26 Cdo 2426/2024-898
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 221/1, proti žalované PlaneStation Pilsen s.r.o., se sídlem Líně – Letiště Líně, IČO 60465085, zastoupené Mgr. Tomášem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 272/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2024, č. j. 61 Co 13/2024-852, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala vyklizení nemovitých věcí tvořících areál letiště Líně, které pronajala žalované nájemními smlouvami ze dne 15. 8. 2000 a ze dne 30. 9. 2008 (ve znění jejich dodatků). Od února 2010, resp. od března 2010 žalovaná neplatila nájemné, žalobkyně proto nájemní smlouvu ze dne 15. 8. 2000 vypověděla dopisem ze dne 15. 10. 2012, od nájemní smlouvy ze dne 30. 9. 2008 odstoupila dopisem z téhož data a následně vyzvala žalovanou k vyklizení nemovitostí. Žalovaná nemovitosti nevyklidila, namítala, že nebyla povinna platit nájemné, neboť jí vznikl nárok na prominutí a na poskytnutí slevy z nájemného ve smyslu § 673 a § 674 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pro závažné vady předmětu nájmu.
2. Okresní soud Plzeň-sever (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 8 C 272/2013-757, uložil žalované povinnost vyklidit tam specifikované nemovitosti (výrok I) a současně rozhodl o povinnosti žalované
3. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 61 Co 13/2024-852, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v plném rozsahu potvrdil (ve správném znění), dále jej potvrdil i ve výrocích II a III (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (soud dovolací) jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (mimo jiné) uzavřel, že žalované nevznikl nárok na prominutí nájemného (§ 673 obč. zák.) pro vadu předmětu nájmu, která měla spočívat v tom, že nemohla užívat vzletovou a přistávací dráhu (dále jen „VPD“) v plném rozsahu z důvodu její nedostatečné nosnosti.
6. Tento závěr přitom založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech. Za prvé dovodil, že byť účelem nájemní smlouvy ze dne 15. 8. 2000 byla realizace projektu „Transpark Plzeň“, který vycházel z určitých předpokládaných parametrů VPD (její délky, šířky a nosnosti), tento projekt nebyl součástí nájemní smlouvy a žalovaná si v ní požadované parametry VPD ani výslovně nevymínila. Za druhé dospěl k závěru, že žalovaná o prominutí nájemného nežádala, žádala „pouze“ o slevu z nájemného (srov. odst. 81 rozsudku soudu prvního stupně, odst. 14 rozsudku odvolacího soudu).
7. Jen ve vztahu k prvnímu právnímu názoru (o tom, že projekt „Transpark Plzeň“ a tím i požadované parametry VPD nebyly součástí nájemní smlouvy) dovolatelka náležitě vylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání – uvedla, že jde o otázku výkladu právních úkonů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také namítala extrémní rozpor skutkových zjištění a obsahu spisu. Správnost druhého právního názoru (o tom, že o prominutí nájemného nežádala) nijak nenapadla; v tomto směru totiž dovolání neobsahuje žádnou argumentaci (dovolací důvod).
8. Z výše uvedeného vyplývá, že druhý právní názor (o tom, že o prominutí nájemného nežádala) musí obstát, a je proto bezpředmětné přezkoumávat správnost prvního právního názoru, neboť na závěr odvolacího soudu, že nárok na prominutí nájemného žalované nevznikl, to nemůže mít žádný vliv, a pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že napadený rozsudek je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3955/2008. V těchto rozhodnutích dovolací soud vysvětlil, že nájemci, který na základě smlouvy převzal nebytové prostory za účelem jejich užívání poté, co se seznámil s jejich skutečným stavem, jež neodpovídá smlouvě, zůstává zachováno právo na poskytnutí slevy z nájemného nebo na prominutí nájemného podle § 673 až 675 obč. zák. Současně ale z citovaných rozhodnutí také vyplývá, že nevyužil-li nájemce zmíněných institutů, je povinen platit dohodnuté nájemné.
11. Jestliže tedy v situaci, kdy podle skutkových zjištění dopisem ze dne 31. 5. 2010 žalovaná uplatnila slevu na nájemném, odvolací soud (soud prvního stupně) dovodil, že (i kdyby jí nárok na požadovanou slevu vznikl) byla povinna nadále platit nájemné (1 103 913,10 Kč až 1 153 178,40 Kč měsíčně) ponížené maximálně o uplatněnou slevu, je jeho závěr s citovanou judikaturou v souladu.
12. Nepřípadný je odkaz dovolatelky na rozsudek ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 869/2017, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že vyplývá-li z právního úkonu nájemce, že právo podle § 673, resp. § 674 obč. zák. je uplatňováno (také) do budoucna, např. do odstranění vady předmětu nájmu, není nutné, aby nájemce své právo opětovně uplatňoval za každé nájemné, které se teprve v budoucnu stane splatným. V projednávané věci totiž odvolací soud (soud prvního stupně) vycházel ze zjištění, že v dopise ze dne 31. 5. 2010 žalovaná vyčíslila slevu toliko za určitá (přesně vymezená) období, a nikoli (také) do budoucna. Šlo tedy o jinou skutkovou situaci.
13. Pouze pro úplnost lze dodat, že i pokud by žalovaná skutečně uplatnila právo na slevu z nájemného (také) do budoucna, nemělo by to na výsledek řízení žádný vliv. Odvolací soud (soud prvního stupně) totiž dospěl k závěru (dovoláním nezpochybněnému), že z vad, které žalobkyni vytkla, jí mohlo vzniknout nanejvýše právo na slevu z nájemného pro omezenou možnost užívat startovací dráhu a travnatou letovou plochu, kterou vyčíslila částkami 34 209,87 Kč a 3 481,70 Kč měsíčně. I nadále by tedy byla povinna platit (snížené) nájemné ve výši 1 066 221,53 Kč až 1 115 486,83 Kč měsíčně, neplatila však ničeho. I v tomto případě by tudíž byla v prodlení s placením nájemného o více než 6 měsíců, a výpovědní důvod podle článku VI odst. 2 písm. c) nájemní smlouvy ze dne 15. 8. 2020 by byl i tak naplněn. Jelikož výše slevy by nemohla přesáhnout žalovanou uplatněné částky 34 209,87 Kč a 3 481,70 Kč, které jsou vzhledem k výši dohodnutého nájemného marginální, bylo by nadbytečné se zabývat tím, jaká by měla být přiměřená výše slevy.
14. Neopodstatněná je i výtka žalované směřující proti postupu soudu při provádění dokazování s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, podle něhož popírá-li účastník občanského soudního řízení pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení § 126 o. s. ř. V projednávané věci ovšem odvolací soud nezjišťoval skutkový stav pouze z protokolů o výpovědích svědků R. a Č. (kteří vypovídali především k období před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 15. 8. 2000), ale především z řady listinných důkazů, jejichž obsah byl v konečném důsledku pro právní posouzení určující.
15. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 11. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu