26 Cdo 3149/2023-256
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Petry Kubáčové v právní věci žalobkyně MACHALA GROUP SE, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Hybernská 1271/32, IČO 24133418, proti žalované M. Z., zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30a, o zaplacení částky 329.349,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 264/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. 21 Co 19/2023-223, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. 21 Co 19/2023-223, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 329.349,06 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Uvedla, že na základě Smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 22. 2. 2014 byla nájemkyní tam specifikovaného nebytového prostoru (dále jen „garáž G1“) ve vlastnictví žalované, a to na dobu určitou od 1. 3. 2014 do 31. 10. 2015. Dne 2. 10. 2015 došlo v sousedním nebytovém prostoru (dále jen „garáž G2“) k požáru, který se rozšířil mimo jiné i do garáže G1 a zničil zde uskladněné zboží. Garáž G2 je rovněž ve vlastnictví žalované a v době požáru byla její nájemkyní společnost DOMESTAV s.r.o. Celková výše škody dosáhla 629.349,06 Kč, přičemž 300.000 Kč bylo kompenzováno pojistným plněním; k úhradě tudíž zbývá žalovaná částka. Odpovědnost za škodu přitom nese žalovaná jakožto pronajímatel garáže G1 a vlastník garáže G2.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí (zamítavý) rozsudek ze dne 2. 12. 2019, č. j. 17 C 264/2017-72, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 10. 2. 2021, č. j. 21 Co 184/2020-103, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 17 C 264/2017-199, žalobu zamítl
3. Soud prvního stupně vyšel zejména z následujících skutkových zjištění. Žalovaná je vlastnicí objektu, v němž se nachází mimo jiné garáže G1 a G2. Žalovaná a společnost DOMESTAV s.r.o., se sídlem v Brně – Trnitá, Špitálka 91/23, IČO 63479711 (dále jen „DOMESTAV“) uzavřely dne 22. 11. 2006 Smlouvu o pronájmu nebytových prostor ve znění dodatků č. 1 a 2 (garáže G2; dále jen „Smlouva“), na jejímž základě byla DOMESTAV povinna provádět běžnou údržbu garáže G2, mimo jiné i výměnu zdrojů elektrické instalace a jejich mechanických částí. Garáž G1 užívala na základě Smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 22. 2. 2014 žalobkyně. Dne 2. 10. 2015 v 11.26 hod. došlo v celém objektu ve vlastnictví žalované k požáru, jehož příčinou byla provozně technická závada zapnutého zářivkového tělesa uvnitř garáže G2. V důsledku rozšíření požáru i do garáže G1 bylo zničeno veškeré zboží, které zde skladovala žalobkyně. Celková škoda dosáhla částky 629.349,06 Kč, přičemž 300.000 Kč žalobkyni uhradila pojišťovna. Náklady na pořízení nového zářivkového tělesa činily 676,80 Kč bez DPH.
4. Po právní stránce uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila jakoukoliv svou smluvní či zákonnou povinnost a že by vznik škody na uskladněném zboží zapříčila svým jednáním. Vyložil, že pojem běžné údržby není pro oblast nájmu prostor sloužících podnikání vymezen, a proto je třeba jako vodítko použít nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu (dále jen „nařízení vlády č. 308/2015 Sb.“). Podle citovaného nařízení je třeba vedle drobných oprav podle věcného vymezení (§ 4 nařízení vlády č. 308/2015 Sb.) považovat za drobné též další opravy, jestliže náklady na jednu opravu nepřesáhnou 1.000 Kč (§ 5 nařízení vlády č. 308/2015 Sb.). Náklady na zakoupení nového zářivkového tělesa přitom uvedeného limitu nedosahovaly. Povinnost k běžné údržbě (tedy i k výměně zářivkových těles) proto tížila DOMESTAV, nikoliv žalovanou. Skutečnost, že nařízení vlády č. 308/2015 Sb. nebylo ke dni požáru účinné, nebrání jeho použití jako vodítka pro výklad ustanovení občanského zákoníku (zejména § 2201 a násl. a § 2207 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“, resp. občanský zákoník“). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaná je vlastnicí garáže G2; samotným výkonem jejího vlastnického práva jí nemohla vzniknout odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyni.
5. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 21 Co 19/2023-223, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba je co do základu důvodná.
6. Odvolací soud nesouhlasil s aplikací nařízení vlády č. 308/2015 Sb. soudem prvního stupně. V době, kdy došlo k požáru, totiž ještě nebylo platné a účinné, a tudíž nelze vycházet z tam uvedeného limitu pro drobné opravy ve výši 1.000 Kč. Zdůraznil, že posouzení otázky, kdo byl povinen provádět běžnou údržbu zářivkového tělesa v garáži G2, závisí především na výkladu Smlouvy. V čl. II. odst.
8. Smlouvy si strany ujednaly, že nájemce je povinen hradit ze svého náklady spojené s běžnými opravami a údržbou pronajatých prostor, tj. … výměny zdrojů elektrické instalace a jejich mechanických částí (tj. žárovky, zářivky). Podle čl. V. odst.
13. Smlouvy měla žalovaná hradit opravy sítí pevně instalovaných v pronajímaných prostorech. Uzavřel, že DOMESTAV netížila povinnost údržby zářivkových těles, neboť podle jeho názoru nelze pod pojem zdroj elektrické instalace zahrnout zářivkové těleso, které není zdrojem elektrické energie, ale osvětlovacím tělesem. Poté se zabýval možnou odpovědností žalované za škodu podle § 2937, případně podle § 2913 o. z. Jestliže údržbu zářivkového tělesa, jehož technická závada byla příčinou vzniku požáru, byla povinna provádět žalovaná, měla nad ním mít rovněž tzv. kvalifikovaný dohled (§ 2937 o. z.), a pokud navíc údržbu nevykonávala řádně, porušila povinnost ze Smlouvy (§ 2913 o. z.). Uvedl, že žalovaná sice v roce 2013 zajistila revizi elektrického zařízení v celém objektu, od té doby však stav dotčeného zářivkového tělesa nekontrolovala; základ žalobního nároku je proto dán.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále též otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Jde-li o odpovědnost za škodu podle § 2937 o. z., brojila proti závěru odvolacího soudu, podle něhož vykonávala nad garáží G2 a jejími součástmi dohled a kontrolu, s odůvodněním, že na základě Smlouvy se tato povinnost váže na osobu nájemce, tedy na DOMESTAV. Proto nesouhlasila s výkladem Smlouvy, jež odvolací soud zaujal, neboť nerespektoval judikaturou dovozená výkladová pravidla, jestliže dovodil, že výměna zářivkového tělesa nespadá pod běžnou údržbu a drobné opravy, které měl zajišťovat nájemce. Dodala, že zářivkové těleso bezprostředně před požárem užívala nájemkyně, přičemž v době požáru byl jeho vypínač v poloze zapnuto. Byla to tedy DOMESTAV, kdo mohl požáru, resp. jeho rozšíření zabránit. Konečně uvedla, že dovolací soud se doposud nezabýval otázkou, podle jakých pravidel se má posuzovat dělba nákladů na opravy nebytového prostoru v období po nabytí účinnosti občanského zákoníku, avšak současně přede dnem nabytí účinnosti prováděcího nařízení vlády č. 308/2015 Sb. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne.
8. Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř. a také důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení předpokladů odpovědnosti žalované za škodu podle § 2937 a § 2913 o. z. v souvislosti s interpretací Smlouvy, zejména jejího čl. II. odst. 8, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
10. Podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.
11. Uvedené ustanovení vyložil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2342/2021, kde uvedl, že jde o novou úpravu zakládající objektivní typ odpovědnosti za škodu (bez ohledu na protiprávnost a zavinění – viz § 2895 o. z.), pro nějž je rozhodující naplnění tzv. kvalifikované okolnosti, vycházející z více či méně samovolného působení věci, které je způsobilé vyvolat škodu. Jde o situaci, kdy věc působí sama od sebe, tj. z vnitřních důvodů, okolností či vlastností, které nejsou vyvolány způsobem jejího užívání. Osobou povinnou k náhradě je ten, kdo měl mít nad věcí dohled. Není rozhodující, zda jej skutečně vykonával, nýbrž zda byl povinen tak činit. Dohledem může být pouhá kontrola věci bez jejího používání i její aktivní využití, při němž se pak dohled vlastně mění na požadavek správného zacházení. Pro případ, že nelze osobu povinnou dohledem určit (buď tu vůbec není anebo je tu neřešitelný spor o konkrétní osobu), přenáší zákon povinnost k náhradě škody pomocí fikce na vlastníka věci. Liberační důvod se odvozuje od kvality prováděného dohledu, neboť škůdce se může povinnosti k náhradě zprostit, prokáže-li že nezanedbal náležitý dohled. Parametry dostatečnosti při dohledu nejsou nikterak stanoveny, aby bylo možno touto obecnou normou pokrýt všechny možné případy v jejich jedinečnosti. Východiskem proto musí být rozumné požadavky na řádné a zodpovědné nakládání s věcí pod dohledem, které vyplývají buď z obecných zvyklostí a většinově uznávaných pravidel, anebo mohou být zejména u složitějších přístrojů normovány určitými standardy (manuály) pro odborné zacházení. Je tedy zřejmé, že povinnost dohledu může vyplývat z různých pramenů, jako jsou smluvní ujednání, právní předpisy či poměry mezi účastníky. V každém případě platí, že zproštění se odpovědnosti přichází v úvahu jen tehdy, prokáže-li ve sporu žalovaný škůdce, že nezanedbal náležitý dohled (neměl povinnost jej vykonávat), tedy jej v tomto směru tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dovodil, že porušení povinnosti provádět běžnou údržbu a drobné úpravy může představovat okolnost svědčící o zanedbání dohledu.
12. V projednávané věci založil odvolací soud svůj závěr o povinnosti žalované vykonávat dohled nad zářivkovým tělesem, jehož technická závada byla příčinou vzniku požáru, výkladem Smlouvy. Protože Smlouva byla uzavřena v roce 2006, je nutné při jejím výkladu postupovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.).
13. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
14. V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudky ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, uveřejněný pod č. 100/2016 časopisu Soudní judikatura, či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017) zdůraznil, že podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje § 35 odst. 2 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě proto musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Na vůli účastníků smlouvy je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, uveřejněný pod č. 62/2013 časopisu Soudní judikatura, či jeho usnesení ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3183/2020).
15. Ústavní soud pak zdůrazňuje (v rovině ústavněprávní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tyto závěry přijala i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, či ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 356/2022).
16. Uvedenými východisky se však odvolací soud při výkladu Smlouvy důsledně neřídil, neboť se spokojil s (prvotním) gramatickým výkladem jejího textu, především čl. II. odst. 8, aniž by postupoval podle dalších výkladových metod. Neinterpretoval ji tudíž prostředky logickými, ani systematickými, natož aby se pokusil zjistit, jaká byla vůle stran v době jejího uzavření, a to i s přihlédnutím k jejich následnému chování. Výsledkem tohoto postupu je podle názoru dovolacího soudu takový výklad čl. II.
odst. 8 Smlouvy, který základním požadavkům logiky zjevně odporuje. Jestliže totiž odvolací soud uzavřel, že „pod pojem zdroj elektrické instalace nelze zahrnout zářivkové těleso, které není zdrojem elektrické energie, ale osvětlovacím tělesem“, není dovolacímu soudu z jeho (poměrně kusé) úvahy zřejmé přinejmenším ani to, co (jaké vybavení garáže G2) by tedy oním „zdrojem elektrické instalace“ mělo (mohlo) být (nemůže- li jím být zářivkové těleso), má-li zároveň podle Smlouvy obsahovat též mechanické součásti (tj. zářivky, žárovky).
17. Nezbývá proto než uzavřít, že takto učiněné právní posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 2937 odst. 1 o. z., zejména otázky, kdo měl nad zářivkovým tělesem vykonávat dohled, odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné. 18. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. 19. Podle § 2913 odst. 2 o. z. povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě škody nezprostí. 20. Právní úprava odpovědnosti za škodu vzniklou porušením smlouvy (nesplněním smluvní povinnosti, vadným či opožděným plněním) je od 1. 1. 2014 upravena speciálním ustanovením § 2913 o. z. Odpovědnost podle § 2913 odst. 1 o. z. je objektivní, zavinění se nezkoumá, vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu. Předpokladem vzniku odpovědnosti je porušení smluvní povinnosti škůdcem a vznik škody v příčinné souvislosti s porušením smlouvy. Tyto skutečnosti je povinen prokázat poškozený. Odstavec druhý citovaného ustanovení zakotvuje možnost liberace z důvodu překážky, která škůdci nezávisle na jeho vůli zabránila ve splnění smlouvy, a to jen tehdy, jde-li o překážku současně mimořádnou, nepředvídatelnou a nepřekonatelnou. Důkazní břemeno ohledně důvodu liberace tíží škůdce. Škůdce se nemůže zprostit odpovědnosti poukazem na překážky, jejichž původ leží na jeho straně (překážky z jeho osobních poměrů a ty, které podle smlouvy byl povinen překonat) a překážky, které vznikly až v době škůdcova prodlení se splněním smluvní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, uveřejněný pod č. 33/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1817/2020). 21. Ze znění § 2913 odst. 1 o. z. se podává, že náhrady škody se poškozený může domáhat vůči druhé smluvní straně. To pro daný případ znamená, že dovozoval-li odvolací soud odpovědnost žalované z citovaného ustanovení, měl tak činit na základě výkladu Smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 22. 2. 2014, tedy nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Obsahem této smlouvy a případným porušením povinností z ní vyplývajících žalovanou se však odvolací soud nezabýval (třebaže tím žalobkyně argumentovala již v žalobě). Jeho právní posouzení je tak i ohledně této otázky neúplné, a tudíž nesprávné. 22. Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími dovolacími námitkami, a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 23. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu