26 Cdo 2890/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce města České Lípy, se sídlem v České Lípě, nám. T. G.
Masaryka 1, zastoupeného JUDr. Pavlem Kolínským, advokátem se sídlem v České
Lípě, Arbesova 409, proti žalovanému K. K., o zaplacení částky 252.962,50 Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 134.917,47
Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 318/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 24. června 2011, č. j. 73 Co 455/2010-204, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24.
června 2011, č. j. 73 Co 455/2010-204, v části výroku III., jíž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. června 2010, č. j. 15 C
318/2007-162, v zamítavém výroku III. ohledně tam uvedeného poplatku z
prodlení, a v nákladových výrocích V. a VI., se zrušuje a věc se vrací v tomto
rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti měnícímu výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. června 2011, č. j. 73 Co 455/2010-204, se
zamítá; ve zbývajícím rozsahu se odmítá.
Žalobce (vlastník „domu čp. 197 a 198 v České Lípě, Náměstí TGM“ – dále jen
„předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhal (žalobou podanou u Okresního soudu v
České Lípě /soudu prvního stupně/ dne 25. července 2007), aby žalovanému byla
uložena povinnost zaplatit mu částku 252.962,50 Kč s příslušenstvím v podobě
tam specifikovaného poplatku z prodlení. Z toho částku 160.899,- Kč požadoval z
titulu dlužného nájemného z „nebytového prostoru č. 322 v domě“ (dále jen
„předmětný nebytový prostor“, resp. „nebytový prostor“) za 3. a 4. čtvrtletí
2003 a 1. a 2. čtvrtletí 2004, částku 35.674,- Kč z titulu dlužného nájemného z
nebytového prostoru za měsíce červen a červenec 2005, částku 34.582,50 Kč z
titulu nedoplatku na vyúčtovaných úhradách za služby poskytované s nájmem
nebytového prostoru (dále jen „úhrady za služby“) za léta 2002 a 2003 a za 1. pololetí 2004, částku 6.751,- Kč z titulu nedoplatku na úhradách za služby za
2. pololetí 2004 a částku 15.056,- Kč z titulu nedoplatku na úhradách za služby
za rok 2005. Jako obranu ve sporu žalovaný uplatnil k započtení na požadované peněžité
plnění svou pohledávku za žalobcem ve výši 252.962,50 Kč; vzájemným návrhem se
pak domáhal zaplacení částky 134.917,47 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného
úroku z prodlení. Uvedené částky měly odpovídat nákladům, které měl vynaložit
na rekonstrukci a údržbu nebytového prostoru. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. června 2010, č. j. 15 C 318/2007-162,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku
částku 173.979,50 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně (další) částky 78.983,-
Kč (výrok II.) a tam uvedeného poplatku z prodlení (výrok III.), zamítl též
vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 121.441,44 Kč (správně částky
134.917,47 Kč – viz níže) se zákonným úrokem z prodlení (výrok IV.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výrok V.). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 2011, č. j. 73 Co
455/2010-204, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil ohledně částky 43.477,- Kč (výrok I.) a změnil ohledně částky
130.502,50 Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II.); současně ho
potvrdil v zamítavých výrocích II. a III. (výrok III.) a rovněž ve výroku IV. ve správném znění, že se zamítá vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky
134.917,47 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok IV.). V návaznosti na
rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou
stupňů (výroky V. a VI.). Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů následující skutkový stav. Realitní kancelář P. R. (správkyně předmětného domu) jako pronajímatelka a
žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 9. října 1993 smlouvu o nájmu předmětného
nebytového prostoru (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu neurčitou s účinností
od 1. ledna 1994, a to za účelem provozování tam specifikované obchodní
činnosti žalovaného. Dodatkem č. 1 ze dne 23. června 1995 byla doba nájmu
změněna tak, že nájemní poměr byl nově sjednán na dobu určitou od 1.
července
1995 do 19. července 2005. Nájemné bylo dohodnuto v částce 200.050,- Kč ročně a
zálohy na úhrady za služby v částce 3.000,- Kč ročně. Nájemné a zálohy na
úhrady za služby měl žalovaný hradit v pravidelných čtvrtletních splátkách ve
výši 50.763,- Kč vždy „pátý kalendářní den prvního měsíce čtvrtletí předem“. Doplatky a přeplatky podle vyúčtování „záloh a nákladů“ byly splatné do
patnácti dnů po doručení vyúčtování. Podle vyúčtování služeb (dále jen
„vyúčtování“) měl žalovaný nedoplatek na úhradách za služby za rok 2002 ve výši
18.260,- Kč (vyúčtování ze 14. května 2003), za rok 2003 ve výši 11.843,50 Kč
(vyúčtování z 11. června 2004), za 1. pololetí 2004 ve výši 4.479,- Kč
(vyúčtování z 23. listopadu 2004) a za 2. pololetí 2004 ve výši 6.751,- Kč
(vyúčtování z 16. března 2005). Dne 1. června 2005 žalovaný písemně uznal vůči
žalobci svůj dluh v částce 195.481,50 Kč „na nájemném a úhradách spojených s
užíváním nebytového prostoru“ (podle tvrzení žalobce uvedený dluh sestával z
dlužného nájemného z nebytového prostoru za 3. a 4. čtvrtletí 2003 a 1. a 2. čtvrtletí 2004 a z nedoplatků na úhrady za služby za léta 2002 a 2003 a za 1. pololetí 2004) a zavázal se k jeho úhradě v pravidelných měsíčních splátkách ve
výši minimálně 32.580,- Kč splatných vždy do patnáctého dne v měsíci počínaje
červencem 2005 pod hrozbou ztráty výhody splátek (dále jen „Uznání dluhu“,
resp. „uznávací prohlášení“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především dovodil, že Nájemní smlouva je platná, neboť obsahuje všechny
podstatné náležitosti předepsané pro smlouvu o nájmu nebytových prostor
ustanovením § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990
Sb.“). K odvolací námitce žalovaného, že Nájemní smlouvu je nutno považovat za
absolutně neplatnou, jelikož žalobce v řízení nedoložil předchozí souhlas
příslušného orgánu (obecního úřadu) s pronájmem nebytového prostoru ve smyslu §
3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., poznamenal, že tvrzení o nedostatku zmíněného
souhlasu bylo žalovaným uplatněno teprve v odvolacím řízení v rozporu se
zásadou neúplné apelace vyjádřenou v ustanoveních § 205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř. před novelou“); proto k němu nepřihlédl, a to bez
ohledu na to, že by pro jeho absenci mohla být Nájemní smlouva absolutně
neplatná. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněné pod č. 71/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V návaznosti na to dospěl –
opět ve shodě se soudem prvního stupně – k závěru, že Nájemní smlouvou byl mezi
účastníky řízení založen závazkový právní vztah, jenž podléhal zejména zvláštní
právní úpravě obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb. a v otázkách neupravených
citovaným zákonem se řídil zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Poté se zabýval otázkou platnosti
Uznání dluhu.
Zde – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že uznávací
prohlášení je absolutně neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, a
to jednak ve specifikaci důvodů uznávaných dluhů „na nájemném a úhradách
spojených s užíváním nebytového prostoru“ (vzhledem k absenci období, za které
měly vzniknout, nebyly v uznávacím prohlášení identifikovány nezaměnitelně s
jinými dluhy žalovaného na nájemném a úhradách za služby) a jednak ve vymezení
výše těchto dluhů (z uznávacího prohlášení nebylo možné určit kolik činil dluh
na nájemném a kolik dluh na úhradách za služby). Vycházeje z uvedeného právního
názoru zdůraznil, že (neplatné) Uznání dluhu nemohlo přivodit právní účinky
předvídané v § 558 (založit domněnku existence dluhu v době jeho uznání) a §
110 obč. zák. (vyvolat běh nové desetileté promlčecí doby). Uzavřel, že za
tohoto stavu nelze – v důsledku námitky promlčení vznesené žalovaným v jeho
odvolání – žalobci přiznat dlužné nájemné za 3. a 4. čtvrtletí 2003 a 1. a 2. čtvrtletí 2004 a nedoplatek na úhradách za služby za léta 2002 a 2003; ve
vztahu k těmto nárokům totiž žalobci – s přihlédnutím k datu podání žaloby a
splatnosti nájemného a úhrad za služby (jejich vyúčtování) – marně uplynula
obecná tříletá promlčecí doba (§ 101 obč. zák.). Proto rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. pouze ohledně částky 43.477,- Kč a v
zamítavém výroku II. a změnil ho ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu
i ohledně částky 130.502,50 Kč. Zamítavý výrok III. citovaného rozsudku pak
jako věcně správný potvrdil, neboť shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
poplatek z prodlení (§ 697 obč. zák.) je povinen platit z dlužného nájemného a
úhrad za služby pouze nájemce bytu, avšak nikoli (také) nájemce nebytových
prostor. K odvolací námitce žalobce, že mu měl být přiznán alespoň zákonný úrok
z prodlení, dodal, že bez změny žaloby mu takovýto úrok z prodlení nemohl být
přiznán, jelikož jde o nárok odlišný od nároku na poplatek z prodlení, který ve
skutečnosti požadoval.
rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel ve
vztahu k měnícímu výroku II. o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především vyjádřil nesouhlas s
právním názorem, že Uznání dluhu je neplatné. Podle jeho mínění je uznávací
prohlášení dostatečně určité a srozumitelné a tedy způsobilé vyvolat mimo jiné
účinky předjímané v ustanovení § 110 obč. zák. Měl za to, že jde-li o důvod
dluhu (nezaplacené nájemné a úhrady za služby), uznávací prohlášení v tomto
směru odkazovalo „na vztah užívání nebytového prostoru mezi věřitelem a
dlužníkem, který v době uznání dluhu mezi jeho účastníky existoval pouze
jeden“; nemohlo tedy vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích
osob. Současně dovozoval, že v uznávacím prohlášení není zapotřebí uvádět
období, za které uznávaný dluh vznikl, neboť platná právní úprava takovou
povinnost neukládá. Dále rovněž namítl, že i kdyby Uznání dluhu bylo neplatné
(a tudíž nezpůsobilé založit běh nové desetileté promlčecí doby ve smyslu § 110
obč. zák.), žalovaný v tomto případě vznesl námitku promlčení nepřípustně až v
odvolacím řízení. V této souvislosti zdůraznil, že byť judikatura Nejvyššího
soudu připouští uplatnění námitky promlčení i v odvolacím řízení, lze tak
učinit pouze „za splnění podmínek neúplné apelace“. Pokračoval, že žalovaný
uplatnil námitku promlčení s poukazem na nedostatek předchozího souhlasu
obecního úřadu s pronájmem nebytového prostoru, z něhož usuzoval na absolutní
neplatnost Nájemní smlouvy a dovozoval, že žalobou uplatněné nároky mohou být
posouzeny pouze jako nároky na vydání bezdůvodného obohacení, jež se promlčují
v dvouleté subjektivní promlčecí době. Dodal, že považoval-li odvolací soud
tvrzení o absenci souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. za
tvrzení, k němuž nelze přihlížet, neměl přihlédnout ani k námitce promlčení,
jelikož ve spojitosti s touto námitkou žalovaný neodkázal na žádná jiná – již
dříve učiněná – skutková tvrzení, resp. důkazy označené k jejich prokázání. Konečně vyjádřil nesouhlas též s rozhodnutím, jímž odvolací soud potvrdil výrok
rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí jeho nároku na příslušenství v podobě
poplatku z prodlení. Měl za to, že v tomto úseku je řízení postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle jeho názoru je
tomu tak proto, že ve svém odvolání požadoval z žalované částky namísto
poplatku z prodlení zákonný úrok z prodlení, čímž v odvolacím řízení změnil
žalobu (podle § 95 ve spojení s § 211 o.s.ř. před novelou) ohledně požadovaného
příslušenství, aniž by tím nepřípustně uplatnil nový nárok ve smyslu § 216
odst. 2 o.s.ř. před novelou (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
3. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004); odvolací soud však o této změně
žaloby nerozhodl za přiměřeného použití § 95 o.s.ř. před novelou (§ 211 o.s.ř. před novelou) a nadále jednal a meritorně rozhodl o původní žalobě, v níž byl
uplatněn poplatek z prodlení.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu v napadených výrocích a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k
dalšímu řízení. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím
řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále opět jen
„o.s.ř. před novelou“). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního
stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy
civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí
vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009),
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. a ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále
opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl sdělení
dovolatele, že jeho dovolání směřuje rovněž proti nákladovému výroku VI. napadeného rozsudku. Zastává však názor, že proti citovanému nákladovému výroku
nejsou uplatněné dovolací důvody – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2
o.s.ř.) – nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že
pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez
údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá
– není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo
1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní
judikatura). Navíc nelze ani přehlédnout, že podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým
výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Současně dovolací soud neopomenul, že napadeným rozhodnutím odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (dále jen
„potvrzující výrok“), jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 78.983,-
Kč (výrok II. citovaného rozsudku) a poplatku z prodlení (výrok III. citovaného
rozsudku). Naproti tomu ve vyhovujícím výroku I. uvedený rozsudek změnil tak,
že zamítl žalobu i ohledně (další) částky 130.502,50 Kč (dále jen „měnící
výrok“).
Nejvyšší soud proto řešil otázku přípustnosti dovolání zvlášť ve
vztahu k potvrzujícímu výroku a zvlášť ve vztahu k měnícímu výroku napadeného
rozsudku. Dovolání proti měnícímu výroku je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř., neboť v této části směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené
vady řízení dovolatel ve vztahu k měnícímu výroku namítl. Nejvyšší soud proto
uvedený výrok přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné
vady podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. z
obsahu spisu nevyplynuly). Již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněném pod
č. 13 v sešitě č. 2 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod
č. 213 v sešitě č. 12 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud
České republiky dovodil, že důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k
nároku uplatněnému žalobou; není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po
právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. V
odůvodnění citovaného rozsudku rovněž uvedl, že účastník řízení může vznést
námitku promlčení kdykoli za řízení (až do jeho pravomocného skončení), s tím
omezením, že v režimu tzv. neúplné apelace (o který jde i v této věci) se může
odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení jen
tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů
(§ 205a, § 211a o.s.ř. před novelou). K posléze uvedenému právnímu názoru se
Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo
879/2002, jenž byl uveřejněn pod č. 45 v sešitě č. 5 z roku 2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou, že při posuzování důvodnosti
námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně
uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§ 205a, § 211a o.s.ř. před novelou). V
rozsudku ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněném pod č. 101 v sešitě č. 10 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k promlčení práva na základě námitky vznesené
až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze
přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež
vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění
učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně.
V projednávaném případě odvolací soud usoudil na promlčení části žalobou
uplatněných nároků výhradně ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny
v řízení před soudem prvního stupně. Za této situace nemohla být námitka
promlčení vznesená žalovaným až v odvolacím řízení spjata s uplatňováním nových
skutečností a důkazů v tom smyslu, že by z obsahu spisu a skutkových zjištění
soudu prvního stupně nebylo možné bez těchto dalších (nepřípustně uplatněných)
okolností a důkazů posoudit otázku promlčení nároků uplatněných v žalobě;
okolnost, jak tyto nároky žalovaný kvalifikoval po právní stránce a z jakých
právních důvodů námitku promlčení vznesl, je v tomto směru nerozhodná. Odvolací
soud tudíž nepochybil, jestliže se zabýval – na základě skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně – námitkou promlčení vznesenou žalovaným
teprve v jeho odvolání. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. nebyl ve vztahu k měnícímu výroku užit opodstatněně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o
nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech,
pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto
závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být
druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu
Soudní judikatura). Měnící výrok napadeného rozsudku spočívá rovněž na (předběžném) právním závěru,
že uznávací prohlášení je – z příčin rozvedených v napadeném rozsudku –
absolutně neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, a to jednak ve
specifikaci důvodů v něm uznávaných dluhů a jednak ve vymezení výše těchto
dluhů. Jelikož ve vztahu k vymezení výše jednotlivých dluhů zahrnutých do
uznávacího prohlášení nebyla správnost citovaného právního závěru v dovolání
zpochybněna (dovolací námitky se v naznačených souvislostech „zaměřují“ výlučně
na otázku určitosti vymezení důvodů uznávaných dluhů), je – logicky vzato –
nerozhodné, zda je správná úvaha odvolacího soudu o tom, že uznávací prohlášení
je neurčité také ve specifikaci důvodů vzniku těchto dluhů. Je tomu tak proto,
že na jeho celkový závěr o absolutní neplatnosti Uznání dluhu (§ 37 odst. 1
obč. zák.) to nemůže mít žádný vliv. Kromě toho zmíněný závěr odvolacího soudu
je ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe, která dovodila, že uznává-li
dlužník více dluhů, musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu
i výše) uznává a slibuje zaplatit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. června 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003, uveřejněný pod C
2911 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z uvedeného vyplývá, že měnící výrok napadeného rozsudku je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a
jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud proto dovolání proti
měnícímu výroku jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a
odst. 6 o.s.ř.). Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti
potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále
použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku nemůže být v tomto
případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu
prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním
rozhodnutím ve věci. Dovolací soud proto zvažoval přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu výroku pouze z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Při úvaze o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku dovolací soud
nepřehlédl, že v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku II., dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání – napadl
řešení (závěry) ohledně týchž (hmotněprávních a procesních) otázek jako měnící
výrok napadeného rozsudku. Za tohoto stavu nemůže být dovolání proti dotčené
části potvrzujícího výroku přípustné (podle § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s
§ 237 odst. 3 o.s.ř.) už proto, že – jak vyplývá z předchozího textu odůvodnění
tohoto rozhodnutí – zmíněné otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; z pohledu totožných dovolacích námitek tak
nemůže být splněna podmínka zásadního významu napadeného rozhodnutí po stránce
právní. Vzhledem k tomu dovolací soud dovolání proti dotčené části
potvrzujícího výroku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Konečně zbývá posoudit přípustnost dovolání (z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) proti části potvrzujícího výroku, jíž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku III. ohledně příslušenství pohledávek
(dále jen „část potvrzujícího výroku týkající se příslušenství pohledávek“). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §
237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto
případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou
postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní
judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního
soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení
Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Část potvrzujícího výroku týkající se příslušenství pohledávek je založena
rovněž na právním názoru, že bez změny žaloby nemohl být dovolateli (žalobci)
přiznán nárok na úrok z prodlení, jelikož jde o nárok odlišný od nároku na
poplatek z prodlení, který výslovně požadoval v žalobě.
Bylo-li i z tohoto
důvodu potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se poplatku
z prodlení, spočívá zmíněná část potvrzujícího výroku rovněž na právním názoru
(byť nikoli výslovném), že dovolatel v řízení nezměnil žalobu v druhu
příslušenství požadovaného z žalovaných pohledávek. Správnost uvedeného
právního názoru dovolatel zpochybnil dovolací námitkou, že ve svém odvolání
požadoval z žalované částky namísto poplatku z prodlení zákonný úrok z
prodlení, čímž v odvolacím řízení žalobu v druhu požadovaného příslušenství
změnil (§ 95 ve spojení s § 211 o.s.ř. před novelou), aniž by tím nepřípustně
uplatnil nový nárok ve smyslu § 216 odst. 2 o.s.ř. před novelou. Dovolací soud
dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí (části potvrzujícího
výroku týkající se příslušenství pohledávek) lze přisoudit zásadní právní
význam pro řešení otázky, zda dovolatel vskutku v odvolacím řízení uplatnil
(přípustnou) změnu žaloby v druhu požadovaného příslušenství pohledávek;
odvolací soud zde totiž zaujal odlišný právní názor na výklad procesního
předpisu, než jaký vyplývá z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Je-li podle
závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se
tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již řečeno, že dovolatel
netvrdil existenci vad řízení uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/
a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a že tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Uvedené přitom v plném rozsahu platí rovněž ve vztahu k části potvrzujícího
výroku týkající se příslušenství pohledávek. Jde-li však o tzv. jiné vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud dospěl k závěru, že úsek odvolacího řízení, v
němž bylo rozhodováno o příslušenství žalovaných pohledávek, je těmito vadami
postižen. V soudní praxi (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněného pod č. 39 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 192 v sešitě č. 10 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura) není pochyb o tom, že změna druhu
požadovaného příslušenství (tím, že žalobce namísto úroku z prodlení požaduje
poplatek z prodlení a naopak) je rovněž změnou žaloby. Je-li podání žalobce
podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř. před novelou) změnou žaloby, pak tomu,
aby se soud vyslovil k přípustnosti takové změny usnesením podle § 95 o.s.ř. před novelou nepřekáží, že žalobce tomuto procesnímu úkonu přisuzuje jiný
význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo
439/2002, uveřejněný pod č. 172 v sešitě č. 9 z roku 2004 časopisu Soudní
judikatura). Uvedené závěry platí i v případě, že změna žaloby byla učiněna v
odvolacím řízení (§ 211 o.s.ř. před novelou). I v odvolacím řízení totiž lze
přiměřeně použít ustanovení § 95 o.s.ř. před novelou o změně žaloby (jiného
návrhu na zahájení řízení).
Zbývá dodat, že použití citovaného ustanovení je tu
však omezeno v tom směru, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (§
216 odst. 2 o.s.ř. před novelou), jímž se rozumí nárok, který nemá žádnou
skutkovou souvislost s dříve – před soudem prvního stupně – uplatněným nárokem
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97,
uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 9 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Takovým novým nárokem ovšem akcesorický nárok na příslušenství
pohledávky bezpochyby není. Jinými slovy řečeno, požaduje-li žalobce namísto
úroku z prodlení poplatek z prodlení a naopak, jde o změnu žaloby, kterou lze
učinit i v odvolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. března 2005,
sp. zn. 26 Cdo 683/2004, uveřejněný pod C 3747 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, tj. rozhodnutí, na které dovolatel odkázal v dovolání). V posuzovaném případě dovolatel v podání ze dne 9. září 2010 (viz č. l. 174 –
177 spisu), jímž doplňoval (odůvodňoval) své (blanketní) odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, vyjádřil mimo jiné přesvědčení, že „v okamžiku,
kdy se domáhal poplatku z prodlení jako zákonného příslušenství své pohledávky,
a ten mu nebyl přiznán, měl mu být soudem přiznán alespoň úrok z prodlení jako
zákonné příslušenství“; v návaznosti na to pak navrhl, aby odvolací soud změnil
napadený rozsudek soudu prvního stupně rovněž v zamítavém výroku III. ohledně
poplatku z prodlení tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit mu tam
specifikovaný (zákonný) úrok z prodlení (k tomu srovnej též jeho závěrečný
návrh zaznamenaný v protokolu o odvolacím jednání na č. l. 193 – 194). Z
uvedeného vyplývá, že dovolatel v odvolacím řízení požadoval namísto původně
uplatněného poplatku z prodlení „nově“ úrok z prodlení a nic na tom nemění, že
vycházel z mylného přesvědčení, že soud prvního stupně mu měl jiné
příslušenství pohledávky, než jaké uplatnil v žalobě, přiznat bez dalšího, tj. bez změny žaloby. Jestliže tedy odvolací soud – vycházeje z nesprávného názoru,
že změnu žaloby v druhu příslušenství žalovaných pohledávek dovolatel
neuplatnil – o zmíněném podání, které podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř. před novelou) změnou žaloby bylo, nerozhodl podle § 95 a § 211 o.s.ř. před
novelou a nadále jednal a meritorně rozhodl o původní žalobě, v níž byl
uplatněn poplatek z prodlení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku týkající se
příslušenství pohledávky a v závislých nákladových výrocích V. a VI. a podle §
243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu