26 Cdo 2062/2023-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Jany Misiačkové v právní věci žalobkyně Morgenstern s.r.o., se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 920/5, IČO 27566579, zastoupené Mgr. Jiřím Trávníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, proti žalované městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi a o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 124/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 22 Co 109/2021-177, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala určení, že výpověď učiněná žalovanou dne 27. 2. 2019 (dále jen „výpověď“) ze smlouvy o nájmu nebytových prostor č. 2016/1197 (dále jen „smlouva“), uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 25. 11. 2016 je neoprávněná. Vzájemným návrhem žalovaná uplatnila požadavek na vyklizení nebytové jednotky č. 618/101 nacházející se v 1. nadzemním podlaží a v 1. podzemním podlaží domu č. p. 618, k. ú. Staré město, v ulici Dlouhá 14, Praha 1 (dále jen „nebytový prostor“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 24 C 124/2019-80, zamítl žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost nebytový prostor vyklidit a vyklizený předat žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 22 Co 109/2021-177 (poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 17. 6. 2021, č. j. 22 Co 109/2021-121, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 26 Cdo 878/2022-153, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.).
4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že jediný výpovědní důvod, který byl způsobilý přivodit oprávněnou výpověď, je ten, podle něhož žalobkyně umožnila společnosti Elit – Praha s.r.o. (dále jen „Elit“) užívat část nebytového prostoru bez souhlasu žalované. Uvedenou skutečnost kromě jiných důkazů zjistil i z rozhodnutí Městské části Praha 1, Úřadu městské části, odboru živnostenského, ze dne 27. 3. 2018, č. j. UMCP1 058747/2018, kterým byla žalobkyně shledána vinnou z přestupku, že živnostenskému úřadu neoznámila ukončení provozování živností (živnostenských oprávnění pro předmět podnikání hostinská činnost a prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin – dále opět jen „živnosti“) v provozovně nacházející se v nebytovém prostoru. Ze spáchání téhož přestupku byla shledána vinou po kontrole provedené dne 3. 1. 2019 i dne 28. 1. 2019, kdy jí byla na místě příkazem udělena sankce (pokuta). Při místním šetření dne 3. 1. 2019 nebyla v nebytovém prostoru nalezena provozovna žalobkyně, ani jakékoli označení s ní související, a naopak bylo zjištěno, že živnosti zde provozuje Elit. V souvislosti s citovanými rozhodnutími o spáchání přestupku uvedl, že je ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) jimi vázán. Uzavřel, že žalobkyně svým jednáním naplnila vymezený výpovědní důvod, neboť nebytový prostor (resp. jeho část) přenechala do užívání třetí osobě (Elit) bez předchozího písemného souhlasu žalované, a toto své porušení neodstranila ani ve lhůtě stanovené v písemné výzvě učiněné žalovanou před podáním výpovědi.
5. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku vázanosti soudu rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán přestupek, ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
6. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. platí, že v případě soudních rozhodnutí v jiných věcech, případně rozhodnutí jiných orgánů, je soud vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení), a o tom, kdo jej spáchal, a rozhodnutím o osobním stavu; žádné jiné výroky a závěry jiných soudů či jiných orgánů civilní soud nezavazují a ten je povinen si učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním hodnocení, samostatně [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, či ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019 (ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 1405/16, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 2129/19)]. Jinak řečeno, soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal přestupek (jiný správní delikt), bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99).
7. Odvolací soud se přitom při řešení takto nastolené otázky od výše citovaných judikatorních závěrů neodchýlil. Je sice pravdou, že rozhodnutím ze dne 28. 1. 2019, jímž byla dovolatelce udělena sankce za tam uvedené přestupky příkazem na místě, tj. v blokovém řízení, odvolací soud podle § 135 odst. 1. o. s. ř. vázán nebyl, avšak z týchž přestupků byla dovolatelka shledána vinnou též rozhodnutím živnostenského odboru Úřadu městské části Praha 1 ze dne 27. 3. 2018, č. j. UMCP 1 058747/2018, které pro něj již závazné bylo. Nadto je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud svůj závěr o naplněnosti vymezeného výpovědního důvodu nezaložil ani převážně, natož výlučně, na rozhodnutí živnostenského odboru o tom, že dovolatelka se dopustila tam konkretizovaných přestupků, ale bral v úvahu i jinými důkazy zjištěné skutečnosti. Pro úplnost zbývá dodat, že závěry vyslovené v rozhodnutích, na něž dovolatelka odkazovala v dovolání (kupř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005), nebyly pro posouzení věci relevantní. Týkají se totiž výkladu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., avšak v souzené věci jde o situaci, na niž pamatuje § 135 odst. 1 o. s. ř.
8. S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud podotýká, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Takové nezpůsobilé důvody však dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu (zejména ohledně skutečnosti, zda Elit provozovala v nebytovém prostoru živnosti), tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (především Záznamu z místního zjištění datovaného dnem 4. 1. 2019). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
9. Konečně vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jeho závěr o naplnění výpovědního důvodu je nepřezkoumatelný, uplatňuje rovněž jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány – o takovou situaci ovšem podle obsahu spisu v dané věci nejde) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto nemohlo být ani porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
10. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Za situace, kdy nejsou splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není ani dán prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
12. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. 5. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu