniž by však některý ze soudů byl – oproti věci nyní projednávané – vázán závazným právním názorem soudu nadřízeného.
26. Vyjadřuje-li dovolatel nesouhlas i s názorem odvolacího soudu o promlčení jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období od 9. 11. 2010 do 17. 8. 2012, nelze než konstatovat, že dovolatel v tomto směru neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a na jejímž základě by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Jeví se vhodným podotknout, že sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, že svoje mínění o nesprávném posouzení námitky promlčení ze strany odvolacího soudu předkládá „jen pro případné další odvolací řízení“.
27. Protože dovolatel brojil proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výroku IV. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
28. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalobce povinen žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 16.165,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 13.060,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.805,60 Kč.
30. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalovaného, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 11. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu