ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce D. V., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem,
advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalované městské části Praha 4, se
sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené Mgr. Barborou
Velázquezovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Za Poříčskou bránou
390/18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 261/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 68 Co 273/2014-367,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 68 Co
273/2014-367, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.
března 2014, č. j. 57 C 261/2010-329, ve spojení s usnesením ze dne 18. dubna
2014, č. j. 57 C 261/2010-339, se mění tak, že se zamítá žaloba na určení
neplatnosti výpovědi žalované ze dne 13. září 2010 z nájmu žalobce k bytu č. 36
nacházejícímu se ve 4. podlaží domu č. p. v části obce N. postaveného na
pozemku p. č. 340, k. ú. N. na adrese P. N.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně částku 42.400,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
5.600,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám
Mgr. Barbory Velázquezové, advokátky se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Za
Poříčskou bránou 390/18, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4
na náhradě nákladů řízení částku 13.036, 40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 19. února 2013, č. j. 26 Cdo 3544/2012-180, zrušil potvrzující rozsudek
Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. května 2012, č. j. 68
Co 155/2012-145, a jemu předcházející (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 5. prosince 2011, č. j. 57 C
261/2010-103, a věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26.
března 2014, č. j. 57 C 261/2010-329, ve spojení s usnesením ze dne 18. dubna
2014, č. j. 57 C 261/2010-339, opětovně žalobě vyhověl a určil, že je neplatná
výpověď žalované ze dne 13. září 2010 z nájmu žalobce k „bytu č. 36
nacházejícímu se ve 4. podlaží domu č. p. v části obce N. postaveného na
pozemku p. č. 340, k. ú. N. na adrese P. N.,“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků a státu.
Přitom vyšel z následujícího skutkového stavu (zjištěného z provedených
důkazů), přičemž některé žalovanou navržené důkazy pro nadbytečnost neprováděl. Předmětný dům svěřilo hlavní město Praha do správy žalované, jejíž
zastupitelstvo na zasedání dne 23. září 1998 schválilo záměr privatizace části
bytového fondu a rozhodlo o zařazení domu do jedné z privatizačních vln. Dům (a
související pozemky) měl být odprodán nájemcům tam situovaných bytů za
podmínek, že příslušnou privatizační vlnu odsouhlasí hlavní město Praha a že
zastupitelstvo žalované schválí prováděcí předpis obsahující konkrétní pravidla
dané privatizační vlny. Privatizace domu měla být uskutečněna do konce roku
2005; s její faktickou realizací však bylo započato až v roce 2010. Žalovaná
jako pronajímatelka a žalobce a jeho manželka S. V. jako nájemci uzavřeli již
dne 12. března 2002 nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“), jejímž
předmětem učinili předmětný byt, který v ní specifikovali jako byt o velikosti
1+1, ačkoliv podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2001 šlo po
sloučení se sousedním bytem o byt o dvou pokojích a kuchyni v předsíni. Předmětný byt vznikl tak, že žalobce na vlastní náklady (ve výši zhruba
250.000,- Kč) sloučil se souhlasem pronajímatele se sousedním bytem byt, který
mu žalovaná přenechala do užívání nájemní smlouvou ze dne 15. listopadu 1999
poté, co vyhrál výběrové řízení na pronájem tohoto bytu tím, že nabídl nejvyšší
první měsíční nájemné za tento byt v částce 70.000,- Kč. Souhlas se sloučením
bytů a rekonstrukcí předmětného bytu žalovaná udělila žalobci díky tomu, že
splnil její podmínku a převzal od ní její pohledávky za jinými nájemci v
celkové výši 25.000,- Kč, které mu postoupila za úplatu odpovídající nominální
hodnotě dotčených pohledávek. Žalovaná (označená jako pronajímatelka bytu) dala
žalobci a jeho manželce (označeným jako společným nájemcům bytu) dne 13. září
2010 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď“), jež byla žalobci
doručena dne 18. října 2010. Ve Výpovědi uplatnila především výpovědní důvody
podle § 711 odst. 2 písm. b/ (ve spojení s § 719) a d/ zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném ke dni doručení Výpovědi (dále jen „obč. zák.“), a dále také výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Naposledy označený výpovědní důvod odůvodnila konstatováním, že žalobce a jeho
manželka mají dva byty ve smyslu tohoto ustanovení, neboť vedle předmětného
(nájemního) bytu mají ve společném jmění manželů ještě objekt určený k
individuální rekreaci v ul., Ú. n. L., P. (dále jen „dům v Ú. n. L.“), ohledně
něhož bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby – přístavba rekreační chaty za
účelem budoucí změny užívání na rodinný dům, následně byl vydán souhlas s
provedením ohlášené stavby a byť doposud nebylo požádáno o vydání povolení
užívání stavby a tudíž dům nebyl zkolaudován, je fakticky užívání schopen jako
rodinný dům a také takto užíván; chybí v něm však zábradlí vnitřního schodiště,
hromosvod a nejsou dokončeny povrchy koupelny. Již 1.
října 2008 se manželka
žalobce se dvěma nezletilými dětmi pocházejícími z manželství odstěhovala do
domu v Ú. n. L., což manželé oznámili žalované při odhlášení manželky z
předmětného bytu a také dohodou o zániku společného nájmu bytu manžely ze dne
15. října 2008, jejímž účastníkem byla též žalovaná. Od října 2008 užíval a
užívá i nyní předmětný byt k bydlení pouze žalobce, s nímž tam od dubna 2009 do
září 2010 žila jeho přítelkyně R. K. Dům v Ú. n. L. v době doručení Výpovědi
sestával ze dvou nadzemních podlaží o celkové užitné ploše 126 m2, přičemž v
prvním nadzemním podlaží se nacházel obývací pokoj s kuchyňským koutem, ložnice
a koupelna s WC, a ve druhém nadzemním podlaží další pokoje a koupelna s WC. Byl napojen na všechny inženýrské sítě (veřejný vodovod, kanalizaci,
elektrickou energii a zemní plyn), byla do něj zavedena teplá voda, byl
celoročně vytápěn (zemním plynem) a vybaven splachovacími záchody. Jeho hodnota
činila 4.550.000,- Kč a jeho přestavbu na rodinný dům bylo možné dokončit za
necelých 370.000,- Kč. Na dokončení přestavby, která v té době trvala zhruba
tři roky, se však žalobce od doby, kdy uvedený dům užívá k bydlení jeho
manželka s dětmi, nijak nepodílí.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní
smlouva ze dne 12. března 2002 je platným právním úkonem, neboť předmětný byt v
ní byl – i přes chybné označení, že jde o byt 1+1 – dostatečně určitě
identifikován již tím, že je zde uvedeno správné číslo bytu s uvedením podlaží
a adresy domu, v němž se nachází. Dále rovněž dovodil, že žalobce je v daném
sporu aktivně věcně legitimován, neboť v důsledku trvalého opuštění společné
domácnosti ze strany jeho manželky se stal výlučným nájemcem předmětného bytu
(§ 708 obč. zák.). Poté uzavřel, že – z příčin uvedených v rozsudku – Výpověď
obsahuje všechny (zvláštní) náležitosti předepsané pro výpověď z nájmu bytu (§
711 odst. 3 obč. zák.) a vyhovuje též obecným náležitostem právního úkonu ve
smyslu § 34 a násl. obč. zák., včetně toho, že je určitá a srozumitelná
(objektivně pochopitelná), a že – opět z příčin uvedených v jeho rozsudku –
nejsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/
obč. zák. Následně se zabýval naplněností výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. V této souvislosti nejprve – s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu z 26. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 801/2009 – zdůraznil, že
žalobce má dva byty ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, neboť v době
doručení Výpovědi byl nájemcem předmětného bytu a současně spoluvlastníkem domu
v Ú. n. L., v němž objektivně mohl uspokojovat bytovou potřebu svoji i své
rodiny (o čemž svědčí jednak velikost a vybavenost uvedeného domu a jednak
skutečnost, že v něm manželka žalobce a jejich nezletilé děti od roku 2008 v
podstatě plnohodnotně uspokojují svou bytovou potřebu); pro účely posouzení
otázky dvou bytů ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. je podle jeho
názoru nerozhodná okolnost, že v tomto směru neučinil potřebná opatření z
hlediska stavebněprávních předpisů. V návaznosti na to se zabýval posouzením,
zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval k bydlení pouze dům v Ú. n. L., a zda Výpověď je či není v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že
otázku, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt,
je také třeba posuzovat z objektivního hlediska. Nefunkční manželství žalobce a
jeho ženy tudíž nemůže bez dalšího odůvodňovat užívání více bytů jednotlivými
rodinnými příslušníky. Podle jeho názoru však i přesto „spravedlivému
uspořádání vztahů mezi účastníky a rovněž dobrým mravům odpovídá, aby soud
žalobě vyhověl“. V tomto ohledu konstatoval, že byť je pronajímatelkou bytu
obec (městská část), žalobce nebyl „regulovaným“ nájemcem, o nájem obecního
(městského) bytu se ucházel ve výběrovém řízení, v němž nabídl nejvyšší první
nájemné (v částce 70.000,- Kč), předmětný byt vybudoval na vlastní náklady (za
cca 250.000,- Kč) a ještě k tomu zaplatil dluhy jiných nájemců (ve výši
25.000,- Kč). Přitom k uvedenému jednání byl motivován zveřejněným
privatizačním záměrem žalované, která však svůj „příslib“ k privatizaci domu
nesplnila v původním termínu do konce roku 2005, kdy žalobce ještě neměl více
bytů, nýbrž započala s jeho realizací až v roce 2010.
Pokračoval, že z
provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že právě „blížící se privatizace měla
zcela nejvýznamnější a zásadní vliv na podání Výpovědi“, neboť o odstěhování
manželky žalobce do domu v Ú. n. L. byla žalovaná informována již v roce 2008;
k vypovězení nájmu předmětného bytu tedy nebyla motivována poznatky o druhém
bytu žalobce, nýbrž snahou uvolnit byt od nájemce před jeho prodejem. Dodal, že
je-li ovšem předmětný byt určen k privatizaci, pak jej žalovaná „nepotřebuje …
pro sociálně potřebné, ani pro svou bytovou a sociální politiku“, a tudíž
výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. použila v situaci, kdy
stav dvou bytů ve smyslu citovaného ustanovení nebyl v rozporu se spravedlivým
uspořádáním právních vztahů účastníků (zde poukázal na právní názory vyslovené
v rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. prosince 2014, č. j. 68
Co 273/2014-367, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního
stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením) ve výroku o věci samé a ve výroku o
nákladech řízení státu (o nichž soud prvního stupně rozhodl oním doplňujícím
usnesením) a změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků tak, že jejich výše
činí 88.120,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a souhlasil rovněž s
tím, že další navržené důkazy byly nadbytečné. Za správné pokládal rovněž
právní názory, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován a že nebyly
naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák.
Konečně za správný označil rovněž právní názor, že nebyl naplněn ani výpovědní
důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Pro uvedený právní názor pokládal
– na rozdíl od soudu prvního stupně – za rozhodující především okolnost, že
manželka žalobce s dětmi se přestěhovala do domu v Ú. n. L. pro neshody s
žalobcem. V tomto směru konstatoval, že zmíněný dům svojí velikostí a stavebně-
technickým uspořádáním neskýtá možnost „odděleného, samostatného vedení dvou
domácností“, a dospěl k závěru, že právě z tohoto důvodu nelze po žalobci
spravedlivě požadovat, aby ho užíval k bydlení společně s manželkou a dětmi,
jelikož „oba manželé hodlali nadále žít každý sám“. Na podporu uvedeného
právního závěru odkázal (jako na správné) též na úvahy, které přijal soud
prvního stupně ve vztahu k okolnostem provázejícím vznik vypovídaného nájemního
poměru a probíhající privatizaci předmětného domu. Mimo rámec těchto úvah pak
odmítl jako právně irelevantní argument, že záměrem žalované je umožnit
privatizaci bytů z jejího bytového fondu pouze těm nájemcům, jejichž bytové
potřeby nejsou uspokojeny jinak. Podle jeho názoru totiž ze shora řečeného
rovněž vyplývá, že žalobce tuto charakteristiku beze zbytku splňuje. S
přihlédnutím k tomu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a
odůvodnila konstatováním, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek
procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání předně namítla, že
navzdory závaznému pokynu dovolacího soudu (vyslovenému ve zrušujícím rozsudku
vydaném v této věci) se jí nedostalo řádné poučení podle § 118a o.s.ř., a to k
tvrzení o účelovém jednání žalobce a jeho ženy o opuštění společné domácnosti
vedené v předmětném bytě. Dále rovněž uvedla, že soud prvního stupně – v
rozporu s ustanovením § 120 odst. 1 o.s.ř. – nerozhodl o důkazech, které
označila k prokázání zmíněného tvrzení v podobě „účastnického výslechu žalobce
a prošetření majetkových poměrů žalobce a jeho manželky ... v roce 2010“, že
bezdůvodně zamítl opakovaný výslech manželky žalobce a provedení místního
šetření v domě v Ú. n. L. a že odvolací soud nezjednal nápravu uvedených vad v
odvolacím řízení, ačkoli šlo o vady, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. V této souvislosti odkázala na ustanovení § 219a odst. 1
o.s.ř. a dále rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011. Dovolatelka nesouhlasila ani s tím, že nefunkční manželství
žalobce a jeho ženy odůvodňuje závěr, že po žalobci nelze spravedlivě
požadovat, aby užíval k bydlení pouze dům v Ú. n. L. Podle jejího přesvědčení
je uvedený právní závěr v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
která dovodila, že otázku, zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval
pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto
subjektivní zájmy a pocity nájemce nejsou v tomto ohledu významné. Zde se
dovolávala rozhodnutí z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002, z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, z 13. března 2012, sp. zn. 26 Cdo
901/2011, ze 17. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012, z 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 1310/2012, a z 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 1712/2013, a podotkla,
že v daném případě platí citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu tím spíše, že
pronajímatelkou bytu je obec, která má specifické postavení při zajišťování
bytových potřeb občanů žijících na jejím území. Měla rovněž za to, že okolnosti
provázející vznik vypovídaného nájmu neospravedlňují užívání dvou bytů
žalobcem, nýbrž pouze dokládají standardní a zcela legitimní postupy, jež se
uplatňují při pronájmu obecních bytů, které nemají charakter bytů sociálních. K
tomu dodala, že v souvislosti s oběma soudy tolik vyzdvihovanou výší prvního
nájemného a nákladů vynaložených na vybudování bytu nelze ani přehlédnout, že
kromě onoho prvního nájemného platil žalobce ve skutečnosti nájemné „v úrovni
tzv. regulovaného nájmu“. Vymezovala se také vůči úvahám, které oba soudy
přijaly ve vztahu k privatizaci části jejího bytového fondu.
Na tomto místě
zejména zdůraznila, že v řízení nebyla prokázána existence „právně a časově
závazného příslibu“ daného žalobci stran jeho účasti na privatizaci předmětného
domu. Bylo-li jí zároveň vytýkáno, že „blížící se privatizace měla
nejvýznamnější a zásadní vliv na podání Výpovědi“, vysvětlovala svoje motivy k
vypovězení nájmu tím, že se jen snažila důsledně naplnit privatizační zásadu,
podle níž se privatizace jejího bytového fondu mohou účastnit pouze nájemci
bytů, kteří nemají jiné nemovitosti, v nichž by mohli uspokojit svoji bytovou
potřebu. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu
tak, že žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítne, nebo aby zrušil rozsudky
obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (s tím, nechť v
tomto případě zároveň nařídí, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný
senát /samosoudce/).
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto pro nepřípustnost,
popřípadě jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované
(dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen
„o.s.ř.“ (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.).
Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a
které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky naplněnosti výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka
v dovolání uplatnila. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal
nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak
rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a tudíž není povinen provést
všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Neprovede-li některé z nich,
měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2
o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky
jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by
tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění
skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které
zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. O povinnosti
navrhnout k prokázání rozhodných tvrzení důkazy je soud povinen účastníka
poučit ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. Občanský soudní řád stojí
na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit
účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti,
jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný.
Tento postup soudu je spojen s požadavkem určitosti důkazního návrhu, aby bylo
vždy zřejmé, k prokázání jaké konkrétní skutkové okolnosti je důkaz navrhován.
Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl důkazní břemeno, aniž by mu
poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., zatížil tím
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu z 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný
pod C 3795 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že při jednání dne 22. dubna 2013
soud prvního stupně sdělil účastníkům řízení důvody, pro něž dospěl k závěru o
zániku společného nájmu žalobce a jeho manželky k předmětnému bytu v důsledku
trvalého opuštění společné domácnosti (§ 708 obč. zák.), a umožnil dovolatelce,
aby se k nim vyjádřila a označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že opuštění
společné domácnosti manželkou žalobce bylo činěno účelově a ve snaze ji
poškodit (viz protokol o jednání na č. l. 198 až 200 spisu). Poté využil
možnosti upravené v ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. a neprovedl
důkazy, které dovolatelka (prostřednictvím své zástupkyně) navrhla k prokázání
uvedeného tvrzení; v odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením §
157 odst. 2 o.s.ř. vyložil důvody tohoto procesního postupu. Bylo-li mu v dané
souvislosti vytýkáno, že v rozporu s ustanovením § 120 odst. 1 o.s.ř. nerozhodl
o důkazech v podobě „účastnického výslechu žalobce a prošetření majetkových
poměrů žalobce a jeho manželky ... v roce 2010“, lze na jeho obranu uvést, že
žalobce vyslechl (postupem podle § 131 o.s.ř.) už při jednání dne 5. října
2011(viz protokol o jednání na č. l. 62 až 69 spisu) a že návrhu na prošetření
majetkových poměrů manželů V. nemohl vyhovět už proto, že takový návrh není
označením konkrétního důkazního prostředku (důkazním návrhem), nýbrž výzvou
adresovanou soudu, aby po příslušných důkazech pátral sám. Pro úplnost zbývá
dodat, že jelikož rozsudky soudů nižších stupňů nejsou založeny na závěru, že
dovolatelka neunesla důkazní břemeno o právně významných skutečnostech, jež
byla (z hlediska aplikované hmotněprávní normy) povinna tvrdit, nelze je – ve
smyslu shora uvedeného – pokládat ani za rozhodnutí (pro ni) překvapivá
(nepředvídatelná). Řízení proto není zatíženo vytýkanými vadami, natož vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst.
3 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo-li přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2014) zahájeno řízení o neplatnosti
výpovědi nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních právních předpisů; právo
nájemce na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle dosavadních právních
předpisů nejsou dotčena.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) půjde v dovolacím řízení především o
posouzení správnosti právního závěru, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod
podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. proto, že na žalobci nelze spravedlivě
požadovat, aby užíval pouze jeden z více bytů, které má. Zbývá dodat, že
dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalobce má – ve
smyslu citovaného ustanovení – dva byty, tj. předmětný byt a dům v Ú. n. L. Pro
úplnost je namístě podotknout, že otázku dvou (více) bytů soudy obou stupňů
vyřešily v intencích závazného právního názoru obsaženého ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího soudu z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 3544/2012, na jehož
odůvodnění dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711
odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se
soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ zákona č.
40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a
z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Z ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vyplývá, že výpovědní důvod podle
citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě
požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Ustanovení §
711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení
„spravedlivě požadovat“ – k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj.
k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a
které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Přitom v soudní praxi nebyl doposud zaznamenán odklon od
názoru, že uvedený pojem je zapotřebí posuzovat především z objektivního
hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon
252/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura, a z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002 /proti posledně
uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České
republiky odmítl usnesením ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04/). Soudní
praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě
požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§ 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), jde
především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden
nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho
rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže
denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost,
po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí
nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11.
října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4/2002 časopisu Soudní
judikatura). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2
písm. c/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že důvody, pro něž nelze na žalobci
spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, spočívají mimo jiné v tom,
že v důsledku nefunkčního manželství žalobce a jeho ženy „oba manželé hodlali
nadále žít každý sám“, což jim bydlení v domě v Ú. n. L. neumožňuje. Pak se
ovšem lze ztotožnit s dovolatelčiným názorem, že v tomto ohledu uvedenou otázku
neposoudil z objektivního hlediska, nýbrž zohlednil pouze subjektivní problémy
žalobce a soukromé problémy jeho rodinného života, jež v konečném důsledku
vyřešil na úkor dovolatelčina majetku (resp. majetku, který spravuje). Podle
přesvědčení dovolacího soudu však tyto problémy nelze řešit na úkor
dovolatelky, tj. užíváním jejího nájemního bytu, byť žalobci – z objektivního
hlediska – nic nebrání v tom, aby svou bytovou potřebu uspokojoval pouze v domě
v Ú. n. L. (jak v této souvislosti správně dovodil soud prvního stupně). Nelze
však ani přehlédnout, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (město),
která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde
žijících. Z pohledu ustálené judikatury jsou tedy pro skutkovou podstatu
upravenou v ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. právně bezvýznamné ryze
subjektivní okolnosti zdůrazňované odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a dále např. usnesení z 13.
března 2012, sp. zn. 26 Cdo 901/2011, a z 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo
1712/2013).
Pro posouzení, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden
byt, jsou podle názoru dovolacího soudu bez právního významu rovněž úvahy,
které v tomto směru přijal soud prvního stupně a na něž jako na správné odkázal
odvolací soud. V této souvislosti především nelze opomenout, že v poměrech
souzené věci je nepřípadný poukaz na právní názory vyslovené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012. Uvedené
právní názory se totiž primárně vztahují k použitelnosti výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. v období po skončení (de)regulace
nájemného, která ovšem skončila v hlavním městě Praze, na jehož území se
nachází předmětný byt, až dne 31. prosince 2012, tj. až po doručení Výpovědi
žalobci. Kromě toho je však zapotřebí rovněž zdůraznit, že bytová politika obce
(města) se neodehrává pouze na poli přenechávání bytů do užívání sociálně
potřebným, resp. pronajímání sociálních či dotovaných bytů, jak se snad mylně
domníval soud prvního stupně, nýbrž obecně spočívá ve vytváření podmínek pro
uspokojování bytových potřeb občanů obce (města). Z této perspektivy tedy
bytová politika má být zacílena především na osoby, které nemají o své bydlení
postaráno (tedy nejen na osoby sociálně slabé), přičemž tomuto zaměření
odpovídá též rozhodnutí obce (města) odprodat část svého bytového fondu (právě
a jen) těm nájemcům obecních (městských) bytů, kteří svoje bytové potřeby
nemají uspokojeny jinak (a to bez ohledu na jejich sociální postavení).
