USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalovaným 1) J. B., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, 2) J. Č., 3) P. H., o určení existence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 143/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 26 Co 139/2022-283, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalované 1) JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Kolíně (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 12 C 143/2019-224, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 9. 2022, č. j. 12 C 143/2019-268, určil, že pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalované 1) jsou zatíženy služebností inženýrské sítě – vedení kanalizačního řadu – v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu ze dne 20. 12. 2006, č. 401-361/2006, vypracovaném Jiřím Benešem, a to ve prospěch pozemků parc. č. XY a parc.
č. XY, jejichž vlastníkem je žalobce (výrok I). Ve výroku II určil, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve spoluvlastnictví žalovaných je zatížen služebností inženýrské sítě – vedení kanalizačního řadu – v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu ze dne 20. 12. 2006, č. 401-361/2006, vypracovaném Jiřím Benešem, a to ve prospěch pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, jejichž vlastníkem je žalobce (výrok II). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu za zřízení služebnosti inženýrské sítě ve výši 203 100 Kč, a to každému ze žalovaných částku ve výši 67 700 Kč
2. Krajský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované 1) rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 26 Co 139/2022-283, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že žalobu zamítl [výrok I písm. a) rozsudku odvolacího soudu], a ve výroku III tak, že se v tomto rozsahu rozsudek nevydává [výrok I písm. b) rozsudku odvolacího soudu]. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vzniklých účastníkům (výrok II – IV) a státu (výrok V).
3. Žalobce se domáhá určení existence služebnosti inženýrské sítě – vedení kanalizačního řadu – která má tížit pozemky ve vlastnictví žalovaných.
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 2. 2. 2007 uzavřeli účastníci smlouvu o zřízení věcného břemene, na základě které mělo vzniknout žalobci jakožto vlastníkovi panujících pozemků právo věcného břemene vedení kanalizačního řadu na služebných pozemcích, které jsou ve vlastnictví, resp. spoluvlastnictví, žalovaných. Stavbu kanalizačního řadu zřídil žalobce v roce 2007. Žalobce podal návrh na vklad práva věcného břemene do katastru nemovitostí dne 16. 10. 2018. Příslušný katastrální úřad návrh na vklad zamítl s tím, že právní jednání, na základě kterého mělo věcné břemeno vzniknout, bylo neurčité nebo zdánlivé, neboť z něho nebyl zřejmý rozsah zřizovaného věcného břemene.
5. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nebyl poctivým držitelem práva odpovídajícího služebnosti inženýrské sítě ve smyslu § 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 992 o. z., a proto nemohl nabýt toto právo na základě vydržení ve smyslu § 1089 odst. 1 o. z. Vzal zejména v potaz, že právo odpovídající služebnosti vedení kanalizace nebylo vloženo do katastru nemovitostí. V takovém případě nemohlo být žalobce vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že nevydržel právo odpovídající služebnosti inženýrské sítě. Relevantní úvahy odvolacího soudu považuje za zjevně nepřiměřené. Má za to, že byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo náleží. Žalobce řádně uzavřel s vlastníky služebných pozemků dne 2. 2. 2007 smlouvu o zřízení věcného břemene, která je podle jeho názoru dostatečně určitá. Nelze klást k tíži žalobce, že žalovaná 1) není ochotná podílet se na „opravě smlouvy“ tak, aby mohlo být příslušné právo vloženo do katastru nemovitostí. Odvolací soud se při posuzování držby žalobce (a jeho dobré víry) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4440/2018, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5372/2014. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že pokud nebylo právo žalobce vloženo do katastru nemovitostí, nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo vyplývající ze smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 2. 2. 2007 náleží. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
8. Žalovaní 2) a 3) se k dovolání žalobce nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek vztahujících se k podmínkám řádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně podmínkám poctivé držby, a s tím spojené právní otázky, zda žalobce mohl vydržet po 1. 1. 2014 právo odpovídající služebnosti, které mělo vzniknout na základě příslušné smlouvy, avšak nebylo vloženo do katastru nemovitostí.
11. Jelikož tyto otázky vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
12. V usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1158/2022, (toto rozhodnutí, stejně jako i dále označení rozhodnutí Nejvyššího soudu, je publikované na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pokud by měla osoba nabýt právo na základě vydržení v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále rovněž jako „obč. zák.“) je nezbytné, aby byly splněny veškeré podmínky pro vydržení (včetně uplynutí vydržecí doby) před pozbytím účinnosti tohoto právního předpisu, tedy před 31. 12. 2013.
13. V poměrech projednávané věci opírá žalobce svůj požadavek na vydržení služebnosti inženýrské sítě o smlouvu o věcném břemeni uzavřenou v roce 2007. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 134 odst. 1 obč. zák. je vydržecí doba v případě věcných břemen desetiletá. Z uvedeného plyne, že podmínky pro řádné vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nemohly být naplněny do okamžiku pozbytí účinnosti tohoto zákona. Z tohoto důvodu je nutné veškeré předpoklady pro (řádné i mimořádné) vydržení posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014.
14. Podle § 1260 odst. 1 věty první o. z. se služebnost nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena.
15. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.
16. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.
17. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
18. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
19. Držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ.“
20. Držba se musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2747/2022).
21. Poctivým držitelem ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává. „Přesvědčivým důvodem“, ze kterého vychází držitelovo přesvědčení, že mu náleží právo, které vykonává, je dobrá víra držitele [srovnej SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 97, marg. č. 5.].
22. Poctivým držitelem je tedy ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu náleží držené právo (stejně jako tomu bylo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v případě posuzování tzv. oprávněné držby ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák.). Jedná se tedy o objektivizované pojetí dobré víry, které se musí opírat o omluvitelný omyl. Z tohoto důvodu bude i nadále pro posouzení poctivé držby podle § 992 odst. 1 o. z. zpravidla použitelné (se zřetelem k jinému právnímu prostředí ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ve kterém je poctivá držba upravena) judikaturní závěry Nejvyššího soudu týkající se oprávněné držby, resp. držby vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3815/2023). Ke stejným závěrům dospěla rovněž odborná literatura [srovnej SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 97, marg. č. 5.], s jejímž závěry se dovolací soud ztotožňuje.
23. Dobrá víra držitele je založena na omluvitelném omylu držitele o existenci nebo neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Základem dobré víry je tak především přesvědčení o existenci právních skutečností, které by měly za následek vznik práva, jehož obsah držitel fakticky vykonává, respektive o neexistenci skutečností vzniku práva bránících (omyl skutkový).
24. O jiný případ jde tehdy, zná-li držitel skutečnosti, které vzniku práva brání, respektive na které platné právo vznik drženého práva neváže, a je přitom v právním omylu, v jehož důsledku má za to, že je subjektem práva, které vykonává. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 21/2021). Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního jednání, které hodlá učinit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000). V tomto případě již „víra“ zahrnuje právní hodnocení provedené samotným držitelem; to, zda půjde o objektivně danou dobrou víru, a tudíž i poctivou držbu, pak záleží na omluvitelnosti právního omylu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020).
25. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních hledisek; proto nezkušenost držitele, respektive nižší úroveň vzdělání, kterého dosáhl, nejsou významné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 692/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4121/2015; k tomu srovnej rovněž § 4 o. z., podle kterého se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat).
26. Hodnocení dobré víry (a omluvitelnosti omylu) je vždy věcí individuálního posouzení a soud musí vzít v potaz veškeré okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012).
27. Poctivá držba ve smyslu § 992 o. z., stejně jako oprávněná držba podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se může opírat o platný právní důvod (tam, kde převodce nebyl vlastníkem, ale převodní smlouva netrpí vadami – viz § 1760), stejně jako o důvod neplatný či jen domnělý (titulus putativus). V tomto ohledu se zpravidla uplatní dosavadní poznatky ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k titulu oprávněné držby podle § 130 odst. 1 obč. zák. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 22 Cdon 1178/96). Poctivá držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1673/2021).
28. K tomu dovolací soud považuje za důležité poznamenat, že k nabytí práva k věci na základě řádného vydržení ve smyslu § 1089 a násl. o. z. se vyžaduje kromě držby poctivé rovněž držba pravá ve smyslu § 993 o. z. a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (srovnej § 1090 odst. 1 o. z., srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2747/2022). Jinými slovy samotná poctivá držba ve smyslu § 992 o. z. (opřená o existenci putativního titulu) nemůže sama o sobě založit nabytí vlastnického práva na základě řádného vydržení, ale musí být splněny další podmínky ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
29. Podmínkou klasifikace držby jako poctivé je, že její náležitosti musí být naplněny jak při uchopení držby, tak i při jejím výkonu (srovnej § 992 o. z.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
30. Dobrá víra zaniká zpravidla v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu náleží. Při hodnocení dobré víry je vždy nutné brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo náleží. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu náleží anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3773/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
31. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je vždy individuální a založené na komplexním posouzení jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci. Při posouzení poctivosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je zpravidla na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cd 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
32. V rozsudku ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 21/2021, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že držitel, který se chopí držby nemovitosti na základě smlouvy, podle které měl nabýt vlastnické právo, jež však nebylo zapsáno do katastru nemovitostí, nemůže zpravidla být v omluvitelném omylu (a to ani skutkovém ani právním), že mu nemovité věci patří. To platí, pokud nejsou zjištěny výjimečné okolnosti umožňující omyl držitele označit za omluvitelný (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 672/2019). K tomu dodal, že „vzhledem ke zcela jasné a nepochybné právní úpravě obsažené v § 133 odst. 2 obč. zák. (podle kterého převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak) nemohli být žalobci v omluvitelném právním omylu, že došlo k převodu vlastnického práva pouze na základě uzavřené smlouvy bez nutnosti vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí. Žalobci rovněž nemohli být v omluvitelném skutkovém omylu, že ke vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí došlo. Pokud žalobci usilující o nabytí nemovitosti návrh na vklad do katastru nemovitostí nepodali ani se nepřesvědčili, že tento návrh podala druhá smluvní strana, nezachovali tak běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost takového právního úkonu po každém požadovat.“ K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že podle § 151o odst. 1 obč. zák. byl nutný k nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni na základě smlouvy vklad do katastru nemovitostí. I podle § 1262 odst. 1 o. z. platí, že zřizuje-li se právním jednáním služebnost k věci zapsané ve veřejném seznamu (např. katastru nemovitostí), vzniká zápisem do takového seznamu.
33. Z uvedeného se podává, že pokud nebyl proveden vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni založeného příslušnou smlouvou do katastru nemovitostí, není zpravidla držitel tohoto práva jeho poctivým držitelem ve smyslu § 992 odst. 1 obč. zák. Takový držitel totiž nemůže být zpravidla v omluvitelném omylu (a to ani skutkovém ani právním), že mu takové právo náleží. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, ve kterém jako obiter dictum uvedl, že „pokud někdo koupí nemovitost, zaplatí řádnou kupní cenu a chopí se její držby, a jeho právo není vloženo do katastru nemovitostí, není držitelem oprávněným ani poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), neboť mu musí být z okolností zřejmé, že vykonává právo, které mu nenáleží.“
34. V projednávané věci uzavřeli účastníci řízení smlouvu o zřízení věcného břemene dne 4. 1. 2007. Žalobce podal návrh na vklad tohoto práva do katastru nemovitostí 16. 10. 2018. Právo věcného břemene založené touto smlouvou nebylo vloženo do katastru nemovitostí, jelikož příslušný katastrální úřad návrh na vklad tohoto práva zamítl (mimo jiné s ohledem na vady právního úkonu, kterým mělo být toto věcné břemeno založeno). Z uvedeného se podává, že v takovém případě nemohl být žalobce (jakožto osoba, která měla být oprávněná z věcného břemene) poctivým držitelem tohoto práva ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. po dobu deseti let (srovnej § 1091 odst. 2 o. z.). K tomu lze dodat, že v posuzované věci v řízení nevyšly najevo (a žalobce je ani netvrdil a neprokazoval) výjimečné okolnosti umožňující omyl držitele označit za omluvitelný. Proto nemohl žalobce nabýt v intencích projednávané věci právo odpovídající věcnému břemeni vedení kanalizačního řadu na základě vydržení ve smyslu § 1089 a násl. o. z.
35. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí správné a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. V. Závěr
36. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
37. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 9. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu