26 Cdo 2837/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované euroAWK s.r.o., se sídlem v Praze
10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČ: 43965717, zastoupené JUDr. Petrou
Mirovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o vyklizení
nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 121/2010, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011,
č. j. 55 Co 25/2011-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z jeho
pozemků specifikovaných v žalobě (dále jen „předmětné pozemky“, resp.
„pozemky“) všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu
identifikované v žalobě prostřednictvím tam uvedených GPS souřadnic jejich
geometrických středů (dále jen „reklamní zařízení a stavby pro reklamu“) a
takto vyklizené pozemky mu předat. Žalobu odůvodnil tvrzením, že je vlastníkem
předmětných nemovitostí, které žalovaná užívá po skončení dohodnuté doby nájmu
bez právního důvodu; je proto namístě, aby je vyklidila (§ 126 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 14.
října 2010, č. j. 29 C 121/2010-43, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost
odstranit z předmětných pozemků reklamní zařízení a stavby pro reklamu a takto
vyklizené pozemky předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku;
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně postupoval podle § 114b odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“), a usnesením ze dne 20. května 2010, č. j. 29 C 121/2010-13,
vyzval žalovanou (dále též jen „výzva soudu prvního stupně“), aby se ve věci
písemně vyjádřila. Jelikož žalovaná se ve stanovené lhůtě třiceti dnů
nevyjádřila a ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání,
rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 ve spojení s ustanovením §
114b odst. 5 o. s. ř.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 19. dubna 2011, č. j. 55 Co 25/2011-68, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska zákonem
připuštěných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 4 a § 205b o. s. ř.) a neshledal
odvolání žalované opodstatněným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Uplatněné
dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a
b/ o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem
Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11;
pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i
nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený
napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací
soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o
zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se
otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je
proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.;
k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.). Přípustnost
dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení
je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad
procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z
roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo
962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka uplatnila
dovolacími námitkami, že napadený rozsudek je – z příčin rozvedených v dovolání
– nepřezkoumatelný a že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že
soud prvního stupně „otálel s vydáním rozsudku pro uznání téměř 4 měsíce poté,
co mohl být tento rozsudek vydán“. Uvedené dovolací námitky však nesměřovaly k
výkladu procesního předpisu, navíc – z posléze uvedených důvodů – nejsou ani
opodstatněné, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Dovolací námitka
týkající se porušení práva na spravedlivý proces je námitkou obecnou, z níž –
právě pro její obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního
předpisu.
Ostatně žádné ustanovení občanského soudního řádu ani nepředepisuje,
v jaké lhůtě má soud vydat rozsudek pro uznání. K námitce nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku pak lze uvést, že odůvodnění napadeného rozhodnutí (v daném
případě z hlediska naplněnosti předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle
§ 153a odst. 3 o. s. ř.) nevykazuje nedostatky, které by bránily dovolacímu
soudu zhodnotit jeho správnost, a je tudíž přezkoumatelné. Napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že pro vydání rozsudku pro
uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. byly splněny zákonné předpoklady,
neboť dovolatelka se na výzvu soudu prvního stupně ve stanovené třicetidenní
lhůtě nevyjádřila a ani v této lhůtě soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom
bránil (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), byť uvedená výzva byla doručena dne 20. května 2010 do její datové schránky, do níž se přihlásila dne 21. května 2010. Při doručování listiny v elektronické podobě do datové schránky je průkazem
doručení oznámení Ministerstva vnitra o dodání listiny do datové schránky
adresáta a oznámení Ministerstva vnitra o doručení listiny adresátu, která byla
opatřena uznávanou elektronickou značkou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, 1600 s., str. 360). Oznámení Ministerstva vnitra o dodání listiny do
datové schránky nebo o doručení adresátu opatřené jeho elektronickou značkou
(dále jen „elektronická doručenka“) jsou veřejnými listinami. Jde totiž o
listiny vydané státním orgánem (Ministerstvem vnitra) v mezích jeho pravomoci
(dané mu ustanovením § 20 odst. 1 písm. e/ zákona č. 300/2008 Sb., o
elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Pro veřejné listiny
a pro listiny, které mají povahu veřejné listiny, je přitom charakteristické,
že potvrzují pravdivost toho, co je v nich uvedeno, není-li dokázán opak (srov. § 134 o. s. ř.). K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení
obsažených v (elektronické) doručence, tedy musí účastník řízení především
tvrdit skutečnosti, jež v případě, že jsou prokázány, vedou k závěru, že údaje
v doručence nejsou pravdivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 19. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 10 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Z elektronické doručenky založené na č. l. 15 spisu vzal odvolací soud – shodně
se soudem prvního stupně – za osvědčené, že dne 20. května 2010 byla dodána do
datové schránky dovolatelky vedle žaloby rovněž výzva soudu prvního stupně (v
elektronické doručence jednoznačně /nezaměnitelně s jinou písemností/
identifikovaná údajem o spisové značce, datem jejího vydání a označením „vzor
087 o. s. ř.“) a že dovolatelka se do datové schránky přihlásila následujícího
dne, tj. 21. května 2010. V návaznosti na to dovodil, že za této situace mohla
takto osvědčené doručení výzvy soudu prvního stupně zpochybnit (prokázat jeho
opak) pouze tvrzením (patřičně důkazně podloženým), že není pravdivý údaj
obsažený v elektronické doručence, že do datové schránky se přihlásila (dne 21. května 2010).
Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka napadla dovolací
námitkou, že doručení písemnosti do datové schránky lze zpochybnit nejen
zmíněným tvrzením, nýbrž „i tvrzením, že elektronická doručenka … neprokazuje
doručení konkrétního dokumentu do datové schránky, pokud neobsahuje řádnou
specifikaci tohoto dokumentu“. Dovolací soud zastává názor, že nemůže být
zásadně právně významná takto nastolená otázka výkladu ustanovení § 134 o. s. ř., tj. otázka, zda citované tvrzení může být způsobilým důkazem opaku
skutečností osvědčených elektronickou doručenkou coby veřejnou listinou. Je
tomu tak především proto, že úprava obsažená v citovaném ustanovení je naprosto
jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti; proto nemůže jít
o otázku, jejíž řešení by činilo napadené rozhodnutí zásadně právně významným
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod C 102 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Navíc v daném případě byl sporný dokument (výzva soudu prvního stupně) v
elektronické doručence náležitě specifikován údajem o spisové značce, datem
jeho vydání a běžně užívaným označením „vzor 087 o. s. ř.“
K dovolací námitce, že se „nemohla uplatnit fikce uznání nároku podle § 114b
odst. 5 o. s. ř.“, neboť soud prvního stupně vůbec nerozhodl o její námitce
týkající se nedostatku místní příslušnosti, kterou uplatnila při prvním úkonu,
jenž jí příslušel, resp. že „vydal rozhodnutí procesní povahy, a to
kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., aniž byl k projednání části
nároku uplatněného žalobou místně příslušný“, lze uvést následující. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 17. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný pod č. 121 v sešitě č. 8 z
roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. jeho usnesení z 22. června
2010, sp. zn. 33 Cdo 965/2009, z 20. července 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010, a
z 8. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008) dovodila, že uznání nároku ve smyslu
ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného
důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a
ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez
ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní
povahy nebo zda byl poučen o tom, že má právo vyjádřit se k osobám soudců a
přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, nebo o
jiných procesních právech a povinnostech. V rozsudku ze dne 29. července 2009,
sp. zn. 33 Cdo 1862/2007, uveřejněném pod C 7681 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud dovodil, že podmínky pro vydání rozsudku
pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou splněny i tehdy,
jestliže usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydal soud, který na základě
následně vznesené námitky žalovaného vyslovil svou místní nepříslušnost a věc
postoupil místně příslušnému soudu, jenž teprve rozsudek pro uznání vydal. K
odůvodnění uvedeného právního názoru Nejvyšší soud uvedl, že usnesení podle §
114b odst. 1 o. s. ř.
je institutem přípravy jednání, tedy úkonem soudu, který
byl učiněn za účelem přípravy jednání, a že i ve vztahu k němu platí zásada,
podle níž úkony místně nepříslušného soudu učiněné před vznesením námitky
místní nepříslušnosti mají stejné účinky jako úkony soudu místně příslušného. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že má-li se za řízení za to, že
žalovaný uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, nelze ani proti samotnému rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3
o. s. ř. úspěšně namítat, že ho – ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území
Střížkov – vydal místně nepříslušný soud prvního stupně. Odvolací soud se tedy od citované judikatury neodchýlil, jestliže dovodil, že
pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. byly splněny
zákonné předpoklady, za kterých nastává fikce uznání uplatněného nároku podle §
114b odst. 5 o. s. ř., a to přesto, že dovolatelka v průběhu řízení před soudem
prvního stupně (po vydání jeho usnesení ze dne 20. května 2010, č. j. 29 C
121/2010-13) vznesla námitku místní nepříslušnosti tohoto soudu ve vztahu k
nemovitostem v katastrálním území Střížkov; jeho rozhodnutí je naopak výrazem
standardní soudní praxe. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. července 2012