Neexistuje tudíž jediný legitimní důvod upřít obci (městu) právo vypovědět (za
použití ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) nájem bytu osobě, která má
– jako žalobce – objektivně možnost užívat k bydlení (kupříkladu) vlastní
nemovitost, jen proto, že byt, který je předmětem vypovídaného nájemního
poměru, by mohla takováto osoba tzv. zprivatizovat. Nelze proto hovořit o tom,
že dovolatelka použila výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. v
situaci, kdy stav dvou bytů ve smyslu citovaného ustanovení nebyl v rozporu se
spravedlivým uspořádáním právních vztahů účastníků.
Pro úvahu, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden
byt, jsou pak bez právního významu rovněž ostatní okolnosti, které v jejím
rámci zohlednily soudy obou stupňů (žalobce nebyl regulovaným nájemcem, o nájem
obecního /městského/ bytu se ucházel ve výběrovém řízení, v němž nabídl
nejvyšší první nájemné /v částce 70.000,- Kč/, předmětný byt vybudoval na
vlastní náklady /za cca 250.000,- Kč/, zaplatil dluhy jiných nájemců /ve výši
25.000,- Kč/, přičemž spoléhal na „příslib“ dovolatelky stran privatizace
předmětného domu, jejž nesplnila v původním termínu do konce roku 2005). Je-li
totiž dům v Ú. n. L. – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu –
objektivně způsobilý svou velikostí a kvalitou vyhovět bytové potřebě žalobce a
členů jeho rodiny, může být vůči němu nespravedlivý požadavek, aby užíval k
bydlení pouze tento dům, v zásadě jen tehdy, jestliže by se v důsledku ztráty
pronajatého bytu pro něj stalo nemožným nebo nepřiměřeně obtížným udržení
rodinných, pracovních nebo jiných důležitých vazeb, jež ho poutají k místu, kde
se nachází předmětný byt. O tom však shora uvedené okolnosti nic nevypovídají.
Naopak nachází-li se dům v Ú. n. L., tj. na území hlavního města Prahy, stejně
jako předmětný byt, lze mít za to, že žalobcovy vazby k místu jeho dosavadního
bydliště nebudou výrazně narušeny, bude-li užívat pouze jeden byt (dům v Ú. n.
L.).
Pro úplnost zbývá dodat, že okolnosti zmíněné v předchozím odstavci odůvodnění
tohoto rozhodnutí neskýtají dostatečný podklad ani pro právní názor, že Výpověď
se příčí dobrým mravům. K tomu se sluší připomenout, že podle právní úpravy
účinné od 31. března 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z
nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi z hlediska
ustanovení § 39 obč. zák. Dále je nutno poznamenat, že úvaha, zda výpověď
pronajímatele z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy, má své místo
až poté, co soud učinil (kladný) závěr o tom, že jde jinak o právní úkon
platný, včetně toho, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo
1592/2008). Konečně nelze ani opomenout, že při posuzování otázky neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy jsou – stejně jako při úvaze o
naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu – právně významné pouze skutečnosti,
které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon
(výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku
nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod č. 28/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek /proti citovanému rozsudku byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 13. února
2012, sp. zn. IV. ÚS 2361/2011/).
S přihlédnutím k řečenému je předně zapotřebí zdůraznit, že soud prvního stupně
ze shora uvedených východisek důsledně nevycházel, jelikož otázku rozporu
Výpovědi s dobrými mravy nesprávně posuzoval (již) snad v rámci úvahy o
naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. I kdyby
však přikročil k posouzení uvedené otázky až poté, co učinil (kladný) závěr o
tom, že Výpověď lze jinak považovat za platný právní úkon (včetně toho, že byl
naplněn uvedený výpovědní důvod), nebylo by přesto možné přisvědčit jeho
závěru, že v poměrech souzené věci „dobrým mravům odpovídá, aby soud žalobě
vyhověl“. V tomto ohledu sice správně zohlednil pouze okolnosti, jež nastaly
před doručením Výpovědi žalobci, avšak tyto okolnosti chybně vyhodnotil jako
způsobilý podklad pro závěr, že zmíněný právní úkon se příčí dobrým mravům. K
tomu lze uvést následující.
Skutečnost, že žalobce zaplatil dovolatelce za první měsíc užívání bytu nájemné
v částce 70.000,- Kč, by sice bylo možné zohlednit při úvaze o rozporu Výpovědi
s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), avšak pouze tehdy, jestliže by mu vypověděla
nájemní poměr v relativně krátké době po jeho vzniku; v takovém případě by
totiž získala z pronájmu – v porovnání mezi délkou užívání bytu a poskytnutým
protiplněním – zjevně neadekvátní majetkový prospěch. V souzené věci však o
takovou situaci nejde, neboť žalobci byl nájemní poměr vypovězen až s odstupem
více než deseti let od jeho založení. Dále nelze přehlédnout, že investice
nájemce vynaložené se souhlasem pronajímatele na změnu pronajaté věci se
vypořádávají v režimu upraveném v ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. nebo v
dohodě účastníků nájemního poměru, a to zpravidla až po skončení nájmu. Žalobce
tudíž nemůže oprávněně očekávat, že prostředky (a související výdaje), jež ho
stálo vybudování předmětného bytu, mu – bez dalšího – zajistí podstatně větší
stabilitu (délku) nájemního poměru, natož že mu budou „kompenzovány“ vyslovením
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Konečně před vypovězením nájemního poměru
žalobce „neochrání“ ani záměr dovolatelky privatizovat část svého bytového
fondu, který schválilo její zastupitelstvo na zasedání konaném dne 23. září
1998. Uvedený záměr totiž nebyl „slibem“, jímž by na sebe brala určitý závazek,
a i kdyby jím byl, nelze jeho porušení „řešit“ v řízení o určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu. Má-li snad žalobce za to, že mu svědčí právo na
převedení předmětného bytu do vlastnictví, které již mělo být splněno, může jej
uplatnit žalobou u soudu nebo eventuálně jako obranu ve sporu o vyklizení bytu
(v němž lze řešit případnou rozepři účastníků o tom, který z nich má silnější
právo k předmětnému bytu, v rámci úvahy o rozporu výkonu práva /realizovaného
žalobou na vyklizení bytu/ s dobrými mravy).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že žalobce – objektivně vzato – má dva byty
a lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval k bydlení pouze jeden z nich
(zde dům v Ú. n. L.); výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.
tudíž byl naplněn. Výpověď přitom obsahuje všechny (zvláštní) náležitosti
předepsané pro výpověď z nájmu bytu (§ 711 odst. 3 obč. zák.) a vyhovuje též
obecným náležitostem právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák., včetně
toho, že je určitá a srozumitelná (objektivně pochopitelná). Z důvodů
uplatněných žalobcem nelze výpověď pokládat za neplatnou pro rozpor s dobrými
mravy podle § 39 obč. zák.; jiné právně významné okolnosti žalobce netvrdil a
ani jinak nevyšly v řízení najevo. Žaloba na určení neplatnosti dotčeného
právního úkonu proto není opodstatněná a správně měla být zamítnuta.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace (§
241a odst. 3 o.s.ř.) správný ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil vyhovující
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jelikož dosavadní výsledky řízení
ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil
(podle § 243d písm. b/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před
středníkem o.s.ř.) tak, že potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu
„nahradil“ výrokem měnícím, jímž žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítl.
Současně, a to v závislosti na úspěchu ve věci, (nově) rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (§ 243c odst.
3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř.); rozhodl však také – podle výsledku
řízení – o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení státu (§ 148 odst. 1
o.s.ř.). Nakonec rozhodl rovněž o nákladech dovolacího řízení účastníků.
Při stanovení výše náhrady nákladů řízení přihlédl k tomu, že Ústavní soud
České republiky nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl
nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) tzv. přísudkovou vyhlášku, v důsledku čehož se
při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem
určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), v rozhodném znění
(srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č.
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně náleží žalované odměna za
zastupování advokátkou (§ 137 odst. 2 o.s.ř.) sestávající z celkem dvanácti
úkonů právní služby. První úkon právní služby představuje převzetí a příprava
zastoupení dne 28. ledna 2009 (č. l. 43, resp. 60 spisu; § 11 odst. 1 písm. a/
advokátního tarifu), druhý vyjádření k žalobě z 18. května 2011 (č. l. 45 až 47
spisu; § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), třetí a čtvrtý účast na
jednání před soudem prvního stupně dne 5. října 2011, které trvalo déle než dvě
hodiny a méně než čtyři hodiny, pročež se účast na něm považuje za dva úkony
právní služby (č. l. 62 až 69 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu),
pátý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 5. prosince 2011, které
nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 94 až 98 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního
tarifu), šestý odvolání ve věci samé ze 17. ledna 2012 (č. l. 122 až 125 spisu;
§ 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), sedmý účast na jednání před
odvolacím soudem dne 14. května 2012, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 141 a
142 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), osmý dovolání ve věci
samé ze 17. září 2012 (č. l. 158 až 163 spisu; § 11 odst. 1 písm. k/
advokátního tarifu), devátý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 22. dubna 2013, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 198 až 200 spisu; § 11 odst. 1
písm. g/ advokátního tarifu), desátý podání ve věci samé z 27. dubna 2013 (č. l. 211 až 213 spisu; § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) a jedenáctý a
dvanáctý účasti na jednáních před soudem prvního stupně dne 4. září 2013 a dne
26. března 2014, které nepřesáhly dvě hodiny (č. l. 233 až 235 a čl. 318 a 319
spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Na vysvětlenou se patří
uvést, že prostředky vynaložené žalovanou na šestý, sedmý a osmý úkon právní
služby se přičítají k nákladům řízení před soudem prvního stupně proto, že
zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního
stupně), rozhoduje o náhradě (dosavadních) nákladů řízení, včetně nákladů
dovolacího řízení, v novém rozhodnutí o věci soud, jemuž byla věc vrácena k
dalšímu řízení (srov. § 243g odst. 1 /dříve § 243odst. 1/ o.s.ř.). S
přihlédnutím k době započetí úkonů právní služby náleží za prvních osm úkonů
odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a za
zbylé čtyři úkony odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. ledna
2013. Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna z prvních osmi
úkonů, tvoří částka 25.000,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu ve
znění do 31. prosince 2012), čemuž podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá
mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů. Tarifní
hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna ze zbylých čtyř úkonů, tvoří
částka 35.000,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2013), čemuž podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní
odměna ve výši 2.500,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů.
Celkem tedy na
odměně za zastupování advokátem v řízení před soudem prvního stupně přísluší
žalované částka 26.800,- Kč. K této částce je pak zapotřebí připočíst paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši dvanáctkrát 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13
odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a zaplacené soudní poplatky z odvolání a
dovolání ve výši 2.000,- Kč a 10.000,- Kč (viz č. l. 129 a 173 spisu; § 137
odst. 1 o.s.ř.).
Celkem tak žalované náleží na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
částka 42.400,- Kč.
Náhrada nákladů odvolacího řízení žalované sestává z odměny advokátky za dva
úkony právní služby, konkrétně za odvolání ve věci samé z 28. dubna 2014 (č. l.
350 spisu; § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu) a za účast na jednání před
odvolacím soudem dne 8. prosince 2014, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 365
spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se
vypočítává mimosmluvní odměna z uvedených úkonů, tvoří částka 35.000,- Kč (§ 9
odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2013), čemuž podle § 7
bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 2.500,- Kč za
každý (jeden) z těchto úkonů, tj. za oba úkony celkově 5.000,- Kč. Vedle odměny
dále stojí částka náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč (§ 13 odst. 1
a 3 advokátního tarifu).
Celkem tak žalované náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 5.600,-
Kč.
Za tohoto stavu tedy dovolací soud zavázal žalobce, který nebyl v daném sporu
úspěšný, aby žalované zaplatil na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně a odvolacího řízení dohromady částku 48.000,- Kč (§ 224 odst. 1 a 2, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení státu dovolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 a §
148 odst. 1 o.s.ř. a podle výsledku řízení zavázal neúspěšného žalobce k
náhradě nákladů, které vznikly státu v souvislosti s vypracováním (písemného)
znaleckého posudku v řízení před soudem prvního stupně a které činí celkem
13.036,- Kč (viz rozhodnutí na č. l. 313 a 327 spisu a platební poukazy na č.
l. 341 a 355 spisu).
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak dovolací soud rozhodl podle § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a opět zavázal
žalobce, který nebyl úspěšný ani v tomto řízení, k náhradě nákladů vzniklých
žalované v souvislosti s podáním dovolání dne 2. března 2015 proti napadenému
rozsudku odvolacího soudu. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky za jeden
úkon právní služby představovaný dovoláním proti rozhodnutí ve věci samé (č. l.
387 až 393 spisu; § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z
níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, činí opět částka 35.000,-
Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2013), čemuž
podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 2.500,-
Kč. K této částce je nakonec zapotřebí připočíst paušální částku náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Celkově
tak Nejvyšší soud přiznal žalované k tíži žalobce na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.800,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. července 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu