26 Cdo 254/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce D. Č., zastoupeného
advokátem, proti žalované D. B., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 1100/2002, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2005, č. j. 27
Co 206/2005-89, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2005, č. j. 27 Co 206/2005-89,
a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. února 2005, č. j. 5 C
1100/2002-70, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. června 2003,
č. j. 5 C 1100/2002-51, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a
vyklizené žalobci předat do tří dnů od právní moci rozsudku „bytové prostory i
s příslušenstvím v domě čp. 158 v L. n. V.“; současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21.
října 2004, č. j. 27 Co 431/2004-65, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 21. února 2005, č.
j. 5 C 1100/2002-70, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost, aby do šesti
měsíců od právní moci rozsudku vyklidila a vyklizený žalobci předala „byt – 3
místnosti určené k bydlení v domě čp. 158 v L. n. V.“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); zároveň žalobci nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. září 2005, č. j. 27 Co
206/2005-89, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně,
neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a shodně se soudem prvního
stupně vzal především za prokázáno, že předmětný byt byl žalované přidělen v
roce 1989 tehdejším Státním statkem V. se sídlem v H. jako byt podnikový, že
rozhodnutí o přidělení bytu nemá žalovaná k dispozici, že od této doby žalovaná
v bytě bydlí, že ohledně předmětného bytu uzavřeli žalovaná jako nájemkyně a P.
f. Č. r., jako pronajímatel dne 20. června 1995 smlouvu o nájmu předmětného
bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 20. června 1995“), že
přílohou nájemní smlouvy ze dne 20. června 1995 byl protokol o odevzdání a
převzetí bytu ze dne 1. června 1995 a evidenční list nájemného z téhož dne a že
žalobce je vlastníkem předmětného domu s účinky vkladu vlastnického práva ke
dni 28. prosince 1995. Dále vzal za prokázáno, že žalovaná jako nájemkyně a
žalobce jako pronajímatel uzavřeli dne 25. července 2000 (další) smlouvu o
nájmu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 25. července 2000“), že předmětem
nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 byly podle čl. I. tři místnosti určené
v předmětném domě k bydlení i s příslušenstvím, že podle nájemní smlouvy ze dne
25. července 2000 šlo o nájemní poměr na dobu určitou do 25. července 2001, že
již v předchozí době byly uzavřeny nájemní smlouvy na dobu určitou, že v
nájemní smlouvě ze dne 18. července 1999 předložené žalobcem je uvedena doba
nájmu do 30. června 2000, že v nájemní smlouvě ze dne 18. července 1999
předložené žalobkyní není uvedena doba ukončení nájemního poměru (dále jen
„nájemní smlouva z roku 1999“), že v nájemní smlouvě ze dne 18. června 1998
předložené žalobcem je jako nájemce označen „B.“ a že v nájemní smlouvě
označené datem 17. června 1998 předložené žalovanou chybí podpis nájemce (dále
jen „nájemní smlouva z roku 1998“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouvy z let
1998 a 1999 jsou – z důvodů uvedených soudem prvního stupně – neplatné. Dovodil
rovněž, že nájemní smlouva ze dne 25. července 2000 nemůže být neplatná pro
neurčitost, neboť předmět nájmu je vymezen dostatečně určitě v jejím čl. I.
Dále dovodil, že platně uzavřená nájemní smlouva ze dne 25. července 2000
změnila obsah dřívější platné nájemní smlouvy ze dne 20. června 1995 tak, že
namísto původně sjednaného nájemního poměru na dobu neurčitou šlo poté o
nájemní poměr na dobu určitou do 25. července 2001, a pokračoval, že nájemní
smlouva (ze dne 25. července 2000) se obnovila za týchž podmínek do 25.
července 2002 (§ 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Poté
uzavřel, že od 26. července 2002 užívá žalovaná předmětný byt bez právního
důvodu; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na
ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání uvedla, že nájemní smlouva ze dne 20. června 1995
obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti, a je tudíž platná, a že za
této situace jí ve vztahu k předmětnému bytu svědčí nájemní poměr na dobu
neurčitou; i kdyby tomu tak nebylo, vznikl jí – z důvodů uvedených v dovolání –
podle jejího názoru nájemní poměr na dobu neurčitou na základě konkludentně
uzavřené nájemní smlouvy v době před 31. prosincem 1994. Namítla
rovněž, že nájemní smlouva ze dne 25. července 2000 je neplatná, byl-li v ní
předmětný byt včetně příslušenství nedostatečně označen jako tři místnosti
určené v předmětném domě k bydlení i s příslušenstvím. Dále uvedla, že v jejím
vyhotovení nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 (a také nájemní smlouvy z
roku 1999) není obsaženo ujednání o konci nájemního poměru (a proto musí jít o
nájemní smlouvu na dobu neurčitou). Napadla rovněž správnost závěru, že platně
uzavřená nájemní smlouva ze dne 25. července 2000 změnila obsah nájemní smlouvy
ze dne 20. června 1995 tak, že namísto původně sjednaného nájemního poměru na
dobu neurčitou šlo poté o nájemní poměr na dobu určitou. Zde odvolacímu soudu
(a potažmo i soudu prvního stupně) vytkla, že se nezabýval otázkou, k čemu
směřovala vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000. Namítla, že
nezabýval-li se soud posouzením skutečné vůle účastníků v době uzavření nájemní
smlouvy ze dne 25. července 2000, je předčasný jeho závěr o
platně uzavřené nájemní smlouvě ze dne 25. července 2000, na jejímž základě se
měl dosavadní nájemní poměr na dobu neurčitou změnit na nájemní poměr na dobu
určitou. V této souvislosti odkázala na rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu
2003, sp. zn. 31 Cdo 528/2001. Má rovněž za to, že soudy obou stupňů se zcela
nedůvodně odmítly zabývat otázkou relativní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne
25. července 2000, popřípadě jejím odstoupením od nájemní smlouvy ze dne 25.
července 2000. V tomto směru poukázala na konkrétní námitky, které v průběhu
nalézacího řízení vznášela. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. září 2005, tedy po
1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných
ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.
(dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně
dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – zamítavém – rozsudku) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za
této situace se již nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání
dovolatelka rovněž opřela.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytkla, že z provedených důkazů vzal za
zjištěno, že podle nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 šlo o nájemní poměr
na dobu určitou do 25. července 2001, a to přesto, že v jejím vyhotovení
nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 (a také nájemní smlouvy z roku 1999)
není obsaženo ujednání o konci nájemního poměru. Tím – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila vedle dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci, tj. dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád,
komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že jde-li o dobu
trvání nájemního poměru podle nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000, vzal
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů vyplynuly a neopomenul ani žádné rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto
konstatovat, že skutkové zjištění odvolacího soudu týkající se doby trvání
nájemního poměru podle nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 je výsledkem
logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132
o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Za tohoto stavu nelze ani namítat, že zde
měl odvolací soud vyjít z jiného důkazu (z písemné nájemní smlouvy v držení
dovolatelky), jak se toho ve skutečnosti domáhá dovolatelka. Z toho vyplývá, že
v tomto směru nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. užit
opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že uplatněný nárok dovolací soud
posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“ (srov. § 7 věta
druhá zákona č. 107/2006 Sb.).
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu
především o posouzení správnosti právních závěrů, že v nájemní smlouvě ze dne
25. července 2000 je předmět nájmu vymezen dostatečně určitě v jejím čl. I., a
že proto nemůže být neplatná pro neurčitost a že dosavadní nájemní poměr na
dobu neurčitou svědčící žalované ve vztahu k předmětnému bytu se na základě
nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 změnil na nájemní poměr na dobu
určitou.
Nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za
nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání.
Vedle náležitostí stanovených v § 686 odst. 1 obč. zák. musí nájemní smlouva
jako dvoustranný hmotněprávní úkon splňovat obecné náležitosti právního úkonu
(§ 34 a násl. obč. zák.). Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle
učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Závěr o neurčitosti právního úkonu
předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl
účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené
slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem. Projev vůle vtělený do nájemní smlouvy je tedy určitý, jestliže je
výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v
postavení nájemce tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu
odpovídajícím způsobem vnímat.
Dovolací soud zastává shodně s odvolacím soudem názor, že označení předmětu
nájmu v čl. I. nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000, tj. předmětného bytu,
je dostatečně určité (a že tuto nájemní smlouvu nelze pokládat za neplatnou pro
neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák.), byl-li předmět nájmu v nájemní
smlouvě ze dne 25. července 2000 označen jako „3 místnosti určené v tomto domě
k bydlení i s příslušenstvím (dále jen byt)“ a byl-li v ní dům vymezen jako
„dům č. p. 158 se stp. 177/3 v k. ú. a obci L. n. V., zapsaný na L. V. č. 32
pro k. ú. a obec L. n. V. v okr. M.“. Jinak řečeno pro účely posouzení otázky
určitosti nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 je nerozhodné, že předmět
nájmu v ní nebyl vymezen obvyklým způsobem jako „byt …“. Lze uzavřít, že v
tomto směru nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit
opodstatněně.
Z výše uvedeného také vyplývá, že uzavření smlouvy o nájmu bytu (ve smyslu §
685 obč. zák.) v první řadě předpokládá existenci projevu vůle směřujícího k
uzavření takové smlouvy, tedy ke vzniku těch práv a povinností, které právní
předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák.), a to jak na straně
pronajímatele, tak také na straně nájemce. V konkrétním případě pak soud musí
podle výsledků provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle
účastníků v okamžiku uzavření smlouvy, tj. k dosažení jakých právních následků
jejich vůle směřovala; přitom vůli účastníků právního úkonu musí posuzovat také
s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp.
všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze
dne 20. června 1995 byla uzavřena platně. Dovolací soud proto z uvedeného
právního závěru vyšel a – z důvodu nadbytečnosti – se již nezabýval námitkou
konkludentně uzavřené nájemní smlouvy v době do 31. prosince 1994.
Podle § 516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového vztahu dohodou změnit
vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu (tzv. kumulativní novace);
mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem
novým – § 570 obč. zák. (tzv. privativní novace).
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod č. C 1174
ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení § 516
odst. 1 a § 570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i
v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku
daný vztah upravující (§ 685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu a
ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od
názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že
k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace
jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i
vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah,
který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní
novaci, je rovněž rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se
uplatní i shora zmíněné výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák.
(srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp.
zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26
Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince
2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle
vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s
jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev
vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve
svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu
zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy,
není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je
objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně
pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve
svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V poměrech projednávané věci tak jde o posouzení, jaká byla skutečná vůle
účastníků v okamžiku uzavření nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000, tj.
jaké právní následky – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – sledovali
vůlí obsaženou (projevenou) v nájemní smlouvě ze dne 25. července 2000. V této
souvislosti nelze přehlédnout, že ze skutkového zjištění o uzavření písemné
nájemní smlouvy ze dne 20. července 2000 nevyplývá žádné ujednání účastníků o
tom, že by tato smlouva měnila či rušila a nahrazovala jiným stávající nájemní
vztah žalované k předmětnému bytu, tj. nájemní poměr na dobu neurčitou.
Jestliže tedy odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že na
základě platně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 se nájemní
poměr žalované k předmětnému bytu změnil z dosavadního nájemního poměru na dobu
neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou, a přitom se, a to i vzhledem k
obsahu nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000, nezabýval posouzením, k čemu
(k jakým právním následkům) směřovala vůle účastníků projevená v nájemní
smlouvě ze dne 25. července 2000, je jeho právní posouzení věci v tomto ohledu
neúplné a tudíž nesprávné. Zde proto byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (byť zde zčásti v
důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který zrušil v pořadí
první rozhodnutí soudu prvního stupně), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí
a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.). Přitom se – zejména z důvodu předčasnosti – nezabýval otázkou
relativní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 25. července 2000 a ani otázkou
odstoupení žalované od této smlouvy.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu