26 Cdo 2196/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města Vyškov, IČ: 00292427, se sídlem úřadu ve Vyškově, Masarykovo náměstí 108/1, proti žalované PaedDr. V. M., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 41/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2007, č. j. 19 Co 270/2007-195, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalované z důvodů, že v období od května 2004 do března 2005 byt neužívala a opakovaně jej bez jeho souhlasu podnajímala, čímž naplnila výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d) a h) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále „obč. zák.“). Výpověď byla obsažena v žalobě, která byla žalované doručena do vlastních rukou 11. 5. 2005.
Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, č. j. 10 C 41/2005-171, přivolil „k výpovědi z nájmu bytu č. 10 v 5. podlaží domu Sídliště Osvobození 15/628 ve Vyškově, sestávajícího se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, dané žalobcem žalované“ s tím, že „nájemní poměr skončí uplynutím výpovědní lhůty v trvání tří měsíců, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, a že „žalovaná je povinna byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od zajištění přístřeší“, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 19 Co 270/2007-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“ a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání, které žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupená advokátem, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť jím byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jestliže dovolateka brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák., uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem byly naplněny výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. - žalovaná hrubě porušila své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když přenechala byt do podnájmu bez souhlasu žalobce jako pronajimatele a podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. - byt bez vážných důvodů neužívala.
K přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 obč. zák. je způsobilý kterýkoliv z uvedených výpovědních důvodů. Napadené rozhodnutí tedy obstojí v případě naplnění kteréhokoliv z nich.
Dovolatelka namítla také nesprávnost právního závěru o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Uvedla, že nepřenechala byt do podnájmu, ale šlo jen o příležitostné ubytování jiných osob formou výpros, které poskytovala bezúplatně z humanitárních důvodů. Po zahájení řízení už v bytě žádné osoby neubytovala.
Předně je třeba uvést, že pro naplnění výpovědního důvodu pro hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu je rozhodující stav v době doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Soudní praxe je jednotná v názoru, že pro závěr o hrubém porušení povinnosti nájemcem ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s § 719 odst. 1 obč. zák. je podstatné, zda pronajímatel nájemci dal v předepsané formě souhlas s přenecháním bytu (jeho části) do podnájmu. Dokud příslušný souhlas není udělen, nájemce nesmí přenechat byt do podnájmu. Na rozdíl od smlouvy o podnájmu, pro kterou zákon nepředepisuje obligatorně písemnou formu, musí být souhlas pronajímatele s podnájmem bytu (jeho části) udělen písemně (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/1994 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.
7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2002). Nedostatek písemného projevu vůle pronajímatele činí přenechání bytu nájemcem jinému do podnájmu protiprávním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1600/2000). Vzhledem k výslovnému znění zákona [§ 719 odst. 1 věta první a druhá obč. zák. ve spojení s § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.] je třeba přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému kvalifikovat jako „hrubé“ porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.
6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 710/2000, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1933/99, a rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2002).
V daném případě bylo prokázáno, že žalovaná podnajímala předmětný byt od června 2004 minimálně do listopadu 2004 více osobám (v počtu 3 až 5), přičemž jako osobu bydlící v bytě oznámila žalobci pouze M. Ž., a dále po dobu měsíce až dvou v roce 2005 M. K. (v bytě byla zastižena ještě 6. 5. 2005), kterou rovněž uvedla jako osobu žijící v bytě a se kterou v bytě bydlela její nezletilá dcera a přítel. Přitom není rozhodující, že tak činila bezúplatně. V rozsudcích ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 C do 250/99, a ze dne 14.
6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, Nejvyšší soud dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s ustanovením § 719 odst. odst. 1 věty první a druhé obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho část) do podnájmu jinému, aniž by za to získal od podnájemce úplatu. K obsahově stejnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud v usnesení z 23. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 142/04, jímž byla mimo jiné odmítnuta stížnost podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1137/2003. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 354/2004. Se zřetelem k tomu je třeba konstatovat, že závěr o hrubém porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu a o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je správný. Obstojí i právní závěr odvolacího soudu, že výpověď není v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť se jednalo o opakované porušení povinnosti žalovanou a žalovaná přestala byt podnajímat teprve po zahájení tohoto řízení, když jí byla doručena žaloba [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, publikovaný pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, v němž Nejvyšší soud uvedl, že doba, která uplynula od porušení povinnosti zakládající výpovědní důvod podle § 711 odst. písm. d) obč. zák. do dne dání (doručení) výpovědi může být významná pro úvahu, zda výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy - § 3 odst. obč. zák.].
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýkala nesprávné rozhodnutí ve věci bytové náhrady podle ust. § 712 odst. 5 věty prvé obč. zák. Soudní praxe je ustálena v názoru, že skončí-li nájemní vztah výpovědí pronajímatele z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., o kterýžto případ jde i v souzené věci, je bytovou náhradou pouze přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jako mimořádná, a to jen v případě, že „jde o rodinu s nezletilými dětmi“, a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, dále např. rozsudky ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, a ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003). Nepříznivá finanční (sociální) situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolnosti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným pro to, aby nájemci byla v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané z důvodu neplacení nájemného, přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, uveřejněný pod č. C 2302 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2004). Při posouzení, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující přiznání náhradního bytu (§ 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.), nelze přehlédnout počet a věk dětí nájemce bytu (viz. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 4/2003, uveřejněný pod č. C 2056 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2004.)
Žalovaná spatřovala důvody zvláštního zřetele hodné ve skutečnostech, že spolu s nezletilým synem J. M., a invalidním druhem Ing. A. M., CSc., (bývalým manželem) trvale tvoří společnou rodinu a že k posuzovanému stavu došlo v důsledku její výpovědi ze zaměstnání dne 9. 6. 2003, kdy tak přišla o zaměstnání v místě bydliště a začala dojíždět do B. S ohledem na výše zmíněnou judikaturu dovolacího soudu je však zřejmé, že tomu tak není. Věk jediného nezletilého syna žalované se v době rozhodování odvolacího soudu blížil 17 rokům a Ing. A. M., CSc., při jednání soudu prvního stupně 5. 9. 2006 vypověděl, že si zajistil ubytování v R. n. K.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaná dovoláním výslovně napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. by žalobci vůči žalované náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r. předsedkyně senátu