USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Stradium DC s.r.o., v likvidaci, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 668/136d, IČO 24180807, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované Teplárna Strakonice, a.s., se sídlem ve Strakonicích, Komenského 59, IČO 60826843, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o 1 651 242,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 1 C 185/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2024, č. j. 8 Co 353/2024-929, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 11. 7. 2024, č. j. 8 Co 353/2024-948, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1 651 242,47 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí vznikla marným vynaložením nákladů na projekt datacentra v důsledku porušení povinností žalované (pronajímatelky) ze smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání ze dne 13. 12. 2019 (dále též jen „předmětná smlouva“), a to tím, že jí nepředala předmět nájmu, neposkytla potřebnou součinnost ke stavebním úpravám a zpochybnila převzatý závazek k dodávce elektřiny. Konkrétně požadovala částku 308 059,47 Kč představující zaplacené nájemné za období od 1.
5. 2020 do 26. 5. 2021 a dále náklady na technický dozor investora vykonávaný společností DC4U s.r.o. ve výši 130 500 Kč, náklady na technické poradenství L. L. ve výši 162 525 Kč, náklady na poradenskou a finanční činnost vykonanou společností Aemis s.r.o. ve výši 259 958 Kč, náklady na konzultační služby, včetně mediace, vykonané společností CZ Agency s.r.o. ve výši 177 600 Kč, náklady na vypracování posudku J. J. ve výši 50 000 Kč, náklady na vypracování projektové dokumentace pro stavební úpravy předmětu nájmu J.
U. ve výši 556 000 Kč a náklady na vytvoření vizualizace projektu L. K. ve výši 6 600 Kč.
2. Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí (zamítavý) rozsudek ze dne 20. 10. 2021, č. j. 1 C 185/2020-260, byl na základě odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolacího soudu) ze dne 3. 2. 2022, č. j. 8 Co 1504/2021-327, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 1 C 185/2020-844, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 618 737,74 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 32 505 Kč s
tam specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastnic a náhradě státem placených nákladů řízení (výroky III a IV).
3. Na základě odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 8 Co 353/2024-929, ve znění usnesení ze dne 11. 7. 2024, č. j. 8 Co 353/2024-948, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 693 100 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení potvrdil (výrok I), co do částky 227 600 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), a ve zbytku (vyjma jeho odvoláním nedotčeného výroku II) jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 13. 12. 2019 účastnice uzavřely předmětnou smlouvu, kterou se žalovaná (pronajímatelka) zavázala přenechat žalobkyni (nájemkyni) k užívání na dobu neurčitou (v souladu s dodatkem ke smlouvě ze dne 26. 2. 2020 počínaje dnem 1. 5. 2020) tam specifikovaný předmět nájmu a dodávat jí potřebnou elektrickou energii, a to za cenu, jejíž mechanismus stanovení byl sjednán smlouvou. Žalovaná byla v rozhodném období výrobcem elektřiny. Účelem nájmu bylo umístění a provoz výpočetní techniky („datacentra“). To vyžadovalo též stavební adaptaci předmětu nájmu. Předpokladem předmětné smlouvy byla dodávka elektrické energie přímým vedením „o maximálním příkonu 1,1 MW, a to přípojkou 1 100 kW“ s tím, že žalobkyně se zavázala vždy nejpozději do 15. dne předcházejícího kalendářního měsíce oznámit písemně pronajímatelce potřebu elektrické energie pro daný měsíc, aby pronajímatelka mohla zajistit potřebnou kapacitu. Takto oznámené požadované množství elektrické energie se tím pro žalobkyni „stalo závazným“. Žalovaná byla povinna ke dni zahájení nájmu přenechat žalobkyni předmět nájmu k užívání a strany se současně dohodly na provedení technických a jiných úprav (za souhlasu žalované) tak, aby nájemkyně mohla předmět nájmu užívat ke své podnikatelské činnosti v souladu s ujednaným účelem nájmu. Dále si strany sjednaly možnost výpovědi předmětné smlouvy bez uvedení důvodů s šestiměsíční výpovědní dobou. Žalovaná toto své právo realizovala dne 26. 11. 2020; nájem skončil ke dni 26. 5. 2021. Žalovaná předtím žalobkyni „avizovala, že nesplní svou povinnost dodávat (jí) sjednané množství elektrické energie“. Žalobkyně v souvislosti s přípravou projektu „datacentra“ vynaložila náklady a hradila žalované nájemné.
5. Po právní stránce, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal odvolací soud porušení povinnosti žalované pronajaté prostory žalobkyni řádně přenechat. Až do srpna roku 2020 byly práce na projektu „datacentra“ ve fázi zpracovávání projektové dokumentace, opatřování si stavebního povolení a výběrového řízení, pracovníci žalobkyně měli do pronajatých prostor přístup a v polovině srpna roku 2020 zahájili stavební práce. Tomu koresponduje jednání žalobkyně, která prodlení s řádným předáním předmětu nájmu žalované vytkla až dne 24.
8. 2020, přestože nájem započal již dne 1. 5. 2020. Do srpna roku 2020 poskytovala žalovaná žalobkyni součinnost. K jejímu přerušení došlo až v druhé polovině srpna roku 2020, a to do 19. 10. 2020, kdy žalovaná žalobkyni poskytla požadované informace. Tato skutečnost mohla mít vliv na okamžik zahájení stavebních prací, není ale v příčinné souvislosti s marností vynaložených nákladů. Odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná porušila svůj závazek dodávat žalobkyni elektrickou energii, čímž „zmařila smysl a účel“ předmětné smlouvy, a porušení této povinnosti je v příčinné souvislosti s žalobkyní uplatňovanou škodou – marně vynaloženými náklady na zřízení „datacentra“ v předmětu pronájmu.
Přijetí tohoto závazku žalovanou neshledal rozporným s energetickým zákonem. Zároveň nešlo o plnění od počátku nemožné a nenastala ani jeho následná nemožnost, neboť žalovaná je mohla zajistit jinak, např. dodávkou od třetího subjektu. Jestliže proto žalovaná žalobkyni dne 30. 9. 2020 sdělila, že ustanovení předmětné smlouvy týkající se jejího závazku dodávat elektrickou energii považuje za neplatná, resp. že pro případ jejich platnosti od nich odstupuje, deklarovala, že se jimi necítí být zavázána, čímž u žalobkyně vyvolala oprávněnou obavu o možnost realizace zamýšleného projektu.
Takové jednání je nutno považovat za porušení právní povinnosti, a to jak smluvní (§ 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. z.“), tak i zákonné prevenční (§ 2900 o. z.). Žalobkyni přitom nelze vyčítat, že takový stav akceptovala a v projektu dále nepokračovala; jednala racionálně, a to i s přihlédnutím k okolnosti, že nájem skončil až dne 26. 5. 2021. Naopak pokud by nadále v investicích pokračovala, mohla by tím založit svou spoluúčast na vzniku škody.
Takto vyslovené úvahy odvolací soud vztáhl k nákladům vyplaceným společnostem DC4U s.r.o., Aemis s.r.o., panu L. a architektům U. a K. Poté se uplatněnými nároky zabýval jednotlivě. Pokud jde o náklady zaplacené společnosti DC4U s.r.o., považoval je za oprávněné v celkové výši 130 500 Kč, neboť tato společnost pro žalobkyni provedla tam uvedené práce v době, kdy žalobkyně nemohla předpokládat, že náklady na ně vynaloží marně, s tím, že k ukončení prací došlo dne 30. 9. 2020, než žalovaná předmětnou smlouvu vypověděla.
Veškeré tyto práce přitom směřovaly k naplnění účelu smlouvy, a tudíž byly vynaloženy účelně. Účelně a přiměřeně vynaloženým nákladem je dále částka 556 000 Kč vyplacen J.
U., jelikož jím vypracovaný stavební projekt byl nezbytný pro získání stavebního povolení pro stavební záměr žalobkyně a žalobkyně tuto částku rovněž vynaložila v době, kdy nepochybovala o realizaci předmětné smlouvy. Oprávněným shledal odvolací soud také nárok na zaplacení částky 6 600 Kč za vizualizaci projektu provedenou L. K., neboť vizualizace projektu je standardním postupem a „není logický důvod ke zpochybnění soudem prvního stupně akceptovaného tvrzení, že tato vizualizace se týkala projektu zajištěného smlouvou“.
Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 693 100 Kč včetně tam uvedeného úroku z prodlení. Naproti tomu nárok na úhradu částky 50 000 Kč vyplacené J. a částky 177 600 Kč vyplacené společnosti CZ Agency s.r.o. považoval odvolací soud za neopodstatněný. Podle jeho názoru nebylo vynaložení těchto částek v příčinné souvislosti s porušením předmětnou smlouvou převzaté povinnosti ze strany žalované. V tomto rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Ve zbylém odvoláním napadeném rozsahu – co do částky 699 237,47 Kč (s tam uvedeným příslušenstvím), sestávající z částky 259 958 Kč vyplacené společnosti Aemis s.r.o., částky 130 020 Kč vyplacené L. L., nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a zaplaceného nájemného ve výši 308 059,47 Kč - odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ohledně nákladů na finanční modeling a byznys plán (uhrazených společnosti Aemis s.r.o.) a na IT a technické poradenství (uhrazených L.
L.) v řízení doposud nebyl prokázán rozsah potřebných prací a přiměřenost vyplacených odměn. Ve vztahu k uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 200 Kč z titulu náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Konečně v rozsahu částky 308 059,47 Kč představující zaplacené nájemné vydal soud prvního stupně tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť účastníky před jeho vyhlášením neseznámil se svým právním názorem, že tento nárok bude kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení, a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit.
6. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) včasné dovolání. Dovozuje přípustnost svého dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasí se závěrem, že „hlavní příčinou“ žalobkyní uplatněné škody v daném rozsahu (o němž bylo napadeným výrokem rozhodnuto) představující jí tvrzené marně vynaložené náklady na projekt „datacentra“ v předmětu nájmu, je její sdělení z 30. 9. 2020 o neschopnosti dodávat elektrickou energii. Projekt žalobkyně zastavila svým rozhodnutím již dříve (3. 9. 2020), příčinou zde byla „hrozba oprávněnou výpovědí z nájmu“ ze strany žalované a nepřipravenost projektu. K rozhodnutí o zastavení projektu dne 3. 9. 2020 došlo v době, kdy žalobkyni „byla známa pouze obava o dodávání elektrické energie jen po dobu 3 letních měsíců“. Byla tak posouzena příčinná souvislost např. v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018 (a dalšími citovanými rozhodnutími). V otázce vzniku škody – marných nákladů pak dosud nebyla dovolacím soudem řešena otázka, „za jakých podmínek lze pro účely vzniku marně vynaložených nákladů považovat děj za konečný“, když byl ukončen rozhodnutím samotného poškozeného, ačkoliv objektivně pokračovat mohl (žalobkyně si mohla dodávky elektřiny zajistit od třetí osoby, pouze „se zřejmě zvýšenými náklady“). Úplné zastavení projektu za této situace „nebylo adekvátní reakcí žalobkyně“. Rozhodnutí žalované nedodávat elektrickou energii nebylo s to „způsobit objektivní nemožnost realizace projektu a žalobkyně svou pasivitou a vědomým nezajištěním náhradního řešení tak způsobila, že náklady se staly marnými“. Zde se odvolací soud též odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící spoluzavinění poškozeného a adekvátnost škody vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, nebo ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2021. Nebyla rovněž řešena otázka, zda plnění zákonné oznamovací povinnosti dle § 2902 o. z. může současně naplnit porušení zákonné prevenční povinnosti dle § 2900 o. z. a povinnosti dle § 2913 o. z., když žalovaná tím „plnila svou oznamovací povinnost“. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I tak, aby i v uvedeném zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně považuje dovolání žalované (z blíže rozvedených důvodů) za nepřípustné a nedůvodné. Navrhuje proto jeho odmítnutí.
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
9. Ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 238a o. s. ř., oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 o. s. ř. tím nejsou dotčena.
10. Dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř. z posléze uvedených důvodů přípustné.
11. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.
12. Ohledně právních závěrů odvolacího soudu při posouzení příčinné souvislosti mezi shledaným porušením povinnosti žalované, převzaté předmětnou smlouvou, dodávat žalobkyni v rámci sjednaného nájmu elektrickou energii (za ve smlouvě určenou cenu, dle sjednaného mechanismu jejího stanovení) a žalobkyní (marně) vynaloženými náklady na přípravu projektu „datacentra“ v předmětu nájmu (uplatněnou škodou) je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
13. Nejvyšší soud se k otázce posuzování příčinné souvislosti jako jednoho z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. V poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 například v rozsudku ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2022, Nejvyšší soud uvedl, že zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o
otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
14. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.
Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, nebo ze dne 26.
5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Řetězec příčin ale nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000).
15. Podle judikatury Nejvyššího soudu je pak nutné, aby soudy zkoumaly danou příčinu nejprve prostřednictvím teorie podmínky (conditio sine qua non) a až posléze skrze teorii adekvátnosti kauzálního nexu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021). V odkazovaném rozsudku Nejvyšší soud teorii adekvátního kauzálního nexu shrnul tak, že právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost).
Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Tato tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019). Ústavní soud při objasnění podstaty teorie adekvátní příčinné souvislosti v citovaném nálezu ze dne 1.
11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 uzavřel (a Nejvyšší soud zdůraznil v navazujících rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1043/2022).
16. V projednávané věci bylo soudy z hlediska skutkového mimo jiné zjištěno (odvolací soud též odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně), že účelem předmětné smlouvy bylo vybudování žalobkyní (coby nájemcem) v předmětu nájmu „datacentra“, s nárokem na spotřebu elektrické energie, že v souvislosti s tím se žalovaná (pronajímatel), jež měla v místě výrobnu elektrické energie, zavázala v rámci nájmu dodávat - za cenu dle sjednaného mechanismu jejího určení - žalobkyni elektrickou energii „přímým vedením“ o sjednaném maximálním příkonu a žalobkyně se zavázala vždy nejpozději do 15. dne předcházejícího kalendářního měsíce oznámit písemně žalované potřebu elektrické energie pro daný měsíc, aby žalovaná mohla zajistit potřebnou kapacitu, kdy takto oznámené požadované množství elektrické energie se tím pro žalobkyni (dokonce) „stalo závazným“. Předmětná smlouva časově navazovala na předcházející obdobnou smlouvu o nájmu uzavřenou účastnicemi, na základě níž již bylo jiné datacentrum v nemovitosti žalované žalobkyní provozováno a žalovaná též pro něj obdobným způsobem dodávala elektrickou energii.
17. Účastnice v předmětné smlouvě dále sjednaly možnost výpovědi předmětné smlouvy bez uvedení důvodů s šestiměsíční výpovědní dobou. Žalovaná toto své právo realizovala dne 26. 11. 2020; nájem skončil ke dni 26. 5. 2021. Žalovaná předtím žalobkyni avizovala, že není schopna splnit svou povinnost dodávat sjednané množství elektrické energie. Dodávka elektrické energie však byla pro provoz datacentra „klíčová“. Předmětná smlouva byla uzavírána proto, že „bylo možno dodávat elektrickou energii žalobkyni ze strany žalované přímo, a to za nižší cenu bez poplatků za distribuci elektřiny“. Žalobkyně v souvislosti s přípravou projektu „datacentra“ vynaložila náklady a hradila žalované nájemné.
18. Na základě těchto skutkových zjištění soudy správně uzavřely, že podstatnou náležitostí předmětné smlouvy a realizace sjednaného nájemního vztahu byla dodávka elektrické energie žalovanou coby jejím výrobcem pro provoz zamýšleného „datacentra“ (provozovaného žalobkyní), k jejímuž dodávání ve stanoveném maximálním objemu (jehož konkrétní výše do tohoto objemu byla vždy na měsíc předem určena oznámením žalobkyně) se žalovaná zavázala, a to za cenu, mechanismus jejíhož určení byl smlouvou rovněž stanoven. Jinými slovy, bez takto sjednané dodávky elektrické energie by předmětná smlouva vůbec nebyla uzavřena a náklady na přípravu „datacentra“ v předmětu nájmu by žalobkyně nevynakládala. Jestliže proto žalovaná tuto svou smlouvou převzatou povinnost odmítla plnit, tedy porušila-li ji dle § 2913 odst. 1 o. z., a žalobkyně z tohoto důvodu dále nepokračovala v projektu (projekt ukončila), je taková okolnost onou hlavní a podstatnou příčinou, významnou pro způsobení následku představovaného náklady vynaloženými na projekt žalobkyní, které se tak staly vynaloženými marně, a jsou proto škodou žalobkyni vzniklou. Jinak řečeno, pro žalobkyni za takové situace nemělo významu v projektu budování (dalšího) „datacentra“ pokračovat. Náklady, které do té doby v souvislosti s budováním „datacentra“ vynaložila a které jsou pro ni jiným způsobem nevyužitelné, se staly vynaloženými marně; představují škodu vzniklou žalobkyni (srov. § 2894 odst. 1 o. z.), jež je podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem porušení uvedené smluvní povinnosti žalovanou. Okolnost „hrozby oprávněnou výpovědí“ předmětné smlouvy takovou příčinou vzniku marných nákladů (škody) není; předmětná smlouva byla skončena výpovědí až v dalším důsledku takto nastalého stavu.
19. Porušením uvedené smluvní povinnosti žalovanou se dosud žalobkyní vynaložené náklady na projekt staly (již vzniklou) škodou. Za takového stavu nelze uvažovat o spoluúčasti poškozené žalobkyně na takto jí (již) vzniklé škodě dle § 2918 o. z. S ohledem na (samou dovolatelkou namítanou) „hrozbu oprávněné výpovědi z nájmu“, její přerušení poskytované součinnosti k realizaci projektu a následnou (časově související) skutečně danou výpověď předmětné nájemní smlouvy ze strany žalované nelze uvažovat ani o povinnosti žalobkyně ke zmírnění nastalých následků po vzniku škody. Jinak řečeno, žalobkyně nebyla v poměrech dané věci povinna projekt „datacentra“ „zachraňovat“ hledáním jiného dodavatele elektrické energie.
20. Na úvaze (řešení otázky), že „plnění zákonné oznamovací povinnosti dle § 2902 o. z. může současně naplnit porušení zákonné prevenční povinnosti dle § 2900 o. z. a povinnosti dle § 2913 o. z.“ pak rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Smyslem plnění oznamovací povinnosti dle § 2902 o. z. je přispět k minimalizaci hrozící či vznikající škody, v tomto smyslu je doplňkem obecné prevenční povinnosti dle § 2900 o. z. Její plnění představuje informaci o porušení určité (jiné) právní povinnosti a možných následcích, nikoliv samo porušení takové jiné právní povinnosti. V dané věci také odvolací soud - jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku (srov. bod 25) – uzavřel, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost dodávat elektrickou energii, nikoliv (jak mylně dovozuje dovolatelka), že porušení její povinnosti má být představováno (samotným) oznámením o takovém nedodávání.
21. Námitky dovolatelky směřující k „nedodržení pravidel pro hodnocení důkazů“ ohledně zjišťování příčin, jež mohly vést ke vzniku škody, existenci případně možného „náhradního řešení dodávky elektrické energie“ (třetí osobou), ke zjišťování obsahu smluvního ujednání založeného předmětnou smlouvou představují námitky proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor meziprovedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Naopak skutkové závěry soudů obou stupňů jsou dle dovolacího soudu logickým výsledkem hodnocení provedených důkazů opírajícím se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.; nejde o závěry z uvedeného pohledu zcela zjevně nepřiměřené či extrémně rozporné. Účastnicemi navržené a soudy provedené důkazy postačovaly k tomu, aby byl objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci; je přitom nerozhodné, že odporuje verzi předkládané dovolatelkou. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně (bod 40) postačujícím způsobem vysvětlil, které návrhy na doplnění dokazování zamítl, a že ostatní provedené důkazy, jež v odůvodnění neuvedl, nepřinesly žádná významná (pro skutkový závěr podstatná) zjištění.
22. Z rozhodnutí odvolacího soudu jsou též seznatelné úvahy a závěry, jež odvolací soud učinil; je srozumitelné. Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatelky proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu