Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve
věci žalobců a) T. M., P., zastoupeného JUDr. Jiřím Peške, advokátem se sídlem
v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, b) J. D.., P., c) I. J., P.,
zastoupené JUDr. Jiřím Peške, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona
Churchilla 1800/2, d) L. D., P., zastoupené JUDr. Jiřím Peške, advokátem se
sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, proti žalovanému T. P.,
se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčnímu správci Pražského stavebního
bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243,
zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha
Plachty 3163/28, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 111/2012, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2015, č. j. 30 Co
127/2015-242, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2015, č. j. 30 Co
127/2015-242, se zrušuje ve výrocích IV., V., VI. a VII. a věc se vrací v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č.
j. 8 C 111/2012-170, zamítl žaloby na nahrazení projevu vůle žalovaného
spočívající v přijetí jednotlivými žalobci učiněného návrhu kupní smlouvy ze
dne 29. 5. 2012, jehož text je obsažen ve výrokové části rozsudku (výrok I.), a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud zjistil, že mezi Pražským
stavebním bytovým družstvem jako budoucím prodávajícím a J. S. a žalobci b),
c) a d) jako budoucími kupujícími byly dne 20. 11. 1995, 28. 8. 1997, 2. 11.
1995 a 23. 4. 1996 uzavřeny smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní, ve
kterých se budoucí prodávající zavázal, že po zaplacení smluvní kupní ceny s
budoucími kupujícími uzavře kupní smlouvu na nebytové prostory – tam
specifikované garážové boxy, včetně příslušného podílu na společných částech
garážového objektu a pozemku, a to do 9 měsíců ode dne nabytí právní moci
rozhodnutí o kolaudaci stavby, že kupní cena byla žalobci uhrazena v roce 1997
a že práva a povinnosti ze smlouvy budoucí kupní ze dne 20. 11. 1995 měla být
převedena J. S. na žalobce a). Mezi účastníky došlo posléze k uzavření
nájemních smluv na předmětné garážové boxy, v nichž bylo uvedeno, že stavba
byla kolaudována odborem výstavby Místního úřadu městské části Praha 13
kolaudačním rozhodnutím ze dne 26. 6. 1997 s právní mocí dnem 30. 6. 1997. K
uzavření kupních smluv nikdy nedošlo, v mezidobí bylo usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 - A – 256, rozhodnuto o
úpadku budoucího prodávajícího, na jeho majetek byl prohlášen konkurz a
insolvenčním správcem byl ustanoven T. P. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi
Pražským stavebním bytovým družstvem a J. S. a žalobci b), c) a d) byly
uzavřeny smlouvy o smlouvě budoucí kupní ve smyslu § 50a odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč.
zák.“), že dohodnutá lhůta pro uzavření kupních smluv uplynula ke dni 30. 3.
1998 a že od tohoto dne byli případně žalobci oprávněni domáhat se v souladu s
§ 50a odst. 2 obč. zák. ve lhůtě jednoho roku, aby projev vůle PSBD směřující k
uzavření kupních smluv byl nahrazen rozhodnutím soudu. Tento postup žalobci
nevyužili a jejich právo domáhat se uzavření kupní smlouvy se promlčelo dnem
31. 3. 1999, přičemž nyní projednávanou žalobu podali až 29. 5. 2012. Soud
proto z důvodu promlčení nároku a v případě žalobce a) z důvodu absence aktivní
věcné legitimace (v důsledku nemožnosti převedení práv a povinností ze smlouvy
o smlouvě budoucí) žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 9. 2015, č. j. 30 Co
127/2015-242, odvolání žalobce a) odmítl (výrok I.) a ve vztahu mezi ním a
žalovaným změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení
(výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.); ve vztahu
mezi žalobci b), c) a d) a žalovaným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobám vyhověl (výrok IV.), a rozhodl o jejich nákladech řízení před soudy
obou stupňů (výrok V., VI. a VII.). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným
skutkovým stavem a (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že právo žalobců
se dle ust. § 50a odst. 2 obč. zák. uplynutím lhůty dne 31. 3. 1999 promlčelo.
Přisvědčil však s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp.
zn. II. ÚS 1355/13 [kterým byl posouzen výkon vlastnického práva žalovaného
realizovaný žalobou na vyklizení garáže proti žalobkyni d) jako nemravný]
žalobcům v názoru, že námitce promlčení je nutno výjimečně odepřít právní
ochranu, neboť žalobci své povinnosti vyplývající z budoucí smlouvy kupní
splnili a jen z důvodu na straně úpadce nedošlo k realizaci jejich legitimního
očekávání, že převod vlastnického práva bude dokončen. Námitka promlčení v
poměrech posuzovaných věcí nesměřuje k naplnění její základní funkce –
zajištění dlužníkovi jistoty, že po marném uplynutí času nečinný věřitel nebude
moci vůči dlužníku právo vynutit, protože žalobce nelze pokládat za osoby
rezignující na plnění a jejich letité prodlení s podáním žaloby je omluvitelné
vhledem k tomu, že neměli žádný důvod k domněnce, že k převodu vlastnictví v
budoucnu nedojde. Za bezvýznamnou považoval i skutečnost, že námitku promlčení
vznesl insolvenční správce, který právem sepsal jednotky do majetkové podstaty
úpadce a hájí společné zájmy věřitelů, neboť nemění nic na tom, že „z pohledu
obecné spravedlnosti námitka promlčení objektivně směřuje k poškození žalobců,
kteří za předmět nerealizované koupě poskytli kupní cenu již v roce 1997“.
Odvolací soud nesdílel ani názor žalovaného, že skutečnost, kdy dlužník se stal
vlastníkem pozemku pod garážovým domem až po uplynutí promlčecí lhůty, vede k
absolutní neplatnosti smluv o smlouvě budoucí pro sjednání nemožného plnění (§
37 odst. 2 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které směřovalo do
výroku IV. a jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. Nesouhlasil s
právním názorem o rozporu jím vznesené námitky promlčení s dobrými mravy s
argumentací, že právo žalobců se promlčelo dne 31. 3. 1999, ale žalobci
uplatnili svá práva poprvé žalobou podanou dne 15. 8. 2008 (v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 188/2008) a následně dne 29. 5.
2012 v tomto řízení. Toto letité prodlení s uplatněním nároku hodnotil odvolací
soud ve prospěch žalobců, ačkoli s ohledem na podstatu institutu promlčení
(zachování jistoty v právních vztazích a apel na včasné uplatnění práva ve
smyslu zásady „vigilantibus iura scripta sunt“) by mělo jít k jejich tíži za
stavu, kdy odvolací soud neshledal žádnou objektivní překážku, bránící žalobcům
v dřívějším podání žaloby. Dále zpochybnil i závěr odvolacího soudu o
legitimním očekávání nabytí majetku ze strany žalobců, vycházející z judikatury
ve sporech o vyklizení jednotek, s odůvodněním, že legitimní očekávání ve
sporech o nahrazení projevu vůle je třeba posoudit samostatně a může svědčit
jen těm osobám, které uplatnily svůj nárok včas, neboť smyslem tohoto institutu
není překonat dosavadní legislativní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí a v ní
stanovených lhůt. Konečně poukázal i na insolvenční souvislosti dané věci,
které odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou nerespektoval. Navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil,
případně zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci b), c) a d) se ztotožnili s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a
zdůraznili, že toto rozhodnutí dovršuje jejich právo na legitimní očekávání
nabytí věci deklarované Ústavním soudem. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného
(dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 –
dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V
posuzovaném případě jde o rozhodnutí, kterým bylo odvolací řízení skončeno a
kterým je řešena otázka hmotného práva (otázka, zda námitka promlčení vznesená
žalovaným je v rozporu s dobrými mravy), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu;
dovolání je proto pro řešení této otázky přípustné podle § 237 o. s. ř. a je i
důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence těchto vad z obsahu spisu
neplyne.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací
soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první
zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do
dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích
podstatných náležitostech.
Podle § 50a odst. 2 obč. zák. nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy,
lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno
soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno.
Smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty
smluvní (kontraktační) povinnost (tzv. smluvní přímus). Podstata smlouvy o
uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se
širokou smluvní volností písemně a závazně ujednají, že spolu do sjednané doby
uzavřou budoucí (realizační) smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se
musí dohodnout. Není-li do dohodnuté doby budoucí (realizační) smlouva uzavřena
a povinný subjekt návrh na uzavření realizační smlouvy nepřijme vůbec či
realizační smlouvu podle předjednaných podmínek a náležitostí odmítá uzavřít,
může se oprávněný subjekt do jednoho roku od doby, kdy měla být realizační
smlouva uzavřena, domáhat ochrany u soudu. Děje se tak žalobou, jíž žalobce
žádá, aby bylo smluvní prohlášení druhého subjektu, který odmítá realizační
smlouvu uzavřít buď vůbec, anebo podle předjednaných náležitostí, nahrazeno
soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Není pak pochyb o tom, že lhůta
stanovená v § 50a odst. 2, větě první, obč. zák. je lhůtou promlčecí (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 424/2008).
V posuzovaném případě směřovala vůle žalobců a úpadce projevená ve smlouvách o
smlouvě budoucí k založení závazku uzavřít v budoucnu (do dohodnuté doby)
smlouvu o (prvním) převodu vlastnictví garážových boxů s příslušným podílem na
společných částech garážového objektu a pozemku. V dohodnuté době kupní smlouva
uzavřena nebyla a žalobci se jejího uzavření nahrazením projevu vůle žalovaného
domáhají po uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby, což žalovaný namítl.
Podstatou sporu je tak posouzení, zda jím vznesená námitka promlčení je v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud k otázce aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k námitce
promlčení opakovaně uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo
promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající
k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve
vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky
promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by
bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na
plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které
své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8.
2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010,
sp. zn. 26 Cdo 45/2010). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit
druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž
je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za
nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009). Podstatné je, že tyto
okolnosti by v takovém případě musely být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 742/2010). Z toho, že
argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že
odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a
že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním
případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov.
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon
473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolací soud s ohledem na uvedenou judikaturu považuje za přinejmenším
předčasný závěr odvolacího soudu, že letité prodlení žalobců s podáním žaloby
je omluvitelné a že neměli důvod k pochybnostem o uskutečnění následného
převodu vlastnictví, neboť není podložen žádnými relevantními zjištěními. S
odvolacím soudem nelze souhlasit ani v tom, že na straně žalobců zdůraznil
jejich legitimní očekávání nabytí majetku (vycházeje zejména z nálezu Ústavního
soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13). I Ústavní soud však v
obdobných (byť ne zcela shodných) věcech judikoval, že nelze pokládat legitimní
očekávání na nabytí jednotky na základě smlouvy o smlouvě budoucí za oprávněné,
jestliže účastník sám svojí neaktivitou zapříčinil, že nebyla uzavřena hlavní
smlouva. Ani zde není možné odhlédnout od zásady "vigilantibus iura scripta
sunt" - bdělým náležejí práva, neboť jde o zásadu rozvíjenou v poměrech
moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované
jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla
respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou ruku
paternalistického státu. Takto především sami jedinci nesou odpovědnost za
průběh a výsledek svého právního jednání, jestliže nevyužijí zákonné nástroje k
hájení svých práv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn.
II. ÚS 1753/15, nebo ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2711/17). K obdobnému
závěru došel i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo
1042/2017, kde uvedl, že i v případech, kdy je vznesená námitka promlčení v
rozporu s dobrými mravy, je třeba přihlédnout k tomu, zda účastník nepostupoval
v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým),
zejména v případech, kdy svůj nárok uplatnil u soudu s nepřiměřeným časovým
odstupem.
V rozporu s ustálenou judikaturou je i názor odvolacího soudu, že při úvaze,
zda vznesením námitky promlčení jde o zneužití práva, nemá význam skutečnost,
že námitku vznáší žalovaný v postavení insolvenčního správce. V rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněném pod číslem 15/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr,
že po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž
lze spatřovat rozpor s dobrými mravy, musí soud ve sporu zahájeném
reivindikační žalobou o vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k
insolvenčnímu správci lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka odepřít právo na
vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě
žádat též s ohledem na společný zájem věřitelů (insolvenčního) dlužníka.
Třebaže tento závěr byl učiněn v řízení o vyklizení nemovitosti (garáže), má
obecnou povahu a uplatní se i v tomto řízení o nahrazení projevu vůle, neboť
zpravidla nelze považovat za zneužití práva postup insolvenčního správce, který
hájí zájmy věřitelů.
Odvolací soud nedocenil ani další insolvenční souvislosti dané věci, jestliže
se nezabýval vztahem tohoto řízení k žalobci dříve zahájenému (dne 15. 8. 2008)
totožnému řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C
188/2008 z hlediska překážky litispendence v případě, že by v tomto původním
řízení bylo možné pokračovat s insolvenčním správcem jako žalovaným, jak již
naznačilo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012, vydané v této
věci pod č. j. 36 Co 118/2012-85 (tato otázka je aktuálně předmětem dovolacího
přezkumu ve věci sp. zn. 11 C 188/2008 a dovolací řízení je u Nejvyššího soudu
vedeno pod sp. zn. 29 Cdo 6037/2017).
Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí, že rozsudek nahrazující projev vůle
nahrazuje prohlášení vůle žalovaného bez dalšího; např. rozsudek ukládající
žalovanému povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že
smlouva se považuje dnem právní moci rozsudku za uzavřenou. Uvedený účinek
nastává ovšem jen tehdy, je-li výrok rozsudku ukládající účastníku projev vůle
dostatečně určitý a srozumitelný. K právnímu úkonu, k němuž má projev vůle
směřovat, dojde pouze za předpokladu, že rozsudkem nahrazený projev vůle má
všechny náležitosti, které hmotné právo vyžaduje k jeho vzniku; např. ve vztahu
ke smlouvám musí obsahovat alespoň všechny jejich podstatné náležitosti (srov.
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.
vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1112). Současně platí, že soud je povinen
respektovat § 153 odst. 2 o. s. ř. (podle něhož je soud – s výjimkami
formulovanými v označeném ustanovení – vázán návrhy účastníků). Jestliže se
žalobci domáhají nahrazení projevu vůle žalovaného při převodu nebytové
jednotky v režimu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), dále
jen „zákon č. 72/1994 Sb.“, odpovídá tomu důsledek, aby navržené znění smlouvy
obsahovalo kromě obecných náležitostí právního úkonu (§ 43 a násl. obč. zák.) i
náležitosti uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., tedy zejména aby vedle
označení převáděné jednotky byl stanoven i spoluvlastnický podíl na společných
částech domu, který je s vlastnictvím jednotky neoddělitelně spjat (§ 8 odst.
2, § 20 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.). Tento požadavek navržené znění kupních
smluv nesplňuje.
Lze uzavřít, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho
změnu, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) v napadeném rozsahu včetně souvisejících výroků o nákladech řízení zrušil
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Po u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu