22 Cdo 1830/2019-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce V. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Karlem
Touschkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 722/26, proti
žalovanému R. U., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alešem Kolářem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, o nahrazení projevu vůle, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 242/2015, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2018, č. j. 14 Co
178/2018-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
11. 12. 2018, č. j. 14 Co 178/2018-159, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 („soud prvního stupně“) ze dne 17. 1. 2018, č. j. 22 C 242/2015-117,
kterým soud prvního stupně nahradil projev vůle žalovaného – uzavřít kupní
smlouvu s žalobcem, jejímž předmětem byl podíl o velikosti 27/288 na pozemku
par. č. XY a stavby č. p. XY, která je součástí pozemku par. č. XY, v
katastrálním území XY, obci XY, zapsaný v katastru nemovitostí XY, katastrální
území XY, na listu vlastnictví číslo XY, a to se všemi součástmi a
příslušenstvím, za kupní cenu 2 000 000 Kč.
Podstata věci je v tomto: Žalobce je jedním ze spoluvlastníků pozemku par. č.
XY (jeho součástí je stavba č. p. XY) v XY, katastrálním území XY. Další ze
spoluvlastníků, manželé M., prodali svůj spoluvlastnický podíl žalovanému.
Protože žalobce má za to, že tím porušili jeho předkupní právo, domáhá se nyní,
aby mu žalovaný pozemek nabídl ke koupi. Soud prvního stupně zjistil, že
manželé M. nabídli před uzavřením kupní smlouvy spoluvlastnický podíl žalobci,
avšak pouze telefonicky, přičemž jde-li o převod nemovitosti, musí být nabídka
písemná [§ 605 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“)]. Odvolací
soud doplnil dokazování a zjistil, že nabídka manželů M. skutečně byla písemná
(email), neobsahovala však povinný údaj o ceně; i tak proto došlo k porušení
předkupního práva.
Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (dále „dovolatel“) dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že „vyřešená
právní otázka by měla být posouzena jinak“; v tom spatřuje důvod přípustnosti
dovolání, jiný relevantní důvod přípustnosti nevymezuje. Jako dovolací důvod
uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání je účastníkům znám, proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b
odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu
trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání
podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí
vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky
jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj
právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v
dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání;
teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se
prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se
uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací
důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit
důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu,
aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a
v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání; k tomu viz stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další
judikaturu tam citovanou.
V první řadě je třeba uvést, že § 237 o. s. ř. zní: „Dovolání je přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatel však
neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož právních závěrů by se měl
dovolací soud nyní odchýlit, ani s judikaturou dovolacího soud nepolemizuje.
Patrně navrhuje, aby se dovolací soud odchýlil od právního posouzení věci
odvolacím soudem; takto vymezený důvod však nemůže přípustnost dovolání
založit. Protože důvod přípustnosti dovolání nebyl řádně vymezen, nelze je
projednat.
Již jen na okraj se uvádí: Dovolatel má za to, že není třeba trvat na uvedení
kupní ceny, odmítne-li spoluvlastník nabídku ještě před tím, než je mu kupní
cena sdělena; je třeba ctít vůli účastníků. Namítá také procesní pochybení
spočívající v neprovedení důkazů výslechem svědků Z. V. a O. M., které
dovolatel navrhoval při jednání dne 15. 11. 2017. Odvolací soud se měl dopustit
nesprávného postupu také tím, že sám doplnil dokazování, ačkoli dokazování před
soudem prvního stupně bylo zcela nedostatečné; v takovém případě měl rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nároky ze zákonného předkupního práva podílových spoluvlastníků podle § 140
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), které byly uplatněny
před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., se posuzují podle právní úpravy
účinné do 31. 12. 2013 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp.
zn. 33 Cdo 4817/2016).
Nabídka ve smyslu § 605 obč. zák. je jednostranný právní úkon adresovaný
oprávněnému a kromě obecných náležitostí vyžadovaných zákonem pro právní úkony
(§ 37 obč. zák.) a pro návrhy na uzavření smlouvy (§ 43a obč. zák. - zejména
závaznost nabídky) musí obsahovat oznámení všech podmínek, za kterých zavázaný
nabízí svou věc ke koupi, tj. vedle jiného i podstatné náležitosti kupní
smlouvy, kterými jsou předmět koupě a cena věci, a nabídka musí být písemná
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2001, sp. zn.
25 Cdo 2764/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2002, sešit 10, pod. č. 72/2002). Závěr odvolacího soudu, že předkupní právo
žalobce bylo porušeno, když žalobci nebyla sdělena kupní cena, je v souladu s
ustálenou judikaturou, neboť podle § 605 obč. zák. musí nabídka předkupního
práva obsahovat všechny podmínky převodu, tedy i kupní cenu (srovnej také např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3387/2010); ta
však součástí nabídky nebyla.
Dovolatel namítá, že projev vůle je možné za určitých okolností upřednostnit
před striktním požadavkem na formu právního úkonu (odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1473/2015), dovolatel
vychází z tvrzení, že žalobce odmítl nabídku na jakýkoliv převod, aniž by měl
zájem jednat o ceně, resp. bez ohledu na cenu, a tak bylo nadbytečné činit mu
ještě řádnou nabídku. Tato skutečnost nicméně nebyla v řízení zjištěna (k tomu
viz bod 19. rozsudku odvolacího soudu, pasáž na konci) a dovolatel tak vychází
z jiného skutkového stavu, než soudy v nalézacím řízení; ve skutečnosti
zpochybňuje jejich skutková zjištění. Ty vycházely jen z tvrzení, že „nabídky
prodeje spoluvlastnického podílu byly zaslány ostatním
spoluvlastníkům“ (tamtéž). Dovolací soud je ovšem zjištěným skutkovým stavem
vázán; od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění
odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1
o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013).
K námitce opomenutí výslechu svědka Z. V. se uvádí, že z dovolání není patrné,
jak má tato skutečnost založit jeho přípustnost, v čem má spočívat nesprávné
právní posouzení věci, resp. proč má dovolatel za to, že rušícím rozhodnutím
Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2017, č. j. 14 Co 161/2017-69, došlo k
prolomení koncentrace řízení. Pouhé konstatování, podle něhož „žalovaný
zdvořile připomíná, že usnesením Městského soudu v Praze (…) došlo k prolomení
koncentrace řízení“, není vymezením důvodu dovolání ve smyslu § 241a odst. 3 o.
s. ř. Jen na okraj se uvádí, že zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně bez
dalšího neprolamuje koncentraci řízení nastalou po skončení prvního jednání ve
věci (§ 118b odst. 1 o. s. ř.); tak je tomu pouze v případě, že řízení bylo
koncentrováno na základě § 119a o. s. ř. vyhlášením rozsudku (k tomu viz
Svoboda, K., a kol. Občanský soudní řád: komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2017, str. 524). Co se týká opomenutí výslechu svědka M., dovolací soud
se jím nemohl zabývat; k vadám, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, pouze je-li dovolání přípustné (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Konečně pokud jde o dokazování před odvolacím soudem, ustanovení § 213 odst. 4
o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování
překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen
dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k
dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě
splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy
provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu
prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu
řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3109/2017). Doplnění výslechu svědkyně M. nelze
považovat za rozsáhlé doplnění dokazování a současně dokazování před soudem
prvního stupně nelze pouze pro absenci výslechu této svědkyně považovat za
zcela nedostatečné. Je tedy zjevné, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.); dovolací soud jen poznamenává, že vyjádření žalobce k dovolání se vůbec
nezabývalo otázkou jeho přípustnosti, a tak náklad na něj vynaložený nebyl
vynaložen účelně (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu