odána ústavní stížnost.
28 Cdo 1195/2020-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze
1, Platnéřská 191/4, IČO 00408026, zastoupeného JUDr. Ronaldem Němcem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 18, proti žalovaným: 1)
XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v
Karlových Varech, Závodní 391/96C, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO
69797111, Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, o určení
vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 39 C
9/2015, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 11. prosince 2019, č. j. 95 Co 88/2019-164, t a k t o :
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny rovným dílem zaplatit žalobci na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 4.114 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ronalda Němce, Ph.D., advokáta se sídlem v
Karlových Varech, T. G. Masaryka 18.
Krajský soud v Ústí nad Labem výrokem I. rozsudku ze dne 11. 12.
2019, č. j. 95 Co 88/2019-164, potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek
Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 1. 2019, č. j. 39 C 9/2015-135 [jímž určil,
že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 258/85 a parc. č. 258/86,
zapsaných na LV č. 3736 pro katastrální území Střimice, obec Most, okres Most,
jak jsou vytyčeny v geometrickém plánu č. 212-43/2018 ze dne 12. 11. 2018,
který je součástí tohoto rozsudku], dále jej potvrdil ve výroku II. o náhradě
nákladů řízení ve správném znění a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobcem podle § 18
odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního
soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že označené
pozemky vznikly z pozemků PK parc. č. 281, parc. č. 282, parc. č. 283, parc. č. 295, parc. č. 296, parc. č. 297 a parc. č. 298, zapsaných v knihovní vložce č. 203 pozemkové knihy pro k. ú. Střimice (později pozemek parc. č. 258/20,
naposledy část pozemku KN parc. č. 258/52, nyní pozemky parc. č. 258/85 o
výměře 2502 m2 a parc. č. 258/86 o výměře 1695 m2), které byly historickým
majetkem právního předchůdce žalobce Řádu Křižovníků s červenou hvězdou a které
na stát přešly bez náhrady rozhodnutím ONV v Mostě ze dne 4. 1. 1954 dle § 1
odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě
vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) - dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“
– s účinností od 1. 1. 1950, že dle rozhodnutí ONV v Mostě ze dne 8. 12. 1961 k
nim bylo vloženo vlastnické právo pro Československý stát - Severočeský
hnědouhelný revír, důl Maxim Gorkij, n. p. v Braněnech, že hospodářskou
smlouvou ze dne 1. 11. 1986 o převodu správy národního majetku byl pozemek
parc. XY převeden na XY, že rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne
11. 11. 1993, č. 939/1993, byla část majetku tohoto státního podniku dle zákona
č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen
„zákon č. 92/1991 Sb.“), vyjmuta a převedena na Fond národního majetku ČR (dále
jen „Fond“) na základě schváleného privatizačního projektu rozhodnutím
Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 6. 10. 1993, že Fondem byla dle notářského zápisu ze dne 12. 11. 1993, NZ 142/93, N
148/93, založena akciová společnost XY, jež vznikla zápisem do obchodního
rejstříku dne 1. 1. 1994, že jejím základním jměním se stala cena hmotného a
dalšího majetku XY, že součástí privatizačního projektu byl mimo jiné i pozemek
parc. č. 258/52 v k. ú. XY a že členy představenstva XY, byli jmenováni mj. E. Š. a J. F. Z výpisů z katastru nemovitostí vyplynulo, že jako vlastník pozemku
parc. XY v k. ú. XY (ostatní plocha, dobývací prostor) byl zapsán XY (jako
nabývací titul je označena „velká privatizace - smlouva o vkladu majetku do
společnosti 142/1993 Notářský zápis FNM ČR Praha o založení a.s. z 12. 11. 1993
NZ 142/93, N 148/93“) a posléze XY (nabývacím titulem je „prohlášení vkladatele
o vkladu do základního jmění právnické osoby podle obch. z. ze dne 6. 3. 2013;
právní účinky vkladu práva ke dni 18. 3. 2013“); za převodce XY označenou
listinu podepsal V. H., předseda představenstva společnosti, a za XY,
předsedkyně představenstva P. S. Dále bylo zjištěno, že J. F. byl v období od
8.
5. 1991 do 11. 9. 1992 zástupcem ředitele XY, od roku 1992 jeho ředitelem,
že zpracovával privatizační projekt tohoto státního podniku, že po založení
společnosti XY (až do 19. 6. 1998) byl členem jejího představenstva, že v
období od 19. 6. 1998 do 29. 5. 2002 byl místopředsedou představenstva, od 29. 5. 2002 do 20. 8. 2012 předsedou představenstva této společnosti, že od 6. 11. 2012 do 7. 5. 2014 byl řadovým členem představenstva a že v letech 2012 do 2014
byl členem dozorčí rady společnosti XY [žalované 1)], která vznikla oddělením
od společnosti XY. Ohledně E. Š. bylo zjištěno, že v XY pracovala od roku 1959
v různých funkcích, že v době jejich privatizace vykonávala funkci prokuristky
a byla zástupkyní ředitele podniku, že po privatizaci se stala ředitelkou
zbytkového podniku (mezi lety 1994 a 1997) a souběžně byla i prokuristkou anebo
finanční ředitelkou XY, a že mezi lety 1994 až 2009 byla členkou představenstva
XY. K dalším osobám se vztahem k žalované 1) soud zjistil, že v období od 3. 4. 2002 do 6. 11. 2014 byl členem dozorčí rady XY, J. V., následně od 9. 4. 2014
byl v dozorčí radě XY, že P. S. byla ekonomkou a od roku 2007 finanční
ředitelkou XY, od 13. 5. 2010 do 7. 5. 2014 členkou dozorčí rady a poté od 31. 12. 2012 předsedkyní představenstva dozorčí rady společnosti XY., a že V. H. byl členem představenstva společnosti XY, od 24. 6. 2012 do 6. 11. 2012, dále
byl předsedou představenstva této společnosti od 6. 11. 2012 do 3. 8. 2017, a
členem představenstva od 3. 8. 2017, a od 31. 12. 2012 do 9. 4. 2014 byl členem
dozorčí rady XY. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce je oprávněnou
osobou dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., neboť jeho právní předchůdce utrpěl v
rozhodné době majetkovou újmu dle § 5 písm. a) tohoto zákona, a že pasivně
legitimovaným subjektem [vedle žalované 1)] je stát, za nějž jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“), jakožto organizační
složka státu [§ 10 a § 11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“)], když pozemek tvořil v minulosti součást
majetku určeného pro hospodaření státního podniku, byl ve vlastnictví státu a
nesloužil k zemědělskému využití půdy, pročež nespadá mezi majetek, vůči němuž
„uplatňuje svoji pravomoc“ Státní pozemkový úřad. V tomto ohledu proto
nepřisvědčil námitce žalované 2), že pasivně legitimovaným subjektem jsou v
dané věci XY, které stále existují. Vzhledem k tomu, že původní pozemky
vlastněné právním předchůdcem žalobce, resp. následně pozemek parc. XY (dále
též jen „pozemek“), byl zahrnut do privatizačního projektu dle zákona č. 92/1991 Sb. (neboť tvořil součást podnikového areálu XY), vycházel odvolací
soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) „z posouzení porušení zákazu převodu
uvedeného v blokačním ustanovení § 3 tohoto zákona“, které vedlo k neplatnosti
převodu pozemku dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč.
zák.“), aniž by se zabýval otázkou, zda
pozemek lze charakterizovat jako zemědělský pro posouzení otázky porušení
blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
jen „zákon o půdě“). Vyslovil právní názor, že není podstatné, z jakého důvodu
došlo k zahrnutí pozemku do privatizačního projektu (tedy proč nebyly zkoumány
nabývací tituly k původním pozemkům), že vedení státního podniku, které
privatizační projekt připravovalo, mělo věnovat potřebnou péči posouzení původu
majetku, že vlastnické právo ze státu nemohlo pro porušení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. na zřizovanou právnickou osobu XY., přejít, a ta je pak nemohla
převést „na jinou osobu“ [žalovanou 1)]. V důsledku absolutní neplatnosti
převodu vlastnického práva k pozemku do majetku XY - na základě privatizačního
projektu - proto zůstal jeho vlastníkem stát. Pokud obě žalované s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a na
nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, namítaly, že
v dané věci jsou dány mimořádné okolnosti pro zamítnutí žaloby, spočívající
jednak v dobré víře žalované 1) při nabytí pozemku a dále v závažné újmě,
která jí „vydáním pozemku vznikne“, poukázal odvolací soud (s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4554/2015) na zjištěnou skutečnost, že
XY, a nově vzniklá společnost XY, a. s., byly navzájem personálně propojeny J. F. a E. Š., kteří byli obeznámeni s privatizačním projektem „nebo byli
odpovědní za jeho přípravu“, a že personální propojení bylo zjištěno i mezi
společností XY, a XY, v osobách S. a H.; není přitom podstatné, zda tyto osoby
tvořily většinu při rozhodování o nabytí nemovitého majetku, nýbrž to, že osoby
znalé privatizačního projektu byly členy statutárního orgánu nabyvatele. Bylo
by tak v rozporu s účelem zákona č. 428/2012 Sb. dovozovat dobrou víru při
následném protiprávním nakládání s majetkem blokovaným zákonným ustanovením za
situace, kdy „okolnosti nasvědčují plné informovanosti osob personálně
propojujících zúčastněné právnické osoby o původu dotčeného majetku“ (viz
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5223/2017). Bylo-li dále v řízení
zjištěno, že pozemek je součástí dobývacího prostoru, pak sama tato skutečnost
nenasvědčuje vzniku závažné újmy žalované 1), když pozemky „nejsou součástí
uzavřeného areálu, a nebylo ani tvrzeno, že by jejich vydání znemožňovalo nebo
závažně narušovalo hospodářskou činnost žalované 1)“. Případnou odvolací soud
neshledal ani námitku žalované 2) vycházející z právního názoru vysloveného
Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, zda i v případě vyhovění
žalobě, by bylo možné pozemky žalobci vydat s ohledem na § 7 zákona č. 428/2012
Sb., tedy zda funkčně souvisí s jiným jeho majetkem, protože předmětem řízení
před soudem prvního stupně nebyla žádná relevantní tvrzení v tomto směru
uplatněna, a odvolací soud se touto námitkou s ohledem na zásadu neúplné
apelace tudíž nemohl zabývat.
Dále odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně v jeho závěru, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro nabytí
vlastnického práva k pozemku žalovanou 1) vydržením (§ 130 odst. 1 a § 134 obč. zák.), neboť „smlouvy, které vedly k převodu vlastnického práva mezi státním
podnikem XY a společností XY byly shledány absolutně neplatnými, a nebylo
zjištěno, že by k převodu předmětných nemovitostí na XY ani následně na XY,
došlo v dobré víře“. „Některým členům statutárních orgánů muselo být známo, že
společnosti, v nichž vykonávali své funkce, nejsou vlastníky převáděných
pozemků, a zvláště pak, že převod vlastnických práv byl v rozporu se zákonem;
ne všichni členové představenstva mohli o těchto skutečnostech vědět, nicméně
výše zmínění měli nebo alespoň mohli mít povědomí o blokačních paragrafech
vztahujících se na předmětné pozemky“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání. Žalovaná 1) jej napadá v obou jeho výrocích z důvodu nesprávného
právního posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny, a to:
1) „Je možné vykládat zásadu neznalost zákona neomlouvá tak široce,
že do ní spadá i znalost ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do
31. 12. 2012, a znalost ust. § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012“. 2) „Je možné vykládat zásadu neznalost zákona neomlouvá tak
široce, že do ní spadá i znalost ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do
31. 12. 2012, a znalost ust. § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, ze strany řídící
osoby právnické osoby (např. generální ředitel či člen statutárního orgánu)“. 3) „Je řídící osoba (např. generální ředitel či člen statutárního
orgánu) právnické osoby podnikající s předmětem podnikání hornická činnost ve
smyslu zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách, a o státní
báňské správě, v platném znění, povinen v rámci naplnění zásady neznalost
zákona neomlouvá znát ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012,
a ust. § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012“. 4) „Představuje nebo může představovat odnětí vlastnického práva k
nemovitostem, které jsou součástí dobývacího prostoru, subjektu - vlastníkovi
těchto nemovitostí, který podniká v oblasti hornické a těžební činnosti,
závažnou újmu“. 5) „Představuje nebo může představovat odnětí vlastnického práva k
nemovitostem, které jsou součástí dobývacího prostoru, subjektu - vlastníkovi
těchto nemovitostí, který podniká v oblasti hornické a těžební činnosti,
závažnou újmu, a to bez zjišťování dalších relevantních a konkrétních
skutečností v řízení dle zákona č.
428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi“. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení „a rozhodnutí ve věci“. Taktéž žalovaná 2) podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
z jí tvrzeného důvodu nesprávného právního posouzení věci, a jeho přípustnost
shledává v řešení následujících otázek hmotného práva“:
1) „zda žalovanou musí být vždy pouze Česká republika v případě
žalob podaných oprávněnou osobou podle § 18 odst. 1 ZMV“, která „nebyla dosud
dovolacím soudem v úplnosti řešena“, případně, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2588/98, sp. zn. 25 Cdo 93/99 nebo
25 Cdo 1767/2001. V souvislosti s touto otázkou žalovaná 2) namítá, že ve sporu
není pasivně věcně legitimována, když „posledním na straně státu v katastru
nemovitostí zapsaným subjektem“ byly XY, státní podnik v likvidaci, který stále
existuje. Žalobce se tak podle jejího názoru „může domoci vlastnického práva
státu i tím, že pasivně legitimovaným (žalovaným) bude státní podnik nebo
státní organizace“, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2679/2010, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2913/2005;
2) „zda otázku skutečného užívání předmětné parcely k rozhodnému
datu 24. 6. 1991, ale též z hlediska porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. k
datu jeho odnětí státem, lze dovozovat pouze z evidenčních údajů bývalého
pozemkového katastru…“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 223/2014. K této otázce žalovaná 2)
uvedla, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o zemědělský
majetek podle zákona o půdě, neboť v evidenci nemovitostí i v katastru
nemovitostí byl pozemek a i nadále je veden jako dobývací prostor a že jej
nelze nijak zemědělsky užívat; „jsou tak splněny obě podmínky (materiální i
formální) k přijetí závěru, že se o zemědělský majetek k datu 24. 6. 1991
nejedná“;
3) „zda právnická osoba může vydržet vlastnické právo u majetku
původně církevního, který její právní předchůdce měl nabýt v privatizaci podle
zákona č. 92/1991 Sb.“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 2573/2018, sp. zn. 28 Cdo 728/2019, sp. zn. 22 Cdo 427/2013 a
sp. zn. 22 Cdo 4057/2013. K této otázce žalovaná 2) namítá, že právní
předchůdce žalované 1) neměl pochybnosti o tom, že je vlastníkem pozemku, a to
na základě privatizace provedené podle zákona č. 92/1991 Sb., že jeho držba
byla oprávněná (§ 130 obč. zák.), resp. řádná poctivá a pravá [§ 994 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“], přičemž mohla být založena i
neplatným právním úkonem, a že v případě pochybností se má za to, že šlo o
držbu oprávněnou.
Má za to, že dobrou víru právnické osoby je třeba posuzovat u
všech členů statutárního orgánu, kdy rozhodná je dobrá víra většiny jeho
členů;
4) „zda lze prolomit blokaci majetku danou § 29 zákona č. 229/1991
Sb., jestliže vydání majetku oprávněné osobě možné není“, při jejímž řešení se
odvolací soud dle jejího mínění taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4000/2018. K této
otázce žalovaná 2) namítá, že není správný názor odvolacího soudu, že v řízení
o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se
zásadně nezkoumají tzv. nevydávací důvody podle § 7 nebo § 8 tohoto zákona,
neboť tento názor není v souladu s označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Dále žalovaná 2) namítá, že řízení před odvolacím soudem je
částečně nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádal s její námitkou, že žalobce se
žalobou domáhal určení vlastnického práva státu k celému pozemku parc. č. 258/52, avšak soudem prvního stupně bylo rozhodnuto jen o části předmětu řízení
dle vyhotoveného geometrického plánu. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud
„změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se žaloba zamítá, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“. Žalobce v obsáhlém písemném vyjádření k dovolání obou žalovaných
s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že v době
privatizace státního podniku byl „jasně postulovaný zákonný předpis, který
transfer zakazoval“, že žalované závažnou újmu ani jiné okolnosti v průběhu
řízení netvrdily, že v dané věci za stát jedná Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových a nikoliv státní podnik v likvidaci, že odvolací soud
založil své rozhodnutí na tom, že privatizací došlo k porušení § 3 zákona č. 92/1991 Sb., že z hlediska námitky vydržení měla dobrou víru prokazovat
žalovaná 1), což nečinila, a že i další námitky žalované 2) nejsou relevantní. Dále upozornil na to, že se žalobou domáhá určení vlastnictví státu k pozemku
parc. XY jen v rozsahu uvedeném v její příloze a ve srovnávací tabulce, když
žalovaná 2) do tohoto pozemku sloučila více parcel. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že obě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
se odvolací řízení končí, byla podána včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu
oprávněnými osobami, z nichž žalovaná 1) je zastoupena advokátem a za žalovanou
2) jedná zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že
obě dovolání nejsou podle § 237 o. s. ř. přípustná.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
stanovilo, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a
kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o
tomto majetku. Ustanovení § 3 odst. 1 věta druhá zákona č. 92/1991 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2012, určovalo, že předmětem tohoto zákona rovněž není
majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a
kongregací a náboženských společností. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. platí, že oprávněná
osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že
věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu
do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §
29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona;
lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci
rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu. Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován (a odůvodněn)
závěr, že smyslem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především překlenutí
do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických
osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku,
s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z
majetku státu mohly být převedeny (či platně přejít) do vlastnictví jiné osoby,
lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015,
uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016,
uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aktivní
legitimace k podání žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se připíná
k oprávněné osobě (tedy osobě splňující kritéria dle § 3 tohoto zákona),
přičemž v takto iniciovaném řízení je pak rozhodující, zda předmětná nemovitost
- v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi - byla
převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv; zásadně tak
v něm nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v následujícím
restitučním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017,
sp. zn.
28 Cdo 4784/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28
Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, či ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování
o vydání nemovitosti. K otázce ad 1) formulované žalovanou 2) „zda žalovanou musí být
vždy pouze Česká republika v případě žalob podaných oprávněnou osobou podle §
18 odst. 1 ZMV“, která ovšem oproti jejímu mínění již byla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena a při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1211/2018, zopakoval již dříve vyslovený právní názor, podle nějž naplnění
účelu žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je odstranění
překážky uplatnění restitučního nároku) vyžaduje, aby byl požadovaným výrokem
vázán též stát, jehož vlastnické právo je určováno, a který tedy musí být v
řízení o takové žalobě v řízení přítomen jako účastník (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014), přičemž dále
vyslovil, že stát (tj. Česká republika) může v takové věci, jež má charakter
občanskoprávního sporu, vystupovat jak na straně žalující, tak - nesouhlasí-li
s podáním žaloby - na straně žalované; obě tyto procesní pozice postačují k
založení vázanosti státu rozsudkem o dotčené žalobě. Z uvedeného plyne závěr, že v řízení o žalobě oprávněné osoby podle
§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nemusí být stát (tj. Česká republika) vždy
stranou žalovanou. Pasivně věcně legitimován v tomto řízení je ovšem v každém
případě stávající katastrální vlastník předmětné nemovité věci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4124/2018),
tj. v posuzované věci žalovaná 1). Jinou otázkou ovšem je, která organizační složka státu za stát v
řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. před soudem vystupuje. V tomto
ohledu je možno odkázat na § 21a odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že za stát
před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v
případech stanovených podle zvláštního právního předpisu (v poznámce 55a pod
čarou je odkaz na zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových), b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního
právního předpisu v ostatních případech. Za stát vystupuje v řízení ta organizační složka, která je k tomu
podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to dokonce
bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007,
uveřejněný pod č. 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Účastníkem řízení o žalobě oprávněné osoby podle § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb. musí tedy být (jak je uvedeno shora) - kromě stávajícího
katastrálního vlastníka předmětné nemovité věci - Česká republika, která je v
soukromoprávních vztazích právnickou osobou (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn.
33 Odo 67/2004), přičemž otázka, která
organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není otázkou věcné
legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30
Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo
2925/2006 - ústavní stížnost proti němu podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního
soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1200/09, uveřejněným pod číslem 64/2010
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2742/2018 - ústavní stížnost proti němu podanou
odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 3611/18). Námitky žalované 2), že „ve sporu není pasivně věcně legitimována“ a
že „žalobce se může domoci vlastnického práva státu i tím, že pasivně
legitimovaným (žalovaným) bude státní podnik nebo státní organizace“, resp. XY,
je tak zcela lichá. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka
žalované 2) pod bodem ad 2) a její námitky k ní, neboť odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí výslovně (srov. bod 17.) uvedl, že vzhledem k tomu,
že původní pozemky vlastněné právním předchůdcem žalobce, „byly zahrnuty do
privatizačního projektu dle zákona č. 92/1991 Sb. (neboť tvořily součást
podnikového areálu XY.)“, vycházel „z posouzení porušení zákazu převodu
uvedeného v blokačním ustanovení § 3 tohoto zákona, které vedlo k neplatnosti
převodu pozemku dle § 39 obč. zák., aniž by se zabýval otázkou, zda pozemek lze
charakterizovat jako zemědělský pro posouzení otázky porušení blokačního
ustanovení § 29 zákona o půdě“. K otázkám žalované 1) ad 4) a ad 5) a k otázce ad 4) žalované 2)
„zda lze prolomit blokaci majetku danou § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jestliže
vydání majetku oprávněné osobě možné není“. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i judikatura
Ústavního soudu) dovodila, že pouze ve výjimečných případech, kde by pro to
existovaly silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení
blokačních ustanovení (§ 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a § 29 zákona o půdě, ve
znění účinném do 31. 12. 2012), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem
podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné
povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany
osobám (subjektům), na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se
zákonem převedeny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení
téhož soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, nebo ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018; z
judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS
2166/10).
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, oddílu B, vložky 2340,
vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyplývá, že společnost XY vznikla
jako nástupnická společnost rozdělením odštěpením společnosti XY, se vznikem 4
nových nástupnických akciových společností: XY, a to na základě rozhodnutí
jediného akcionáře společnosti XY ze dne 28. 11. 2012. Na nástupnickou
společnost XY, která byla do obchodního rejstříku zapsána ke dni 31. 12. 2012,
přešla odštěpovaná část jmění rozdělované společnosti XY uvedená v projektu
rozdělení odštěpením. Předmětem podnikání společnosti XY je od 31. 12. 2012
výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a
pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Otázky žalované 1) pod body ad 4) a ad 5) tudíž přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, a to již proto, že z úplného výpisu
z obchodního rejstříku je jednoznačné, že žalovaná 1) od svého vzniku a ani v
současné době nepodniká v oblasti hornické a těžební činnosti. Dle § 237 o. s. ř. není přípustné ani dovolání žalované 2) k otázce
ad 4), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že v daném
případě bylo (při privatizaci Severočeských keramických závodů Most, s. p.)
porušeno blokační ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a nikoliv
ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Odpověď na
uvedenou otázku by tak byla jen akademická. K otázce ad 3) nastíněné žalovanou 2) „zda právnická osoba může
vydržet vlastnické právo u majetku původně církevního, který její právní
předchůdce měl nabýt v privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb.“. Vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě
právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení § 3 zákona č. 92/1991, ve znění účinném do 31. 12. 2012, ustálená rozhodovací praxe
připouští; jde-li pak o posouzení dobré víry a oprávněnosti držby, záleží na
skutkových okolnostech konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5223/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018). Dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne
25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od
vědomosti jejího statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního
orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů). Z tohoto
pravidla však rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky tam, kde by
důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným
nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne
26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5223/2017).
Lze pak připomenout, že dobrá víra je psychický stav držitele -
takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve
skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a
nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013, a ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2227/2017). Držitel
není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice
subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování
obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je
třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna
osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, a ze
dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne
3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04). Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek
patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které
projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě,
kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k rozsahu
přezkumu dovolacího soudu v tomto směru srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, a ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28
Cdo 1766/2007, a usnesení téhož soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3201/2017, nebo ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013). Závěry citovaných rozhodnutí pak, na rozdíl od mínění žalované
2), považuje dovolací soud za aplikovatelné i v nyní posuzované věci. Úvaha
odvolacího soudu, jíž je podložen závěr o absenci dobré víry na straně
nabyvatele privatizovaného majetku XY jakožto právního předchůdce žalované 1),
jakož i následně žalované 1), jde-li o pozemek parc. XY v k. ú. XY (v rozsahu
původních pozemků ve vlastnictví právního předchůdce žalobce) vyloučený z
privatizace (§ 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), nepřiměřená evidentně není,
opírá-li se o skutkový závěr, že zpracovatelem privatizačního projektu byly XY,
za který jednal jeho tehdejší ředitel J. F., jenž byl v době převodu tohoto
pozemku zároveň členem statutárního orgánu (představenstva) XY, později i
členem dozorčí rady žalované 1) v době od 31. 12. 2012 do 28. 3. 2014 (jak z
výpisu z obchodního rejstříku XY vyplývá), a který tak - objektivně posuzováno
- mohl (a měl) mít při zachování běžné opatrnosti (viz výpisy z pozemkové knihy
pro kat.
území XY, okres XY, později výpisy z evidence nemovitostí a katastru
nemovitostí ohledně původních pozemků vlastněných právním předchůdcem žalobce)
vědomost o původu tohoto pozemku, jenž nemohl být předmětem privatizace dle
zákona č. 92/1991 Sb. Personální propojení bylo dále zjištěno i v osobě E. Š.,
která byla statutárním zástupcem a prokuristkou XY, a posléze členkou
představenstva XY, jakož i mezi XY a žalovanou 1) - viz výše. Otázka, v jakém rozsahu se dotčení členové statutárního orgánu
přejímající akciové společnosti XY, na zpracování privatizačního projektu
reálně podíleli, a zda se s jeho obsahem dostatečně seznámili, není z hlediska
dobré víry (jež musí být dána se zřetelem ke všem okolnostem) zásadní, jelikož
údaje uvedené v příslušném listu pozemkové knihy pro kat. území XY, v evidenci
nemovitostí a v katastru nemovitostí k původu předmětného pozemku musely vést k
praktické jistotě o tom, že jde o majetek z privatizace vyloučený (postačí-li,
že tato okolnost byla objektivně způsobilá vyvolat pochybnost o původu tohoto
majetku a jeho způsobilosti být předmětem privatizace). Je-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ohledně žalovanými vznesené
námitky vydržení předmětného pozemku žalovanou 1) založeno na závěru o
neexistenci dobré víry právní předchůdkyně žalované 1) XY, jakož i žalované 1),
z něhož dovodil neoprávněnost jejich držby předmětného pozemku, a tedy i
nemožnost vydržení vlastnického práva k němu žalovanou 1) - srov. § 130 odst. 1
a § 134 odst. 1 obč. zák. - nikterak se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil. V poměrech projednávané věci není tak napadené rozhodnutí v
rozporu ani s další judikaturou, na kterou žalovaná 2) v podaném dovolání
odkázala, tedy ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1843/2000, v němž dovolací soud zdůraznil potřebu hodnocení toho, dostál-li
držitel požadavku běžné opatrnosti, jde-li o dobrou víru a oprávněnost jeho
držby. Totožné obecné judikatorní závěry vyplývají i z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, v němž dovolací soud dále
zdůraznil následující: „Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného
občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona
neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud
jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále
platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude „se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře“ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z
právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Omyl
vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského
zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, však omluvitelný není“. V
rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, řešil dovolací soud
situaci, kdy se nabyvatel nemovitosti chopil držby části parcely, kterou
nekoupil, přičemž vyslovil, že dobrá víra je zpravidla vyloučena tam, kde i
laik musí při zachování běžné opatrnosti poznat, že užívá více, než koupil. V
rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn.
22 Cdo 145/2003, se Nejvyšší soud zabýval
výkladem a aplikací § 130 obč. zák. a dospěl k závěru, že nebyly-li sporné
nemovitost uvedeny v příloze k hospodářské smlouvě, bylo pro závěr o
oprávněnosti držby třeba prokázat, že omyl družstva (resp. konkrétních
fyzických osob, od jejichž dobré víry by bylo možno odvíjet dobrou víru
družstva jako právnické osoby), že mu nemovitosti patří, byl omluvitelný, tedy
že družstvo postupovalo s obvyklou mírou opatrnosti, kterou bylo možno s
ohledem na povahu a okolnosti tohoto případu po každém požadovat. Konečně v
rozsudku ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, řešil dovolací soud
otázku, kdy dojde k narušení, resp. zániku, dobré víry. K námitkám žalované 2) je možno připomenout i ty závěry rozhodovací
praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle nichž je na restituční nároky
nutno pohlížet jako na nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah
do již provedených majetkoprávních přesunů, a kdy jiný výklad by jednotlivá
blokační ustanovení, chránící restituenty, činil zcela bezcennými (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne
27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo
720/2009, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016). Přijetí názoru, že
zapojení státu do procesu majetkových převodů jiným osobám, včetně v dané věci
posuzované privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb., bez dalšího ospravedlňuje
prolomení blokace dispozic s takovým historickým majetkem církví, by přitom -
vzhledem k tomu, že nakládání s věcmi podléhajícími blokačním ustanovením (§ 3
zákona č. 92/1991 Sb. a § 29 zákona o půdě) bylo povětšinou nutně provázeno i
jednáním státu (případně jiného subjektu veřejnoprávní povahy) - rovněž vedlo k
naprostému vyprázdnění blokačních účinků daných ustanovení a popření jejich
smyslu (k tomu přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2497/2016, jež obstála i při meritorním přezkumu v rovině ústavněprávní - viz
nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne
22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé založit
ani otázky formulované žalovanou 1) pod body ad) 1, ad 2) a ad 3), neboť na
jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu - jak z jeho odůvodnění vyplývá -
nezávisí, jelikož je odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze
dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32
Cdo 2894/2015). K těmto otázkám je možno jen odkázat na závěry vyslovené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, s tím,
že ustanovení § 3 odst. 1 věta druhá zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do
31. 12.
2012, bylo (je) formulováno zcela jednoznačně a nevyvolává žádné
pochybnosti o tom, že předmětem tohoto zákona není majetek, který na stát
přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských
společností. Namítá-li žalovaná 2), že řízení před odvolacím soudem je částečně
nepřezkoumatelné, pak touto námitkou uplatnila jí tvrzenou vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takou vadou se však
dovolací soud může zabývat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Ostatně touto vadou řízení není řízení před
odvolacím soudem postiženo, neboť z obsahu spisu plyne, že žalobce se žalobou
podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. domáhal určení vlastnictví státu k
pozemku parc. XY jen v rozsahu původních pozemků vlastněných jeho právním
předchůdcem (viz příloha 3 k žalobě na čl. 11 spisu). Z uvedeného vyplývá, že obě dovolání přípustná nejsou, neboť
relevantní otázky hmotného práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí,
odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již
vyřešených právních otázek (srov. § 237 o. s. ř.). Pokud snad obě žalované mínily podat dovolání i proti výrokům
rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, pak v této
části nejsou jejich dovolání přípustná podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), nepřípustná dovolání podaná žalovanými 1) a 2) podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
dovolání žalovaných 1) a 2) bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, jenž se
prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve
výši 3.100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč
(§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137
odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 714 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.