26 Cdo 178/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr.
Miroslava Feráka ve věci žalobkyně B. Š., zastoupené advokátkou, proti
žalovanému F. Š., zastoupenému advokátem, o určení povinnosti vyklidit byt bez
zajištění práva na bytovou náhradu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod
sp.zn. 8 C 69/2005,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
13. dubna 2006, č.j. 20 Co 102/2006-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 12. 2005,
č.j. 8 C 69/2005-124, zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaného vyklidit
byt č. 42 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě č.p. 781, v J., ul. Bořkova
(dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), vyplývající z usnesení Okresního soudu v
Náchodě ze dne 24. 1. 2002, č.j. 8 C 104/2000-35, není nadále vázána na
zajištění náhradního bytu a že žalovaný je povinen vyklidit byt do 15 dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za prokázané, že usnesením ze
dne 24. 1. 2002, č.j. 8 C 104/2000-35, které nabylo právní moci dne 8. 2. 2002,
Okresní soud v Náchodě schválil smír, podle kterého bylo zrušeno právo
společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, výlučnou nájemkyní a členkou
družstva se stala žalobkyně a žalovaný se zavázal byt vyklidit do 30 dnů poté,
co mu bude zajištěn náhradní byt, že žalovaný uzavřel manželství se S. Š., že
jeho manželka je vlastnicí rodinného domu čp. 1626 ve D. K., že k bytu v
uvedené nemovitosti mají zřízené právo výhradního bezplatného a doživotního
užívání její rodiče Z. a J. D., že se v roce 2004 manželka žalovaného
přistěhovala do předmětného bytu, že nájemné a úhrady za užívání bytu činí
2.836,- Kč a záloha na elektrickou energii 730,- Kč, že žalobkyně vyzvala
žalovaného, aby jí přispíval jednou polovinou tj. částkou 1.783,- Kč, že však
žalovaný přispívá jen částkou 636,- Kč a že podle dohody, která byla uzavřena
dne 10. 3. 2001 (ještě před zrušením práva společného nájmu k předmětnému bytu)
měla žalobkyně užívat obývací pokoj a ložnici, žalovaný dětský pokoj a kuchyň a
oba společně obě předsíně, WC a koupelnu.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl po
právní stránce k závěru, že nebyly naplněny předpoklady změny poměrů, v jejímž
důsledku by se stal výkon práva žalovaného (trvání na zajištění náhradního bytu
jako na podmínce vyklizení bytu) v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč.
zák.“) a kdy soud může podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), určit, že dříve
uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění této formy bytové
náhrady. Dovodil, že změnu poměrů nebyla způsobilá založit okolnost, že
žalovaný uzavřel manželství a jeho nynější manželka je vlastnicí rodinného
domu, neboť byt v tomto domě není fakticky ani právně „volný“, a že ji nebyla
způsobilá založit ani další okolnost, že se žalovaný nepodílí na úhradách za
plnění spojená s užíváním bytu, neboť žalobkyně může svůj nárok uplatnit vůči
žalovanému žalobou v nalézacím řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 13. 4. 2006, č.j. 20 Co 102/2006-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně
a určil, že dříve stanovená povinnost žalovaného vyklidit předmětný byt
(uložená mu usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 1. 2002, č.j. 8 C
104/2000-35), není nadále vázána na zajištění náhradního bytu a že žalovaný je
povinen byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší (výrok I.); současně
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně po právní stránce mimo jiné
uzavřel, že postavení žalovaného ve vztahu k žalobkyni a k předmětnému bytu je
obdobné jako postavení nájemce, jehož právo nájmu zaniklo přivolením soudu k
výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění
účinném do 30. 3. 2006, a kterému bylo přiznáno právo na zajištění náhradního
bytu. Na právní poměry účastníků proto analogicky aplikoval ustanovení § 712a
obč. zák.
a uzavřel, že měl-li žalovaný právo i nadále v bytě bydlet, stíhala jej
povinnost podílet se přiměřeně a pravidelně na úhradě nájemného a za plnění
spojená s užíváním bytu i na platbách za spotřebu energií. Tím, že se žalovaný
na těchto úhradách podílel nedostatečně, nastala změna poměrů, v důsledku níž
se ocitl výkon jeho práva (trvání na zajištění náhradního bytu) v rozporu s
dobrými mravy, a to odůvodňuje odepření dříve přiznané bytové náhrady ve formě
náhradního bytu a přiznání bytové náhrady jen ve formě přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolacími důvody se blíže
nezabýval. Uvedl, že sdílí názor odvolacího soudu, že „vztah mezi stranami po
vydání prvého vyklizovacího usnesení (smíru) vázaného na zajištění bytové
náhrady je třeba analogicky posuzovat podle ustanovení o právu nájemním“.
Namítl však, že povinností žalobkyně (s ohledem na její obdobné postavení jako
pronajímatelky) bylo třeba provést řádné vyúčtování úhrad za plnění spojená s
užíváním bytu. Teprve po řádném vyúčtování úhrad nastala jejich splatnost.
Protože se tak nestalo, nemohlo dojít jeho jednání v rozporu s dobrými mravy.
Vytýkal dále odvolacímu soudu, že jej měl poučit podle § 118a o.s.ř. a vyzvat k
předložení tvrzení či důkazů, které přijatý závěr potvrzují či vyvracejí. Dále
vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou dobrých mravů v širších
souvislostech. Členský podíl v družstvu, který se váže k bytu, se běžně oceňuje
tržní cenou odpovídající hodnotě předmětného bytu. Účastníci zůstali ohledně
hodnoty členského podílu ve stavebním bytovém družstvu nevypořádáni. Pokud by
žalobkyně vyklizovala žalovaného z bytu bez náhrady a neposkytla by mu ani
náhradu za majetkový vztah v družstvu, jde z její strany o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy. Vytýkal odvolacímu soudu, že v tomto směru zůstalo
jeho dokazování o dobrých mravech kusé. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v
dovolání uplatněny.
Žalovaný uplatnil námitkou, že jej měl odvolací soud poučit o jeho povinnosti
tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (s ohledem na
to, že shledal jako právně relevantní okolnost, že neplatil úhrady za plnění
spojená s užíváním bytu), tzv. „jinou“ vadu řízení. Nejvyšší soud však již v
usnesení z 27. června 2003, č. j. 21 Cdo 121/2003-107, uvedl, že „poučení podle
ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili
rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy
(povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní
neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na
základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu
podle ustanovení § 118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení § 118a
o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a
navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby
byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a
navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky
věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.“ Vycházel-li odvolací soud z
názoru, že neposkytování zálohy na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu
(přičemž žalovaný nečinil sporným, že zálohy na úhradu za plnění spojená s
užíváním bytu neposkytoval) je právně relevantní pro založení změny poměrů, pak
jde o případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní
názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a
odst. 2 o.s.ř. nezaložil. Soud není oprávněn poučovat o hmotném právu. Z
úřední povinnosti pak dovolací soud existenci vad řízení neshledal.
Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že neplacení sporných úhrad za
plnění spojená s užíváním bytu je jednáním odporujícím dobrým mravům.
Odvolací soud vycházel z právního názoru (dovoláním nezpochybněného), že na
právní vztah mezi nájemcem bytu a osobou, jíž k tomuto bytu svědčí tzv. právo
na bydlení je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) aplikovat ustanovení § 712a
obč. zák. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod
pořadovým číslem 144, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, a
rozsudek ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002, anebo rozsudek ze dne
23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 462/2004) je pak ustálena v názoru, že neplacení
nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu
delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti
nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem a že
předpokladem splatnosti záloh na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu
není vyúčtování těchto plnění. Nejvyšší soud také již v rozsudku ze dne 8. 6.
2006, sp. zn. 26 Cdo 564/2006 uvedl, že z důvodu dlouhodobosti neplacení
nájemného nelze při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vyhodnotit jako
okolnost ospravedlňující placení nájemného v nižší než stanovené částce
(neplacení nájemného v plné výši), tj. jako okolnost prospívající v tomto
ohledu nájemci, skutečnost, že výše nájemného byla mezi účastníky sporná. Dále
též v usnesení ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 504/2004, Nejvyšší soud
dovodil, že na pronajímateli nelze zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla
ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za
použití § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce povinnost platit nájemné
neplnil dlouhodobě, svůj přístup nezměnil ani v průběhu řízení o přivolení k
výpovědi a při ochraně svých práv nevyužil prostředků, které mu zákon umožňuje
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2005).
Totéž lze vztáhnout i na projednávanou věc.
Pokud jde o dovoláním namítané hledisko \"vypořádání společného jmění manželů
\", které je třeba dle názoru dovolatele vzít při rozhodování podle § 80 odst.
1 písm. c) o.s.ř. a § 3 odst. 1 obč. zák. v úvahu, nelze tomuto hledisku
přiznat pro rozhodování soudu podle citovaného ustanovení právní relevanci.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 26 Cdo 305/2003,
uvedl, že vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním
družstevního bytu je předmětem jiného nezávislého řízení, v němž se přihlíží k
výsledkům řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu. Ostatně i při
vypořádání hodnoty členského podílu v družstvu podle § 150 odst. 4 obč. zák.
zůstává žalovanému právo na poskytnutí jeho podílu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2265/2003, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 2528, svazek 29).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. nebyly použity opodstatněně.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalobkyni v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu