26 Cdo 1963/2024-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce O. Z., zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Lidická 168, proti žalované GOLD MART s.r.o., se sídlem v Lipovicích 42, IČO 05443407, zastoupené Mgr. et Mgr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, o zaplacení částky 504 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 174/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2024, č. j. 8 Co 1426/2023-196, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 874,40 Kč k rukám Mgr. et Mgr. Igora Nitrianského, advokáta se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 2. 2024, č. j. 8 Co 1426/2023-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť trpí vadami, jež nebyly včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
4. Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
6. Těmto požadavkům dovolatel nedostál. K předpokladům přípustnosti pouze obecně uvedl, že „podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti výše uvedenému druhostupňovému rozsudku jako rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a zároveň má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, zejména ve vztahu k rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1370/2004, 33 Cdo 2259/2008, 26 Cdo 2017/2011, 32 Cdo 2921/2015 a 23 Cdo 3817/2019“ a dále také, že „níže budou specifikovány konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud a ve svém důsledku z důvodu závazného právního názoru i soud prvního stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu“. Citoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, a ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005, a formuloval sedm otázek, aniž by u každé z nich vymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání: „- Je přípustné, aby v rámci práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) byly v podstatě veškeré účastníkem řízení navržené důkazy zamítnuty jako nadbytečné, aby následně byla žaloba zamítnuta pro neunesení důkazního břemene? - Je přípustné, aby při smlouvě o podnájmu kamionů a návěsů žalovaná jako podnájemkyně nehradila řádně podnájemné? - Je přípustné, aby soud uzavřel, že účastník řízení – žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud jde o předání kamionů a návěsů žalované za situace, kdy tato podepsala smlouvy o podnájmu se stvrzením, že tyto převzala? - Je přípustné, aby soud vytýkal žalobci, že kamiony a návěsy provozoval za situace, kdy nebylo ze strany žalované hrazeno podnájemné a bylo tak nutno hradit splátky leasingu? - Je přípustné, aby řádně uzavřené smlouvy se nemusely dodržovat? - Je přípustné, že, že všeobecná prevenční povinnost proti vzniku škody neexistuje, respektive nepožívá právní ochrany? - Je přípustné, že ten, vůči němuž není plněn smluvně převzatý závazek, na nic nemá nárok?“
7. Ani z obsahu dovolání pak nelze dovodit, při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které konkrétní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně ani od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
8. Předložil-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek (hmotného i procesního práva), bylo zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich, to však neučinil. Pouhý odkaz na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu nelze – bez vázanosti na konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, a jedno ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. – pokládat za údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
9. Zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí-li s hodnocením provedeného dokazování a nabízí-li vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu a nevykazují jakýkoliv nesoulad.
10. Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že neprovedly jím navržené důkazy, uplatňuje tzv. jiné vady řízení. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
11. Pouze pro úplnost lze dodat, že žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že žalobce nesplnil povinnost tvrzení či neunesl důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl zde proto důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod číslem 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
12. Nejde ani o případ, kdy vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru znemožňuje posoudit správnost právního posouzení věci. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) je zcela zřejmý zjištěný skutkový základ věci, rozsah a hodnocení v řízení provedených důkazů, i právní posouzení věci, to vše s odkazem na použitou judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na jeho rozsudek ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005.
13. Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádnou argumentaci, nadto by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu