26 Cdo 2278/2024-540
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Společenství vlastníků XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 416/37 proti žalované DWAART LIMITED, se sídlem 114 St. Martin’s Lane, Covent Garden, Londýn, WC2N 4BE, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. číslo 8293477, zastoupené Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení 195.755 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 20/2018, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 18 Co 283/2021-489,
I. Dovolání žalobce a žalované se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 18 Co 283/2021-489, v napadené části potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 2. 2. 2021, č. j. 12 C 20/2018-173, co do částky 60.452 Kč s tam specifikovaným (zákonným) úrokem z prodlení, a změnil jej co do částky 109.118,60 Kč s tam specifikovaným (zákonným) úrokem z
prodlení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
2. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná.
3. Dovolání žalobce není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
4. Namítá-li žalobce, že zahrnutí položky „náklady na jednotku (právní služby a poštovné)“ do vyúčtování nezpůsobuje jeho vadu, dohodli-li se na jejím účtování účastníci ve stanovách společenství vlastníků v režimu zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), ve znění účinném do 31. 12. 2022, přehlíží, že odvolací soud považoval vyúčtování za roky 2016–2019 za vadná z důvodu špatně uvedené výše této položky. V neposlední řadě vyúčtování za rok 2016 obsahuje nesprávnou výši nedoplatku (správně 92.302 Kč, nikoli 92.340 Kč) a v následujících vyúčtováních již není dohledatelné, jaká výše nedoplatku byla přičítána. Závěr odvolacího soudu o neřádnosti vyúčtování za roky 2016–2019 je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudky ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019, ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020, ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2181/2022), od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
5. Žalobci nelze ani přisvědčit, že by na vadná vyúčtování učiněná v režimu zákona č. 67/2013 Sb. účinného do 31.12.2022 bylo možné aplikovat úpravu zákona č. 424/2022 Sb., podle které je nedoplatek splatný, jestliže vada ve vyúčtování nemá bezprostřední vliv na výši nedoplatku. Vzhledem k tomu, že zákon č. 424/2022 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2023 novelizován zákon č. 67/2013 Sb., neobsahuje žádná přechodná ustanovení, postupuje se podle něj ode dne jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 2023, což znamená, že se vztahuje na vyúčtování služeb vyhotovená po tomto datu, byť se mohou týkat i dřívějšího období (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2198/2024, ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 26 Cdo 287/2025).
6. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelné, že jím zasáhl do jeho vlastnického práva a poskytl právní ochranu zjevnému zneužití práva, čímž také zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
7. Podle § 237 o. s. ř. není přípustné ani dovolání žalované, neboť v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil odvolací soud také otázku řádnosti vyúčtování služeb za roky 2014 a 2015. V soudní praxi (srovnej např. již citované rozsudky sp. zn. 26 Cdo 2778/2019, sp. zn. 26 Cdo 2181/2022, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020, včetně rozhodnutí v nich uvedených) není pochyb, že je-li předmětem sporu nedoplatek (přeplatek) plynoucí z vyúčtování služeb nebo splnění povinnosti poskytovatele služeb provést vyúčtování, musí se soud zabývat tím, zda vyúčtování, které poskytovatel služeb provedl, je řádné (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími), neboť pouze v případě, že vyúčtování služeb obsahuje všechny předepsané náležitosti a je v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši, může vyúčtování přivodit splatnost nedoplatku (přeplatku) plynoucího z tohoto vyúčtování a poskytovatel služeb splní svou povinnost vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby za každé zúčtovací období.
8. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích také shrnul, že náležitosti (řádného) vyúčtování služeb obecně upravuje § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., podle něhož musí obsahovat celkovou výši přijatých měsíčních záloh za služby, skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi. Výčet náležitostí (řádného) vyúčtování služeb uvedený v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. není úplný (uzavřený) a další „potřebné“ náležitosti jsou stanoveny také v jiných právních předpisech, které musí vyúčtování služeb obsahovat, aby je bylo možné pokládat za řádně provedené. Vyhláška č. 269/2015 Sb. v § 6 vymezuje náležitosti vyúčtování nákladů na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody příjemcům služeb, které musí poskytovatel služeb uvést ve vyúčtování; u ostatních poskytovaných služeb musí jejich vyúčtování obsahovat minimálně také údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví]. Příjemce služeb tedy musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda poskytovatelem služeb požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem.
9. Má-li soud učinit závěr, jestli je nedoplatek či přeplatek z vyúčtování služeb splatný, musí posoudit, zda je vyúčtování řádné. Z úřední povinnosti však zkoumá zejména to, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti a zda je dostatečně srozumitelné, tedy zda příjemce služeb byl schopen podle něj zkontrolovat správnost údajů o své spotřebě a o způsobu rozúčtování, zjišťuje tedy jen takové údaje, které jsou bez dalšího z vyúčtování patrné. Jinak správnost vyúčtování zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení příjemce služeb. Nesouhlasí-li příjemce služeb s vyúčtováním služeb, musí své námitky (výhrady) vůči vyúčtování specifikovat (např. nesouhlas s koeficientem použitým pro přepočet započitatelné podlahové plochy, údaje o podlahové ploše atd.), soud pak přezkoumá vyúčtování služeb i z pohledu těchto jeho konkrétních námitek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 731/2023).
10. V projednávané věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řádností vyúčtování zabýval, zkoumal, zda mají všechny náležitosti stanovené právními předpisy, a dospěl k závěru, že vyúčtování za roky 2014 a 2015 tyto náležitosti obsahují.
11. Nelze ani přehlédnout, že žalovaná navíc zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek. Nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování, nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu
rozhodného pro právní posouzení věci (že žalobce nikdy řádně netvrdil nároky z vyúčtování za roky 2014 a 2015 a jsou tedy promlčené, že vyúčtování za roky 2014 a 2015 nejsou řádně spočítána), a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Vyplývá-li ze zjištění odvolacího soudu (po upřesnění žaloby), že nedoplatek z vyúčtování za roky 2014 a 2015 uplatnil žalobce již v žalobě, nedošlo k jeho promlčení. 12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu