22 Cdo 3254/2024-251
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. L., b) J. L., obou zastoupených Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem v Plzni, Solní 274/12, proti žalovanému městu XY, se sídlem v XY, IČO XY, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v XY pod sp. zn. 14 C 5/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2024, č. j. 10 Co 401/2023-226, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2024, č. j. 10 Co 401/2023-226, a rozsudek Okresního soudu v XY ze dne 29. 8. 2023, č. j. 14 C 5/2022-67, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v XY k dalšímu řízení.
1. Žalobci se podanou žalobou domáhali určení, že jejich otec, V. L., zemřelý 7. 5. 2009, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 778 m2 v katastrálním území XY (dále také „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“). Uplatnili tvrzení, podle nichž jejich otec nabyl na základě rozhodnutí Státního notářství v XY ze dne 3. 5. 1977, sp. zn. D 810/76, a ze dne 23. 6. 1988, č. j. D 682/87-17, vlastnické právo domu č. p. XY na pozemku st. p. č. XY, pozemku st. p. č. XY o výměře 121 m2, pozemku parc. č. XY – zahrada o výměře 208 m2 a pozemku parc. č. XY – zahrada o výměře 513 m2, vše v katastrálním území XY. Označené nemovitosti otec žalobců nabyl děděním po svých rodičích J. a M. L., jež je získali přídělem na základě rozhodnutí ze dne 31. 1. 1950, č. j. R-5/257-109-K.V. Pod společným oplocením s pozemkem parc. č. XY je i pozemek předmětný, jenž s označenými nemovitostmi tvořil a tvoří jeden funkční celek; ten byl takto i otcem žalobců - stejně jako jeho rodiči - nerušeně užíván až do roku 2009, kdy otec žalobců zemřel. Žalobci dovozovali, že vlastnické právo k předmětnému pozemku jejich otec nabyl vydržením, neboť se na základě dědických rozhodnutí ujal jeho držby, jejíž oprávněnost nebyla po zákonnou vydržecí dobu nikým zpochybněna. Naléhavý právní zájem na navrhovaném určení odůvodnili žalobci skutečností, že jsou spolu s jejich matkou M. L., dědici po zemřelém otci (a manželovi), V. L. starším, přičemž v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětného pozemku vedeno žalované město XY.
2. Okresní soud v XY (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 14 C 5/2022-67, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že V. L., zemřelý 7. 5. 2009, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 778 m2 v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění: - Prarodičům žalobců J. a M. L. byl na základě rozhodnutí ze dne 31. 1. 1950, č. j. R-5/257-109-K.V., přidělen dům č. XY (dnes dům č. p. XY) a pozemky (bez uvedení označení a výměr) zapsané pro obec XY v knihovní vložce č. 1354. - V září roku 1976 byl zjištěn stav pozemkové knihy a proveden zápis přidělených nemovitostí dosud vedených v knihovní vložce č. 1354 do evidence nemovitostí takto: dům č. XY, pozemek st. p. č. XY o výměře 121 m2, pozemek parc. č. XY – zahrada o výměře 208 m2 a pozemek parc. č. XY – zahrada o výměře 513 m2. Souhlas s tímto výkazem změn podepsal dne 18. 11. 1976 V. L. starší, neboť dědeček žalobců již zemřel. - V. L. starší nabyl na základě rozhodnutí Státního notářství v XY ze dne 3. 5. 1977, sp. zn. D 810/76, a ze dne 23. 6. 1988, č. j. D 682/87-17, vlastnické právo k domu č. p. XY na pozemku st. p. č. XY, pozemku st. p. č. XY o výměře 121 m2, pozemku parc. č. XY – zahrada o výměře 208 m2 a pozemku parc. č. XY – zahrada o výměře 513 m2, vše v katastrálním území XY, děděním po svých rodičích, J. a M. L. - Na základě usnesení Okresního soudu v XY ze dne 30. 9. 2009, č. j. 16 D 423/2009 -69, nabyl vlastnické právo ke shora označeným nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1905 děděním po V. L. starším žalobce a). - Ve všech nabývacích titulech jsou děděním nabyté pozemky vždy shodně označeny a nemění se ani jejich výměra. Žádný z titulů neuvádí, že by vlastnické právo bylo nabýváno i k pozemku parc. č. XY.
4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“). Dovodil, že otec žalobců nemohl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY vydržet, neboť v žádném z nabývacích titulů není předmětný pozemek uveden. Naopak všechny tituly nezaměnitelně uváděly pozemky a jejich výměry, které jsou předmětem přechodu vlastnického práva děděním. Dále pak v dědickém řízení po zemřelé babičce žalobců bylo ve znaleckém posudku konstatováno, že dům patřící do dědictví není trvale obydlen; proto „nelze ani dovozovat, že by otec žalobců využíval jako vlastník předmětné nemovitosti a spornou parcelu po zákonnou dobu požadovanou k vydržení.“
5. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. 7. 2024, č. j. 10 Co 401/2023-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech státu a o nákladech vzniklých ve vztahu mezi účastníky v odvolacím řízení (výroky II a III).
6. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a dokazování doplnil posudkem Ing. Václava Kellnera, znalce z oboru geodézie a kartografie. Z posudku se zřetelem na znění úkolu, který znalci dal, zjistil, že „zákres hranic pozemku parc. č. XY v katastrální mapě katastru nemovitostí pro k. ú. XY odpovídá zákresu pozemku XY v pozemkové mapě evidence nemovitostí pro k. ú. XY tak, jak byly tyto hranice náčrtem ZPNZ č. 193 z roku 1976 dle původního nabývacího titulu rozhodnutí o přídělu číslo deníku 418/50 obnoveny. Rozhodnutí Státního notářství ze dne 23. 5. 1977, číslo listiny D 810/76, vychází z tehdy platného stavu pozemkové evidence, evidence nemovitostí pro k. ú. XY, která odpovídala obnovenému stavu dle ZPNZ č. 193……“
7. Odvolací soud rovněž žalobcům poskytl poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. obsahující výzvu ke splnění povinnosti tvrzení (a povinnosti navrhnout či označit důkazy) o okolnostech vydržení předmětného pozemku, včetně počátku vydržecí doby a jejího konce, dále i k otázce dobré víry a její nepřerušenosti i s ohledem na rozhodnutí Státního notářství v XY ze dne 23. 5. 1977, sp. zn. D 810/76. Této výzvě žalobci vyhověli (viz body 15 a 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud však pro nadbytečnost důkazy místním šetřením, výpovědí svědka a účastnickou výpovědí žalobců neprovedl. Dovodil, že skutečnost, v jakém rozsahu je pozemek parc. č. XY spolu s pozemkem parc. č. XY užíván, je nesporná a fakt o oplocení dle názoru odvolacího soudu dobrou víru právního předchůdce žalobců založit nemůže.
8. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci přijatým soudem prvního stupně, tedy, že z obou dědických rozhodnutí, jimiž po svých rodičích postupně otec žalobců nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY jednoznačně vyplývá označení nabytého pozemku, jakož i jeho výměra, přičemž žádný z titulů se nezmiňuje o pozemku předmětném. Časově první dědické rozhodnutí již vycházelo ze stavu odpovídajícího pozemkové mapě evidence nemovitostí, v níž zákres hranice pozemku parc.
č. XY korespondoval náčrtu vyhotovenému v roce 1976 v souvislosti s obnovou vlastnictví dle původního nabývacího titulu – rozhodnutí o přídělu. V posuzované věci byla dobrá víra otce žalobců nejpozději v roce 1977 - v souvislosti s vydáním dědického rozhodnutí - významně zpochybněna, a on tak nemohl mít přesvědčení, že mu pozemek patří v rozsahu zahrnujícím i výměru 778 m2 pozemku parc. č. XY. Na uvedeném závěru by pak ničeho nemohlo změnit ani žalobci tvrzené seznámení se jejich právního předchůdce se zákresem v historických mapách, v nichž měl pozemek parc.
č. XY zahrnovat i výměru pozemku parc. č. XY, neboť historické mapy zachycovaly stav z let 1944 a 1975, tedy ještě před vydáním dědického rozhodnutí v roce 1977. Z předestřených důvodů se pak odvolací soud již nezabýval okolnostmi podpisu (jeho pravostí)
V. L. staršího na listině z roku 1976, jímž měl potvrdit souhlas s výkazem změn ze dne 18. 11. 1976 a seznámit se s tím, že pozemek parc. č. XY má výměru 208 m2.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalobci (dále též „dovolatelé“). Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“), přičemž mají za to, že při řešení otázky hmotného práva, „zda je držitel v dobré víře či nikoli“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Současně uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) při aplikaci ustanovení § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák. Mají za to, že úvaha odvolacího soudu, že jejich otec (V.
L. starší) nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemek evidovaný nyní v katastru nemovitostí jako pozemková parcela č. XY o výměře 778 m2 patří, je zjevně nepřiměřená. Odkazují přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, ze dne 8.
4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, a ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (z těchto rozhodnutí dovolatelé citují) dovolatelé namítají, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) opomněl přihlédnout k okolnostem, jež v poměrech projednávané věci podporovaly závěr o existenci dobré víry otce dovolatelů, že mu předmětný pozemek patří, a sice z hlediska povahy putativního právního titulu (dědického rozhodnutí), na jehož základě se otec žalobců chopil držby předmětného pozemku, vztahu k jeho právním předchůdcům (rodiče držitele) a bezúplatného nabytí.
Ve světle označené judikatury Nejvyššího soudu mají dále dovolatelé za to, že závěr odvolacího soudu zpochybňující právní relevanci společného oplocení pozemků parc. č. XY a parc. č. XY je nesprávný. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaný ve vyjádření považuje dovolání žalobců za bezpředmětné, a tedy nepřípustné, rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná po skutkové i právní stránce a souladná s ustálenou judikaturou. Upozorňuje na zřejmý nepoměr mezi výměrou pozemku otcem žalobců v dědickém řízení nabytého (pozemku parc. č. XY o výměře 208 m2) a pozemku, jehož držby se současně dle žalobních tvrzení otec žalobců ujal (pozemku parc. č. XY o výměře 778 m2) a zdůrazňuje, že oba pozemky jsou situovány v přehledném terénu, jejich hranice jsou přímé a velmi snadno změřitelné pouhým krokováním. Dále odkazuje na obecná judikatorní východiska při posuzování dobré víry držitele, jež musí být hodnocena se zřetelem ke všem okolnostem případu (cituje přitom z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, a ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Připomíná rovněž, že dobrou víru otce žalobců v to, že se spolu s pozemkem nabytým ujal držby i pozemku předmětného po právu, zpochybňuje fakt, že předci žalobců se opakovaně snažili předmětný pozemek získat od žalovaného koupí. V této snaze pokračoval i žalobce a), který v roce 2015 požádal žalovaného o odkoupení čtyř pozemků, mimo jiné i pozemku parc. č. XY. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl. III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je přípustné pro řešení otázky hmotného práva, na jejímž posouzení rozsudek odvolacího soudu závisí, a sice, zda může být dobrá víra držitele, že mu náleží i pozemek, jehož držby se ujal v souvislosti s nabytím vlastnického práva k pozemku výslovně označenému v dědickém rozhodnutí, včetně jeho výměry, zpochybněna toliko tím, že držený pozemek není v dědickém rozhodnutí parcelním číslem, popřípadě i jeho výměrou označen. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované - vzhledem k povaze domnělého nabývacího titulu - zejména (nikoliv však výlučně) dovolateli připomenutým rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010. IV. Důvodnost dovolání
15. V rozsahu, v němž shledal Nejvyšší soud dovolání žalobců přípustným, nelze mu upřít ani opodstatněnost.
16. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
17. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo podle do řízení vnesených skutkových tvrzení dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. - viz § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“.
19. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
20. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby záleží na individuálním posouzení každé věci a na hodnocení zjištěných skutečností v nalézacím řízení. V tomto typu řízení jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, která však musí být řádně odůvodněna. Z tohoto hlediska je třeba přistupovat k judikatuře dovolacího soudu, která se zabývala konkrétními případy, ve kterých jde vždy o specifickou, individuální kombinaci skutečností, které podle judikatury mohou být pro posouzení věci významné. Judikatura je tak sice vodítkem pro posouzení věci, nicméně významné jsou však i individuální okolnosti.
21. Rovněž Ústavní soud opakovaně uvedl, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ [nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (tento nález je - stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)]. Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011). Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).
22. Dobrá víra oprávněného držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Oprávněným držitelem podle ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. je ten, kdo je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a to „se zřetelem ke všem okolnostem“; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl [k tomu z odborné (komentářové) literatury srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 96]. Oprávněný držitel věc drží v omluvitelném omylu, že mu patří, přičemž omluvitelný omyl je ten, ke kterému došlo při zachování obvyklé míry opatrnosti posuzované z objektivního hlediska (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, a ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009).
23. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musejí vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2531/2015). Na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012).
24. Oprávněná držba ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus) (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (stejně jako v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu - např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2184/2012, nebo ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 863/2014), je uvedeno, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“.
25. V rozsudku ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod číslem 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž v dovolání přiléhavě odkazují žalobci, Nejvyšší soud v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 konstatoval, že „titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. V případě pozemku lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby (resp. držby spoluvlastnického podílu) a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil. Jeho dobrou víru by však mohly zpochybnit a vyvrátit skutečnosti, ze kterých při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, musel mít v průběhu vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří.“
26. V poměrech projednávané věci výše uvedené judikatorní konkluze znamenají, že pokud by se držitel, tedy otec žalobců, chopil držby předmětného pozemku a byl by se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jde o část pozemku, který zdědil, mohla jeho držba být oprávněnou; právní titul, byť domnělý (putativní), by tu představovala dvě rozhodnutí o vypořádání dědictví. Jestliže tedy odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - uvedl, že „součástí žádného nabývacího titulu nebyla parcela č. XY“, což bylo potvrzeno i znaleckým posudkem, pak jde o právní posouzení nesprávné, jež současně koliduje se závěry ustálené a letité rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Závěr odvolacího soudu současně vychází z úvahy, jež je zjevně nepřiměřená. Pro takovou nesprávnost pak rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát. Pokud by totiž byl předmětný pozemek „součástí“ obou dědických rozhodnutí, tedy že do pozůstalosti po prarodičích žalobců patří i pozemek parc. č. XY, pak by vlastnické právo otce žalobců k němu bylo založeno právě nabývacími tituly vydanými v dědickém řízení a určovací žaloba opírající se o argumentaci o nabytí vlastnického práva originárním způsobem (vydržením) by postrádala smysl.
27. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno výlučně na závěru, že dědická rozhodnutí nemohla být v poměrech projednávané věci domnělým (putativním) právním titulem, na jehož základě se otec žalobců chopil držby pozemku parc. č. XY, a nemohl tak být v dobré víře, že mu po právu předmětný pozemek patří (tento závěr není ostatně v souvětí počínajícím slovy …..„V řešené věci však nejpozději v roce 1977…….“ nijak uspokojivě vysvětlen – viz bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nemůže se Nejvyšší soud v této věci poprvé vyjádřit k dalším okolnostem podporujícím či naopak zpochybňujícím existenci dobré víry otce žalobců, že mu předmětný pozemek náleží. Posouzení těchto okolností, jež již byly některým z účastníků do řízení v rámci skutkových tvrzení vneseny (ke společnému oplocení pozemku nabytého a drženého srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, k dlouholeté držbě právních předchůdců držitele, jež k němu byli osobami blízkými srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, k postoji vlastníka drženého pozemku srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, k povinnosti zkoumat nabývací tituly právních předchůdců držitele a obsah katastrální mapy, není-li pro takový postup zvláštní důvod srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2197/2010, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, k poměřování rozsahu plochy nabytých a držených pozemků srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, jenž byl uveřejněn pod číslem 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1172/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3275/2019), tak bude úkolem soudů nižších stupňů.
28. Protože je rozsudek odvolacího soudu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
29. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu