23 Cdo 356/2022-164
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyň a) A. M., narozené XY, bytem XY, a b) V. M., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Evou Vaškovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957/4, proti žalované AW DOMY s. r. o., se sídlem v Praze 10, Tiskařská 257/10, identifikační číslo osoby 27557847, zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 274, o 89 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 313/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 53 Co 175/2021-125, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 53 Co 175/2021-125, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 2. 2021, č. j. 28 C 313/2019-89, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se vůči žalované, po částečném zpětvzetí žaloby, domáhaly zaplacení částky 63 600 Kč jako smluvní pokuty za 318 dnů (od 25. 7. 2016 do 7. 6. 2017) po 200 Kč denně s tím, že na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 19. 10. 2011 a jejího dodatku ze dne 31. 3. 2013 zhotovila žalovaná pro žalobkyně rodinný dům. Dílo bylo předáno 11. 10. 2013 se zárukou 60 měsíců, pro případ prodlení s odstraněním vad byla v článku 9. smlouvy sjednána uvedená denní smluvní pokuta. Dne 30. 11. 2014 žalobkyně reklamovaly vadu netěsnosti sprchového koutu, kdy chybějící hydroizolace způsobovala promáčení zdí a plíseň. Existenci vady i k datu 19. 8. 2016 potvrdil na základě místního šetření žalobkyněmi oslovený znalec. K odstranění vady došlo až 7. 6. 2017.
2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla, že smluvní pokuta byla navázána na nedodržení sjednané doby pro odstranění vady, k jejímuž sjednání nedošlo. Dále namítla částečné promlčení žalovaného nároku, na což žalobkyně reagovaly částečným zpětvzetím žaloby v odpovídajícím rozsahu.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 28 C 313/2019-89, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním 63 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 600 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyním (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou jako zhotovitelkou a žalobkyněmi jako objednatelkami byla dne 19. 10. 2011 uzavřena smlouva o dílo č. WE/111002 (dále jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem bylo provedení stavby rodinného domu v rozsahu daném cenovou nabídkou na základě rozpočtu se záruční lhůtou 60 měsíců od převzetí díla. Podle čl. 7.7. smlouvy o dílo se zhotovitelka zavázala započít s odstraněním vad předmětu plnění ve smyslu čl. 7.1. a 7.5. smlouvy a na základě čl. 7.6. do 30 dnů od uplatnění oprávněné reklamace objednatelkami a vady odstranit v co nejkratším technicky možném termínu. Termín odstranění vad měl být dohodnut písemnou formou. Podle čl. 9.3. smlouvy o dílo za překročení termínu odstranění vad a nedodělků dle čl. 10.1. a při prodlení se sjednaným termínem odstranění reklamačních závad měla zhotovitelka zaplatit objednatelkám smluvní pokutu ve výši 200 Kč denně za každou vadu. Dílo žalobkyně převzaly dne 11. 10. 2013 s tím, že je bez vad a nedodělků. Emailem ze dne 30. 11. 2014 žalobkyně reklamovaly vadu hydroizolace, písemná dohoda o lhůtě pro odstranění vady uzavřena nebyla a vada byla odstraněna až 7. 6. 2017.
5. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně z názoru, že vztahy mezi účastnicemi se řídily zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Na základě uzavřené smlouvy o dílo žalovaná zhotovila rodinný dům. Dne 30. 11. 2014 žalobkyně reklamovaly vadu hydroizolace a žalovaná byla podle smlouvy povinna započít s jejím odstraněním do jednoho měsíce, tj. nejpozději do 30. 12. 2014, a odstranit ji v technicky nejkratším možném termínu. Vzhledem k tomu, že se účastnice nedohodly jinak, považoval soud prvního stupně za technicky nejkratší termín k odstranění vady jeden pracovní týden, neboť se jednalo o vadu, jejíž oprava si vyžádala stavební zásah v podobě odstranění dlažby a řádného položení hydroizolace. Žalovaná tak měla vadu odstranit do 11. 1. 2015. Od 12. 1. 2015 byla žalovaná v prodlení s odstraněním vady, a to až do 7. 6. 2017, kdy byla vada odstraněna. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta též pro případ neodstranění reklamované vady. Mezi účastnicemi sice nebyla uzavřena písemná dohoda o lhůtě pro odstranění vady, nicméně žalovaná byla povinna začít s odstraněním vady a odstranit ji v termínu vyplývajícím z čl. 7.7. smlouvy o dílo. Soud prvního stupně uzavřel, „[ž]e mezi účastníky řízení sice bylo dohodnuto, že bude termín odstranění závady díla dohodnut písemnou formou, nicméně soud konstatuje, že dohodnout termín možné bylo s tím, že platí obecně daný závazek zhotovitele do třiceti dnů začít s opravou a skončit ji v technicky nejkratším možném termínu. Jestliže tedy účastníci řízení neuzavřeli konkrétní písemnou dohodu o termínu opravy, platí závazek opravit reklamované vady tak, jak je konstatováno dle textu článku 7.7. smlouvy o dílo.“. Žalovaná byla v období od 25. 7. 2016 do 7. 6. 2017 v prodlení s odstraněním vady a žalobkyně požadovaly oprávněně ve smlouvě o dílo sjednanou smluvní pokutu ve výši 200 Kč za každý den prodlení, celkem 63 600 Kč.
6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a skutkové i právní závěry správnými. Plně se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech na ně odkázal. Odvolací námitky žalované týkající se neprovedení navržených důkazů a převzetí závěrů jiných soudů v jiných řízeních opodstatněnými neshledal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání směřující proti výroku prvnímu, a to podle obsahu dovolání pouze ve věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při výkladu projevu vůle účastníků smlouvy týkající se vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty. S odkazem na rozsudek (správně usnesení – pozn. dovolacího soudu) Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) žalovaná namítla, že interpretací obsahu právního úkonu soud nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat.
9. Dle žalované byl vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty ve smlouvě o dílo explicitně vázán na to, že žalovaná neodstraní vadu ve lhůtě, kterou účastnice sjednají. Odvolací soud sice správně dovodil, že účastnice žádnou lhůtu pro odstranění vad nesjednaly, avšak extenzivním výkladem ujednání účastnic dovodil, že nárok na smluvní pokutu vznikal i za jiných okolností než ve smlouvě ujednaných, tedy pokud žalovaná nezapočala s odstraňováním vad díla do 30 dnů a neodstranila je v nejkratším technicky možném termínu. Tím odvolací soud porušil ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu reprezentovanou žalovanou uváděnými rozhodnutími týkajícími se výkladu projevu vůle. Dle žalované měl odvolací soud vycházet z jasného výkladu ujednání ve smlouvě, které vznik nároku spojovalo pouze s porušením povinnosti odstranit vady ve lhůtě mezi účastnicemi dohodnuté, která však dle jeho správného zjištění sjednána nebyla.
10. Žalovaná dále namítla, že soud bez opory v provedeném dokazování uzavřel, že nejkratší technicky možný termín byl jeden týden a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, označila napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
11. Podle žalované odvolací soud vycházel z ničím nepodložené úvahy o nejkratším technicky možném termínu pro odstranění vady. Odvolací soud uzavřel, že tento termín byl jeden týden, aniž by k tomuto provedl jakýkoli důkaz, a nerozvedl, jak k této lhůtě dospěl. Podle žalované bylo obecně známým faktem, že dodací lhůta výrobců jednotlivých komponent (obklady, dlažby) se počítala v řádech týdnů, a lakonické uzavření, že uvedené závady bylo možné odstranit za týden, označila nejen za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, ale i za rozporné s objektivní realitou.
12. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že dovolání není přípustné, natož důvodné. Odvolací soud podle žalobkyň vycházel čistě z písemného textu smlouvy o dílo, správně vyložil vůli stran smlouvy a tuto nijak nenahrazoval ani nedotvářel. V napadeném rozhodnutí odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil, a které bylo pečlivě odůvodněno, včetně úvahy o nejkratším technicky možném termínu odstranění vady. Navrhly, aby dovolací soud dovolání zamítl, pokud jej neodmítne.
III. Přípustnost dovolání
14. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se v otázce výkladu projevu vůle stran smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
18. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
19. Ustanovením § 35 odst. 2 zákon pro případ vzniku pochybností o obsahu právního úkonu formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016). Podle ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu jsou pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014).
20. Výkladem právních úkonů za použití pravidla zakotveného v § 35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně, přičemž vyslovil právní závěr, podle nějž může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a že vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem, přičemž tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, či ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3107/2021).
21. Ústavní soud pak dále vyložil (v rovině ústavněprávní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
22. V daném případě se žalobkyně domáhaly zaplacení smluvní pokuty, na kterou jim mělo vzniknout právo podle čl. 9.3. smlouvy o dílo, za prodlení se sjednaným termínem odstranění reklamačních vad, byť ke sjednání termínu odstranění vad (z důvodů na straně žalované) nedošlo. Žalovaná tvrdila, že smluvní pokuta byla vázána na nedodržení sjednané doby pro odstranění vady, a jelikož ke sjednání této doby nedošlo, žalobkyním nárok na smluvní pokutu nevznikl.
23. Účastnice v průběhu řízení projevily odlišný názor na význam ujednání v čl. 9.3. smlouvy o dílo ve vztahu ke sjednaným předpokladům pro vznik práva na smluvní pokutu. I přes tento odlišný výklad účastnic zakládající pochybnosti o obsahu smlouvy o dílo odvolací soud (ani soud prvního stupně) nepostupoval v souladu s metodou výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy popsanou v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. například z výše uvedených rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010) i Ústavního soudu (srov. shora uvedený nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03) a při výkladu smlouvy se nezabýval možným významem jednotlivých použitých pojmů, zejm. významem sousloví „sjednaný termín“ užitého v čl. 9.3. smlouvy o dílo, ani logickými a systematickými vazbami jednotlivých pojmů a ustanovení navzájem, zejm. návazností sousloví „sjednaný termín“ na čl. 7.7. smlouvy o dílo, a nevzal v úvahu ani skutečnou vůli účastnic v době uzavírání smlouvy o dílo.
24. Odvolací soud (i soud prvního stupně) tak při výkladu smlouvy o dílo ohledně ujednání týkajících se smluvní pokuty požadavkům vyplývajícím z výše citované judikatury nedostál, neboť řádně neprovedl její výklad v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v § 35 obč. zák. Právní posouzení nároku žalobkyň na zaplacení smluvní pokuty je proto neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl žalovanou uplatněn právem.
25. Dovolací soud nepřehlédl, že v jiné věci účastníků, v níž byl posuzován nárok na zaplacení smluvní pokuty vyplývající z téhož ustanovení smlouvy o dílo za jiné časové období, již Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1458/2021, v němž uvedl závěry ve vztahu k ujednání o smluvní pokutě, které vyplývají z jazykového vyjádření tam citovaných článků smlouvy o dílo, přičemž vycházel též „ze skutkových zjištění vztahujících se k vůli stran v době uzavírání smlouvy“ v tam posuzované věci. Taková skutková zjištění o vůli stran v době uzavírání smlouvy však v nyní projednávané věci v rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) absentují. Bude tedy na soudech nižších stupňů, aby (také) na základě skutkových zjištění o vůli stran v době uzavírání smlouvy (učiněných po doplnění dokazování), opětovně provedly výklad smlouvy (již řádným způsobem), přičemž výsledek takového výkladu nyní předjímat nelze.
26. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná v tomto ohledu namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a dále to, že odvolací soud bez opory v provedeném dokazování uzavřel, že nejkratší technicky možný termín byl jeden týden.
27. Opodstatněnou shledal dovolací soud námitku, že odvolací soud bez opory v provedeném dokazování uzavřel, že nejkratší technicky možný termín pro odstranění vady byl sedm pracovních dnů.
28. Závěr o délce nejkratšího technicky možného termínu odstranění vady odvolací soud, který přejal závěry soudu prvního stupně, dovodil na základě zjištění, že musela být odstraněna dlažba a řádně položena hydroizolace, učiněných ze znaleckého posudku č. 6086-59/16 zpracovaného Miroslavem Havlíkem, znalcem z oboru ekonomika a stavebnictví. Jakékoli zjištění o době potřebné pro provedení uvedených prací odvolací soud ze znaleckého posudku ani jiného provedeného důkazu nečerpal a tvrzení účastnic v tomto směru shodná nebyla. Z odůvodnění nelze seznat, na základě čeho odvolací soud dovodil, že právě doba sedmi pracovních dnů představovala nejkratší technicky možný termín pro odstranění vady. Neobstaral si tak pro svůj závěr potřebná skutková zjištění a vybočil z mezí volného hodnocení důkazů stanovených § 132 o. s. ř., čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Jde-li o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dovolací soud ji opodstatněnou neshledal. Odůvodnění napadeného rozsudku dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovanou v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Odkaz žalované na jí citovanou pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, není přiléhavý, neboť se týkala souhrnných zjištění, která ovšem odvolací soud v daném případě neučinil.
30. S ohledem na shora uvedené dovolací soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto dovolací soud v zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2023
Mgr. Jiří Němec předseda senátu