22 Cdo 1673/2021-763
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně BENEŠ a LÁT, a. s., identifikační číslo osoby 25724304, se
sídlem v Poříčanech, Tovární 463, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným: 1) České republice – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby
69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) obci Průhonice,
identifikační číslo osoby 00241563, se sídlem v Průhonicích, Květnové náměstí
73, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova
1158/17, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Praze-západ pod sp.
zn. 8 C 181/2016, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 9. 12. 2020, č. j. 21 Co 123/2020-716, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 21 Co
123/2020-716, ve výrocích II a III, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze
dne 31. 1. 2020, č. j. 8 C 181/2016-651, ve výrocích II a III, věta druhá, se
ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu
řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
III. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce JUDr. Jiřího Brože, CSc.
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2020,
č. j. 8 C 181/2016-651, výrokem I zamítl žalobu, aby bylo určeno, že původní
splašková kanalizační stoka v katastrálním území Průhonice, odvádějící odpadní
vody z pozemků par. č. 201, jehož součástí je dům č. p. 148, par. č. 202, jehož
součástí je dům č. p. 149, par. č. 203, jehož součástí je dům č. p. 150, par. č. 204, jehož součástí je dům č. p. 151, par. č. 205, jehož součástí je dům č. p. 152, par. č. 208, jehož součástí je dům č. p. 153, par. č. 209, jehož
součástí je dům č. p. 154, par. č. 210, jehož součástí je dům č. p. 155, par. č. 211, jehož součástí je dům č. p. 156, par. č. 212, jehož součástí je dům č. p. 157, par. č. 215, jehož součástí je dům č. p. 158, par. č. 216, jehož
součástí je dům č. p. 159, par. č. 217, jehož součástí je dům č. p. 160, par. č. 218, jehož součástí je dům č. p. 161, par. č. 219, jehož součástí je dům č. p. 162, par. č. 196 a par. č. 197, jejichž součástí je dům č. p. 401 a č. p. 402, par. č. 223 a par. č. 224, jejichž součástí je dům č. p. 409 a č. p. 410 a
par. č. 225 a par. č. 226, jejichž součástí je dům č. p. 411 a č. p. 412, a
přivádějící odpadní vody do šachty s česlicovým košem na pozemku par. č. 192/1
v katastrálním území Průhonice, odkud jsou odpadní vody dále odváděny veřejnou
splaškovou kanalizací na čistírnu odpadních vod Průhonice na pozemcích par. č. 539/2 v katastrálním území Hole u Průhonic a par. č. 181/2 v katastrálním území
Hole u Průhonic, je součástí veřejné kanalizační stoky ve vlastnictví žalované
2). Výrokem II určil, že žalovaná 1) je vlastníkem původní splaškové
kanalizační stoky v katastrálním území Průhonice, odvádějící odpadní vody z
pozemků, uvedených ve výroku I tohoto rozsudku, do šachty s česlicovým košem na
pozemku par. č. 192/1 v katastrálním území Průhonice. Výrokem III rozhodl o
nákladech řízení. Ve věci jde o toto: Žalobkyně byla (v letech 2003 až 2005 nemovitosti převedla
do vlastnictví nájemců bytů) vlastnicí pozemků uvedených výše, jejichž součástí
jsou obytné domy; kanalizace, o kterou v řízení jde, sloužila k odvodu
odpadních vod z uvedených domů. Protože kanalizace byla ve špatném stavu,
vyzývaly v 10. letech 21. století, resp. i později, státní orgány žalobkyni k
její opravě; ta poté zpochybnila, že je vlastnicí kanalizace s tím, že je jí
buď žalovaná 2) – obec – anebo žalovaná 1) – Česká republika. Stát byl totiž
původním vlastníkem pozemků i domů, a tedy i kanalizace; právo hospodařit s
nimi jako s národním majetkem náleželo podnikům METAZ, n. p. (v rozsudcích též
označovaného jako „Metalurgické závody Týnec nad Sázavou“), a později MENET
Průhonice, s. p. Majetek posledně jmenovaného podniku pak částečně v procesu
tzv. velké privatizace, částečně v restituci, nabyla A. L., která jej pak
vložila do obchodní společnosti, jež byla předchůdkyní žalobkyně. Spor je o to,
zda předmětem uvedených převodů byla i sporná kanalizace; kladně na tuto otázku
odpovídá žalovaná 1) s tím, že jde o majetek žalobkyně; ta to popírá a tvrdí,
že kanalizace zůstala v majetku státu.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na určení naléhavý právní zájem,
neboť rozhodnutí soudu, že není vlastnicí kanalizace, je pro ni nezbytné k
doložení ve správním řízení. Ta je samostatnou věcí i po propojení s obecní
kanalizací; předmět sporu se tak nestal součástí obecní kanalizace a žalovaná
2) není jeho vlastnicí. Není tu žádný právní titul, na základě kterého by
vlastnické právo ke kanalizaci přešlo na žalobkyni. Proto nelze uvažovat ani o
vydržení. Soud dovodil, že vlastnické právo tak náleží žalované 1). Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 21
Co 123/2020-716, výrokem I odmítl odvolání žalované 1) proti výroku I a výroku
III, věty první, rozsudku soudu prvního stupně, dále výrokem II rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II a III, věty druhé, potvrdil a výroky III a IV
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v podstatě potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s odkazem na
jeho správná skutková zjištění a právní posouzení věci; reagoval i na odvolací
námitky.
Argumentace soudů obou stupňů je blíže rozvedena v další části tohoto rozsudku,
na kterou se odkazuje.
Proti rozsudku podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“); tvrdí, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu: „1) Pokud žalobkyně formuluje žalobní petit jako petit eventuální, lze
tento petit v soudním řízení projednat jako dva samostatné návrhy? 2) Je
samostatnou věcí věc, která je fakticky spojena s věcí hlavní a nemůže jako
samostatná věc sloužit? 3) Jsou při převodu majetku dle zákona č. 92/1991 Sb. převáděny jednotlivé věci či je převáděn podnik jako hospodářská jednotka? 4)
Může žalobce nabýt (vydržením) nemovitou věc, která se nezapisuje do katastru
nemovitostí, i když není v platné smlouvě uvedena? 5) Je dán naléhavý právní
zájem u žaloby na určení vlastnictví, která otevírá záležitosti, které před
desítkami let založily právní vztahy, a nepředstavuje taková žaloba přímý zásah
do principu právní jistoty jako základu právního státu vůbec?“ Jako dovolací
důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ohledně žalobního petitu uvádí, že se odvolací soud odchýlil od usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 1611/13, a svým rozhodnutím
překročil žalobu, když návrh formulovaný jako eventuální petit posoudil jako
dva samostatné návrhy; porušil tak § 153 odst. 2 o. s. ř. K druhé otázce uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, a ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1249/2000, ve kterých jsou vymezena kritéria pro určení
součásti věci. Dovozuje, že sporná kanalizace se připojením k obecní kanalizaci
stala její součástí. V dané věci se tak nemůže jednat o dvě samostatné
kanalizace. Ke třetí otázce tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008; předmětem privatizace totiž
nebyly jednotlivé věci, ale podnik nebo jeho část, takže kanalizace patřící k
privatizovanému podniku musela v privatizaci přejít na nabyvatele
privatizovaného majetku, i kdyby ve smlouvě o převodu nebyla výslovně uvedena. Domnívá se, že pokud MENET Průhonice, s. p., nakládal s domy, musel nakládat i
s kanalizací k nim náležející. Vytýká odvolacímu soudu závěr, že sporná
kanalizace nijak nesouvisela s úkoly, které měl tento podnik plnit (a proto
nemohla být předmětem privatizace). Pokud však státní podnik MENET Průhonice
nakládal s bytovými a řadovými domy, pak musel nakládat i se splaškovou
kanalizací, která „odkanalizovává“ právě jen tyto objekty. Odvolací soud se navíc v této souvislosti odchýlil od judikatury řešící otázku
prokazování skutečností, které nastaly v době dávno minulé (např. rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2174/2004 ), a rozsudku ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001). Ke čtvrté otázce: „Odvolací soud uvedl, že neexistovala platná smlouva, která
by měla za následek nabytí sporné splaškové kanalizace. Proto nemohla žalobkyně
nabýt vlastnické právo k ní ani vydržením.
Odvolací soud zcela ignoroval, že
zde je platná smlouva, a to dohoda o vydání a převodu majetku ze dne 27. 5. 1992, kterou uzavřely Fond národního majetku jako osoba povinná a A.a L. jako
osoba oprávněná. Otázku, zda mohl žalobce nabýt nemovitou věc, která není
uvedena ve smlouvě, vyřešil v rozporu s nálezem Ústavního soudu z 11. 5. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2576/10, podle kterého neobstojí jako ústavně konformní názor, že
neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré
víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. V předmětné věci nelze odhlédnout
ani od následného chování žalobkyně, která s věcí jako svojí desítky let
nakládala“. K naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení (pátá otázka): Dovolatelka
poukazuje na to, že odvolací soud nevzal v potaz, že od rozhodujících
skutečností uplynula již řada let, žalobkyně vystupovala jako její vlastník a
samotnou žalobu podala po až po cca 25 letech od nabytí vlastnictví. Napadeným
rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, rozsudku ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo
3324/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05. Dovolatelka tak uzavírá, že v dané věci není na požadovaném určení dán naléhavý
právní zájem. Navrhuje zrušit rozsudky nalézacích soudů a věc vrátit soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatelka nijak nevymezuje
přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k výroku I napadeného rozsudku. Také
uvádí, že v dané věci nejde o žalobu na plnění a žaloba směřuje proti dvěma
žalovaným; o eventuální petit se tedy jednat nemůže. Dále uvádí, že z
kanalizace se staly pouze provozně související kanalizace ve smyslu § 8 odst. 3
zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, a i nadále se tedy jedná o
samostatné věci. Uzavírá, že různé části kanalizace mohou být ve vlastnictví
různých osob. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Dovolatelka navrhuje zrušení všech výroků napadeného rozsudku a uvádí:
„Dovolání směřuje proti výroku I. a II. napadeného rozhodnutí, kterým odvolací
soud rozhodl o věci samé a dále proti výroku III. a IV. napadeného rozhodnutí,
které jsou napadány jako výroky akcesorické závisející na rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé“. Dovolání však postrádá vymezení předpokladů jeho přípustnosti, pokud směřuje do
výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, kterým odmítl odvolání žalované
1) proti výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalované 2), a
proti výroku III, věty první, rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém jde o
náklady řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2); protože výslovně směřuje i do
nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu, musel se dovolací soud zabývat i
touto jeho částí.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudního řád („o. s. ř.“)]. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v
nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22
Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Dovolací soud odmítne dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b
odst. 3 o. s .ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§
243c odst. 1 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b
odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu
trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání
podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí
vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237
o. s. ř. (či jeho části)
– viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. K tomu viz
zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Pokud dovolání směřuje do výroků I, III a IV rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.,
neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro
tuto vadu nelze pokračovat. Proto se ani nemusel zabývat otázkou, zda je
dovolání, pokud jde o výroky týkající se žalované 2), vůbec subjektivně
přípustné. Navíc dovolání, napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a odvolacího řízení, je objektivně
nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nicméně v části o náhradě
nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) bylo nutné spolu s výrokem
rozhodnutí ve věci samé zrušit i akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení i
odvolacího řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání, v části směřující proti výroku rozsudku
odvolacího soudu pod bodem II, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem II, je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v
této části důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(viz níže). Dovolací soud nejprve zvážil přípustnost dovolání ohledně otázky, zda sporná
kanalizace je samostatným předmětem vlastnického práva, a poté přezkoumal
závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně ohledně právních osudů této
kanalizace. Část kanalizace jako samostatný předmět vlastnického práva (věc):
Námitka dovolatelky, že sporná kanalizace nemůže být samostatnou věcí
(předmětem vlastnického práva) přípustnost dovolání nezakládá; rozpor s
judikaturou dovolacího soudu tu není dán. Podle § 8 odst. 3, 4 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích,
vlastníci vodovodů nebo kanalizací provozně souvisejících, popřípadě jejich
částí provozně souvisejících, upraví svá vzájemná práva a povinnosti písemnou
dohodou tak, aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé provozování vodovodu nebo
kanalizace. Z textu zákona je zjevné, že existují „provozně související kanalizace“,
jejichž vlastníky mohou být různé osoby. Nejvyšší soud pak konstatoval, že kanalizační stoka může být samostatnou věcí a
předmětem právních vztahů. Avšak samostatnou věcí a předmětem právních vztahů
nemůže být pouhá část kanalizační stoky; součást věci není způsobilým předmětem
občanskoprávního vztahu a sdílí to, co se po právní stránce týká hlavní věci
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5337/2015; tento
závěr opakoval Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS
820/18). Sporná kanalizace podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán,
ústila původně do septiků, které byly zřízeny spolu s výše uvedenými domy (bod
1 rozsudku soudu prvního stupně) a sloužila výhradně těmto domům; i po
propojení s obecní kanalizací je stavební propojení snadno zrušitelné, zrušením
propojení nedojde ke znehodnocení kanalizace. Pak ovšem není zjevně nepřiměřená
úvaha o tom, že šlo o samostatnou kanalizaci, která byla až později (patrně
někdy v 10.
letech 21 století, viz opět bod 1 rozsudku, nebo snad až po roce
2016, viz bod 4 rozsudku soudu prvního stupně) propojena s obecní kanalizací, a
že toto propojení nemělo za následek, že by se stala součástí obecní kanalizace
a pozbyla povahu samostatné věci; nadále jde o provozně související kanalizace. Dovolatelkou tvrzený rozpor s uvedenou judikaturou není dán, neboť ve věci
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5337/2015, ani v následném usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 820/18, nejde o případ propojení dvou
samostatných kanalizací, nadále provozně souvisejících. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s obecnou judikaturou dovolacího
soudu, týkající se věci a její součásti, na kterou žalovaná 1) odkazuje. K právním osudům sporné kanalizace:
Z rozsudku soudu prvního stupně se podává tento skutkový stav: Společnost
Slévárna a strojírna J. Beneš vybudovala v roce 1947 15 řadových domů; soud
neuvedl, za jakým účelem byly domy zřízeny, podle odvolacího soudu v nich
později „byli zřejmě částečně ubytováni zaměstnanci tohoto podniku“ (tj. MENET
Průhonice, s. p.). Společnost Slévárna a strojírna J. Beneš byla po roce 1948 znárodněna a
znárodněné domy přešly do majetkové podstaty podniku METAZ n. p. (v rozsudcích
se též uvádí „Metalurgické závody Týnec nad Sázavou“ – viz bod 7 věta druhá,
rozsudku odvolacího soudu; ostatně označení státních hospodářských organizacích
v rozsudcích obou soudů není jednotné a to se nutně přenáší i do tohoto
odůvodnění), právního předchůdce podniku MENET Průhonice s. p.; k tomu přibyly
další domy, vybudované v 70. letech minulého století. „V souvislosti s
výstavbou těchto bytových domů byly vybudovány biologické septiky na části
pozemku parc. č. 247 a bylo vydáno povolení k vypouštění odpadních vod (rok
1968). Zřejmě v souvislosti s výstavbou těchto septiků byla vybudována i
splašková kanalizace odvádějící odpadní vody ze shora uvedených řadových a
bytových domů do vybudovaných biologických septiků… Tato kanalizace tak byla ve
vlastnictví státu a právo hospodaření k ní měl národní podnik METAZ“ (bod 45
rozsudku odvolacího soudu). Povolení k vybudování a provozování těchto septiků
bylo vydáno předchůdcům žalobkyně, označeným v rozsudku jako „Metalurgické
závody n. p. Týnec nad Sázavou, závod Průhonice“ a „METAZ, n. p. Týnec nad
Sázavou, závod Průhonice“ (bod 9 rozsudku soudu prvního stupně). Sporná kanalizace je tedy určena k odvodu odpadních vod z uvedených obytných
domů. Poté v roce 1988 byl z podniku METAZ, n. p. vyčleněn státní podnik MENET
Průhonice. Dále soud prvního stupně uvedl: „Hospodářskou smlouvou ze dne 29. 8. 1991 převedla organizace Metalurgické závody s. p. Týnec nad Sázavou na
organizaci MENET státní podnik Průhonice nemovitosti v katastrálním území Hole,
Průhonice na LV č. 191, ev. list č. 105, str. 1, 2, 3 a 4, ev. list č. 471, a z
LV č. 353, ev. list č. 105, a to z důvodu založení samostatného podniku.
Podle
Delimitačního protokolu o vyčlenění státního podniku MENET Průhonice ze
státního podniku Metalurgické závody Týnec nad Sázavou byl rozsah převodu
majetku na státní podnik MENET Průhonice uveden v tabulkách jako nedílné
součásti delimitačního protokolu. Tabulky soudu předloženy nebyly (delimitační
protokol ze dne 28. 9. 1988).“
K tomu žalovaná 1) uvedla, že majetek s. p. MENET Průhonice byl v počátkem 90. let minulého století rozdělen na dvě části, jednak na část vloženou do Fondu
národního majetku (viz i bod 8 rozsudku soudu prvního stupně), dále na část, na
kterou se vztahoval restituční nárok A. L.. Část, která nebyla restituentce
vydána, jí byla v procesu privatizace prodána. I odvolací soud uvedl, že A. L. byl majetek, který převedla následně na právního předchůdce žalobkyně, částečně
vrácen v restituci a část majetku zprivatizovala. A. L. tak získala celý
majetek společnosti MENET Průhonice, s. p. Soud prvního stupně mj. uvedl: „Z
dohody o vydání a převodu majetku ze dne 27. 5. 1992 bylo zjištěno, že Fond
národního majetku jako osoba povinná a A. L. jako osoba oprávněná uzavřeli
uvedenou dohodu, podle které A. L. nabyla vypočtené nemovitosti, přičemž žádná
kanalizace ve výčtu zmíněna nebyla ani nepřímo na rozdíl kupř. od venkovních
schodů, přístřešku či studny.“
Protože lze předpokládat, že předmětem restituce nebyly domy vybudované v 70. letech 20. století, podává se (alespoň prozatím) závěr, že tyto domy získala A. L. v privatizaci. Veškeré tyto nemovitosti (tj. domy vybudované ve 40. a v 70. letech minulého
století) vložila A. L. smlouvou o převodu podniku ze dne 15. 7. 1992 do majetku
společnosti BENEŠ a LÁT, slévárna a strojírna, v. o. s. Nástupnicí této
obchodní společností byla společnost BENEŠ a LÁT, slévárna a strojírna, spol. s
r. o. (do roku 1998), a následně žalobkyně. Spor je o vlastnictví této kanalizace. Je tak třeba posoudit právní důsledky
změn nastalých v důsledku přeměny části původní organizace, které příslušelo i
ve vztahu ke kanalizaci právo hospodaření s národním majetkem. K právu hospodaření s majetkem státu ve vztahu ke sporné kanalizaci:
Podle zjištění soudu prvního stupně „národní podnik Metaz (Metalurgické závody
Týnec nad Sázavou), závod Průhonice, měl s největší pravděpodobností právo
hospodaření k předmětné kanalizaci, když vybudoval bytové domy, měl stavební
povolení pro stavbu kanalizace k nim, následně obdržel povolení k vypouštění
odpadních vod“. Také odvolací soud uvedl: „Tato kanalizace tak byla ve
vlastnictví státu a právo hospodaření k ní měl národní podnik METAZ“. Z toho
dovolací soud vychází. Dále však soud prvního stupně pokračoval: „Prokázáno však nebylo ze strany 1. žalované (ani 2. žalované) přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., že právo
hospodaření ke kanalizaci přešlo na státní podnik MENET PRŮHONICE. Ze zakládací
listiny uvedeného státního podniku to výslovně neplyne, delimitační protokol,
na který je odkazováno, doložen ze strany 1. žalované nebyl.
Kdyby měla přejít
na státní podnik MENET PRŮHONICE kompletně veškerá práva z Metalurgických
závodů, nebylo by vůbec třeba existence delimitačního protokolu, přičemž výraz
‚oprávnění‘ má nepochybně jiný význam než ‚právo‘ zahrnující mj. právo
vlastnické. Soud proto nemá za prokázané, že právo hospodaření k předmětu sporu
přešlo na státní podnik MENET PRŮHONICE.“
K tomu dovolací soud uvádí, že samotná skutečnost, že delimitační protokol, ev. příloha k němu, nebyl soudu předložen, ještě neumožňuje činit závěr, že právo
hospodařit se spornou kanalizací nepřešlo na státní podnik MENET PRŮHONICE (jak
to dokládá soud prvního stupně), a vůbec již z něj nelze činit závěr, že toto
právo přešlo ve smyslu § 65 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník
(„HZ“), na okresní národní výbor (k tomu viz níže). Odvolací soud též uvedl: „Je třeba zdůraznit, že tato splašková kanalizace se
nevztahovala přímo k budovám podniku, ale odváděla odpadní vody z domů, ve
kterých byly zřejmě částečně ubytováni zaměstnanci tohoto podniku. Nijak tedy
nesouvisela s úkoly, které měl tento podnik plnit.“
Nicméně z rozsudku soudu prvního stupně (byť v této části ne zcela jednoznačně
formulovaného – viz bod 9) se podává, že domy vybudovala zčásti již Slévárna J. Beneš v Průhonicích a zčásti „podnik Metaz Průhonice“. Soudy neuvedly, kdo měl
k těmto domům právo hospodaření s národním majetkem, nicméně právo hospodaření
ke sporné kanalizaci, svědčící „národnímu podniku Metaz (Metalurgické závody
Týnec nad Sázavou), závod Průhonice“, odvozovaly od toho, že tento podnik domy
vybudoval, měl stavební povolení ke zřízení sporné kanalizace a k vypouštění
odpadních vod (bod 25 rozsudku soudu prvního stupně). Z toho se podává velmi pravděpodobná možnost (ani touto otázkou se soudy zatím
nezabývaly), že šlo o domy s byty trvale určenými pro ubytování pracovníků
organizace (viz např. § 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
před novelou č. 509/1991 Sb., dále též § 66 zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty); jinak by metalurgický podnik zřejmě nebudoval domy s byty. Bylo-li tomu tak (a v dalším řízení se tím soudy budou zabývat), pak ovšem výše
uvedený argument odvolacího soudu o tom, že státní podnik nemohl mít právo
hospodaření s kanalizací, neboť nesouvisela s úkoly státního podniku (viz § 65
odst. 1 HZ), neobstojí. V řízení též nebyl zjištěn jediný rozumný či i tehdejšími poměry vysvětlitelný
důvod pro to, aby právo hospodaření ke sporné kanalizaci bylo odděleno od
zbývajícího majetku n. p. Metaz Průhonice a zůstalo zachováno tomuto podniku i
po převodu práva hospodaření s domy na MENET PRŮHONICE, s. p. Nelze totiž
pominout, že pokud by právo hospodaření na podnik MENET PRŮHONICE, s. p. nepřešlo, neznamenalo by to, že „bez dalšího“ přešlo do prozatímní správy
okresního národního výboru, ale i nadále by náleželo n. p. Metaz Průhonice. Takové nelogické řešení zakladatel jistě nesledoval. K možnému přechodu práva hospodaření na okresní národní výbor:
Soudy opřely závěr o tom, že právo hospodaření s kanalizací přešlo na okresní
národní výbor (a poté na stát) o § 65 odst.
3 HZ, ve kterém se uvádí: „Národní
majetek, u něhož při jeho nabytí státem není z právního úkonu nebo úředního
rozhodnutí patrno, která státní organizace má k tomuto majetku právo
hospodaření, prozatímně spravuje okresní národní výbor, pokud právní předpis
nestanoví, že tak činí jiný státní orgán nebo organizace. Totéž platí o
národním majetku, o němž se zjistí, že k němu nemá právo hospodaření žádná
organizace.“ K tomu odvolací soud uvedl: „Jednalo se tak o situaci, kdy nebylo
jasné, kdo měl k předmětu sporu právo hospodaření, proto ho měl tehdejší
okresní národní výbor.“
Tento právní názor dovolací soud nesdílí. Z hypotézy § 65 odst. 3 HZ se podává, že toto ustanovení se uplatnilo jen
ohledně národního majetku, u něhož „při jeho nabytí státem nebylo z právního
úkonu nebo úředního rozhodnutí patrno, která státní organizace má k tomuto
majetku právo hospodaření“. Soudy neučinily skutkové zjištění (a strany ostatně
nic takového netvrdily), že by při znárodnění či pozdější výstavbě domů nebylo
zřejmé, komu právo hospodaření náleží. Takovou nejasnost ostatně vylučuje soudy
učiněné zjištění, že právo hospodaření ke kanalizaci náleželo n. p. Metaz. Po
celou dobu, až do okolností těsně předcházejících vzniku tohoto sporu, nebyl
ohledně správy kanalizace spor, rozhodně nebyl v době před restitucí a
privatizací majetku MENET PRŮHONICE s. p.; z bodu 10 rozsudku soudu prvního
stupně se podává, že žalobkyně začala popírat vlastnictví kanalizace až v roce
2012. Stejně tak nebylo zjištěno, že by již v době platnosti hospodářského zákoníku
neměla k tomuto majetku právo hospodaření žádná organizace; jestliže by totiž
toto právo nepřešlo na MENET PRŮHONICE, s. p., zůstalo by zachováno jeho
předchůdci. Již proto nebylo možno uvedené ustanovení aplikovat. Za této situace je právní posouzení věci odvolacím soudem přinejmenším
předčasné, a tudíž nesprávné; je tak v rozporu s právním názorem vysloveným v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008, a je
dán i dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. K převodu vlastnického práva ke sporné kanalizaci v procesu tzv. velké
privatizace:
Dovolací soud nesdílí ani úvahu odvolacího soudu k převodu kanalizace na
předchůdkyni žalobkyně v procesu velké privatizace. K tvrzení žalované 1), že předmětem privatizace byl podnik, resp. jeho část
jako celek, a tudíž i kanalizace sloužící uvedeným domům, a nikoliv tedy
jednotlivé věci, a proto z toho, že snad nebyla výslovně v kupní smlouvě,
uzavřené státem s předchůdci žalobkyně, uvedena, nelze činit závěry o tom, že
převedena nebyla; i s odkazem na judikaturu dovolacího soudu odvolací soud
uvedl, že si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3813/2008, ve
kterém Nejvyšší soud uvedl, že převáděny podle zákona č. 92/1991 Sb. o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, neměly být převáděny majetkové
hodnoty „samy o sobě“, ale podniky popř. jejich části jako hospodářské
jednotky. V daném případě však „sporná kanalizace nesouvisela přímo s
privatizovaným podnikem, ale týkala se řadových a bytových domů.
Proto by bylo
zapotřebí ji v příslušné listině jmenovitě uvést, což se nestalo“. K tomu dovolací soud uvádí, že tato úvaha je přinejmenším neúplná již proto,
že – jak uvedeno výše – opomíjí existenci bytů trvale určených pro ubytování
pracovníků, a tudíž i možnost, že domy s těmito byty patřily k majetkové
podstatě privatizovaného podniku. Ostatně z rozsudku soudu prvního stupně se
podává, že tyto domy patřily k majetku, který „zčásti restituovala, zčásti
privatizovala A. L.“ (předchůdkyně žalobkyně) a žalobkyně sama tyto domy
později převedla do vlastnictví nájemců (bod 1 odůvodnění). Je tedy třeba
nejprve jasně určit, na základě jakého právního důvodu přešly tyto domy do
vlastnictví A. L., a tak postavit najisto, zda to bylo v rámci privatizace
části podniku či restituce jeho části. Pokud tomu tak bylo, pak by bylo třeba
věc znovu posoudit z hledisek uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008. I zde je právní posouzení věci odvolacím
soudem předčasné, a tudíž nesprávné. Dovolací soud poznamenává, že je třeba zvažovat, jaký smysl by mělo vynětí
kanalizace z majetkové podstaty privatizovaného podniku a jeho přechod do
správy státu. Nelze ani přejít chování žalobkyně a jejích předchůdců ke sporné
kanalizaci; z něj lze dovodit, že měli za to, že vlastníky sporné kanalizace
jsou oni. K rozporu posuzování právních osudů sporné kanalizace s judikaturou dovolacího
soudu:
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně se dlouhou řadu let chovala jako
vlastník předmětu sporu, provozovala ji jako součást další infrastruktury, za
provoz vybírala mj. stočné od řady subjektů, opakovaně se za vlastníka
prohlašovala (bod 29 rozsudku) a vystupovala tak i před obcí a státními orgány
(bod 10 rozsudku). Nicméně uvedl, že „skutečnost, že se někdo dlouhou řadu let
choval, jako vlastník věci z něj vlastníka věci nečiní“ (bod 28 rozsudku, též
bod 50 rozsudku odvolacího soudu). To je sice samo o sobě v zásadě správné
konstatování, není však úplné. Dovolací soud totiž opakovaně vyslovil, že chování účastníků je významné při
posuzování právních jednání. „Při zkoumání právně relevantní vůle účastníků je
třeba vyjít i z jejich následného chování, neboť lze důvodně přepokládat, že
takové chování bude odpovídat posuzované vůli. V případě, že se jedná o právní
úkon učiněný v ústní formě či konkludentně, je při sporu jen obtížně
zjistitelné, jak strany tohoto úkonu zamýšlely upravit svá práva a povinnosti. Přihlédne-li soud k následnému chování účastníků, jež vyloží v souladu se
zásadami logiky a při zohlednění toho, jak by za daných okolností obvykle
postupovali jiní racionální účastníci právního úkonu, není důvodu tomuto
postupu cokoliv vytýkat. Trvat za všech okolností na vyčerpávajícím doložení
přesného znění daného smluvního ujednání by znamenalo v podstatě popření
možnosti uzavírání smluv v jiné než písemné podobě i v případě, kdy ji zákon
nevyžaduje. I v rámci soudního řízení je pak třeba uzpůsobit nároky kladené na
prokázání smluvního ujednání dikci zákona a společenské realitě“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn.
28 Cdo 338/2012, viz též další
judikaturu tam citovanou). K tomu přistupuje i to, co se uvádí v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004:
‚„není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci před delší dobou dály
obvyklým či pravidelným způsobem či (úředním) postupem, je pak důkazní břemeno
o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí“. Z tohoto hlediska bylo třeba posoudit i danou věc, zejména pokud soud své
rozhodnutí opíral o to, že příloha k delimitačnímu protokolu, ve kterém měl být
blíže uveden privatizovaný majetek, v řízení nebyla předložena. Bylo třeba
zvážit, zda tu byly hospodářské či jiné důvody pro to, aby docházelo k převodům
práva hospodaření s národním majetkem, ev. později i práva vlastnického, k
obytným domům bez kanalizace, na kterou byly připojeny; přitom bylo třeba
přihlédnout k tomu, že žalobkyně (a zřejmě i její předchůdci) se chovala ke
sporné kanalizaci jako její vlastnice a k vlastnictví se hlásila. To jsou
nepřímé důkazy nasvědčující tomu, že k převodu došlo. Soudy se měly vypořádat i
se skutečností tvrzenou žalovanou 2), že žalobkyně „vlastnické právo k
vodovodu, které měla nabýt stejným titulem, nepopírá“ (bod 4 rozsudku soudu
prvního stupně). Pokud tak neučinily, jejich rozhodnutí závisejí na vyřešení
otázky procesního práva, při jejímž řešení se i odvolací soud i soud prvního
stupně odchýlily od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
to činí dovolání přípustným i důvodným. K podmínkám vydržení vlastnického práva v poměrech zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „obč. zák“.):
Soudy se zabývaly i otázkou, zda žalobkyně, která se dlouhodobě chovala ke
sporné kanalizaci jako jej vlastnice, nenabyla vlastnické právo k ní ještě v
době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vydržením (§ 130 odst. 1 ve spojení s § 134 obč. zák.). Soud prvního stupně k tomu uvedl: „Není tu tak žádný právní titul, na základě
kterého by vlastnické právo k předmětné kanalizaci přešlo na žalobkyni. Při
neexistenci titulu (byť třeba nikoliv řádného) pak nelze vůbec uvažovat o
vydržení, nemůže být dána dobrá víra žalobkyně ani není možné uvažovat o
uplynutí vydržecí doby.“
Odvolací soud v bodě 51 odůvodnění citoval § 134 odst. 1 obč. zák., pod bodem
52 však shrnul podmínky řádného vydržení vlastnického práva (aniž uvedl, ze
kterého ustanovení zákona vycházel) tak, jak jsou upraveny v § 1090 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který tento způsob nabytí vlastnického práva
upravuje jinak, a uvedl: „Konstrukce vydržení je obecně postavena na
kumulativním splnění 3 podmínek, a to trvání držby, poctivého držitele a
uplynutí stanovené doby. K řádnému vydržení se vyžaduje pravá držba - tedy
taková, kdy držitel nezískal držený objekt násilím či lstivě. Zároveň se
vyžaduje držba opřená o řádný titul. Ústřední podmínkou pro řádné vydržení je,
aby se držba zakládala na právním důvodu (…) žalobkyně nemohla být v dobré
víře, neboť neexistovala platná smlouva, která by měla za následek nabytí
sporné splaškové kanalizace. Proto nemohla nabýt vlastnické právo k ní ani
vydržením“.
Odvolací soud neuvedl, kdy nejdříve podle jeho názoru mohla skončit vydržecí
doba. Vzhledem k tomu, jak probíhaly převody vlastnického práva mezi právními
předchůdci žalobkyně, jejichž držbu bylo možné započítat do běhu vydržecí doby
(§ 134 odst. 3 obč. zák.), přichází do úvahy jako doba uchopení se držby první
polovina 90. let minulého století; pak by ovšem vydržecí doba případně musela
doběhnout do 1. 1. 2014, tedy v režimu zákona č. 40/1964 Sb. Konstantní judikatura v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, však
k vydržení existenci převodní smlouvy, natož platné, nevyžaduje. Dobrá víra
držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za
nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na
jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba
se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl
domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1398/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo
1966/2005). Dovolatelka namítá, že „zde je platná smlouva, a to dohoda o vydání a převodu
majetku ze dne 27. 5. 1992, kterou uzavřely Fond národního majetku jako osoba
povinná a A. L. jako osoba oprávněná“; zjevně tím chce sdělit, že tu platná
smlouva, o kterou se držba opírala, byla. To ovšem platí i o právní skutečnosti
mající za následek převod majetku v privatizaci. Jestliže A. L. nabyla
nemovitosti, k jejichž „obsluze“ kanalizace sloužila na základě relevantních
právních skutečností, pak to byly tyto skutečnosti (resp. některá z nich,
přesnější zjištění je věcí nalézacího řízení), o které se její držba opírala, a
to bez ohledu na to, zda k převodu vlastnictví kanalizace došlo či nikoliv. Jinak řečeno: Jestliže se na základě smlouvy chopila nejen držby domů, ale i
kanalizace, která byla s nimi spojena, neboť měla za to, že kanalizace k domům
patří (a tomu nasvědčuje její pozdější chování, resp. chování jejích nástupců),
pak je tato smlouva titulem, o který se opírá její držba, a to bez ohledu na
to, zda kanalizace byla ve smlouvě výslovně uvedena. To platí i pro nabytí
držby jejími nástupci. I v této části tak napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, což zakládá přípustnost dovolání a také jeho důvodnost
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti lze odkázat na to, co se k této otázce uvádí v komentáři k
zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník: „Dobrá víra musí být podložena
konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je
opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry,
jsou zpravidla okolnosti, týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o
poctivosti nabytí, tedy tzv.
titul uchopení se držby (objektivně oprávněný
důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu
neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo
tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením“ (NS sp. zn. 22 Cdo
508/2001). „Tato a další obdobná rozhodnutí jsou někdy mylně interpretována
tak, že k nabytí oprávněné držby se vyžaduje existující, byť neplatný právní
titul. Jde tu o zřejmé nedorozumění. Platné právo nevyžaduje k oprávněné držbě
žádný titul, pouze mu jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem
v dobré víře, že mu věc patří. Těžko ovšem může být objektivně v dobré víře
ten, kdo věc nalezl, měl ji zapůjčenou apod. Držitel musí být v dobré víře, že
je tu takový právní titul, který podle platného práva má za následek převod
vlastnictví. Zpravidla bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o
omyl právní… Proto judikatura žádá, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že
tu takový titul je, i když ve skutečnosti zde žádný titul není. „Oprávněná
držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl
domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí“ (NS
sp. zn. 22 Cdo 417/98). „O tento závěr se opírá řada dalších rozhodnutí
Nejvyššího soudu“ (ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a
kol. Občanský zákoník I, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, § 130, marg. č. 7.)“. Naopak právní názor, který Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 11. 5. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2576/10, nelze v této věci (alespoň za prozatím zjištěného
skutkového stavu) aplikovat. Ústavní soud uvedl: „Z ústavněprávních hledisek
(princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán
(příslušné středisko geodézie) (v podstatě) osvědčí určité skutečnosti (že
právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v
jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu,
a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec (právní předchůdci
stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.“ V nyní
projednávané věci byl skutkový stav jiný; nešlo o to, že by státní orgán tím,
že osvědčil právní skutečnosti, vyvolal v předchůdcích žalobkyně nebo v ní samé
dobrou víru, že je vlastnicí. K eventuálnímu petitu vlastnické žaloby:
„Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně
označen“ (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). V této věci soudy posoudily žalobní návrh
jako objektivní kumulaci návrhů (žalob), nikoliv jako žalobu s eventuálním
petitem; tento postup neshledává dovolací soud, navzdory nepříliš zdařilé
formulaci žalobního návrhu, resp. změny žaloby, za nepřiměřený. Šlo-li o
objektivní kumulaci nároků (o dvě samostatné žaloby, které mohly být projednány
i v samostatných řízeních), pak se na věc nemůže vztahovat judikatura o
eventuálním petitu. Tvrzený rozpor s touto judikaturou tak není dán.
K naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení:
„Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení
bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71). Není přitom rozhodující, kdy nastaly právní skutečnosti právo
zakládající; judikatura nikdy nevyloučila naléhavý právní zájem na určení jen
např. proto, že rozhodné skutečnosti nastaly před dlouhou dobou. V
rozhodnutích, na která dovolatelka odkazuje, jde o rozložení důkazního břemene,
resp. o hodnocení důkazů, pokud jde o právní skutečnosti, které měly (či
neměly) nastat před dlouhou dobou. Namítaný rozpor s touto judikaturou tak není
dán. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo než rozhodnutí
odvolacího soudu v části, ve které je dovolání přípustné, a v souvisejících
nákladových výrocích, zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že žalovaná 2) není nadále účastnicí řízení, neboť žaloba
proti ní byla pravomocně zamítnuta, řízení se ve vztahu k ní končí. Protože
žalovaná 1) v dovolání napadla i výroky týkající se jen vztahu mezi žalobkyní a
žalovanou 2), rozhodl v této části dovolací soud i o náhradě nákladů řízení;
toto rozhodnutí není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se
žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.